Na přelomu osmdesátých a devadesátých let existovaly v naší zemi různé představy, co má přijít po reálsocialistickém režimu. Obecně sdílený požadavek zněl vágně — návrat k demokracii a trhu. Co se tím ale konkrétněji míní, na tom nebyla shoda. Mezi levicově smýšlejícími kritiky tehdejšího režimu z prostředí disentu panoval názor, že by nemělo jít o prostý návrat ke kapitalismu. Proto si tito lidé náš budoucí vývoj představovali jako alternativu mezi bývalým reálsocialistickým režimem a kapitalismem. A protože pro mnohé z nich kapitalismus představoval společenství na západ od našich hranic, také „návrat do Evropy“ neměl být jednoduchým začleněním do tohoto společenství. Ne-kapitalistický vývoj a osobitý vývoj nekopírující společenství standardních západních demokracií tvořil rámec představ o polistopadové „třetí cestě“. Uvažovali v něm o české perspektivě všichni svým osobitým způsobem — Havel, osmašedesátníci, nová levice i nemalá část veřejnosti. (Často se připomínají sociologické výzkumy prováděné těsně po Listopadu a dokazující, že lidé většinou chtěli nějaký jiný socialismus.)

Tyto představy ovšem vzaly za své, soudě podle toho, že jsme se stali víceméně standardní západní demokracií (i když stále ještě v postpubertálním stavu), dokonce členy jejich stvrzujících struktur — EU a NATO. Mnozí, kteří zůstávají věrní polistopadovým představám o „třetí cestě“ nad tím dodnes lamentují a neustále vznáší otázky „coby….., kdyby…?“ Kde se stala chyba?

Jakkoli protinormalizační levice nepodléhala primitivní režimní propagandě o zlotřilém kapitalistickém Západě, přece si jím nebyla příliš jista. Pojmy jako nezaměstnanost, krize, vykořisťování zněly stále hrozivě, režimem pečlivě uchovávané vzpomínky na hladové pochody dělníků v třicátých letech první republiky zabíraly. Chybějící přímá zkušenost s životem a fungováním západních zemí, bránila poznání, že kapitalismus, chce-li někdo tyto společnosti takto nazývat, se podstatně změnil, resp. že kapitalismus předválečný, nebo každopádně kapitalismus 19. století už dávno není realitou západní (zvláště evropské) společnosti. Na demokratickou levici na šumavské straně železné opony doléhalo těžké dilema. Jak se vrátit do Evropy, ale ne do kapitalismu?

Ti, kteří neměli na počátku devadesátých let o západní liberální demokracii zkreslené představy a zároveň k ní byli kritičtí, např. exiloví sociální demokraté podílející se na obnově ČSSD, byli velmi nedůvěřiví ke všem „třetím cestám“ vyrůstajícím na půdorysu tehdejších domácích diskusí. Ti přesně věděli, že demokratická západní Evropa je otevřený terén soupeřících modelů, alternativ a perspektiv, mezi kterými představa striktního kapitalistického společenského modelu, je jednou z mnoha. Dobře rozuměli zdejší demokratické levici, že i po groteskní zkušenosti s komunistickým režimem nechce kapitalismus, ale to, že chtěla něco jiného, resp. něco více, než čím byly tehdejší západní demokracie, považovali za iluzi.

Sklon zasadit polistopadový vývoj do rámce nějaké třetí cesty vyhýbající se „kapitalistickému Západu“ propojoval představu třetí cesty s nárokem, že má jít o jakýsi nový univerzální model racionálního řízení společnosti, který na rozdíl od západních demokracií předvídatelně a jistě dovede lidstvo k emancipaci.

Takovou představu třetí cesty bychom ale měli na levici odmítnout. Třetí cesta není jednou a rozhodně ne jedinou správnou cestou mezi alternativou kapitalismu a alternativou diktátorského komunismu. A už vůbec není jistou cestou. Třetí cesta je otevřením mnoha cest do otevřené a poměrně nejisté budoucnosti, zbavením se závislosti na jediné správné cestě, kterou se snaží razit kapitalismus nebo diktátorský komunismus, nebo kdokoli, kdo se líbivě dovolává rozumu, ale myslí si, že na něj má patent. Ale jako taková nemůže být třetí cesta nic více, ale také nic méně než důslednou, tzn. co nejotevřenější, či stále se otevírající demokracií. Tohle není žádná utopie. Relativně spolehlivé základy takové společnosti nacházíme v empirických tvarech dnešních západních demokracií, které klasifikujeme jako silné demokratické sociální státy (Rakousko, Německo, Nizozemí, Skandinávie). Realita těchto zemí, dokonce i dnes v časech vleklé hospodářské krize, prokazuje, že neoliberální pravice a část radikální levice silně přehání, když tvrdí, že demokratický sociální stát je ve fatální krizi. Tím není vůbec řečeno, že v těchto zemích je ráj na zemi, skončily zde dějiny a levice si může dát pohov.

Jaké z toho vyplývají perspektivy pro levici, která dnes opět cítí velkou příležitost, ujímá se iniciativy a nabízí změnu? Jakým směrem by se měly napříště ubírat tradiční úvahy o třetí cestě? (Nepleťme sem nyní Tonyho Blaira.)

Levice musí bránit prostor liberálního, demokratického a sociálního státu jako otevřený terén pro testování alternativ. V tomto směru nemá na výběr. Bránit proti čemu? Proti všem pokusům otevřenou liberální demokracii a společensky usměrněný trh zničit, tj. vtisknout společnosti jednu vývojovou logiku a jednu správnou perspektivu. Proto kapitalismus jako úsilí kapitálu zcela podřídit společnost logice trhu a peněz zůstává hlavním protivníkem. A dnes více než v minulosti, protože kapitál se uvolnil z národních demokraticky a kulturně regulovaných rámců a opět se chová hnusně. Protivníkem je ale stále i démon nejsprávnější levice, který levici stále pokouší. Jediná správná levicová cesta je neméně odporná než jediná správná pravicová, jakkoli se zahaluje vznešeností humanistických cílů. Kdysi se nalevo myslelo, že nejspolehlivějším orientačním bodem je světonázorový monismus; tohle svádělo levici k diktatuře a sektářským rejdům. Levice, demokratická levice, je bytostně zavázána pluralistickému vidění světa.

V zápase o přednost politiky a demokracie před kapitalismem či před jakoukoli uzavřenou a na univerzální platnost aspirující ideologií jde o to, aby střety o budoucím vývoji a alternativách probíhaly inteligentně a s co nejmenšími společenskými škodami, tzn. ve veřejné debatě, hlasováním, vzájemným přesvědčováním, experimentálně, a nikoli diktátem sebeosvícenějších proroků. Mluvím tedy spíše o demokratické metodě a formě, obsah ať si do ní každý levičák dosadí dle svého gusta.

Může tohle stačit mnohatisícovým masám protestujících v Praze, Aténách, Madridu či New Yorku proti kapitalistickým darmožroutům? Zní to jako málo radikální odpověď na současné pokusy o neoliberální (kontra)revoluci? Naopak, myslím, že jde o výjimečně radikální odpověď, kterou by měli mít trvale na paměti především proroci, kteří z tribun k těmto masám promlouvají a ukazují cestu. Jde o radikální odpověď, která je trvalým odkazem třetí cesty. A trvalým smyslem levice.