Ekonomie se zbláznila
Ivan ŠtampachObjektivní terapie tupých škrtů vede tisíce lidí do bezvýchodné situace. Celé sociální skupiny přestávají být schopné udržet svůj standardní, třeba skromný způsob života. Hrozí jim exekuce, ztráta zaměstnání a ztráta bydliště.
Dověděl jsem se, samozřejmě (vzhledem k profesnímu tajemství) bez dalších konkrétních podrobností, že v krátké době po sobě propuklo vážné duševní onemocnění u tří vyučujících jedné české vysoké školy ekonomického zaměření. Lékaři by nám něco řekli o objemu čelního mozkového laloku a o nedostatečné produkci dopaminu. Poučili by nás, že na schizofrenii, protože o ni v těch případech šlo, mají vliv chřipková onemocnění matky v určité fázi těhotenství, vliv psychedelických drog na pacienta a různá poškození a onemocnění mozku. Vše tím ale vysvětlit nejde. Spouštěčem nemoci bývají i poruchy komunikace a vztahů a těžké životní události.
Nejde koneckonců o medicínu. Psychózy někdy charakterizujeme mimo jiné jako poruchy myšlení. Mistr paradoxu, spisovatel Gilbert Keith Chesterton píše, že u šílence je narušeno všechno, kromě rozumu. Můžeme mu dát za pravdu, když sledujeme neúprosnou logiku bludného schizofrenického myšlení.
To, co se nám v hromadných sdělovacích prostředcích prezentuje jako ekonomie, je dokonale logické. Dosadí-li se do vzorečků hodnoty naměřené při sběru dat, vyjdou prognózy a další fakta pak prognózy potvrdí. Občas to nevyjde, když jsou ve hře tak řečené singularity. Když se totiž lidé chovají jinak, než jim uznané hypotézy přikazují.
Dokonalá rozumnost ekonomie není napadnutelná co do empirických dat, ani co do racionálních postupů. Přesto někdy selhává, v poslední době se zdá, že více.
Exaktní věda zapomíná, že je jedním z humanitních oborů, tedy, že je vědou o člověku. A tady je prekérní situace. Věda před lidský subjekt vmete objekty (slovo objekt z latinského ob-iacere, metat před, proto předmět). Jenže v humanitních oborech těmito objekty jsou subjekty. Subjekt je redukován v objekt. Nakládá se s ním jako s objektem, jako s věcí, v teorii a pak i v praxi. Jeho zájem chce teorie určit a jeho subjektivní rozhodování vybočující z teorie je nežádoucí a je předem pokládáno za okrajové a bezvýznamné. Pokud se lidé budou častěji chovat jako živé subjekty, jako osoby, budou teoretické prognózy rozvracet.
Finanční a jiní analytici stav ekonomiky objektivně diagnostikují a jejich návrhy terapie jsou nepředpojaté, neutrální a pouze vyjadřují holá fakta. Jenže u věd o člověku je neutralita vyloučena. Odborník si ji namlouvá, pokud ještě nedospěl k etapě evropské kulturní tradice, jíž představuje kritika poznání. Člověk jako badatel zkoumající člověka jako předmět ekonomie (a stejně tak sociologie, historie, politologie apod.) může usilovat o poctivé zaregistrování faktů, ale nemůže se vymanit z vlastní účasti na tom, co bádá.
Ekonom je také účastník hospodářských procesů, politolog je součástí politického dění, sociolog je člen lidské společnosti, historik spoluutváří svými slovy a činy historii. Proto fakta vybírá jako relevantní a pracuje s nimi podle schémat, která si uvědomuje nebo neuvědomuje. Reprezentuje docela konkrétní zájem, v tomto případě ekonomický. Tomuto zájmu podřizuje axiomy a definice uplatněné při práci s fakty.
Objektivní terapie tupých škrtů vede tisíce lidí do bezvýchodné situace. Celé sociální skupiny přestávají být schopné udržet svůj standardní, třeba skromný způsob života. Hrozí jim exekuce, ztráta zaměstnání a ztráta bydliště. Lékaři a sociální pracovníci potvrdí, že objektivní ekonomie v aplikaci na život je hojným dodavatelem klientů sociálních služeb, ale i psychiatrických pacientů.
Tváří v tvář krizi, která se objektivním analýzám vymyká, se začíná připomínat, že práce není pouhé zboží. Objevují se úvahy kritizující nepřiznaný ekonomický materialismus údajně nehodnotící ekonomie: „V novověku, od samého počátku, co se utvářela průmyslová éra, musela křesťanská pravda o práci vystupovat proti různým směrům materialistického a ekonomistického myšlení. Někteří stoupenci takových idejí chápali práci a zacházeli s ní jako s jistým druhem ‚zboží‘, které pracovník — a zvláště průmyslový dělník — prodává zaměstnavateli, který je současně majitelem kapitálu neboli souhrnu nástrojů a prostředků umožňujících výrobu. … V pozdější době … převládl humánnější způsob uvažování o práci a jejího hodnocení. … Nebezpečí, že se s lidskou prací bude zacházet jako se ‚zbožím svého druhu‘ neboli jako s bezejmennou silou potřebnou pro výrobu (mluví se přímo o ‚pracovní síle‘), stále trvá a bude tu vždy, vychází-li celý přístup k hospodářským problémům ze zásad materialistického ekonomismu.“ (Jan Pavel II., Laborem exercens, 7).
Není divu, že domnělá ekonomická nutnost, ve skutečnosti ideologický diktát znevažující člověka a jeho práci, dovádí reálné účastníky ekonomických dějů k zoufalství a v krajním případě k šílenství. A není divu, že člověk s trochu citlivější duší nesnese, když pod záminkou neutrální objektivity musí hlásat, že je v pořádku, když obyvatel České republiky za stejnou práci dostává mnohem menší odměnu než hrdí sousedi, když musí za méně kvalitní zboží platit více peněz, když dokonce bankám platí za to, že jim poskytuje k podnikání své vlastní peníze, místo aby od nich inkasoval.
Není divu, že disponované jedince dovede na okraj šílenství úkol vyhlašovat, že vzdělání je zboží jako každé jiné. Není divu, že se někdo zblázní z toho, když je jeho úkolem hlásat z kazatelen ekonomického materialismu, že zdraví je zboží jako každé jiné, a kdo na ně nemá, může chcípnout, protože to jediné je zatím zadarmo.
