Ilona Švíhlíková na Britských listech popisuje své zkušenosti s lidmi, pro které přednáší na různých místech republiky, takto: „Tiché zoufalství. Bezmoc. Strach.“ Přitom, jak píše: „Občané, kteří na besedy a podobně chodí, patří logicky k té poněkud aktivnější části populace.“ To jsou tedy příslušníci menšiny, která se snaží najít nějaké východisko, ještě docela neztratila naději, že se dá něco dělat pro pozitivní změnu — nevidí ale mnoho šancí ani vzorů pro jednání.

Jaké pocity má většina, která na přednášky nechodí a Ilonu Švihlíkovou nezná, naznačují pogromistická shromáždění neonacistů, ke kterým se na různých místech připojují ti, kdo vítají možnost jak vyjádřit svoji frustraci a vztek. Dochází tak k absurdním bitkám mezi těmi, kdo se liší jen různou mírou rezignace, frustrace a vzteku.

Pocit bezmoci mají v různé míře všichni — nejvíc samozřejmě Romové, pak ti bílí, kteří už taky práci nemají nebo o ni brzy přijdou, i ti náckové, kteří jsou tím agresivnější, čím víc se bojí, policisté, kteří hasí důsledky něčeho, co nemohou ovlivnit, a bez systémového řešení sociálních problémů nemohou mnoho dělat ani místní politici a úředníci.

Lidí, kteří vidí, že budoucnost je nejen nejistá, ale čím dál tím děsivější, přibývá, i když ideologická mašinérie tvrdící, že žijeme v nejlepším ze světů, jede na plné obrátky. Jen ignoranti mohou nevidět, a proto je vyrábění ignorantů pomocí konzumu a zábavy na dluh až do bezvědomí hlavní činností pozdního kapitalismu.

Jak říká Slavoj Žižek, dnes je snazší uvěřit v konec světa, než v konec kapitalismu. Týž filosof varuje před neuváženým aktivismem a radí dříve, než se dáme do boje, přemýšlet o účincích našeho konání. Na jiném místě připomíná myšlenky Oscara Wildea z jeho eseje Lidská duše za socialismu o pokušení sentimentálně pomáhat a charitou alespoň o něco zlepšit úděl chudých, aniž by se však zpochybnila příčina bídy. Takové jednání, říká, jen bídu prodlužuje. Oč jde, je „rekonstruovat společnost na takovém základě, aby chudoba byla nemožná.“

Wilde byl libertariánský socialista anebo anarchista, ale dejme tomu, že uvedený citát vyjadřuje společný cíl levice všech odstínů. Ty rozdílné kuléry se samozřejmě projeví zejména v hledání cesty, jak toho kýženého stavu dosáhnout. Jedním ze sporných bodů je otázka, jestli je pro budoucí vítězství lepší, když lid úpí pod vykořisťováním, a bude tedy dříve nebo později ochoten vzít emancipační boj za svůj (čím hůře teď, tím lépe potom), nebo jestli jsou i dílčí úlevy v rámci panujícího systému důležitým taktickým ziskem, i když mohou otupit bojového ducha (čím lépe pro lid v rámci sociálního státu, tím horší šance na systémovou změnu).

Podobné debaty se u nás vedou v aktuální politické krizi. Jaká přechodná vláda by byla nejvýhodnější pro budoucí drtivé vítězství levice v budoucích volbách?

Předpoklad „čím hůře, tím lépe“ má hned několik slabých míst. U nás není levicová strana, která nabízí alternativu kapitalismu. Jde jen o více či méně okleštěný sociální stát. Kdyby bývalá pravicová vláda nebyla tak nebetyčně neschopná, těžko by průzkumy mínění ukazovaly na převahu preferencí současné levice, která je pro řadu voličů jen volbou z nouze a do voleb nemusí vydržet.

„Čím hůře“ je pro lidi, na které krize existenčně dopadá, skutečné a reálné „hůře“, které postihuje jejich neopakovatelný čas života. Obětovat je politickému kalkulu v zájmu nejistých světlých zítřků je cynická politika. Charita skutečně není řešením chudoby, ale zastavit zbídačování je dobrá levicová politika.

Otázka radikální změny systému je ovšem komplikovanější, než bychom si přáli. Žádná z očekávání zásadních změn, spojených s hlubokou krizí let 2008/2009 se nesplnila. Největší krize od třicátých let kapitalismem neotřásla, naopak spíše byl systém posílen ve své schopnosti koncentrovat moc a bohatství do stále menšího počtu chamtivých rukou. Ani etablovaná levice, ani lidová hnutí v jádrových zemích systému nedokázala krize využít ke změně.

Není to zajisté poprvé v dějinách, kdy se levice domnívala, že kapitalismus už má na kahánku. Marx s Engelsem čekali revoluci, když propukla krize v roce 1857. V jejich prospěch mluví, že později byli ve svých očekáváních opatrnější. Sasha Lilleyová, když v rozhovoru se Samuelem Grovem pozoruhodným způsobem analyzuje „levicový katastrofismus”, připomíná tragický omyl německých komunistů v roce 1930, kteří se domnívali, že když nedokážou vyhrát volby hned, přijde jejich čas, až lidi znechutí Hitlerova vláda, a doporučovali příznivcům volit nacisty.

Hlavní nebezpečí představy, že kapitalismus skončí zákonitě v důsledku svých rozporů nebo že se pravice dříve nebo později úplně znemožní a že nakonec všichni utlačovaní prozřou a přimknou se k ideálu spravedlivé společnosti, který levice neochvějně zachovává, spočívá v tom, že kromě toho uchovávání ideálu se po levici jaksi nic nechce než trochu té reálpolitiky. Je to jen elegantnější vyjádření stejného pocitu bezmoci, o kterém je psáno na začátku sloupku.

O krize a katastrofy není a nebude nouze, samy o sobě ale nepřinesou lepší, ale horší budoucnost. Čekání na katastrofu, které se poněkud podobá chiliastickým náladám z konce prvního tisíciletí, je dnes součástí té katastrofy. Levice může v tomto osudovém období obstát jen, pokud spojí všechny síly v dvojím zápase: proti konkrétní nouzi obětí kapitalismu a za znovuzískání pozitivní vize budoucnosti bez kapitalismu.