Mluví se o tom, že v západních zemích je charita na lepší úrovni než v českých zemích, že se k ní tam mnoho filantropů otevřeně hlásí, pořádají velkolepé benefiční akce a stávají se vzory pro dobročinnost. Někteří lidé dokonce volají po nahrazení sociálního státu charitou. Koncepce moderní charity sebou však nese řadu problémů.

Moderní charita je často fetišem, za kterým se skrývá úlitba vlastnímu svědomí. Dovoluje nám vést konzumní životy bez ohledu na následky, protože čas od času uroníme slzu a přispějeme na dobročinnost. Filantropům se stává morálním obláčkem, ze kterého řídí mnohdy bezskrupulózní byznys.

Přece nemůžeme řešit peníze někoho, kdo platí péči o sirotky nebo postižené děti. To se přeci nehodí. Skvělý příklad (byť marginální důležitosti) toho, kam až taková vděčnost může zajít, ostatně ukázala Nadace Terezy Maxové, když orodovala za zachování hazardu. Podobně jako byly daňové úniky tenistky Kvitové hájeny její charitou.

Charita ve větším měřítku je závislá na marketingových metodách a nese tak i jeho neduhy. Doslova se musí snažit lidské neštěstí prodat. Vezmeme-li ji jako výlučný nástroj redistribuce, jak ji předkládají neoliberálové, musíme si uvědomit, že bude replikovat kdejaké stereotypy.

Být tím, jehož neštěstí je prodáváno, zrovna na důstojnosti člověku nepřidá. Prodávaný obraz jeho samého je mu vštěpován. Staví ho to do role pasivního přijímatele milosrdenství, do role chudáka, jehož neštěstí je záležitostí pouze a jen jeho samého. Pomoc pak znamená takřka poddanství.

↗

Mnoho filantropů pořádá velkolepé benefiční akce a stává se vzory pro dobročinnost. Manfred Werner - Tsui, Wikimedia Common

Proti charitě stojí solidarita. Solidarita je založená na uznání druhého jako plnohodnotného člověka, jehož důstojné bytí vyrůstá ze sociálního řádu (sociálního prostředí), který je zase kolektivním dílem. Sociální řád není nic jiného než to, co normálně nazýváme „přirozený svět“.

Nedokonalý svět některé podoby lidské rozmanitosti bonifikuje a jiné zase postihuje. Solidarita není jen umělým narovnáním vznikajících nesouladů, ale přímo dynamickým procesem, který už jen tím, že napomáhá rozvoji partikulární individuality, jí umožňuje obhájit své místo ve společnosti. Je emancipačním aktem. Umožnit rozvoj druhému znamená osvobozovat sám sebe.

Co jiného je svoboda, než možnost být jaký nejsem a dělat to, co nedělám. Solidarita sama je uznáním silné vazby, ne-li přímo identity, mezi problémem jednotlivce a společnosti, rozdíl nalezneme v úhlu pohledu, přičemž obě perspektivy mají své opodstatnění.

Solidarita je nezbytnou součástí společnosti, neboť je základem vzájemného porozumění. Abychom si vzájemně porozuměli, musíme si poskytnout prostředky k tomu vyjít do světa druhého, ale zároveň musíme být ochotni takovou cestu podstoupit.

Moderní svět přinesl sféry lidské interakce, ze kterých byla solidarita nadobro vypovězena nebo se v nich vytváří jen těžko. První případ představuje zejména sféra globálního obchodu. Druhý pak například povrchní média či různé sociální sítě na internetu.

Výdobytkem solidarity v modernizujícím se světě byl sociální stát, který měl zaručit, že si společnost bude vždy do nějaké míry rozumět, nerozpadne se. Čím dál více se však na sociální stát hledí jako na okrádání individua, na vynucenou charitu. Avšak stejně jako žádnou individualitu nelze vytrhnout z kolektivu, ve kterém vyrostla (dokonce i nezávislost na kolektivu musela z onoho kolektivu vyrůst), není ani možné uvažovat o individuálním výdělku bez sociálního řádu, ve kterém vznikl.

Levice je často obviňována z volání po násilí, když pouze vyzývá k solidárnějšímu přerozdělování. Skutečně násilné je ale připsat svou prosperitu pouze sobě. Skutečně násilné je vydírání politiky, kterého se dnes kapitál dopouští, když hrozí své společnosti odchodem. Není právě to vyvoláváním třídní nenávisti?

Jenom tehdy, když sociální řád není kolektivním dílem, když úzká třída určuje charakter naší politiky, kterou už ostatní mohou sotva ovlivnit, může rétorika třídního boje začít lidem dávat smysl, a lze se pak někomu divit?

Mnoho „charitativních“ organizací svou činnost solidárně vede. Pojem charita se však rozmáhá se změnou našeho přístupu k sobě navzájem. Když pomáháme, děláme to pro svoji společnost, pro nás všechny. Není lepší pěstovat si vzájemnou solidaritu, než jakousi kulturu bezkontaktního milosrdenství filantropické šlechty?