Mnozí lidé na komunisty nahlížejí, jako na nějaké zvláštní a nepochopitelné tvory a přisuzují jim kdovíjaké vlastnosti, protože prostě nechápou, jak vůbec může někdo být komunista.

Někteří se jich pořád ještě bojí, ale proč vlastně? Copak nebyl komunismus poražen liberální demokracií a volným trhem? Vždyť je přece vědecky a empiricky dokázáno, že nefunguje! Jak to, že z komunismu nebo z komunistů jde pořád takový strach?

Komunistům se připisují dvě protichůdné vlastnosti: Že jsou příliš materialističtí (lidé se podle marxistické teorie řídí hlavně hmotnými potřebami) a zároveň, že jsou příliš idealističtí, protože předpokládají, že v budoucnu lze vybudovat dokonalou společnost (komunistický ideál).

Ačkoliv nejsem historik ani politolog, zamýšlím se nad fenoménem komunismu často. Možná i proto, že se mě to od mého raného mládí intenzívně týkalo, jak už jsem naznačila ve svém prvním článku. Pochopitelně za nikoho nemluvím. Píši jen na základě vlastních zkušeností a svého osobního vidění světa.

Jak všichni víme z českých dějin, komunisté byli těmi, kdo před devadesáti lety opustili řady sociální demokracie jako její radikálnější část, oni byli těmi, kteří se neztotožnili s ideály první republiky, což jim patrně mnozí jinak smýšlející spoluobčané měli za zlé. Komunisté však měli naopak pocit, že nový stát oklamal je. Většinou totiž pocházeli z vrstev, kterým toho první republika příliš nenabídla, mnozí se proto cítili jako outsideři. Osobně si myslím, že pro některé lidi byl nedostatek prestiže v očích spoluobčanů možná ještě horší, než to nedostatečné materiální zabezpečení. Vadilo jim, když jimi někdo pohrdal. Otec, pocházející z nemajetné rodiny s dvanácti dětmi někdy vzpomínal, jak ho učitel ve škole před tabulí zesměšnil, protože měl u kabátu každý knoflík jiný. To bylo sice ještě za Rakouska, ale ani první republika neznamenala nějaký zásadní obrat.

Proletář nemá vlast! Tím se komunisté vždy řídili. Když se ale později na obzoru objevilo nebezpečí fašismu, byli připraveni svou zemi proti tomuto nebezpečí hájit a spojit se kvůli tomu se všemi demokratickými silami. Nebudu se ale podrobně zabývat postavením dělníků v předválečném Československu ani popisem tehdejší politiky KSČ. Po válce strana procházela proměnou ze stadia revolučně-aktivistického do stadia byrokratického. Situace byla o to složitější, že v SSSR, který si KSČ brala za vzor, nastoupilo byrokratické stádium už daleko dříve, aniž si to většina komunistů uvědomovala. Těžko mít za zlé tehdejším komunistům, že obdivovali Stalina, když neznali skutečnou realitu. Pokud k nám vůbec pronikly nějaké negativní zprávy, přijímali je pochopitelně jako buržoazní propagandu, tedy jim nevěřili. Člověk s jakýmkoliv politickým přesvědčením se vždy dívá na svět prizmatem svého přesvědčení. Styk strany revolučně-aktivistické, jakou KSČ před válkou určitě byla, se stranou byrokratickou, jíž byla sovětská komunistická strana, nemohl pochopitelně zůstat úplně bez vlivu, ale přesto KSČ svými řadovými členy stále plnila zároveň roli aktivního politického hnutí.

Po válce byly zdecimované řady KSČ doplněny a početně navýšeny novými lidmi. Tyto mladé lidi, pocházející z různých společenských vrstev, strana přitáhla morálním kreditem získaným během nacistické okupace. Celé poválečné období bylo obdobím velkého idealismu. Zvlášť nově přijatí mladí členové měli velká očekávání směrem k budoucnosti. Když se ukázaly stinné stránky režimu, tak z toho vystřízlivěli a někteří později dokonce ze strany odešli.

První rozčarování přinesl rok 1956 s odhalením kultu osobnosti. Mnozí ale stejně Chruščovovi nevěřili. K jeho nedůvěryhodnosti přispívalo i celkové vystupování (údajně tloukl botou do stolu apod.). Pamatuji si, že jsme dlouho měli doma nějakou tehdejší brožurku se závěry 20. sjezdu, z níž vůbec nebylo patrné, co se vlastně stalo. Tak nejasně to bylo popsáno. Především předváleční komunisté dělnického původu, kteří vlastníma rukama budovali stranu a socialismus, si patrně nechtěli připustit, že to s tím Stalinem opravdu tak bylo. Pokud by se tomu někdo divil, tak oni si to mnozí opravdu nemohli připustit, aniž by skončili u psychiatra.