Mnozí lidé na komunisty nahlížejí, jako na nějaké zvláštní a nepochopitelné tvory a přisuzují jim kdovíjaké vlastnosti, protože prostě nechápou, jak vůbec může někdo být komunista.

Někteří se jich pořád ještě bojí, ale proč vlastně? Copak nebyl komunismus poražen liberální demokracií a volným trhem? Vždyť je přece vědecky a empiricky dokázáno, že nefunguje! Jak to, že z komunismu nebo z komunistů jde pořád takový strach?

Komunistům se připisují dvě protichůdné vlastnosti: Že jsou příliš materialističtí (lidé se podle marxistické teorie řídí hlavně hmotnými potřebami) a zároveň, že jsou příliš idealističtí, protože předpokládají, že v budoucnu lze vybudovat dokonalou společnost (komunistický ideál).

Ačkoliv nejsem historik ani politolog, zamýšlím se nad fenoménem komunismu často. Možná i proto, že se mě to od mého raného mládí intenzívně týkalo, jak už jsem naznačila ve svém prvním článku. Pochopitelně za nikoho nemluvím. Píši jen na základě vlastních zkušeností a svého osobního vidění světa.

Jak všichni víme z českých dějin, komunisté byli těmi, kdo před devadesáti lety opustili řady sociální demokracie jako její radikálnější část, oni byli těmi, kteří se neztotožnili s ideály první republiky, což jim patrně mnozí jinak smýšlející spoluobčané měli za zlé. Komunisté však měli naopak pocit, že nový stát oklamal je. Většinou totiž pocházeli z vrstev, kterým toho první republika příliš nenabídla, mnozí se proto cítili jako outsideři. Osobně si myslím, že pro některé lidi byl nedostatek prestiže v očích spoluobčanů možná ještě horší, než to nedostatečné materiální zabezpečení. Vadilo jim, když jimi někdo pohrdal. Otec, pocházející z nemajetné rodiny s dvanácti dětmi někdy vzpomínal, jak ho učitel ve škole před tabulí zesměšnil, protože měl u kabátu každý knoflík jiný. To bylo sice ještě za Rakouska, ale ani první republika neznamenala nějaký zásadní obrat.

Proletář nemá vlast! Tím se komunisté vždy řídili. Když se ale později na obzoru objevilo nebezpečí fašismu, byli připraveni svou zemi proti tomuto nebezpečí hájit a spojit se kvůli tomu se všemi demokratickými silami. Nebudu se ale podrobně zabývat postavením dělníků v předválečném Československu ani popisem tehdejší politiky KSČ. Po válce strana procházela proměnou ze stadia revolučně-aktivistického do stadia byrokratického. Situace byla o to složitější, že v SSSR, který si KSČ brala za vzor, nastoupilo byrokratické stádium už daleko dříve, aniž si to většina komunistů uvědomovala. Těžko mít za zlé tehdejším komunistům, že obdivovali Stalina, když neznali skutečnou realitu. Pokud k nám vůbec pronikly nějaké negativní zprávy, přijímali je pochopitelně jako buržoazní propagandu, tedy jim nevěřili. Člověk s jakýmkoliv politickým přesvědčením se vždy dívá na svět prizmatem svého přesvědčení. Styk strany revolučně-aktivistické, jakou KSČ před válkou určitě byla, se stranou byrokratickou, jíž byla sovětská komunistická strana, nemohl pochopitelně zůstat úplně bez vlivu, ale přesto KSČ svými řadovými členy stále plnila zároveň roli aktivního politického hnutí.

Po válce byly zdecimované řady KSČ doplněny a početně navýšeny novými lidmi. Tyto mladé lidi, pocházející z různých společenských vrstev, strana přitáhla morálním kreditem získaným během nacistické okupace. Celé poválečné období bylo obdobím velkého idealismu. Zvlášť nově přijatí mladí členové měli velká očekávání směrem k budoucnosti. Když se ukázaly stinné stránky režimu, tak z toho vystřízlivěli a někteří později dokonce ze strany odešli.

První rozčarování přinesl rok 1956 s odhalením kultu osobnosti. Mnozí ale stejně Chruščovovi nevěřili. K jeho nedůvěryhodnosti přispívalo i celkové vystupování (údajně tloukl botou do stolu apod.). Pamatuji si, že jsme dlouho měli doma nějakou tehdejší brožurku se závěry 20. sjezdu, z níž vůbec nebylo patrné, co se vlastně stalo. Tak nejasně to bylo popsáno. Především předváleční komunisté dělnického původu, kteří vlastníma rukama budovali stranu a socialismus, si patrně nechtěli připustit, že to s tím Stalinem opravdu tak bylo. Pokud by se tomu někdo divil, tak oni si to mnozí opravdu nemohli připustit, aniž by skončili u psychiatra.

Při ztroskotání ideálů bývá asi ze všeho nejtěžší vůbec si nějaké ztroskotání připustit. Někteří nakonec alespoň v duchu doufali, že to přece nebylo tak hrozné. Neschopnost sjednotit se na postoji ke kultu Stalinovy osobnosti a všemu, co s tím bylo spojeno, do společnosti vnesla nejistotu. Vzpomínám si, že jsem se jako dítě v šedesátých letech několikrát doma ptala, proč se naše ulice dřív jmenovala Stalinova a teď už se tak nejmenuje. Otec to vždycky nějak zamluvil. (O událostech roku 1968 už jsem psala, že je otec za své nepřijal a spatřoval v tom snahu intelektuálů a příslušníků někdejší buržoazie o sblížení s kapitalistickým světem.)

Rokem 1969 vzal idealismus ve straně a společnosti za své a nastoupilo období tvrdého pragmatismu, tedy názoru, že je dobré to, co je, a nemají se vymýšlet nějaké nové vize. Přít se o to, kdo víc zradil původní myšlenku nemá smysl. Řekla bych, že původní myšlenku zradili jak někdejší idealisté, kteří se po neúspěšných pokusech o nový typ socialismu de facto smířili s pouhými úpravami kapitalismu, tak pragmatici reálného socialismu, kteří se smířili s existencí donucovacího aparátu. Je to svědectví o tom, že člověk se může nevlastní vinou dostat do neřešitelné situace, kdy není možné nezradit sám sebe. Pokud označíme stádium revolučně-aktivistické jako A, stádium idealistické jako B a stádium pragmatické jako C, pak C je sice zradou A, ale pokud se mu chci vyhnout tím, že se vrátím k A, musím zároveň anulovat vše pozitivní, co se udělalo ve stádiu B a C, čímž pouze nahraji na smeč kapitalistům. Navíc se tak dvě skupiny, kterým šlo původně o totéž, dostaly do falešného rozporu, kterým se celý problém neskutečně zamotal. O něčem podobném píše Žižek ve své knize o Mao-Ce-Tungovi a kulturní revoluci v Číně nebo Badiou ve Svatém Pavlovi, když poukazuje na to, jak se svatost v nelidských podmínkách, jež ve skutečnosti vládnou světu, zákonitě mění na kněžství, čili vytváří kolem sebe obrannou linii, která nakonec tu svatost zruší.

Ke dvěma zmíněným generacím komunistů (a dvěma stádiím vývoje komunismu) mezitím přibyla generace třetí, která už se v tom narodila, tedy jejichž rodiče většinou byli a zůstali ve straně nebo alespoň neměli vůči ní antipatie. Tihle lidé už neměli nic společného s revolucionářstvím, radikalismem ani s poválečným nadšením. Byli prostě odmala vychovávaní v poměrech, v nichž brali společnost jako něco daného, jako normální věc, prostě ten známý „reálný socialismus“, s níž je třeba počítat a přizpůsobit se mu. Dnes pravděpodobně tito členové tvoří jádro KSČM. Já jsem k nim vlastně patřila také, ačkoliv jsem se mezi pragmatiky nikdy nepočítala. Možná proto, že jsem měla díky rodičům, patřícím ke starší generaci, zprostředkován i kontakt s dávno minulým obdobím, kdy byla strana ještě živým hnutím. Tak jsem byla (alespoň zpočátku) takovou opožděnou a naivní idealistkou. Pochopitelně si nemyslím, že jsem kvůli tomu lepší, než ti druzí. Navíc se i mezi těmi pragmatiky nějaký ten idealismus sem tam vyskytoval.

Ten, kdo tvrdí, že po roce 1968 nevstupoval do strany už nikdo z přesvědčení, že všichni přece museli vidět, jak to doopravdy je, a tedy tam všichni vstupovali kvůli kariéře či nějakým výhodám, ten je na omylu. Nic takového nemusel vidět a vnímat člověk, který byl v komunistickém prostředí už vychován a jednoduše se s ním identifikoval. Nemá pravdu ani ten, kdo si myslí, že komunista se stává komunistou vstupem do strany a vystoupením jím být přestává. Že v tom není nic jiného... Jak u koho. Záměrně zde nepíši o lidech, kteří do strany vstoupili opravdu jen z čirého kariérismu a uměli dokonale využívat výhod členství. Takoví lidé by vstoupili kamkoliv a najdou se vždy a v každé době. Nebudu rozebírat ani nejmladší generaci (KSM), protože ti podle mého názoru často ani nevědí, o čem mluví.

Komunisté, kteří vyrostli v minulém režimu, tedy „už v tom byli vychovaní“, se s předlistopadovou společností většinou ztotožňovali a pro její kritiky a odpůrce měli málo pochopení. V podstatě o nich nic bližšího nevěděli. Těžko jim lze ovšem vyčítat nedostatek pochopení vůči disidentům, když jejich světy byly úplně odlišné. Nebylo reálné očekávat od nich, že budou litovat signatáře Charty, zaměstnané kvůli politickým problémům třeba v kotelně nebo na šachtě, když mnozí z nich (nebo jejich rodiče) tam sami pracovali po celý svůj život. Samozřejmě byly i v té době mezi komunisty velké názorové rozdíly - záleželo na dosaženém vzdělání, na postu, který ve straně zastávali i na jiných okolnostech. Osobně mohu říct, že jsem před listopadem měla jen mlhavou představu o disentu a vůbec žádnou představu třeba o praktikách StB. Ani jsem o takových věcech nepřemýšlela. To uvádím jen jako ilustraci jiného pohledu na situaci.

V roce 1989 musela strana pod tlakem událostí rezignovat nejen na vedení společnosti, ale i na svůj původní smysl a cíl. Členové strany tehdy zaujali různé postoje. Hodně jich vystoupilo nebo prostě přestali chodit na schůze. Já sama jsem dlouho nevěděla, jak se mám zachovat, přestože už před listopadem jsem cítila, že strana není taková, jaká by měla být, hlavně kvůli formalismu a neschopnosti opustit vyježděné koleje. Také mi ovšem bylo jasné, že nejsem schopna s tím nic udělat.

Přesto jsem po té faktické porážce pociťovala vystoupení tak trochu jako zradu. Vždyť deset let předtím, při vstupu do strany jsem si naivně myslela, že právě já patřím k těm, kteří jsou nejvíce přesvědčení, že já budu přesvědčovat ostatní! Bylo to pro mě strašně těžké vrátit asi za dva roky po listopadu legitimaci. Sbírala jsem k tomu odhodlání celé měsíce. Ale když jsem pochopila, že se vracíme ke kapitalismu, protože socialismus se ukázal jako nemožný, a strana se s tím v podstatě smířila, neviděla jsem žádný důvod, proč bych v ní měla zůstat. Já prostě nejsem člověk, který drží partu, když v tom nevidí žádný smysl. Možná jsem tak trochu individualistka, to připouštím. A nerada se přizpůsobuji tomu, co se mi nelíbí. Nikdy mi však nešlo o hmotný prospěch nebo výhody. Kvůli tomu jsem ve straně nikdy nebyla.

Někteří členové tedy po listopadu setrvali, jiní odešli. Myslím si, že z toho nelze vyvodit nějaké exaktní závěry, jako že odešli takoví a zůstali makoví. Život není vůbec tak jednoduchý.

Tuším, že po stránce psychologické se pro mnohé komunisty stal listopad tak trochu osobní tragédií, která ovšem nemusela být patrná hned od začátku, nýbrž až ve zpětném pohledu. Nebylo totiž hned jasné, kam bude společnost směřovat. Každopádně u některých starších lidí došlo ke zborcení jejich světa. Oni už si to nedovedli ve své hlavě srovnat, jako třeba moje tehdy 73-letá maminka, u níž to vedlo k rychlému úpadku duševních schopností a ztrátě celkové orientace. Ale nebudu z ní dělat oběť. Vím, že budování socialismu v padesátých letech bylo pro některé lidi mnohem horší. Přestaňme se už přít, kdo je větší obětí, protože to vážně nemá smysl.

Kdyby se polistopadová demokracie vyvíjela podle představ těch, kdo si ji přáli, patrně by komunistů rychle ubývalo. Jenže všechno je dnes úplně jinak. Dlouhodobá antikomunistická propaganda navíc patrně způsobila jakousi sektářskou uzavřenost části členstva a její obrácení směrem do minulosti, což pro společnost není dobré. Pan Šaradín má pravdu v tom, že strana žije hlavně jakoby sama pro sebe, byť je názorově značně nesourodá. On také ve svém článku napsal, že komunisté urazili od listopadu kus cesty směrem k demokratickým pravidlům hry, ale prý by mohli být pokornější.

Jenže proč si vlastně myslí, že by měli? Vždyť to, co se dnes děje (ekonomická krize a krize liberální demokracie), mohou někteří z nich naopak chápat jako důkaz toho, že vlastně měli pravdu. Nepřibylo snad k jednomu problému, který byl vyřešen návratem ke kapitalismu deset jiných? Ovšem, krize patrně nebude trvat na věky, situace se může změnit. Ale momentálně jim vývoj nenaznačuje, že liberální demokracie je rozumnější systém, než byl reálný socialismus. Pohádka o tom, že komunisté jsou viníky současného stavu společnosti, už přestává fungovat, zejména díky tomu, co se dnes děje na západě. Nakonec se vždy vynoří otázka, kdo vlastně může za to, že se fenomén komunismu vůbec objevil.

Nesmyslem by ovšem bylo přisuzovat českým komunistům schopnost vrátit poměry před listopad 1989. Ne, že by si to někteří z nich nepřáli, ale ve straně k tomu neexistuje žádný reálný potenciál. Lidé, kteří jim takovou schopnost připisují, jsou mimo realitu. Nemají vůbec představu, jak akceschopná byla strana v době, kdy se chopila moci, a to každý její člen. To vše je dávno pryč.

Uvědomuji si, že toto mé dělení na generace a zároveň na období živé strany, období idealismu a období pragmatismu je hrubě zjednodušující. Skutečnost byla ovšem daleko složitější. Konec konců je vztah k samotné myšlence komunismu vždycky osobní záležitostí. Představa, co je to být komunista, se u různých lidí natolik liší, že by se snad navzájem ani nedomluvili.

Určitě tady nemusím zdůrazňovat, že komunismus v žádném případě není totožný s fašismem, jak tvrdí pravice. Že komunisté naopak vždy byli hlavními protivníky fašistů a nacistů. Dějinná porážka komunistů přispěla k současnému vzestupu krajní pravice.

Komunismus ale není minulostí, i když se nutně nemusí vázat k někdejším vnějším atributům (kladivo a srp, rudé prapory, obrazy marxistických klasiků a pod.). To vše jsou nepodstatné věci, které si lze snadno odmyslet. Násilný převrat pochopitelně není nutný a dnes ani není žádoucí. Nikdo nemusí vstupovat do KSČM, aby se mohl označit za komunistu. Prostě se tak musí cítit. Nemusí si představovat žádnou eschatologickou vizi, může třeba vnímat komunismus (dokonalou spravedlnost) jako něco nedosažitelného, k čemu se však člověk (a společnost) může přibližovat, něco, co nám usnadňuje orientaci ve světě a v životě jako kompas.

Zkrátka to, co dává smysl naší existenci i existenci celého lidstva. Komunismus je nadějí pro všechny outsidery, že se jednou znovu vrátí do hry, a pro všechny, kdo s nimi soucítí, ačkoliv sami outsidery nejsou. Je to univerzální naděje pro všechny, protože nikdo si nemůže být naprosto jist, že se v budoucnu nestane z nějakého důvodu sám outsiderem. Jedinou možností, jak být skutečně svobodný, je žádat stejnou svobodu pro všechny, čili v podstatě rovnost.

Proti tomu, aby se znovu objevili autentičtí komunisté, tedy autentičtí nositelé myšlenky komunismu, proti tomu nezmůže nikdo nic, pokud k tomu nazraje doba. Kdo je levicově zaměřen a přitom se komunismu bojí (má obavy z toho, že by se komunisté mohli v budoucnu znovu dopouštět revolučního násilí), udělá nejlépe, když se sám stane komunistou, aby tak mohl uplatnit svůj vliv na budoucí tvář nového komunismu.

A na závěr: Mám neodbytný pocit, jako by ta roztržka komunistů s nekomunistickou částí národa byla jedním z důvodů, proč se dnes nachází česká společnost v takové situaci, v jaké se nachází. Národ by jim měl už konečně odpustit. A těm z komunistů, kteří se pořád cítí jaksi uražení, že lidé odmítli jejich vedoucí úlohu, těm vzkazuji: pokud vám leží na srdci osud nejen téhle země, ale celého světa, zapojte se do práce mimo stranu. Komunismus přece nemůže být zakopanou hřivnou, kterou je nutno po letech vrátit v neporušeném stavu. Daleko spíše se podobá věčně živému ohni, v němž staré zaniká a nové vzniká. Nečekejte na žádné pokyny ústředí, vstupujte do občanských iniciativ, spolupracujte s lidmi. Nenechávejte si své zkušenosti pro sebe.