Ve vlaku z Plzně do Prahy přečetla jsem si v Lidových novinách v příloze Orientace dva obsáhlé články, týkající se ještě sporu, který se vede kolem proklamovaného zákona o vysokých školách. Téma dostal na starosti redaktor Petr Kamberský, přistoupil k němu tak sobotně žoviálně, jak se teď v Lidových novinách píše, redaktor se s odborníkem trochu hádá a trochu popichuje. Pan redaktor tentokrát svou práci odvedl dost špatně.

Začíná efektním konstatováním, že na vysoké školy se dnes hlásí sedmašedesát procent celého populačního ročníku, což musí znamenat, že dost značná část maturantů přijatých na vysokou nemá ani průměrnou inteligenci. Je-li tomu tak, pak to je hodně špatná zpráva o úrovni maturantů a středních škol — člověk s podprůměrným IQ (pokud to je nějaká měrná jednotka vůbec) by přece neměl ani odmaturovat. Vždyť otázky pro státní maturitu tak, jak jsem je četli v novinách, když se o tom vloni tolik psalo, jsou do značné míry založené na schopnosti logického vyhodnocení úkolu, na schopnosti úvahy a interpretace, ne pouze na znalostech, které by eventuelně mohl nabiflovat i student s dobrou pamětí a chabým intelektem. Ten údaj je nějaký divný a já mu moc nevěřím — přece se ještě stále dělají na vysoké školy přijímačky, které — opět — by podprůměrný hlupák udělat neměl. Ale hlavně — jak může tento bídný stav ducha našich studentů změnit kterýkoliv z bodů navrhovaného zákona?

V článku se mi nelíbí také pasáž, kde se píše o dalším z bodů navrhovaného zákona, v němž se usiluje o to, aby profesoři a docenti neměli svůj titul doživotně, ale jejich akademický titul by byl spojen pouze s konkrétní funkcí na konkrétních školách. Zabrání se tím prý tomu, aby „někdo, kdo si potichu opatřil titul na detašovaném pracovišti v Užhorodu“ byl stejně ctěn a vážen jako profesor s titulem z univerzity, kterou my si považujeme. Nevím o žádném profesorovi, který by si opatřil titul z detašovaného pracoviště kdekoli, i když existovat asi může, zato znám vynikající vědce, kterým jejich akademické hodnosti ze zahraničních univerzit ty naše neuznaly. Jeden z nich dokonce přišel po rozpadu SSSR skutečně z Užhorodu a taková Západočeská univerzita, kdyby ho byla přijala na svou katedru historie, získala by vynikajícího odborníka na dějiny východní Evropy, systematického vědce, který při svém zaměstnání na gymnáziu v Chebu, kde věru nemohl ohrozit žádného z profesorů plzeňské univerzity, napsal a v českých i zahraničních nakladatelstvích vydal několik podstatných publikací. Xenofobní pohrdavý tón pana redaktora se mi nelíbí a dost se podobá postojům české „vzdělané“ veřejnosti v devadesátých letech, pro kterou nebyl dobrý nikdo ze socialistického bloku, jen my tady doma jsme byli na špici. Ostatně jeden německý germanista z Bavorska, dnes docent pardubické univerzity, mi onehdy řekl, že většina jeho studentů němčiny dnes jsou Vietnamci. Že by to byli ti s IQ pod 100?

Nevím o nikom, kdo by se v posledních deseti letech hravě a bez námahy habilitoval. (nechme stranou plzeňská práva). Nechápu, proč by titul docent a profesor měl být spojen pouze s pracovním zařazením — když ten člověk půjde do penze, tak přestane být docentem?

O školném psát už nechci, onen převod peněz z bank, kterým stát bude platit úroky, je absurdní a arogantní. Takový závazek je do života strašné břemeno a činí z člověka opatrnou, pokud možno co nejpřizpůsobivější bytost, které může nepřízeň nadřízených a zaměstnavatelů zbortit celou existenci.

Článek cituje také profesora Jana Zrzavého z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, který říká, že pravomoci akademických senátů je třeba snížit, protože „pokud si námořníci na lodi ze svých řad volí kapitána a společně rozhodují, kam se popluje, je výsledek jasný: nikam, jde se do krčmy.“ To je ale takový blábol, že snad i profesora Zrzavého musí mrzet, že ho vyslovil. Námořníci přece nastupují na loď, aby dopluli k nějakému cíli, můžou se domnívat, že tam neleznou poklad, nebo střízlivě vezou zboží, nebo jsou piráti a chystají se přepadávat jiné lodě, ale nikdo přece není námořníkem proto, aby seděl v krčmě, a zvolený kapitán to ví stejně dobře jako kapitán najatý. Přirovnání ovšem nesedí zásadně— uspořádání lodní posádky je hierarchické jako na vojně nebo na dráze a uspořádání univerzity takové být nemá. Loď je prostředím kázně, univerzita má být prostředím svobody. Proč by tedy akademické senáty neměly mít důvěru společnosti v tom, že vedou školu k dobrým výsledkům? K čemu jsou komu špatné výsledky?

Také se v článku píše, že vysoké školy jsou placeny z „peněz daňových poplatníků“ (myslela jsem, že tahle fráze se už ve slušných novinách nepoužívá), kteří ovšem nemají nad jejich fungováním žádný dohled. Ale tak je to přece u většiny institucí, placených z veřejných rozpočtů — cožpak daňoví poplatníci mají dohled na chodem soudů a policie a notářství a státních archivů a knihoven a státní veterinární správou a hygienickou nebo celní kontrolou a tak dál? Na to snad máme vládu a její ministerstva, aby vykonávala správu veřejných institucí? Politici a průmyslníci v univerzitních radách sedět nemají.

A také velmi protestuji proti nadužívání slova konkurence a konkurenceschopný v souvislostech, kdy se jím nahrazuje prostě slovo kvalitní. Na univerzitách a dalších vysokých školách existuje řada oborů, které jsou poměrně dost závislé na národním jazyce, zaměřené k obyvatelstvu vlastního státu a jejichž absolventi nikterak nejsou vzděláváni pro byznys (slovo, které redaktor Petr Kamberský také rád používá). Čeští učitelé mají umět učit účinně a tak dobře, aby jejich žáci a studenti, budou-li o to usilovat, mohli studovat i na zahraničních univerzitách — ale češtinář celkem moc mezinárodně konkurenceschopný není a český elementarista také ne. Slovo konkurenceschopný nesedí přece ani třeba u právníků a třeba lingvisté jsou z podstaty svého oboru naopak konkurenceschopní rovnou — pokud se tomu ovšem konkurence má říkat. Já bych to nazvala prostě vzdělaností a schopností se orientovat a uplatnit. Slovník, jakým se u nás mluví o vzdělání, je zaneřáděn obchodním a podnikatelským názvoslovím a to účinně zatemňuje pravý smysl, pro nějž jsou univerzity (a další vysoké školy) zřízeny.

Mám k tématu osobní vztah, v sedmdesátých letech mi služebníci normalizace zabránili ve studiu na vysoké škole. V té době ta škola nebyla nijak dobrá a pokud jde o skutečné vzdělání, jak tomu pojmu rozumím dnes, možná se nic tak strašného nestalo. To, co dělám, jsem se naučila vlastním úsilím a když poměry trochu polevily, dostudovala jsem dálkově: takových nás je v mé generaci víc, tento osud měl i Václav Havel. Ten také jednou na besedě se studenty Univerzity Karlovy na dotaz, jestli by, až skončí ve funkci prezidenta, nechtěl třeba učit na univerzitě, odpověděl, že by si na to netroufl, protože se vlastně cítí, právě vlivem toho, že řádně studovat nesměl, nedostatečně vzdělán, že stále na ráží na mezery, které musí doplňovat. Také cítím, jak mi chybí, že jsem se o svém oboru nedozvěděla to nejdůležitější dřív, než jsem ho začala vykonávat, a také mi chyběli a dodneška chybějí spolužáci a přátelské vazby ze studií. Studium na vysoké škole je pro toho, kdo o ně stojí, důležitá a nenahraditelná část života. Nemusím snad ani psát (a činím to jenom pro úplnost), že studiu musí člověk i něco obětovat. Je arogantní a hloupé o něm mluvit pouze jako o ekonomickém problému. Se vzděláním je to jako s uměním — slušný stát ho má podporovat a důvěřovat, že lidé, kteří jsou v něm angažováni, vědí, co je třeba dělat.

Mám u toho ale jedno neodbytné podezření, související s množstvím prostředků, které plynou do státní pokladny. Náš stát není schopen vybrat tolik daní, kolik by bylo potřeba na financování jeho slušného provozu, a celkem nepokrytě ústy svých představitelů říká, že to nebude lepší. To, že naši miliardáři ukládají zisky, získané od státu na veřejných zakázkách, někde v daňových rájích, je považováno za fakt, s nímž se nedá hnout. Se státem se tihle lidé nijak neidentifikují, ani tehdy ne, když se pouštějí do politiky. Neidentifikují se ani s žádnou jinou strukturou, která není jen obchodně — finanční (tedy ani s Evropskou unií). Takže je třeba jim něco nabídnout, aby své miliardy investovali i jinam než do vlastní nesmyslné spotřeby. A oni za to chtějí mít vliv — to je přece pochopitelné. Proto mají být ty univerzitní rady. Petr Kamberský píše, že to přece naše univerzity nijak neohrožuje — jenomže se mýlí, ohrožuje. Protože je to podřizuje magnátům výroby a obchodu, pro které budou nakonec pracovat i ti lingvisté, dokonce i umělci, protože oni přece potřebují také obchodní zástupce a tlumočníky a také působivou a kreativní reklamu.

Úkolem politiků je vyřešit společně (mají na to všelijaké mezinárodní instituce), jak zabránit daňovým a majetkovým fintám, a místo toho se v nejrůznějších ohledech hledá, jak zapojit miliardáře do rozhodování mimo politiku a zjednat jim privátní cestu k veřejnému rozhodování. Pak ale žijeme ve společnosti totální nedůvěry a bytostné antipatie. Nevím, jestli to podporuje naši konkurenceschopnost.