O Vánocích býváme svědky podléhání různým druhům sentimentu. Pramení to z lidské přirozenosti, koloritu ročního období a je to tak vlastně v pořádku. Jenže by nás i tyto pocity měly vést k hlubšímu zamyšlení nad věcmi obecně lidskými.

Papež František varuje před jistou „sentimentalizací“ Vánoc. Děláme si z Vánoc opravdu jen pohádku? Utíkáme do Vánoc jako do pomyslného úkrytu před reálným okolním světem? Nevykupujeme si náhodou o Vánocích své špatné svědomí primitivními způsoby naší pseudonápravy?

Při procházkách vánočním městem se setkáváme s řadou žebravých pobídek. Nikoho z nás nenapadne pochybovat o právu na prosbu. Více už pochybujeme o povinnosti přispívat a snad ještě trochu více pochybujeme o účelnosti našich milodarů.

Je to tak vůbec správné? Již Božena Němcová ve své knize Babička z poloviny 19. století argumentuje prostřednictvím hlavní postavy tím, že almužna je jen almužna a nikoli řešení. Daleko významnější pomoc spatřuje autorka v nabídnutí práce těm, kdo ji potřebují.

A právě zde bychom neměli zůstat lhostejní. Skutečné sociální cítění totiž nepreferuje charitu jako ctnost, nýbrž pouze jako „z nouze ctnost“. Daleko důslednější řešení představuje pomoc opravdovými skutky, nikoli odpustky. Je třeba hledat v lidech majících nouzi jejich hodnotu, jejich vlastní hodnotu, a s tou umět pracovat. A právě to minulé, rádoby liberální vlády, zcela nezvládly.

Dnes se již nikdo z nás nemůže dojímat nad sentimentalitou vrchnosti házející drobky pod stůl a na základě toho ji glorifikovat coby „slušného člověka“. Je třeba se kriticky zaobírat skutečností, proč taková vrchnost trpěla ve svém „panství“ neřády a bídu většiny.

Prezident Miloš Zeman v jisté fázi své politické dráhy, když vystoupil s heslem: „lidskost proti sobectví“, označil charitu za svinstvo.

Nevím, jestli s touto formulací dokážu být plně konsenzuální, ale jeho výrok má cosi do sebe. Charita přeci nemůže suplovat nefunkční stát! Na první poslech to sice znělo jako urážka, ale možná právě v tomto přístupu tkví skutečná sociální zodpovědnost.

Když se na jedné straně tunelují miliardy, není správné, aby se na straně druhé vybíraly drobné. Není to principiálně správné! Tak to opravdu nejde. O to víc mě teď zaskočilo, s jakou vehemencí prosazuje dnešní prezident almužnu pro státní dluh. Když se na jedné straně rozdávají tučné odměny a vysoké odstupné, aby se na straně druhé „odhodil nějaký ten drobák - milodar“ do prázdnotou zející státní pokladny. Stejná póza jako s charitou.

Jestliže chce budoucí vláda „řídit stát jako firmu“, pak si musí uvědomit tento aspekt. Já jako plátce daní do státní kasy sponzoruji stát, a za to očekávám od státu jistý servis. Pokud mi stát bude tvrdit, že se mám postarat sám o sebe např. v otázce zdravotní péče, pak je od něj vrcholně nemravné vybírat ode mě daně za cokoli a na cokoli. Prostá firemní logika.

Sociální cítění není charita. Je to zodpovědnost každého z nás za sebe samého i za obec. Pokud tou obcí máme na mysli stát, pak ti, kdo ji řídí a spravují, musí skládat své účty. Veřejně a transparentně. Aby se už nikdy nestalo to, že nebudou od státu žádné peníze pro člověka na vozíčku, zatímco na milenky, kamarády a „žrauty“ bude stát vynakládat nehorázné sumy.

To by pak almužna pro potřebné vyzněla opravdu už jen jako urážka.