Od Zagorky k Zaz: od musím k chci

Adam Borzič

Současný systém se stává světem fanatické nutnosti. Musíme provádět reformy. Škrtat v sociální oblasti se také musí. Plivat na komunismus musíme. A musíme uctívat i bojovníky za svobodu. Zkrátka musíme být „svobodní“.

Je to jen pár dnů, co jsem zažil cosi zvláštního, co ve mně silně uhnízdilo. Byl jsem na návštěvě u svých dobrých přátel; příjemně jsme se bavili, královsky jsem byl pohoštěn, vše jako obvykle. S pokročilým večerem jsme se věnovali obvyklé zábavě našeho internetového věku, moji hostitelé mi pouštěli svá oblíbená či bizarní videa na You Tube. V té podivné a poněkud ztřeštěné přehlídce se ocitlo i video Hany Zagorové, nevzpomenu si přesně na název. Společně jsme se bavili jakousi dávnou televizní estrádou, když tu můj hostitel pronesl ke své ženě: „Je to strašný, ale Haničku mít rádi musíme, protože podepsala 2000 slov.“ Jeho žena odtušila, že ji ani 2000 slov nepřesvědčí o hudebních kvalitách Zagorky, leč, že na rozdíl od jiných si dotyčné může alespoň vážit. Nejdříve, poněkud pivně opojený, jsem se domníval, že se jedná o ironii. A zkusil jsem poznamenat, že jsem netušil, že je povinné mít rád signatáře 2000 slov. Ale má poznámka byla jaksi přeslechnuta. Zažíval jsem podivný pocit, že jsem se propadl před Listopad 89, jenže s odlišným znaménkem.

Podotýkám, že moji přátelé nejsou pravicoví fanatici, byť volí knížecí klub, a moje politické názory jsou jim dobře známy, a nejsou zdrojem žádného napětí mezi námi. Co za tím vězí? Došlo mi, že plíživá neonormalizace u nás zas o něco pokročila. Nejde mi o umenšování odvahy signatářů zmíněného dokumentu či občanského postoje Hany Zagorové. Ale to „musíme“ mi zní neustále v uších a hrozím se ho. Proč musíme? Přirozeně by to mělo znít zhruba takto: Hany Zagorové si vážím, protože podepsala 2000 slov… Ale „musíme“? Myslím, že tahle drobná epizoda názorně ilustruje, jak se současný systém stává světem fanatické nutnosti. Konec konců i reformy se musí provádět. Škrtat v sociální oblasti se také musí. Plivat na komunismus musíme. A musíme uctívat i bojovníky za svobodu. Zkrátka musíme být „svobodní“. A běda tomu, kdo nechce muset. Naše svoboda je nutnost. Vzpomněl jsem si při tom na svého oblíbeného existencialistu Šestova, který mě silně ovlivnil v intelektuální pubertě, na jeho plamenný odpor vůči nutnosti — vůči světu řízenému slovem „muset“. A ta vzpomínka ve mně také probudila vášnivý vzdor.

Ale nebyla to poslední zvláštnost toho večera. Později mi hostitelka pustila své oblíbené video. Pouliční jazzující šansoniérku Zaz, kterou, jak jsem později zjistil, už někteří (asi trochu předčasně) přirovnávají k Edit Piaf. Hostitelka mi řekla, že vždycky, když si pustí její video Je veux, cítí se šťastná a text mi přeložila. Zaz zpívá o tom, že hotel Ritz, ani šperky od Chanela, ani personál a limuzína, ba ani vila nejsou nic pro ni, že chce lásku, radost a dobrou náladu a peníze ji štěstí nepřinesou. Nejsou to kdovíjak originální slova, ale z té písně zpívané na pařížské ulici dýchá neuvěřitelná radost a svoboda. Je to prosté ale autenticky formulované ne „hodnotám“ slušných a odpovědných budovatelů kapitalismu. Zaz nezajímají peníze, jí rukama, říká si, co chce, zpívá o svobodě a chce zemřít s rukou na srdci. Intenzita a vášeň jako protiklad k prefabrikované unylosti a sterilní ziskuchtivosti zábavného průmyslu. Živelná radost z hraní a zpívání. Pouliční kultura. Přiznávám bez mučení, že jsem se do Zaz zamiloval.

Ten večer mi prozradil cosi o zmatku současných pražských intelektuálů. Kdesi za vševládným a železným „musíme“ se skrývá nepřiznaná touha po skutečné svobodě. Po světě, kde peníze nejsou alfou a omegou všeho, kde platí i jiné ceniny, kde existuje i jiné bohatství. U mnohých není tato touha zatím vědomě vyjádřena. Ani politicky uchopená. Ale chci věřit, že se od „musím“ starého světa postupně přesouváme k „chci“ světa nového.

YouTube: Zaz Je veux

    Diskuse
    July 8, 2011 v 9.39
    Mám trochu jiné vysvětlení, Adame Borziči
    Pěkne jste to popsal, ale nemyslím si, že jde o neonormalizaci. To "musí" není diktátem jaksi zvnějšku (musíš, nebo...!), ale je to spíš přijetí určité figury, přijetí "zevnitř". Ty lidi přece nikdo nenutí, nemají strach. Nechci nikoho urazit, ale když říkáte, že vaši přátelé nejsou žádní pravicoví fanatici, tak bych spíš hovořil o jakémsi politickém snobismu. To "musí" má spíš ten charakter "je záhodno", "mělo by se". Fanatismus je vlastně autentický postoj. Ovšem u řady lidí mi přijde postoj, který popisujete, naopak neautentický, je to hra na "lepší lidi" - takže opravdu snobismus.

    A hlas z "periferie" říká, že je to viditelnější zejm. ve větších městech, asi nejvíce v Praze. U nás na maloměstě mají lidé jiné problémy, snobů je tady asi míň ;)
    July 8, 2011 v 11.54
    Nikoli 2000 slov, ale několik vět
    Hana Zagorová nepodepsala Dva tisíce slov, nýbrž Několik vět. Autor citoval své přátelé, kteří si to patrně s odstupem času trochu popletli.
    AB
    July 8, 2011 v 12.56
    Milý pane Kando,

    Analogie s normalizací kulhá (proto jsem použil výraz plíživá neonormalizace), současně si ale myslím, že se jedná i o vnější tlak - jen to není tlak politický, ale spíše společenský. Zkuste se někde v Praze ve společnosti projevit jen trochu "levicově", vystavíte se okamžitě posměchu nebo přezírání. To "musíš" je prostě společenská norma posilovaná každý den médii. Zarazila mě především ta bezelstnost a automatismus - jsou neautentické? Nevím.
    Pěkný den. A.B
    July 8, 2011 v 16.19
    Snob
    Myslím, pane Borziči, že váš článek otevřel velmi zajímavé téma, to je prima. Nemám teď po ruce Thackerayho, ale v "Knize o snobech" předvádí celou sociologickou typologii snobů. Právě jde o to, že snob je sociální fenomén - on je vždy jakýmsi horlivým přitakáním společenské normě, resp. tomu, co za společenskou normu považuje. I když ona to vlastně norma není, je to jen její aspekt (či aspekty), proto bych mluvil spíš o figuře.

    Pokud jde o ten "vnějšek" či "vnitřek", myslel jsem to vlastně tak, jak to píšete: že jde o tlak zevnitř společnosti, a ne zvnějšku, tj. ze státních či politických institucí.

    Bezelstnost, automatismus, hm... že by prostě konformnost?
    FO
    July 8, 2011 v 23.07
    Nemluvil bych hned o snobech, ani o fanatismu nutnosti. Také se mezi pražskými intelektuály pohybuji a myslím, že u kořene je něco jiného - touha po autentických hodnotách. V tom se obě příhody onoho večera shodují: ti lidé cítili potřebu ("musíme") ocenit Haničku Zagorovou navzdory tomu, že by pro ně bylo přirozené jí opovrhovat jako představitelkou "normalizační kultury" (což bych já osobně za jistý projev snobismu považoval). "Museli" si jí vážit proto, že podepsáním Několika vět projevila autentickou ctnost - statečnost. To není absolutně nic "pravicového".
    V případě písně Zaz je zase základem touha po jiné hodnotě - svobodě, nepodléhání nutnosti konzumovat, hromadit, podávat výkony. Jde to spolu dobře dohromady. I ten tolikrát propíraný antikomunismus je asi v jádru jakýmsi zmateným vyjádřením touhy po svobodě, řádu, autentickém lidství.
    Zdá se mi, že Adamův článek míří k tomu, rozklíčovat tyto touhy a oslovit vnímavé "pravicové" přátele a spoluobčany ve světě hodnot.
    JP
    July 9, 2011 v 12.25
    Zagorka, když jí bylo tolik co Zaz
    Jen pro pořádek chci podotknout, že Zagorka, když jí bylo zhruba tolik co dneska Zaz, byla taky vcelku odzbrojující:

    http://www.youtube.com/watch?v=2o_vKahS2rI
    AB
    July 9, 2011 v 14.26
    P. Kandovi a Filipovi
    Myslím, že snobismus s tématem souvisí, ale není to zrovna případ mých přátel. Určité povinné snobské znaky u mnohých pražských intelektuálů spatřit lze a je to opravdu téma na nějaký nový realistický román s humoristickými prvky. Myslím, že básník Ondřej Buddeus v jedné básni velmi příhodně cosi podobného ironizoval (žel si teď nemohu přesně vzpomenout na název a nemám ji po ruce). U mých přátel touha po jakési autentické mravní kultuře opravdu ve hře je. Oba jsou čestní a laskaví lidé. Jen si myslím, že nemají odvahu se bránit vládnoucímu "morálnímu kýčive službách režimu" a ten na morálně citlivé jedince vždy číhá ze zálohy a snadno je může přemoct.
    AB
    July 9, 2011 v 14.30
    Fanouškům H.Z
    Jen na vysvětlenou k Haně Zagorové: rozhodně jsem se nechtěl dotknout jejích fanoušků. Nijak s ní nepohrdám, nejsem sice její posluchač, ale žádný odpor k ní nechovám, lidsky mi je z dálky oproti jiným hvězdám její generace spíš sympatická. Název článku je trochu tendenční. Nejde v tomto případě o posun od reálné Zagorky k Zaz, ale spíše o pohyb od vynucené chvály nad společenským hrdinstvím k svobodnému přitakání vizi jiného světa. Jakub Patočka má pravdu: na uvedeném videu je H.Z skutečně odzbrojující.

    nejsem si jistá, jestli to, o čem Adam píše je projevem běžného snobismu. Myslím, že v tom není jen jak "být in", ale také velmi silný nádech "jenom nebýt out", což není té normalizaci tak nepodobné. Dokonce by se dalo říct, že jedním z obsahů normalizace bylo právě to, jak ten jasně vnjější rozkaz prorůstal do toho vnitřního, což je, tuším, přesně ten okamžik, na který SAdam chtěl poukázat.
    July 9, 2011 v 14.44
    pro: JP a AB
    Politika nepolitika: Zagorku moc nemusím, mám radši Kubišku. A nejlepší je Robbová:)
    July 9, 2011 v 14.51
    Snob
    Pane Borziči, vy budete asi svou interpretací blíže skutečnosti, už proto že vaše přátele neznám. Ale celkově bych tu kategorii snoba nepodceňoval; asi nejde jen o to "být in", jak píše paní Hrbková-Bidlová, to bych viděl až jako konkrétní projev určité hodnotové dezorientace. Snob, to je podle mě určité napodobivé (mimetické) chování, neschopnost ty autentické hodnoty nalézt - rozeznat je...
    Pardon, Adam.
    Vnímala jsem ten rozdíl spíš na bázi dobrovolnosti. Snob si, nakonec, svou komunitu, které se snaží připodobnit,vybírá s pocitem že " to tak má být" . Kdežto ten , řekněme "normalizační" posun má v sobě už kus toho " tak zcela s tím nesouhlasím, ale co stejně s tím nic neudělám". Odcizenosti.
    Tedy co se týká napodobování, je to spíš sebeuvědomělejší, ale tu dávku telecí víry, která chybí, zaplňuje to " musí".
    July 9, 2011 v 16.19
    Ano, takové rozlišení se mi líbí, s tím bych souhlasil.
    SH
    July 27, 2011 v 18.37
    Ani neonormalizace, ani snobství.
    Moje babička narozená 8.8.1888 mne vychovala mimo jiné i bonmotem „MUSÍŠ jenom umřít, nic jiného nemusíš“, což mně zdůrazňovala za války.
    To, co tady někteří nazývají jako jakousi neonormalizaci, je pouze historicky všeobecným konformismem s mocnými, bohužel SVOBODNÝM, což je mnohem horší, než normalizace za KSČ. Signifikantním pro tento jev je i ukázka z tohoto konkrétního případu, kdy hostitelé ani neví, co vlastně ta Zagorová nepodepsala. Normalizační konformita po roce 1969 byla totiž u stále se zvětšující většiny fakticky vynucována, v tehdejším světě rozděleném na dva, dokonce dost drasticky. Uvolnila se paradoxně až po roce 1977, kdy ten, kdo opravdu chtěl odejít, dostal možnost třeba podpisem CH 77, i když s jejím textem třeba ani moc nesouhlasil.
    + Další komentáře