Je třeba zabít Davida?
Lukáš JelínekMichal David je pro mnohé symbolem normalizační zábavy. On však pouze představuje svou dobu a svůj hudební žánr. Jeho spojení se sociální demokracií bylo přesto poněkud nešťastné.
Čas oponou trhnul — a zásadní diskuse mezi českými sociálními demokraty je zde: Co s Michalem Davidem? Spolupracovat? Nespolupracovat? Omlouvat se mu? Neomlouvat?
Podle jedněch je David normalizační hvězda a od těch je třeba se držet dál. Druzí namítají, že píše a zpívá pěkné písničky. Třetí, typičtí nepřejícníci, se zubí a trousí, že normalizační hvězdy k normalizačně působící partaji patří.
Tož do toho kyselého jablka, když jsou ty prázdniny, kousněme.
V posledních letech se zástupci „lehčích žánrů“ hlásí k ČSSD nezvykle často. Začalo to Františkem Ringo Čechem, pokračovalo Vítězslavem Jandákem, Jiřím Krampolem či Kateřinou Brožovou. Na mítincích v minulých kampaních ochotně zpívaly skupiny Team a Elán. Michal David složil jakousi volební hymnu. Čerstvě vyjádřil ČSSD svoji podporu skladatel a producent na odpočinku Ladislav Štaidl.
Čím to, že právě tito lidé mají tak blízko k sociální demokracii? Vybodněme se na hloupé poznámky o smutnění po době odeznělé a nadějích vkládaných do ČSSD jako partaje směřující do minulosti. Zajímavější je vysvětlení, že zmínění hudebníci a herci jsou zvyklí tvořit pro „obyčejné lidi“, většinové publikum. Ani sociální demokracie není stranou menšinovou, plout se snaží v hlavním proudu. A že výtvory zmíněných kulturních vyslanců nemají intelektuální hloubku? O tu se nesnaží ani ČSSD, vzpomeňme jen billboardová poselství květnové předvolební kampaně.