Mluví se o tom, že v západních zemích je charita na lepší úrovni než v českých zemích, že se k ní tam mnoho filantropů otevřeně hlásí, pořádají velkolepé benefiční akce a stávají se vzory pro dobročinnost. Někteří lidé dokonce volají po nahrazení sociálního státu charitou. Koncepce moderní charity sebou však nese řadu problémů.

Moderní charita je často fetišem, za kterým se skrývá úlitba vlastnímu svědomí. Dovoluje nám vést konzumní životy bez ohledu na následky, protože čas od času uroníme slzu a přispějeme na dobročinnost. Filantropům se stává morálním obláčkem, ze kterého řídí mnohdy bezskrupulózní byznys.

Přece nemůžeme řešit peníze někoho, kdo platí péči o sirotky nebo postižené děti. To se přeci nehodí. Skvělý příklad (byť marginální důležitosti) toho, kam až taková vděčnost může zajít, ostatně ukázala Nadace Terezy Maxové, když orodovala za zachování hazardu. Podobně jako byly daňové úniky tenistky Kvitové hájeny její charitou.

Charita ve větším měřítku je závislá na marketingových metodách a nese tak i jeho neduhy. Doslova se musí snažit lidské neštěstí prodat. Vezmeme-li ji jako výlučný nástroj redistribuce, jak ji předkládají neoliberálové, musíme si uvědomit, že bude replikovat kdejaké stereotypy.