Je to jen pár dnů, co jsem zažil cosi zvláštního, co ve mně silně uhnízdilo. Byl jsem na návštěvě u svých dobrých přátel; příjemně jsme se bavili, královsky jsem byl pohoštěn, vše jako obvykle. S pokročilým večerem jsme se věnovali obvyklé zábavě našeho internetového věku, moji hostitelé mi pouštěli svá oblíbená či bizarní videa na You Tube. V té podivné a poněkud ztřeštěné přehlídce se ocitlo i video Hany Zagorové, nevzpomenu si přesně na název. Společně jsme se bavili jakousi dávnou televizní estrádou, když tu můj hostitel pronesl ke své ženě: „Je to strašný, ale Haničku mít rádi musíme, protože podepsala 2000 slov.“ Jeho žena odtušila, že ji ani 2000 slov nepřesvědčí o hudebních kvalitách Zagorky, leč, že na rozdíl od jiných si dotyčné může alespoň vážit. Nejdříve, poněkud pivně opojený, jsem se domníval, že se jedná o ironii. A zkusil jsem poznamenat, že jsem netušil, že je povinné mít rád signatáře 2000 slov. Ale má poznámka byla jaksi přeslechnuta. Zažíval jsem podivný pocit, že jsem se propadl před Listopad 89, jenže s odlišným znaménkem.

Podotýkám, že moji přátelé nejsou pravicoví fanatici, byť volí knížecí klub, a moje politické názory jsou jim dobře známy, a nejsou zdrojem žádného napětí mezi námi. Co za tím vězí? Došlo mi, že plíživá neonormalizace u nás zas o něco pokročila. Nejde mi o umenšování odvahy signatářů zmíněného dokumentu či občanského postoje Hany Zagorové. Ale to „musíme“ mi zní neustále v uších a hrozím se ho. Proč musíme? Přirozeně by to mělo znít zhruba takto: Hany Zagorové si vážím, protože podepsala 2000 slov… Ale „musíme“? Myslím, že tahle drobná epizoda názorně ilustruje, jak se současný systém stává světem fanatické nutnosti. Konec konců i reformy se musí provádět. Škrtat v sociální oblasti se také musí. Plivat na komunismus musíme. A musíme uctívat i bojovníky za svobodu. Zkrátka musíme být „svobodní“. A běda tomu, kdo nechce muset. Naše svoboda je nutnost. Vzpomněl jsem si při tom na svého oblíbeného existencialistu Šestova, který mě silně ovlivnil v intelektuální pubertě, na jeho plamenný odpor vůči nutnosti — vůči světu řízenému slovem „muset“. A ta vzpomínka ve mně také probudila vášnivý vzdor.

Ale nebyla to poslední zvláštnost toho večera. Později mi hostitelka pustila své oblíbené video. Pouliční jazzující šansoniérku Zaz, kterou, jak jsem později zjistil, už někteří (asi trochu předčasně) přirovnávají k Edit Piaf. Hostitelka mi řekla, že vždycky, když si pustí její video Je veux, cítí se šťastná a text mi přeložila. Zaz zpívá o tom, že hotel Ritz, ani šperky od Chanela, ani personál a limuzína, ba ani vila nejsou nic pro ni, že chce lásku, radost a dobrou náladu a peníze ji štěstí nepřinesou. Nejsou to kdovíjak originální slova, ale z té písně zpívané na pařížské ulici dýchá neuvěřitelná radost a svoboda. Je to prosté ale autenticky formulované ne „hodnotám“ slušných a odpovědných budovatelů kapitalismu. Zaz nezajímají peníze, jí rukama, říká si, co chce, zpívá o svobodě a chce zemřít s rukou na srdci. Intenzita a vášeň jako protiklad k prefabrikované unylosti a sterilní ziskuchtivosti zábavného průmyslu. Živelná radost z hraní a zpívání. Pouliční kultura. Přiznávám bez mučení, že jsem se do Zaz zamiloval.

Ten večer mi prozradil cosi o zmatku současných pražských intelektuálů. Kdesi za vševládným a železným „musíme“ se skrývá nepřiznaná touha po skutečné svobodě. Po světě, kde peníze nejsou alfou a omegou všeho, kde platí i jiné ceniny, kde existuje i jiné bohatství. U mnohých není tato touha zatím vědomě vyjádřena. Ani politicky uchopená. Ale chci věřit, že se od „musím“ starého světa postupně přesouváme k „chci“ světa nového.

YouTube: Zaz Je veux