Pořád mně vrtá hlavou to školné. Váže se k němu něco, co není tak jednoduché vyslovit. Školné není jenom otázkou kvality výuky, posílení rozpočtu školy, vztahu studenta (a profesorů) ke studiu, tedy větší odpovědnosti, není to problém jenom úzce sociální, protože faktem je, že kdo opravdu bude chtít studovat, školné mu v tom nezabrání. Zabrání-li, tak jen poměrně malé skupině, na kterou v současném kvasu doby nemusíme brát zřetel, tak jako nebereme zřetel na jiné malé množiny občanů, neboť ho nebereme ani na množiny mnohem větší.

To, proč se člověk dívá na školné se stále těším podezřením, tkví v něčem jiném. Docela případně to vystihl Karel Čapek ve sloupku z roku 1929 nazvaném Kantoři a škola. Zabývá se v něm — jak příznačné — reformou školství a píše: „Fakt je, že na studium filosofie a tím na profesorskou dráhu chodí velkou většinou chlapci ze sociálně slabých rodin. Jistě to je jednak proto, že studium filosofie je poměrně krátké a že filosofové mají jaksi přednostní právo na kondice; jistě tu působí také to, že hoši z rodin hmotně stísněných nemají tu podnikavost a ty lokte a dávají přednost povoláním pod penzí, tedy úřadům a školám. Ale ať je příčina ta neb ona, faktum je, že na fakultě filosofické najdete nápadně velké procento skutečného studentského proletariátu, hochů špatně živených a špatně bydlících, utloukajících se kondicemi, korekturami atd., udýchaně polykajících přednášky, příručky a zkoušky, aby už měli školy za sebou.“

Napadá mě, že současní studenti jsou povětšině vnuci a vnučky těch, o nichž Karel Čapek píše. Až na výjimky vzdělání toho typu (filosofického, přírodovědného…) se pěstuje ve vzdělaneckých rodinách, pro něž bývá příznačná ona „hmotná stísněnost“ a malá schopnost loktovat nebo podnikat. Jejich síla tkví v něčem jiném, co je vyřazuje z konjukturálních společenských pohybů, takže zpravidla nepodléhají vládnoucím ideologiím ani módním trendům. Vskutku zůstávají vždy na okraji jako jakýsi intelektuální proletariát. (Nebýt Čapka, nepřišel bych na to.) Sice hoši - a dívky (doplňme Čapka) dnes už nebývají špatně živeni, ale špatně bydlící a utloukající se různými brigádami býti mohou - a bývají. Chudoba má v současném civilizovaném světě jinou podobu, než měla ještě v první polovině 20. století. Dnešní intelektuální proletariát povětšině má kde bydlet, netrpí hlady, dokonce si může dovolit skromné požitky (kulturní i spotřební), nicméně žije od výplaty k výplatě. Každý posun na trhu směrem k drahotě nutí tyto lidi buď se okamžitě uskromňovat, a nebo zvyšovat své úsilí — ale čím? No kondicemi, korekturami, atd. jak za Čapkovy doby konali studenti. Intelektuální proletariát si za dvacet let svobodných poměrů nenahromadil žádný majetek, ani nevytvořil jiných hmotných rezerv, protože svůj intelektuální potenciál (a všechny své síly) vložil do jiných statků, než jsou hmotné. Vložil je rovnou do společnosti nehledě na směnnou hodnotu svého vkladu, protože na takové činění a dílo ani není žádné tržní paradigma, s čímž si intelektuální proletariát ovšem nedělal žádnou starost. Společnost tohoto díla sice bohatě využívá (vzdělání, tvůrčího potenciálu, kultivovaného prostředí) ale zřejmě je nedovede (tím, že nemá fiskální vyjádření) nijak ocenit, takže se tváří, jako by takového díla ani nebylo. Projevem té přezíravosti (vynechám slovo ignorace) je například ono „školné“, jež se ordinuje zejména těm, kteří za svou intelektuální (vzdělavatelskou) práci pro společnost nikdy žádné školné nevybírali, ani by je to nenapadlo. Pokud mluvíme o školném, problémem není jeho výše, ale ta bezcitnost, s níž se ordinuje právě nám — tedy vám. (Mně se tenhle text dobře píše, protože sám jsem žádnou vysokou školu nestudoval a akademik jsem vskutku nulový — jaká svoboda, když člověk může psát s citem, ale nikoli o sobě.)

Nevím, do jaké míry lze klást rovnítko mezi společností a její vládou, protože pokud by vláda (a zákonodárci) bezvýhradně zastupovala společnost, pak nezbývá, než si od společnosti, od jejího necitu, držet sice přívětivý (protože to bychom pak nebyli my, kteří do společnosti vkládáme své duševní dílo), ale jinak velice kritický odstup. Takže ani nevíme, kdo je původcem necitu, jehož výsledkem jsou sice možná v jádru, principiálně správná vládní rozhodnutí, která však mají podobu „manuálů na ovládání společnosti“. Bezcitnost (například sdělovacích prostředků) umožňuje šířit politikum, že vlastně postačí, když nás vláda (a všichni naši nadřízení) nějak užitečně, úsporně a pragmaticky naprogramuje. (Zde je ovšem třeba říci jasné hovno.)

Člověk to čte ve všech novinách — docela i analytické úvahy značně vzdělaných mladých lidí, které ovšem postrádají jednu podstatnou složku novinářské práce — vztah ke společnosti. Bývají vystavěny erudovaně a jaksi zase principiálně správně, ale chybí jim to, co Karel Čapek vystihuje v článku nazvaném Co s literáty: „Kdyby Otakar Březina se uvolil psát úvodníky, byly by (určitě) o hodně aktuálnější než denní kázání většiny vládních i oposičních novin dohromady. Zpravidla se básníci nevyznačují tím, že jsou snivější nebo bezhlavější nežli normální lidé. Živější, to je to slovo; jsou totiž tak nezkrotně živí, že se zajímají o velmi mnoho lidských i kosmických věcí, aniž je to, jak se říká, jejich zatracená povinnost.“

Projevem podivného rysu spravedlnosti, vedeného naprostým necitem a novináři dále „delegovaného“ do společnosti, jsou exekuce majetku těch nejchudších lidí. Nejkrutější důsledek instrumentálního výkonu práva. Proto člověk mnohé „principiálně správné“ a slušně formulované úvahy rozčileně odkládá jako lidsky nesnesitelné, vlastně deprivované.

O Karlu Čapkovi jsme se  (asi hloupě) učili, že je pragmatik. Avantgarda mu vyčítala salonnost. Avšak co člověka nejvíce překvapí na jeho kolomnistických pracích (shromážděných v knize Sloupkový ambit), je dojemná ohleduplnost nejen ke čtenáři, ale též vůči „lidskosti a nelidskosti“ zdrojů, z nichž jeho dílo rostlo. A to je přesně to, co nelze vykřesat žádnými penězi ani instrumentálně naprogramovat.

Na druhou stranu pro odlidštěnost našeho politicko-žurnalistického démosu můžeme mít jisté pochopení, protože začnete-li se (novináři) citově více angažovat, přidáte se na stranu intelektuálního proletariátu, což nechcete, viďte. Mně uklidnění přinesl až tuto neděli v mrazivém mrtnickém kostele úryvek z Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům: „U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.“