Čas oponou trhnul — a zásadní diskuse mezi českými sociálními demokraty je zde: Co s Michalem Davidem? Spolupracovat? Nespolupracovat? Omlouvat se mu? Neomlouvat?

Podle jedněch je David normalizační hvězda a od těch je třeba se držet dál. Druzí namítají, že píše a zpívá pěkné písničky. Třetí, typičtí nepřejícníci, se zubí a trousí, že normalizační hvězdy k normalizačně působící partaji patří.

Tož do toho kyselého jablka, když jsou ty prázdniny, kousněme.

V posledních letech se zástupci „lehčích žánrů“ hlásí k ČSSD nezvykle často. Začalo to Františkem Ringo Čechem, pokračovalo Vítězslavem Jandákem, Jiřím Krampolem či Kateřinou Brožovou. Na mítincích v minulých kampaních ochotně zpívaly skupiny Team a Elán. Michal David složil jakousi volební hymnu. Čerstvě vyjádřil ČSSD svoji podporu skladatel a producent na odpočinku Ladislav Štaidl.

Čím to, že právě tito lidé mají tak blízko k sociální demokracii? Vybodněme se na hloupé poznámky o smutnění po době odeznělé a nadějích vkládaných do ČSSD jako partaje směřující do minulosti. Zajímavější je vysvětlení, že zmínění hudebníci a herci jsou zvyklí tvořit pro „obyčejné lidi“, většinové publikum. Ani sociální demokracie není stranou menšinovou, plout se snaží v hlavním proudu. A že výtvory zmíněných kulturních vyslanců nemají intelektuální hloubku? O tu se nesnaží ani ČSSD, vzpomeňme jen billboardová poselství květnové předvolební kampaně.

Pop umělci i levicoví politici se snaží ulehčit a zpříjemnit život běžným lidem, dalo by se shrnout. Bylo by to však poněkud zavádějící.

Sympatie demokratické levici vyjadřuje také spousta umělců spojovaných s náročnějšími žánry. Nepatří však k celebritám, nejsou denně na stránkách bulváru, neiniciují velkolepé marketingové kampaně. Tak se o jejich politických názorech neví. Natožpak o postojích spisovatelů, dramatiků nebo třeba sochařů a malířů. To už je téma pro fajnšmekry.

Rovnice, podle níž normalizační zábava a dnešní levice patří k sobě, zkrátka neplatí.

Tím spíš mrzí, že ČSSD budila donedávna zdání, že je na toto spojení pyšná. Kdyby mělo obecnou platnost, vypovídalo by mnohé o konzervativnosti, pohodlnosti, pasivitě levice. Vždyť k dynamické, bojující levici naopak patří bouřliváci písmem i zpěvem. Není náhoda, že v první půli devadesátých let fandil ČSSD Karel Kryl. A po jeho smrti zněly během kampaně z ampliónů Zemáku Krylovy písně, ne Michal David. To bývaly časy…

Dost ale bylo partajničení. I celebrity jsou jen lidé z masa a kostí, nechť drží palce tomu či onomu, na volební výsledky stran to má stejně vliv zanedbatelný.

Když jsme ale už zabrousili k „pokleslým žánrům“, zastavme se u oné nálepky „normalizačnosti“. Člověk nemusí být zrovna Davidovým posluchačem, aby ho namíchla. Podle této logiky je „normalizační“ každý, kdo v době před listopadem 89 žil a pracoval. „Normalizační“ hlídač, „normalizační“ uklízečka. Jistě, „normalizační“ zpěvák Michal David hojně vystupoval, zpíval v televizi a rozhlase patřících komunistickému státu. Byl slavný. No a co?

Samotný hudební styl s ním spojovaný však frčel celosvětově. Chytlavé popěvky, zapamatovatelné melodie, rozjuchané disko, tklivé balady. Na Západě Modern Talking, zpívající modelka Sabrina či produkce diskotékového tria Stock-Aitken-Waterman. U nás Michal David, Iveta Bartošová a vůbec hvězdičky ze čtyř konkurenčních stájí (kapel) — Petra Hanniga (objevil Lucii Bílou a spolu s Pavlem Vaculíkem, dramaturgem a skladatelem rozhlasového orchestru vytáhl do popmusic asi nejvíc mladých talentů), Františka Janečka (David, Horňák, Muchová), Ladislava Štaidla (Gott, Bartošová, Rolincová) a Karla Vágnera (Zagorová, Hložek, Kotvald, Rezek).

Všichni tito manažeři, autoři a interpreti by se v osmdesátých letech uchytili kdekoli, nebýt politických a jazykových bariér. Řečeno ošklivě, prznit kulturu mohli napříč planetou. Koneckonců prakticky komplet se velmi dobře uchytili i v tuzemském prostředí po Listopadu. Vkus většinového publika se nemění, mladé zasáhla „retrománie“, o zničující muzikálové produkci nemluvě.

Můžeme hovořit o vkusu či nevkusu. Proč však nabalovat na komerční kulturu politické nánosy, nadto v typicky českém antikomunistickém diskursu? Ke konzumní společnosti konzumní kultura patří za socialismu i za kapitalismu.

O to více bychom si měli cenit politiků, kteří myslí také na umění nekomerční. Spíš než polemiky o Davida by voličovu ruku měl vést vztah zastupitelů různých úrovní k neziskovým divadlům, kulturním časopisům či konkrétním mladým experimentátorům slovem, písmem či barvou. Jak jim se žije? Nakolik mají možnost etablovat sebe a svoji tvorbu ve velkoměstech? Nemluvě o udržování památky klasiků, na což zejména komunální politici „pečou“, vždyť přece toto volby nevyhrává…

Je sympatické, že chce ČSSD zase chvíli fungovat bez patronátu Michala Davida. Třeba to pomůže i k rozšíření kulturního rozhledu partajních špiček a k „modernizaci“ stranické kulturní politiky. A možná bude sociální demokracie jednou na mítincích opět pouštět Kryla a jeho pokračovatele.

Svádět ale vše na Michala Davida je ošklivé. Prostě k našim uplynulým třiceti letům tak nějak patří. V dobrém i zlém.