Je třeba zabít Davida?

Lukáš Jelínek

Michal David je pro mnohé symbolem normalizační zábavy. On však pouze představuje svou dobu a svůj hudební žánr. Jeho spojení se sociální demokracií bylo přesto poněkud nešťastné.

Čas oponou trhnul — a zásadní diskuse mezi českými sociálními demokraty je zde: Co s Michalem Davidem? Spolupracovat? Nespolupracovat? Omlouvat se mu? Neomlouvat?

Podle jedněch je David normalizační hvězda a od těch je třeba se držet dál. Druzí namítají, že píše a zpívá pěkné písničky. Třetí, typičtí nepřejícníci, se zubí a trousí, že normalizační hvězdy k normalizačně působící partaji patří.

Tož do toho kyselého jablka, když jsou ty prázdniny, kousněme.

V posledních letech se zástupci „lehčích žánrů“ hlásí k ČSSD nezvykle často. Začalo to Františkem Ringo Čechem, pokračovalo Vítězslavem Jandákem, Jiřím Krampolem či Kateřinou Brožovou. Na mítincích v minulých kampaních ochotně zpívaly skupiny Team a Elán. Michal David složil jakousi volební hymnu. Čerstvě vyjádřil ČSSD svoji podporu skladatel a producent na odpočinku Ladislav Štaidl.

Čím to, že právě tito lidé mají tak blízko k sociální demokracii? Vybodněme se na hloupé poznámky o smutnění po době odeznělé a nadějích vkládaných do ČSSD jako partaje směřující do minulosti. Zajímavější je vysvětlení, že zmínění hudebníci a herci jsou zvyklí tvořit pro „obyčejné lidi“, většinové publikum. Ani sociální demokracie není stranou menšinovou, plout se snaží v hlavním proudu. A že výtvory zmíněných kulturních vyslanců nemají intelektuální hloubku? O tu se nesnaží ani ČSSD, vzpomeňme jen billboardová poselství květnové předvolební kampaně.

×
Diskuse
SH
August 3, 2010 v 7.06
Normalizačnost má své opodstatnění
Nálepka normalizačnosti není samoúčelná. Má přinejmenším tři odsouzení hodné typy. Prvním jsou ti, kdo ji ve funkcích KSČ řídili na úrovni státu, podniků a institucí. Tito měli být v každém případě a bez výjimky, zbaveni možnosti rozhodovat o lidech i v současném režimu. A v každém případě se mělo vyšetřovat, zda se nedopustili trestných činů, za něž pak měli být souzeni. Druhým jsou ti, kdo normalizaci aktivně a dlouhodobě podporovali, ale jen pro svou kariéru. Ti si zasluhovali alespoň desetiletý „distanc“ v kariéře nového systému. Pokud by jim jiní dokázali trestné činy, měli být rovněž potrestáni. Právě ti se dneska všemožně představují veřejnosti jako bývalí odpůrci KSČ, rádi dobu zesměšňují a vytváří politickou kulturu pokleslého antikomunismus, aby zabránili skutečně objektivnímu hodnocení té doby, která by ukázala právě na jejich nemravnost. Byla jich a dosud pořád je mezi pop „umělci“, herci a dalšími, celá řada. Třetí skupina je možná nejhorší. Představují ji ti, kteří z tehdejší doby doslova „tučněli“ a dneska se veřejně angažují jako zuřiví antikomunisté dokonce v nejvyšší politice. U této skupiny si troufám jmenovat alespoň dva příklady za všechny Štětina a John. Fakt, že tři typy nositelů normalizačnsoti nebyli postiženi, je skutečnou ilustrací celých posledních dvaceti let. Svědčí o tom, že noví mocní jsou spokojeni, že mají moc a většina občanů se zase jen zbaběle přizpůsobila