Ilona Švíhlíková na Britských listech popisuje své zkušenosti s lidmi, pro které přednáší na různých místech republiky, takto: „Tiché zoufalství. Bezmoc. Strach.“ Přitom, jak píše: „Občané, kteří na besedy a podobně chodí, patří logicky k té poněkud aktivnější části populace.“ To jsou tedy příslušníci menšiny, která se snaží najít nějaké východisko, ještě docela neztratila naději, že se dá něco dělat pro pozitivní změnu — nevidí ale mnoho šancí ani vzorů pro jednání.

Jaké pocity má většina, která na přednášky nechodí a Ilonu Švihlíkovou nezná, naznačují pogromistická shromáždění neonacistů, ke kterým se na různých místech připojují ti, kdo vítají možnost jak vyjádřit svoji frustraci a vztek. Dochází tak k absurdním bitkám mezi těmi, kdo se liší jen různou mírou rezignace, frustrace a vzteku.

Pocit bezmoci mají v různé míře všichni — nejvíc samozřejmě Romové, pak ti bílí, kteří už taky práci nemají nebo o ni brzy přijdou, i ti náckové, kteří jsou tím agresivnější, čím víc se bojí, policisté, kteří hasí důsledky něčeho, co nemohou ovlivnit, a bez systémového řešení sociálních problémů nemohou mnoho dělat ani místní politici a úředníci.