Jeden prsten vládne všem?

Martin Škabraha

Je udržitelná představa nějaké totální Alternativy vůči globálnímu kapitalismu, nebo je to jen relikt metafyziky? Není volba mezi člověkem jako subjektem dějin a člověkem jako jejich objektem falešná?

Nejednou — naposledy pod články Michaela Hausera (zdezde) — se na stránkách Deníku Referendum debatovalo o pojmu alternativa, resp. o jeho odmítnutí Václavem Bělohradským, který jej v souvislosti se svými úvahami o „postsekulární společnosti“ označil za zbytek metafyziky, jehož je třeba se ve jménu „sociologického osvícenství“ vzdát (jde vlastně o variaci na „postmetafyzické myšlení“ Jürgena Habermase). Vyvstala otázka, zda je zapotřebí hájit pojem jakési totální alternativy; zda můžeme uchopit a popsat systém jako celek, v němž má společenské dění své prvotní, definitivní příčiny, jež lze pojmenovat, a na základě toho potom budovat nějaký jiný systém, postavený na jiných principech, v němž díky tomu, že se změní ony prvotní příčiny, dříve či později vymizí negativní jevy připisované systému předchozímu. Následující text je načrtnutím důvodů, které mne vedou k pochybnostem o možnostech takové totální alternativy.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Domnívám se, že představa Alternativy je nutně spojena s esencialismem, jmenovitě s přesvědčením, že bez ohledu na rozličnost konkrétních historických forem zůstává podstata sociálních vztahů v dějinách stejná, což se dříve nebo později (byť i s velkými oklikami) projevuje v určitých nevyhnutelných tendencích. Přesněji řečeno, jde v tomto případě o přesvědčení, že existuje jeden sociální arci-vztah, který všechny jiné vztahy vposledku určuje, orientuje ke své vlastní finalitě, jež je silnější, jaksi magnetičtější než jiné. Ne že by ty ostatní neměly žádnou vlastní finalitu, ale tenhle arci-vztah je cosi jako Pán Prstenů: One ring to rule them all — Jeden prsten vládne všem (anglické slovo ring má ale i význam kruhu ve smyslu společenstva, tajné kliky). Zničením Jednoho prstenu bude lidská bytost osvobozena od hlavní příčiny zla, a budou existovat už jen zla malá, dílčí. Nevyhnutelnou součástí této představy je pak poměrně normativní antropologie, tedy určitý názor na to, co činí člověka člověkem, co jej takříkajíc polidšťuje.

V maximálně zjednodušené podobě lze stoupence (levicové) Alternativy charakterizovat následující vizí: hlavní příčinou současných sociálních patologií (jako korupce, imperialistické války, hlad ve Třetím světě, rasová nesnášenlivost) je kapitalismus. Odstraněním kapitalismu zmizí hlavní příčina těchto patologií, což povede k tomu, že je budeme schopni léčit nejen na úrovni symptomů (což je to, co děláme nyní, a z hlediska konkrétních životů to má samozřejmě obrovský význam), ale radikálně.

Ačkoliv jsem sám přesvědčen o tom, že současný globální kapitalismus je neudržitelný (hlavně díky odtržení finanční sféry od tzv. reálné ekonomiky) a svět spěje ke konfliktu o jeho překonání, přesvědčení o Alternativě ve výše popsaném smyslu nesdílím. Alternativa představuje něco Jiného, které předpokládá něco Stejného. Kapitalismus ale není Stejný. Co přesně to totiž znamená říct, že hlavní příčinou sociálních patologií je kapitalismus?

Máme tím na mysli, že hlavní příčinou je soukromé vlastnictví výrobních prostředků, tedy určitý ekonomický model? Co se stane, když tento model nahradíme jiným, jmenovitě modelem samosprávného vlastnictví, v němž se hlavními ekonomickými aktéry stane nějaký typ družstev? Co zabrání těmto družstvům, aby se např. vůči dodavatelům ze Třetího světa chovala stejně drsně jako dnešní kapitalistické podniky nebo aby vykořisťovala některé skupiny vlastních spoluobčanů, kterým se připíše statut občanů druhé kategorie? Nebo proč by nemohli být členové družstev sdíráni do úmoru i bez kapitalisty, prostě proto, že budou indoktrinováni nějakou kolektivistickou údernickou ideologií, jež bude trestat odpadlíky a „nepřizpůsobivé“? A jak zabrání nekapitalistický ekonomický model tomu, aby se hospodářský růst realizoval na úkor ochrany přírody (např. zrušením národních parků)?

Existuje silná radikálně levicová tradice (v rámci neomarxismu a kritické teorie Frankfurtské školy), jež spojuje kapitalismus s uspokojováním falešných potřeb v podobě konzumeristické „společnosti spektáklu“, která vše komodifikuje. Jak se ale výměnou formy vlastnictví překonává komodifikovaná mentalita? Nehledě na to, že zatímco část kritiků současného kapitalismu v něm vidí zachování tradičních autoritářských, zejména patriarchálních struktur, jiná část jej odmítá právě pro destrukci tradičních hodnot.

Netvrdím, že tyto otázky nelze zodpovědět, tvrdím ale, že je nejasné, co to znamená říkat, že hlavní příčinou sociálních patologií je kapitalismus. Rozličnost představ o tom, co je vlastně patologie (a co tedy zdraví), nelze podceňovat jako pouhý „nadstavbový“ jev, už proto, že samotná představa „základny“ předpokládá nějakou antropologii. Všichni lidé prostě nesdílí jednu odpověď na otázku, co dělá člověka člověkem. A myslím si, že nikdy nebudou.

Víra v jednu prvotní příčinu se opírá o ideu základního, prvotního vztahu, který je podle jejích stoupenců klíčem k pochopení společnosti a společenských problémů. V našem případě souvisí tento základní vztah s pojetím člověka jako homo laborans (člověk pracující). V práci je spatřován hlavní polidšťující faktor. Klíčem k sociálním patologiím je pak odcizení člověka od této jeho nejzásadnější aktivity, tedy vznik vztahu, v němž je mu za účelem další směny odebrán produkt jeho práce; tím se pracovní aktivita jaksi rozlamuje, rozpadá se na odcizený produkt na straně jedné a do sebe zaklesnutou, původního účelu zbavenou námahu na straně druhé. Této představě lze dát i poměrně exaktní háv v podobě teorie nadhodnoty, Marx na to má i vzoreček.

Zlo kapitalismu se hledá v odcizení produktu (resp. části produktu) práce producentovi a náprava v jakési „vládě producentů“, což je mimochodem vlastní jak marxistům, tak neoliberálům (první chtějí beztřídní společnost, kde všichni pracují, zatímco druzí beztřídní společnost, kde všichni podnikají). Proč by ale na tom, že dělníkovi je zaplacena jen část toho, co prý reálně odpracoval, zatímco „nadhodnotu“ shrábne kapitalista, mělo být něco fatálně špatného? Je pravda, že celá aktivita má obrovský sociální rozměr (organizace práce a pak organizace obchodu), za nějž si zásluhu nemůže připsat výhradně kapitalista — právě proto, že je záležitostí kooperace, tedy participace více než jedné strany. Z toho ale automaticky nevyplývá, že by se zisk měl rovnoměrně dělit mezi producenty v daném podniku — a opravdu je třeba hovořit o zisku jako reálně nabytém bohatsví (zpravidla peněžním), ne o samotné nadhodnotě, jež existuje spíš jen jako metafyzický postulát a nelze ji tedy reálně, hmatatelně nijak lokalizovat a dělit mezi reálné osoby. Další důležitá věc je, že podnik existuje v širším sociálním prostředí, které též nějakým způsobem k produkci přispívá nebo nese některé její náklady (úroveň vzdělanosti, kvalita mezilidských vztahů, absorbování ekologických škod, apod.).

Koncentrace zisku do jedněch rukou může někdy vést k jeho daleko efektivnějšímu zužitkování, než jakého by bylo možné docílit rozptýlením mezi velké množství producentů, z nichž žádný si pak nebude moci dovolit větší investici. Mnoho pracujících na tento argument přistoupí i proto, že jim není jasné, proč chtít větší mzdu než takovou, která zajišťuje dobrý životní standard (podle dobových kulturních měřítek). A jasné jim to nikdy nebude, protože to prostě jasné být nemůže, jestliže je produkce široce kooperativní a nelze jednoznačně vymezit, kdo a kolik „objektivně“ přispěl ke konečnému hospodářskému výsledku. Ten je závislý nejen na dřině pracujících, ale i na správných manažerských rozhodnutích, dále např. na kvalitě právního prostředí, atd., a často také na štěstí, přičemž ani jedno nelze exaktně „přeložit“ do „správné ceny“ výrobku, v níž by byly adekvátně započteny opravdu všechny hodnototvorné aspekty produkce. Ceny jsou vždycky vyjednané, relativní, nemají jasný a rozlišený vztah k nějaké objektivní hodnotě (jako je množství práce), protože celý proces je společenský, tj. také nutně politický; je to otázka distribuce moci a momentální síly vyjednávacích pozic, kterou mj. ovlivňují i kulturní vzorce (ekonomická moc je pouze jednou z podob moci). Neexistuje přitom pozice, která by takříkajíc nežila z práce jiných.

Kromě možnosti, že jsou zmanipulováni či přímo zotročeni, je tu také možnost, že mnoho lidí se části svého výrobku a hlavně podílu na rozhodování o něm vzdává proto, že je to pohodlnější, nebo proto, že je to podle nich lepší pro všechny; případně z obou těchto důvodů. Nerad operuji s něčím, jako je „lidská přirozenost“, myslím si, že je to velmi nespolehlivá, nejasná a neuzavřená entita, spíš soubor potencí než konečných vlastností; přesto bych řekl, že je v ní vedle jakési radikálně demokratické touhy po svobodě vládnout si sám obsažena i poddanská touha předat vládu jiným a tak být osvobozen od zodpovědnosti za riskantní rozhodnutí. Vždy budeme jen lavírovat mezi těmito dvěma svobodami, vždy to bude jen více a méně, nikdy buď to, nebo ono. A vždy to bude spojeno s etickými doktrínami, které jednotlivci vyznávají, s jejich pojetími dobrého lidského života, jež nutně ovlivňují jejich vidění celospolečenské spravedlnosti. S tím žádné vzorečky nic neudělají.

Na sáhodlouhé úvahy by byl samotný problém vztahu mezi prací a lidskostí. Vedle slavného Weberova důrazu na náboženský prvek ve vzniku kapitalismu připomínám ještě to, že pro Hannah Arendtovou (obdivovatelku, a současně kritičku Marxe) bylo vítězství člověka práce nad člověkem politickým důležitým zdrojem moderního totalitarismu. A kladu si otázku, zda to, co dnes sociologové popisují termíny jako „akcelerující společnost“ nebo „společnost auditu“, a co se mj. projevuje neustálou kontrolou výkonnosti a disciplinací pro potřeby výroby, není důsledkem kultu práce, kde „proletáři“ a „buržoové“ jsou jen dvěma stranami jedné mince (některé formulace z Komunistického manifestu to naznačují). Ale to by bylo opravdu na jiné povídání.

Každá antropologická koncepce usilující o normativní pojetí lidské přirozenosti a jednoznačné vysvětlení sociální patologie (tj. o vysvětlení původu Zla), nakonec počítá s nějakým Pánem prstenů, s nějakým spiknutím sionských a jiných mudrců (třebas jen metaforicky…), kteří mají moc ovládnout všechny ostatní prsteny moci a odcizit člověka jemu samotnému. Mým oblíbeným výkladem nacismu je ten, že metaforu „mrtvé práce“, s níž Marx přibližuje kapitál jako upíra vysávajícího živou práci, pojímá Hitler doslovně, nemetaforicky. Místo kapitálu ukázal pak na jeho fantasmatické ztělesnění v Drákulovi (upír je jedna z nejčastějších a nejtradičnějších antisemitských karikatur). Metafora ovšem funguje na principu vzájemné podobnosti, takže je-li v nacismu díky tomu upírovi špetka pravdy (Žid vlastně reprezentuje kapitál, i když falešně), je v marxismu špetka lži, která znemožňuje jeho definitivní oddělení od fašistického bratrance.

Lze masově mobilizovat proti kapitálu bez představy nějakého Žida, kterému budeme chtít vylámat jeho upíří zuby? Jak lze vést politický boj bez nepřítele, kterému se připíše vina, ukáže se na něj prstem? Ale není to či ono bratrstvo, jež údajně vysává naši živou práci, jen dílčím uzlem moci, která je ve skutečnosti rozptýlená do tolika sociálních žilek, že ji nelze dostihnout?

Vzít vážně „postmetafyzické myšlení“ znamená především vzít vážně tuto skutečnost: společnost jako neustále přetvářená a narůstající síť vztahů bude vždy nad každou definicí totality nějakého strukturovaného systému s izolovatelnými posledními příčinami/viníky. Je třeba bránit společnost, kvalitu jejích vztahů, starat se o proudění moci, ne zachraňovat tu či onu metafyziku. Je-li vědomí určováno společenským bytím, pak si pod tímto určováním nepředstavujme prvotnost ekonomické základny (ostatně — víme, co je to ekonomično?), ale komplex „historického bloku“ (Gramsci), jenž se projevuje vžitými kulturními návyky, habity dané společnosti, tím, jak se ve společnosti chápe autorita a oprávněný zájem, jaký typ jednání je považován za natolik normální, že jej ani nereflektujeme, apod. Můžeme např. změnit politický systém, ten bude ale beztak „domestikován“ zažitými vzorci politické kultury, jež se mění jen pomalu a postupně, protože je zakořeněná v historickém slepenci „materialistických“ a „idealistických“ aspektů (uvozovky opravdu záměrné, to rozlišení snad v praxi ani nemá smysl). Nelze obejít problém „hlav a srdcí“, protože jsou prostě části těla, s nímž zacházíme, cítíme ho, jsme jím a riskujeme ho, když chceme jednat. „Změna systému“ pak může být i útěkem před zodpovědností za naše vlastní jednání — jako by nahrazení jedněch pravidel jinými mohlo něco změnit na tom, že to budou muset být historičtí lidé, kdo je bude dodržovat. I to by ale bylo na další sáhodlouhé povídání…

Přes uvedené pochybnosti samotný pojem alternativa neodmítám. Jenom mu odmítám dát to velké počáteční písmeno. Má naděje je troufale malá — věřím prostě v to, že téměř vždy existuje alternativa, tedy že vždy tomu může být jinak (a vlastně je tomu vždy už jinak, než si myslíme) a že tedy můžeme své prostředí utvářet v souladu s našimi zájmy a idejemi. Odmítám dichotomii, že člověk je buď subjektem, nebo objektem dějin, to jsou zase jen dvě strany jedné falešné mince. Člověk je prostě v dějinách, a to znamená, že se musí rozhodovat v situaci, kterou nezpůsobil, s vědomím následků, které nelze zcela předvídat, a zejména o tom, o čem mnoho neví, protože se to teprve rodí. Často pro to ani nemá jméno, a v tom případě není zas až tak důležité, jestli se tomu říká socialismus, nebo nějak jinak.

    Diskuse
    ??
    June 2, 2011 v 15.30
    Zmatek nad zmatek - Verne by měl radost
    Zmatek nad zmatek aneb Pan Verne by měl radost.
    Nad produktem pana Škabrahy, který se mi v jiné diskusi přiznal, že učí na VŠ marxismus, i když odmítal uvést, která Marxova díla četl, jsem se dlouho upřímně smál. Smál z důvodu, jak může být v učeném hávu (a pan Š.je jistě přes svůj mladý věk hodně sečtělý člověk, určitě víc než já) skryto tolik neznalostí a klasických propagandistických figur buržoasní ideologie – „Ó buržoasní ideologie – tvé jméno budiž Škabraha“ – chtělo se mi zvolat.
    Ale pak jsem sám sebe okřikl a hluboce se zastyděl. Kde by tak asi generace pana Škabrahy mohla načerpat nějakou znalost marxismu a s ní schopnost porozumět společenským procesům – v rozkládajícím se protosocialismu rozhodně ne, vumloidní ideologie vládnoucí třídy řídícího aparátu byla jen jeho karikaturou a navíc mohla p. Škabrahu chytit nejvýše na konci devítiletky, v atmosféře, kdy už jen slovo marxismus bylo spojováno s idiotstvím jeho elity, takže k němu měli všichni oprávněný odpor. V po listopadu následujících vlnách vymývání mozků zahrnujícím i záměrné překrucování a desavuování marxismu a v době, kdy ve světě filozoficky vládla postmoderna se svou totální negací všech společenských zákonitostí, už vůbec ne. I individuální přečtení nějakého díla klasiků marxismu muselo být v této atmosféře naprosto mimo mísu, generace pana Škabrahy (jsou i výjimky – Slačálek, Hauser aj.) nezná marxismus, ale jen výklad marxismu od různých starších i novějších autorů, vědomě či nevědomě oslněných buržoasní ideologií.
    Příklad za všechny – pan Š je přesvědčen, že konstatování, že kapitalismus a potažmo soukromé vlastnictví je základem sociální patologie, musí nutně přerůst do snahy mobilizovat lidi proti někomu konkrétnímu, patrně nějaké konkrétní množině lidí, kteří budou ostrakizováni, případně – to sice neříká, ale asi si to myslí – popraveni. I průměrný posluchač kursu třeba dobrovolných neplacených funkcionářů ROH nebo KSČ na Městské politické škole v 70 letech, kde jsem jako začínající učil, by mu dokázal vysvětlit, že marxismus se neobrací proti vlastníkům jako proti lidem, nechce je hubit, vyhnat z bytu na ulici,sebrat jim přehoz po tetičce, ale chce měnit pravidla hry, sociální role, do kterých jsou tito lidé obsazováni, že chce osvobodit nejen dělníka, ale i kapitalistu – tady se náhodou p.Š.strefil, když pochopil, že obě tato určení člověka jsou odlidštěním (Samozřejmě by si mu ten posluchač asi už netroufl přiznat, i když si to myslel, že právě tohle - to je jest to hubení konkrétních lidí – dělal stalinismus na počátcích protosocialismu a pořád to ve vědomí neostalinistů přežívá – ale to je jiný příběh). A takovýchto případů pokrouceného vidění společnosti u pana Š. bych našel mnoho, ještě se u některých zastavím.
    Bohužel, v diskusním příspěvku nemohu psát obsáhlý článek Anti-Škabrahu, musím se ukáznit a shrnout své námitky:
    1. Některé věci u pana Š. jsou dány jeho ovlivněním postmodernou – že totiž více či méně vědomě odmítá v dějinách nějaký řád, zákonitosti a hierarchii vazeb, zejména tu konec konců !!! určující roli ekonomiky (zejména vlastnických vztahů – co je ekonomické lze v abstrakci vydělit, pan Š. nemá pravdu) při veškeré autonomii a aktivní roli nadstavby (politiky, moráky, umění apod.). On tedy společnost na jejích různých stadiích vývoje systémově uchopit neumí a je přesvědčen, že to nejde. I poctivý pozitivisticky školený historik by mu přitom dokázal, že opravdu se jednotlivá dějinná stadia hodně liší. Pro pana Š. je tudíž nepřijatelná představa, že se v dějinách utváří určitá logika. Není to žádná předem daná norma vypadlá z hlavy Diovy – je to logika rodící se ze vzájemného střetávání aktivit lidí postavených svým člověčenstvím do jistých rolí ve vztahu k přírodě a s tím spojenou nutností si uspořádat vlastní vztahy (Engels píše – lidé jednají pod tlakem základních potřeb, ten dělá to, ten zase něco jiného, aktivity se skládají, kříží a nakonec vznikne to, co nikdo nechtěl). Marxista se základními znalostmi by panu Š. vysvětlil, že tu není od počátku soukromé vlastnictví jako nějaký zloduch, že dokonce do dějin lidé vstupují s první formou vlastnictví společného a s neodcizenou prací i společenskými mocemi (přes primitivnost a spojení s příbuzenskými vazbami).Vysvětlil by mu, že marxismus oceňuje vznik soukromého vlastnictví výrobních prostředků jako krok dopředu, pokrok, civilizaci, přes to, že tady už začíná to rozdvojení člověka na vlastníka – vykořisťovatele a nevlastníka vykořisťovaného a s tím spojené odcizení – zdaleka nejen produktu, to je ta nejviditelnější a nejpovrchnější podoba, ale především práce jako skutečně hlavní člověkatvorné činnosti a k ní patřící činnosti přivlastňování a vlády nad svými společenskými silami. V tom je totiž problém – ne v tom, že by se snad mělo rozdrobit vlastnictví mezi mnoho jedinců (mimochodem samospráva nechce rozdrobit, ale společně disponovat). Naopak – Marx vysoce hodnotí právě to spojení lidských sil pod velením kapitálu a vůbec roli kapitalismu jako nejvyššího stupně vykořisťovatelské společnosti (např. předvídá globalismus, VTR apod.). Čili žádný jeden prsten – ano vlastnictví skutečně vládne všem tak jako mozek vládne lidskému organismu, ale v součinnosti s jinými subsystémy, na každé etapě je jiné a jinak a soukromé vlastnictví prostě jen není konečnou a jedinou formou – tohle přece na základě studia dějin musí být každé hlavě nezaslepené buržoasní ideologií o „věčném a jediném možném kapitalismu“ jasné (Mimochodem každá odcházející třída se snaží vtlouci lidem do hlavy, že ten její systém je jediný možný vrchol dějin, konečný a věčný – to dělala i předlistopadová třída).
    Takže úhrnem (přeskakuji mnoho objevných myšlenek p. Škabrahy a možná i jeho pokroucení jiných autorů – nechce se mi věřit, že by Arendtová chápala práci tak, jak napsal p.Š. a ne tak, že zotročení práce vedlo k totalitarismu – ale dejme tomu) – když odmyslíme neschopnost pana Š. akceptovat určitou systémovost a zákonitost v dějinách, co zbývá z jeho odmítnutí Alternativy s velkým A? Nakonec takové malé kompromisní uznání alternativy jako patrně nějakých malých přeměn – reforem bez jednotící logiky – které patrně nenadělají škody – dodávám – nenadělají škody kapitalismu a nechají člověka v zajetí takových výrobních forem, které lidstvu jako celku znemožňují se posunout, odsunout nutnou práci na okraj svého života a věnovat se „nepráci“ - svobodné činnosti, ve které nikdo nebude ani existenčně ředitelem, ani uklízečkou.
    Ještě poznámka –obzvláště směšné je, když pan Š. odmítá možnost, že by samospráva byla alternativou, protože samosprávnému systému připisuje právě ty vlastnosti, které chce, ba musí změnit, jinak by nemělo smyslu ho zavádět – mimochodem ty jeho námitky jsou zcela totožné s námitkami stalinistů – pozoruhodné!! Je to trochu, jako když objevitel automobilu bude vysvětlovat koňským fiakristům jeho funkce a oni se nakonec zeptají: A kde budou zapřaženi koně?
    No bylo by toho ještě mnoho, zejména mne na adresu p. Š. napadlo jedno latinské rčení (měl jsem latinu minimálně, takže česky) :Kdybys byl mlčel, zůstal bys filozofem.
    PM
    June 2, 2011 v 16.52
    pane Hellere, filosfsemfilozoftam
    projevuji nevoli nad vaším způsobem obhajoby marxismu. Nabízíte bolestně pochopitelné pohoršení nad přínosnými úvahami o důvodech současné blokády společenských řešení. Neb z nadmarxistické roviny. Velmi nerad od vás čtu nevstřícné odsuzování. Zato velmi rád čtu vaše nástiny retra třetí cesty postavené na apdejtu marxismu.
    June 2, 2011 v 18.25
    Pane Hellere, neměl byste nikoho zesměšňovat
    Každý nemusí být marxista. Nebo si může z něj vzít jen něco. A každý má právo na vlastní názor. Já si myslím zhruba toto: Kapitalismus není objektivně vzato žádné dobro nebo zlo. Na samém začátku byl prostě lepší než feudalismus, proto se vůči němu jevil jako pokrokový. Teď jeho fungování začíná narážet na určité hranice. Skončí, ať chceme nebo nechceme, protože to není perpetuum mobile. Pochybuji, že někdo vymyslí kapitalismus, fungující bez růstu a bez expanze. Pokud ano, pak to nebude kapitalismus. Příchod socialismu nebo spravedlivější společnosti není také žádný nezvratný zákon. Záleží hodně i na naší aktivitě a na tom, co si dáme líbit. Musíme usilovat o právo zasahovat do věcí. Dějiny se sice dějí nezávisle na vůli jednotlivce, který se většinou po poradě se svým rozumem a svědomím „jen“ rozhoduje, k čemu nebo ke komu se přikloní., ale záleží na každém člověku. Čím více lidí sjednotí svůj postup, tím lépe.
    Mám pochybnosti o tom, že lepší systém se dá „nastolit“ mocí. To by se zas musel násilím držet. Nechci tu hlásat nějaké fráze, ale uvědomme si, že násilí plodí násilí. Lidé pak touží po odplatě. Násilí je třeba eliminovat. Nemyslím si, že je možné mu zabránit úplně (nezabrání se mu ani když nebudeme dělat nic), ale aspoň se o to musíme snažit.
    Než kapitalismus vystřídal feudalismus, kapitalistické výrobní síly se vyvíjely uvnitř něj. Jak ekonomicky, tak duchovně (protestantismus). Vyvíjí se něco podobného dnes? Měli bychom se snažit, aby vznikala nějaká „teritoria osvobozená od kapitalismu“, což nemyslím v nějaké geografickém smyslu slova, ale spíš společenské (i výrobní) oblasti, kde kapitalismus neplatí. Ty pak budou sílit a vytlačí postupně zbytky systému. Rozhodně bychom měli bránit tomu, aby kapitalismus pronikal do nových oblastí (zdravotnictví, školství apod.). Prvním „teritoriem osvobozeným od kapitalismu“ by měla být naše mysl. Chce to prostě jiného člověka. A rozhodně to nebude snadné.
    June 2, 2011 v 19.30
    na co se M. Škabraha ptá ?
    raději zpět k článku - klíčový dotaz autora myslím zněl zněl zda požadavek totální Alternativy není metafyzický ?
    Pokud tou alternativou by mělo být konečné království boží na zemi, pak ano. Ale tak to málokdo (nemarxisté i marxisté) myslí.
    Nemetafyzická (dialektická) alternativa tedy není "ultima rerum", ale relativně celistvou etapou toku dějin. V tomto smyslu snad adjektivum totalitní není nic nepřijatelného.
    Samozřejmě vymezení této samostané kvality historického úseku anšeho bytí může být různé - marxisté rádi používají kategorii společensko ekonomických formací (např. sekvenci feudalismus-kapitalismus-socialismus).
    Ale tou totální (realtivně celistvou) alternativou mohou být i jinak pojaté stupně naší kultury (např. sekvence divošství-barbarství-civilizace). A co to vztahovat na takové významné zlomy jako je neolitická revoluce, průmyslová revoluce či informační rrevoluce. Jsou to dost totální alternativy ?
    A nemusí to být jen historické fáze, ale třeba růlzně pojaté systémy správy některé společenské problematiky - např. alternativy soukromého či veřejného zajištění sociálních služeb.
    Summa summarum : sousloví totální alternativy lze pojmout i nemetafyzicky a jistě lze chtít po alternativách i jiné než kosmetické, dílčí, homeostatické či adaptační změny. Bez ohledu na marxismus či nemarxismus.
    P.S. puristé rozlišují logicky mezi alternativami - tj. kde se vývoj systému větví dvojznačně a varianty, kde ta křižovatka je mnohoznačná (variant je více). Ale to už je opravdu formální purismus.
    June 2, 2011 v 19.38
    correctum
    v předchozím vstupu jsem jednou použil místo "totální Alternativa" sousloví
    totalitní alternativa - doufám že je zřejmé, že jde o omyl a že ta 2 písmenka navíc (měnící podstatně smysl) se tam vloudila zcela nepatřičně.
    JD
    June 2, 2011 v 22.18
    Já si úvahy p. Škabrahy cením jako varování před totalitním myšlením, které se domnívá, že našlo klíč k celému světu a že jeho otočením se vyřeší vše, Každá, byť sebepřevratnější alternativa je vždy jen dílčí, jakési království Boží lidskými silami a prostředky nikdy nemůže být v plnosti nastoleno. To není žádná "buržoasní ideologie", to je výraz realismu a pokory.

    Na druhé straně skutečná řešení mnohých problémů dnes vyžadují opravdu nějakou zcela zásadní společenskou změnu. A tady dávám marxistům za pravdu ohledně stěžejní role ekonomických sil a jejich rozložení - tam, kde je moc ekonomická, tam reálně je i moc politická. Tady leží klíč k té změně. Kumulace kapitálu sice může být užitečná, protože pak tento kapitál dokáže víc, než když je rozptýlen, ale od určitého bodu, který jsme dávno překročili, ohrožuje demokracii, protože pak ekonomicky mocná oligarchie má možnost diktovat zbytku svou vůli k prosazení pouze svých zájmů. Přesně tohle se teď globálně děje.

    Nabízím provokativní tezi - možná je na čase prolomit tabu nedotknutelnosti vlastnictví, které ztrácí legitimitu, pokud dosáhne takových rozměrů, že je mocnější než lid. Takový kapitál musí být dekumulován a jeho akumulaci musí být globálně nastaven strop formou superprogresivní, od určité kolosální výše majetku de facto vyvlastňovací daně (včetně daně korporátní).

    Zní to dost revolučně, možná nebezpečně (nabízí se stará námitka, kde že se to vyvlastňování zastaví, kde jsou hranice legitimního a nelegitimního vlastnictví a kdo si pak může být jistý svým majetkem) a v současné době nereálně, ale je to konkrétní alternativa. Máme morální právo ji uskutečnit?
    June 2, 2011 v 22.34
    Alternativy tázání po alternativě
    Pane Škabraho, Váš pohled na problém hledání alternativy by zasloužil zevrubnější reakci, protože je odvážný a pronikavý. Sdílím optimismus Váš i pana Dolejše. "Může být i jinak", můžeme např. svět jinak interpretovat nebo nazírat - a podle toho otevírat možnosti jeho přeměny, můžeme jinak jednat, jinak být. Váš text vede k filosofické otázce po jednotě člověka, světa a dějin a směřuje nad a za vžitá schémata myšlení. Zasluhuje dialog, možná polemiku, nebo rozvedení jeho filosofického náboje.
    ??
    June 2, 2011 v 22.38
    Paní Hájková -
    jestli jsem něco v příspěvku pana Škabrahy zesměšňoval, tak pouze neznalost vcelku abecedních momentů v tom, co kritizuje nebo s čím de nějak snaží vyrovnat (a to jsem ještě uváděl polehčující okolnosti) - pan Škabraha je profesionál, učí na VŠ marxismus, už jsem s ním jednou diskutoval potom, co jednou lehkou rukou odpálil marxismus jako škvár, aniž by pořádně argumentoval. Myslím si, že marxismus si zaslouží, aby člověk, který ho učí, znal alespoň jeho základy - přijímat ho nemusí, ale měl by argumentovat na vyšší úrovni. I já bych si zasloužil zesměšnění, kdybych třeba nějakým bonmotem bez argumentace odbyl dejme tomu Patočku, aniž bych ho znal, nejlépe četl. Všimněte si, že takovéto zlehčení toho, co dobře neznám, nikdy nedělám - všechny mé argumenty jsou z pozic marxismu nebo z poznání reality, třeba dějinných faktů. Mládež (pan Š. je proti mně cucák) by se měla naučit větší solidnosti.
    Jinak celý Váš příspěvek jednoznačně podepisuji, je to přesně marxistické stranovisko.
    ??
    June 2, 2011 v 22.53
    Pane Petrásek,paneDospiva
    velmi se omlouvám, ale kromě výtky za pana Škabrahu, Vašemu příspěvku nerozumím - ani tomu, za co mně chválíte, asi mně to dnes nemyslí - podejte mi to prosím srozumitelněji, předem děkuji.
    Pane Dospiva - nerozuměli jsme si, já jsem pana Škabrahu označil jako buržoasního ideologa prčávě proto, žer ser mu nechtělo do změny, že se není s to podvědomě zbaviz představy o kapitalismu jako věčnéím království božím. Pro marxistu je krok ke komunistické formaci jen jedním z kroků dějinné linie, žádným koncem, po něm se půjde dál a navíc to nevidíme jednosměrně, dějinsy se často rozvětvují do více linií ba mezi nimi mohou být i slepé.
    Pokud jde o Vaši revoluční myšlenku o vyvlastňování - podle mého názoru by to bylo jen opakování protosocialismu v nějaké formě - kdo by vyvlastňoval, kdo by byl faktickým vlastníkem toho vyvlastněného - nejspíše řídící aparát a,jak říkají Marx s Engelsem, celé to staré svinstvo by začalo znovu. Máme lepší nápad - silou společenského subjektu podpořit rozšiřování demokracie a zakládání podniků se samosprávným vlastnictvím, v těchto podnicích by se lidé naučili jednat jako odpovědní vlastníci schopní si pohlídat manažery a navíc by tyto podnikxy využívající aktivity a iniciativxy lidí hospodařily lépe než kapitalisté a ve svobodné ekonomické soutěži by je vykoupili, jako kdysi buržoové feudály. Co Vy na to?
    ??
    June 2, 2011 v 22.58
    Ještě pan Dospiva
    Ja vám , že Vás dráždí to, že marxismus neříká - kasždý má svou pravdu, ale poměřuje pravdu souladem poznávajícího subjektu s objektivní realitou. Kfdyž dodrží všechna kriteria (včetně praxe) a ta jeho koncepce sedí a vysvětluje - tak proč byste ho kritizoval za oprávněné sebevědomí? Proč byste ho shazoval poznámkou - odmítám totalitu, kde si každý myslí, že objevil království boží na zermi? Vždyť přece taky uznáváte Archimédův zákon, Pythagorovu větu, Einsteina apod.,ne? Neříkáte - každý má svou pravdu, církev i Koperník?
    + Další komentáře