Asi před deseti lety jsem se účastnil předávání cen v literární soutěži pro žáky z Polska, Německa a České republiky, jejímž tématem byla budoucnost. Tehdy mě velmi překvapilo, že to, co spojovalo skoro všechny vítězné příspěvky ze všech tří zemí, byla katastrofická vize budoucnosti. Dnes už si uvědomuji, že je to tendence, která se stále prohlubuje. Po optimistických šedesátých letech s nadějí na změnu, s úsilím o změnu, s úspěšným prosazením mnoha sociálních změn, přišla doba normalizace nejen u nás.

Budoucnost se zdála uzavřená, většina nadějí se nevyplnila, líp už bylo, no future. Zhroucení státního socialismu na konci osmdesátých let vyvolalo v dotčeném regionu velké naděje na všestranné zlepšení životních poměrů, ale rychle se ukázalo, že zlepšení bylo jen omezené a o to hrozivější se dnes jeví budoucnost, když se k hrozbě ekologické druží i ekonomické kolapsy.

Slovinský filozof Slavoj Žižek tuto typickou zkušenost současnosti pojmenoval: je daleko snazší si představit apokalyptický konec světa než zásadní změnu současného kapitalistického systému.

Přitom je to velmi pravděpodobně přesně ta volba, před kterou stojíme. Rozpoznat toto dilema představuje ovšem už značný nápor na naši představivost. Kapitalismus totiž slibuje, že všechna apokalyptická ohrožení překoná svou báječnou dynamikou a flexibilitou, pro kterou není nic nemožné, každá nová krize a katastrofa jsou pouze novou výzvou a šancí pro další rozvoj trhu. Ekologická ohrožení se vyřeší obchodováním s ničením přírody, novými technologiemi, rozvojem zeleného průmyslu.