Jedna moje známá mne před léty znepokojila, když jen tak mezi řečí prohodila, že lidi se nemilují, lidi si voní. Prostě všechno je to chemie. Chvilku jsem tomu věřil, protože autorka výroku je doktorka, ba dokonce působí na jedné z pražských lékařských fakult. Pak mi svou hypotézu nevědomky vyvrátila sama. Možná si s manželem voní. Ale zřejmě si voněly i jiné páry, mezi kterými napřed propukla milostná vášeň a pak boj na život a na smrt. Mé známé a jejímu manželovi vydržela láska (i když by asi o tom tak nemluvili) pár desetiletí asi nejen díky chemismu tělesných šťáv, ale i proto, že to jsou skvělí lidé.

Znám i jinou zkušenost, že se totiž lidi milují, a proto si voní. Asi proto, že nejsou chodícími chemickými továrnami, nýbrž svébytnými lidskými osobami.

Nedávno jsem si se svým pradávným známým sedl na chvilku do cukrárny na pražské Letné. Když už jsme měli šálky prázdné a probrali své záležitosti, vstoupil do místnosti evidentně zanedbaný a špinavý muž vypadající na věk mezi padesáti a šedesáti. Nedělal nic jiného, než že se zastavil u jednoho neobsazeného stolku a opřel se o něj rukama. Podle všeho pobýval na ulici a přišel se na pár minut zahřát. Během minuty byla místnost zamořena strašným puchem kombinujícím hnilobu, plíseň a exkrementy, že lidé se zvedali od zaplacených a nedopitých kafí, a houfně odcházeli spolu s dalšími, kdo teprve u pultu čekali na obsloužení.

Neobvyklé bylo, že se nikdo nedopustil hrubosti. Lidé odcházeli spíš diskrétně, a pokud to komentovali, tak jen potichu mezi sebou. Jediný, kdo se do našeho odchodu ozval, byla prodavačka, možná majitelka, které návštěva odehnala všechny zákazníky a asi měla právo se zlobit. Velmi zdvořile požádala nešťastníka, aby podnik opustil.

Na odchodu jsem si vzpomněl na mou známou dvojici a ptal jsem se, k čemu pro změnu motivuje mne nebo některé odvážnější ten nečekaný odér nuzného bližního.

Vzpomínám si na dávná rodinná poučení, když mi mí masarykovsky humanističtí rodiče říkali, že chudoba cti netratí. V beletrii z 19. a první poloviny 20. století čteme o chudě oděném, leč čistém chasníkovi. Sám jsem poznal staršího pána bez domova, který v nejbližší stanici metra prodával Nový Prostor. Splňoval tyto tradiční představy. Občas jsem ho přistihl, jak se šeptem modlí růženec, a když jsem si řekl o časopis, musel jsem počkat pár vteřin do konce rozběhnutého Zdrávasu a pak teprve se mi věnoval. Takové zkušenosti nám dávají výmluvu: Je pár těch, kteří nějakou nešťastnou shodou okolností přišli o práci a o domov, ale dělají vše proto, aby se ze své prekérní situace dostali. Zachovali si v bídě sebekázeň a mohou se opět vyšvihnout mezi úspěšné. Věřím, že by se daly najít podobné příklady.

Příběh z cukrárny ukazuje, že mnozí jsou na tom hůř. Dlouhodobé vyřazení z většinové společnosti vede k tomu, že zápas o holé přežití smaže napřed konvence a pak dobré zvyky. Tito lidé pak přestanou dbát o sebe, pečovat o své zdraví, i když jim různé sociální iniciativy nabízejí takovou pomoc, aniž by museli platit zdravotní a sociální pojištění, když nemají z čeho. Nutnou obživu si obstarávají drobnými krádežemi, které k překvapení mnohých tradiční křesťanská morální nauka připouští jako oprávněné.

Zbědovaný stav některých sociálně postižených a vyřazených volá po řešení. Typičtí reprezentanti civilizace, které je cizí vše lidské, samozřejmě volají po exterminaci těchto obtížných jedinců. Musí se shodnout s paradoxním demokratickým sebepojetím, a proto nemluví o koncentrácích, nýbrž o sociálních centrech na okraji měst a podobně. Žijeme v pseudokultuře, ve které se flexibilní a úspěšní lidé za své tělo, jak jim je Bůh či příroda nadělili, stydí, a za inženýrské zákroky nahrazující jeho přirozený povrch umělými vrstvami platí tolik jako za luxusní auta. Tato doba je mimořádně citlivá na jedince, ze kterých ochranné vrstvy opadaly. V tomto prostředí chudý smrdí, i když v mnoha případech čichové receptory nic zvláštního nezachytí. Smrdí prostě bídou a nuzotou, a tím neslušně provokuje.

Jistou výzvou pro společnost přeceňující materiální dostatek měli být lidé, kteří slibují po patřičné průpravě mimo jiné doživotní chudobu. Ale málokterá společenská skupina žije v takovém pohodlí a má takovou sociální jistotu jako oni. Je to odměna za slepou poslušnost, ale to je jiná kapitola.

Můj obdiv mají nábožensky nebo jinak motivovaní profesionální a dobrovolní pracovníci, kterým chudí tak nesmrdí a cítí v nich lidství. Pokořené a pokřivené, ale přece jen lidství. Poskytují jim první sociální a zdravotní pomoc a nesnadno pro ně hledají příležitost znovu se uplatnit. A jsou ještě další, kteří vědí, že nemalé části nešťastných případů by zabránila sociální prevence, včasná a velkorysá pomoc potřebným. Systém, který takové iniciativy podporuje, by byl sociální, a to je dnes smrduté slovo.

Můj oblíbený zbožný bezdomovec z vestibulu metra zmizel. Možná střádal výdělky z prodeje časopisu, možná využil svých sociálních vazeb a možná už někde bydlí a pracuje. Možná si nechal vypočítat penzi a zbylo mu na pobyt v domě seniorů. Doufám, že nebyl mezi desítkami těch, o kterých v médiích každý rok slyším nebo čtu jednou, že se stali obětí tuhých mrazů a kteří jsou ve skutečnosti oběťmi necitelného systému a bezmocných, veřejným sektorem nedostatečně podporovaných sociálních iniciativ. Nebudu malovat čerty na zeď a představovat si, že patřil mezi těch pár, které strážci čistoty a hygieny upálili nebo utloukli zřejmě proto, že je (a jejich systém) svou bídou usvědčovali ze lži o svobodě, demokracii a prosperitě.