Petr Nečas minulý týden na ideové konferenci ODS opět pohovořil o konci sociálního státu. Faktem je, že sociální stát je dnes pod silným tlakem neregulované ekonomické globalizace a jeho budoucnost je zatížená mnohými riziky. U Nečase jde však o ideologický blábol, který má za cíl ospravedlnit neoliberální politiku jeho demontáže. Ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy tato politika získávala navrch, s ní mnozí mohli spojovat leckteré naděje — stabilnější ekonomický růst, méně dluhů, efektivnější sociální výdaje. Dnes, kdy jsou zcela evidentní její devastující účinky, včetně nynější vleklé hospodářské krize, ji může věřit snad jen blbec, nebo agent najatý Goldman Sachs. Kdo je v tomto případě Petr Nečas, nechť si odpoví každý sám. Rád bych řekl něco na obranu sociálního státu, co se mi zdá pro dnešní diskuse na levici důležité ze sociálnědemokratického oportunistického hlediska.

Když my, sociální demokraté, mluvíme o sociálním státu, často k tomuto termínu připojujeme přívlastek demokratický. Protože sociální stát tu existoval i bez tohoto přívlastku a navzdory demokracii - Mussoliniho fašistický, Hitlerův národněsocialistický, Stalinův či Brežněvův reálsocialistický sociální stát. Tento přívlastek je pro nás důležitý i proto, že když mluvíme o obraně a rozvoji sociálního státu, tak chceme zdůraznit, že pro nás jde zároveň o obranu a rozvoj demokracie. A považujeme to za důležité připomínat zvláště dnes, kdy neoliberální útoky na sociální stát přímo podkopávají jeho demokratické základy.

Odborná literatura dělí demokratické sociální státy na „liberální“ „konzervativní“ a „sociálně-demokratické“. Základní odlišností mezi nimi je míra státního přerozdělování HDP ve prospěch sociálních benefitů a veřejných služeb (zdravotnictví, školství, veřejné dopravy atd.). Nejsilnějšími sociálními státy jsou sociální státy sociálnědemokratického typu. Tyto státy přerozdělují přes padesát procent HDP skrze stát, tzn. mají vysoké výdaje na sociální benefity a veřejné služby, ale také vysoké příjmy ze správně nastavených daní a prosperující ekonomiky. My sociální demokraté dlouhodobě usilujeme o tento typ demokratického sociálního státu a snažíme se čelit (se střídavými úspěchy a neúspěchy) jeho neoliberální demontáži na stát liberální nebo tzv. reziduální.

V souvislosti s mírou státního přerozdělování se hovoří o míře tzv. dekomodizace společenského života, tzn. nakolik je příslušný typ sociálního státu orientován tržně, resp. netržně. Myslím, že tento empirický ukazatel je důležitý pro nejrůznější ideologické debaty o kapitalismu mezi námi sociálně demokratickými oportunisty a levicovými radikály. Míra dekomodizace sociálních států je tak odlišná, že jen s obtížemi můžeme všechny sociální státy subsumovat pod pojem kapitalismus. Jestliže totiž definičním znakem kapitalismu není pouhá existence trhu (a kapitálu), ale jeho dominace, pak v mnoha v nejsilnějších sociálních státech nelze mluvit o dominaci trhu. Proto v takových případech mluvíme spíše o smíšených ekonomikách, či postkapitalistických společnostech. Takže tím, že my sociální demokraté bráníme silné sociální státy, nechceme hnedle bránit kapitalismus.