Stále více lidí se zaobírá otázkou, zda je kapitalismus „trvale udržitelným“, a pokud není, jak bude vypadat systémová změna a co ho nahradí.

Není to poprvé, kdy je kapitalismus kritizován. Stalo se tak již v jeho gründerském období, kdy ho hlubší analýze podrobil Karel Marx. Proč právě na počátku jednadvacátého století by měl kapitalismus končit, když se tak nestalo v polovině ani na konci století devatenáctého, ani dvacátého? Není reálnějším vývojem očekávání světového konfliktu, po němž se kapitalismus přehoupne do svého dalšího stádia? A jak by toto stádium vypadalo?

Kniha Michala Alberta, Partekon - Život po kapitalismu, na tyto otázky neodpovídá. Zabývá se jedním možným modelem ekonomického uspořádání po konci kapitalismu, kde svou pozornost koncentruje na maximální redukci hierarchie ve společnosti za současné maximalizace rovných příležitostí a osobní odpovědnosti.

Jak již bylo naznačeno, zaobírá se proměnou zejména systému ekonomického. Poněkud však abstrahuje od změny politického systému, jež by měla jít patrně ruku v ruce s proměnou ekonomiky.

Kniha Partekon jenom dokumentuje nemožnost zachytit z pestré mozaiky více než jeden střípek. Zato je však třeba ocenit, že si s daným střípkem vyhrála, vybrousila mu hrany a dala mu lesk.

V úvodní části se zabývá klasickými ekonomickými pojmy, jakými jsou hodnota, dělba práce, problematika odměňování a alokace a věčně otevřené téma spravedlnosti (spravedlnosti odměňování, přerozdělování, atp.). Další dvě objemné kapitoly jsou věnovány participativní ekonomice a každodennímu životu v tomto ekonomickém modelu. Závěrem je participativní ekonomika podrobena kritice, aby bylo zjevné, zda jde o model spíše utopický, či zda má šanci stát se životaschopným motorem společnosti.

Kniha se snaží zachytit podstatu známých ekonomických modelů, tedy kapitalismu, tržního socialismu a plánovaného hospodářství. Krátce zmiňuje také „zelený bioregionalismus“. Přesto opomíjí model družstevních korporací, například Mandragorské ve Španělsku, ale i řady nově vznikajících ve Spojených státech amerických a jinde ve světě. Rovněž se nevěnuje ekonomickému modelu bývalé Jugoslávie. Také v případě rozboru kapitalismu se problematiky tříd dotýká jenom okrajově a na Marxovu analýzu kapitalismu příliš nenavazuje. Do centra pozornosti se tak příliš nedostává téma nadhodnoty.

Jak již bylo zmíněno výše, každý ekonomický model je provázán určitým politickým zřízením. Politika a ekonomika jsou propojené nádoby. Samozřejmě ale záleží na úhlu pohledu, idealisté budou upřednostňovat politická hlediska, realisté zase kladou větší důraz na ekonomiku. Realita je však taková, že participativní ekonomika má na výběr — buď být zapracována do politického rámce kapitalismu, nebo se opřít o nový politický model. Model, kde by práva občanů byla posílena — a kde by zároveň byla větší i jejich zodpovědnost.

V tomto kontextu by za zmínku stály mj. Dahlův koncept polyarchií, kde občané mají právo v hlasování odvolat nejvyšší státní úředníky či k fašismu inklinující korporativismus, který je založen na omezeném počtu nekonkurenčních organizací s povinným nebo polopovinným členstvím.

Žijeme ve světě, který se tvrdě vysmívá tezi o „konci dějin“, kterou již zavrhl i sám její autor. Na jedné straně nám je za vzor dávána čínská ekonomika, která je opřena o politický model absentující koncept „západní demokracie“ a koncept „welfare statu“. Na druhé straně se čínská společnost potýká se závažnými problémy rázu politického, sociálního, kulturního — ale i ekonomického. Evropa kvůli snaze vyrovnat se Číně destruuje sociální stát a ocitá se v bludném kruhu zadlužení a slábnoucí ekonomiky. Kudy dál?

Zastánci participativní ekonomiky (partekonu) kladou důraz na společenské vlastnictví, vyvážené komplexy pracovních činností místo hierarchicky uspořádaných pracovišť, na odměňování podle vynaloženého úsilí, participativní plánování a sebeřízení. Základní principy alternativy v podobě partekonu shrnuje Albert na s. 113-114. „Nikdo by neměl mít neúměrné rozhodovací pravomoci jenom proto, že má odlišný vztah k vlastnictví výrobních prostředků než jiní.“ „Nikdo by neměl dosahovat horentních příjmů a stejně tak by nikdo neměl dostávat víc než jen odměnu za vynaložené úsilí a oběti. Pokud pracovat nemůže, pak by odměna měla odpovídat potřebám. Příjem by nikdy neměl být ve vztahu k vlastnictví výrobních prostředků.“

V participativní ekonomice vlastnictví výrobních prostředků končí. Tím je zodpovězena otázka, zda náhodou kapitalismus nemůže model partekonu zapracovat sám do sebe a tím ho eliminovat. Nemůže, neboť tento model popírá samotné základy kapitalismu, a to ve všech jeho dosud známých vývojových fázích.

Řízení podniků v participativní ekonomice by mělo být založeno na radách pracujících, kde všichni členové mají stejné rozhodovací pravomoci a zároveň stejnou míru odpovědnosti. Kromě výrobců by se však organizovali také spotřebitelé, kteří by vytvářeli rady spotřebitelské.

Jak se model partekonu vyrovnává s potřebou hierachického uspořádání? „Partekon má na hierarchickou dělbu práce vytvářející třídní rozdíly protijed. Jestliže každý den nebo každý týden po určitou dobu plníte mimořádně nepříjemný úkol ochuzený o veškeré pravomoci, pak byste po zbývající dobu měli pracovat na něčem příjemnějším a odpovědnějším. Lidé by zkrátka neměli vykonávat buď jen rutinní a nepříjemnou, nebo koncepční a odpovědnou práci. Všichni bychom místo toho měli dostávat vyváženou kombinaci úkolů (s. 130).“

Kniha je prokládána zajímavými a po diskusi volajícími otázkami. Například v podkapitole věnované odměňování. „Odměnili byste finančně Mozarta za to, že měl to fantastické štěstí a narodil se obdařen mimořádným nadáním? Nebo byste mu prostě zaplatili za vynaložené úsilí a užívali si tu úžasnou radost, aniž by se jemu rozšířilo bohatství? Trestali byste Salieriho?... Nebo byste mu stejně jako každému jinému zaplatili za vynaložené úsilí a pak si výsledný produkt užili — ačkoli ani zdaleka tolik, jako si užíváte Mozarta? (s. 143).“

Ústředním pojmem participativní ekonomiky i v případě problematiky odměňování v tomto systému je „komplex pracovních činností“. Nikdo není oktrojován pouze na jednu součástku, každý je polyfunkčním.

Na tomto místě by možná stálo za rozvinutí, nakolik jsou určité rutinní činnosti nevyžadující příliš přemýšlení nahrazovány strojově a roboticky.

Sledujeme-li v médiích různé pořady věnované (ne)možnostem alternativy ke kapitalistickému systému, jsme informováni, že takováto alternativa prostě neexistuje. Lidé mají rádi, mohou-li si na to, co mají chtít, sáhnout. Zajíce v pytli kupují neradi. Pro Čechy to platí dvojnásob. Je tomu ale opravdu tak? „On totiž ve prospěch takového tvrzení neexistuje jiný argument než hlasitá prohlášení určitých kruhů, které z takovéhoto přesvědčení nenasytně těží (s. 151)“.

Partekon přichází s termínem „decentralizované participativní plánování“. „Má-li se postupovat racionálně, pak jsou klíčovým pojmem „společenské náklady příležitosti“ určitého konkrétního kroku (s. 153)“.

Ceny, které mají v partekonu vyjadřovat společenské náklady příležitosti, se odvozují z co nejširší společenské diskuse a jsou výsledkem co nejširšího možného kompromisu. Dalšími podstatnými hledisky pro alokaci v partekonu jsou „měření práce“ (kolik kdo obětoval pro obecné blaho společnosti) a kvalitativní faktory.

Zatímco v neoliberálním stádiu kapitalismu se slovo „solidarita“ stalo div ne sprostým výrazem, pro model partekonu je jedním z klíčových termínů. „Ekonomické aktivity posilují společenské vazby a empatii a rozhodně nepůsobí protispolečensky. Právě prostřednictvím participativního plánování má být solidarity dosahováno (s. 192-193)“.

V praxi je situace většinou vždy taková, že nic není jenom vynikající nebo výhradně katastrofální. Porovnávají se klady a zápory. Jak je tomu v případě partekonu? Jaké znaménko převažuje?

„Dosahuje partekon spravedlnosti a dalších pozitivních rysů tím, že obětuje lidské soukromí nebo že na lidi naloží velké břímě účasti ve chvílích, kdy by raději dělali něco jiného?... Kdysi dávno bylo lidem proti mysli, že by se mělo zrišit otroctví, a vylučovali možnost dát svým otrokům svobodu. Věříme, že zásady spravedlnosti vyžadují partekonovské omezení „individuální svobody“, stejně jako zakazují svobodu profitovat ze soukromého vlastnictví výrobních prostředků či otroků (s. 305)“.

Na závěr si autor přiznává, že na to, aby občané byli schopni realizovat celospolečenské změny, musí popřít dvě hypotézy: 1) I kdyby byl vybudován nový systém, bude stejný jako ten předchozí, ne-li horší. 2) Občan nemá žádnou moc systémovou změnu prosadit.

Autor knihy píše následující: „Naše kniha odpovídá na tu první — alespoň pokud jde o ekonomickou stránku. Tvrdí se v ní, že pokud se nám podaří zavést partekon, bude podstatně lepší než kapitalismus a nezvrhne se zpět v utlačované režimy, jak je známe. Bude prosperovat a pozitivně se vyvíjet vždy v souladu se svými určujícími hodnotami. Model je to tedy životaschopný a stojí za uskutečnění (s. 356)“.

Jedná se o vizi globální, respektive je přenositelná na jakoukoli společnost ve světě? A jak je slučitelná s dosavadními stranickými a volebními systémy? Toto 357 stran textu Michala Alberta neřeší. Je však nutno ocenit, že autor nepodlehl svodům upéci stokrát dobrý dort a nanosit do kotle od všeho něco, aby byl produkt nepoživatelným, ne-li jedovatým. Naopak, text má logickou strukturu a přibližuje teoreticky i na konkrétních případech jednu z ekonomických alternativ ke kapitalismu, o níž se v médiích pro jistotu nemluví. Nezbývá než nakladatelství Mezera poděkovat, že neprodukuje s proudem a dokáže zaplňovat mezery, které již lidé pomalu ani za mezery nepovažují.

Přitom v době, kdy integrační evropský projekt začíná mít vážné trhliny a vize fiskálního paktu jsou čím dál méně slučitelné s teorií veřejné volby, je podobný příspěvek do diskuse více než potřebným. Jde jenom o to, aby se nad otázkami, kterými se předkládaná kniha zabývá, zamýšlelo co nejvíce lidí. A aby již konečně padlo přesvědčení, že nemá cenu chtít cokoli jiného, protože kapitalismus je stejně jednička. Cesta strkání hlavy do písku před stále se rozvíjejícími systémovými problémy není řešením. Naopak, vedle hledání ekonomických alternativ je třeba uvažovat ruku v ruce o změnách politických, kdy moc stranických aparátů bude pozvolna přecházet přímo na občany. Znamenalo by to rozvíjet model přímé demokracie, zabývat se otázkou dostupnosti obecných referend a odvolatelnosti volených politiků na všech úrovních. O tom, zda to občané dokážou, je na nás všech.