Jedna moje známá mne před léty znepokojila, když jen tak mezi řečí prohodila, že lidi se nemilují, lidi si voní. Prostě všechno je to chemie. Chvilku jsem tomu věřil, protože autorka výroku je doktorka, ba dokonce působí na jedné z pražských lékařských fakult. Pak mi svou hypotézu nevědomky vyvrátila sama. Možná si s manželem voní. Ale zřejmě si voněly i jiné páry, mezi kterými napřed propukla milostná vášeň a pak boj na život a na smrt. Mé známé a jejímu manželovi vydržela láska (i když by asi o tom tak nemluvili) pár desetiletí asi nejen díky chemismu tělesných šťáv, ale i proto, že to jsou skvělí lidé.

Znám i jinou zkušenost, že se totiž lidi milují, a proto si voní. Asi proto, že nejsou chodícími chemickými továrnami, nýbrž svébytnými lidskými osobami.

Nedávno jsem si se svým pradávným známým sedl na chvilku do cukrárny na pražské Letné. Když už jsme měli šálky prázdné a probrali své záležitosti, vstoupil do místnosti evidentně zanedbaný a špinavý muž vypadající na věk mezi padesáti a šedesáti. Nedělal nic jiného, než že se zastavil u jednoho neobsazeného stolku a opřel se o něj rukama. Podle všeho pobýval na ulici a přišel se na pár minut zahřát. Během minuty byla místnost zamořena strašným puchem kombinujícím hnilobu, plíseň a exkrementy, že lidé se zvedali od zaplacených a nedopitých kafí, a houfně odcházeli spolu s dalšími, kdo teprve u pultu čekali na obsloužení.