Vztah ke školnému výstižně vyjádřil (v LN z 21. 1. 2012) profesor Univerzity Karlovy Cyril Höschl: „V tom jsem prodělal vývoj. Člověk, který se pohybuje ve vědě, se od ideologa liší v tom, že když se změní fakta, změní názor. Já jsem na počátku devadesátých let byl velkým zastáncem školného. Tehdy jsem pod vlivem otevírajícího se tržního hospodářství a osobní svobody přijal takové ty marketingové poučky, že školné zvýší motivaci studentů a ti budou za peníze chtít vyšší kvalitu, protože co je zadarmo, taky za víc nestojí… (…) časem se mi zdálo, že si za své peníze spíš chtějí koupit diplom, ale rozhodně ne co nejvíc pracovat. (…) Tzv. motivační argument pro školné platí možná v Americe, kde teenagera v patnácti sedmnácti vystrčí z domova, aby se taky živil sám (…), takže na školné si z velké části přispěje a rodiče mu jen pomáhají. Tady studentovi školné většinou zaplatí rodiče.“

Na profesora Höschla můžeme navázat: A školné patří k těm výdajům domácího rozpočtu, na nichž se nedá ušetřit. Je to pravý mandatorní výdaj, jako je třeba nájemné, splátka půjčky, poplatky za pravidelné služby, jichž přibývá. Elektřinou můžete šetřit, vypnout bojler a sprchovat se studenou vodou, vodou lze také šetřit — koupat se celá rodina v jedné vodě atd. Školné patří k tomu, s čím domácí rozpočet nemůže hnout a musí s tím lézt do nejisté budoucnosti. Pokud jde o ekonomii a sociální jistoty, stát nedává záruku v ničem, takže lze očekávat, že dražší bude vše — viz výmluvný titulek v Lidových novinách: „2012 — bude dráž a míň práce.“ Rodičovská láskyplnost a radost z dětí, které se chtějí učit, může (stárnoucí) rodiče přivést do velikých existenčních nesnází, a to dokonce dvojnásobných. Vždyť kdo zaručí absolventovi vysoké školy, že v oboru, na nějž jeho rodiče platili, získá také práci? Bude tedy mít vůli podřídit se omezeným možnostem pracovního trhu a dělat něco, na co by stačilo pouhé zaučení? Na většinu praktických činností, které společnost potřebuje v každé době, vskutku stačí zaučení. Správná námitka může znít, že vzdělání rozšiřuje náš duševní obzor a s pracovním trhem a praktickými dovednostmi souviset nemusí... Nicméně když za ně platíte, tak jakési lepší uplatnění v praktickém životě asi očekáváte, zvláště když jste patřili k těm, kdo si na studium museli vzít půjčku, kterou musí splácet… Například archeologie je perspektivním oborem za předpokladu, že bude stále platit zákon o záchranném archeologickém průzkumu (při budování staveb na posud nezastavěných pozemcích). Takový průzkum povětšině platí stát. Stát ovšem může z úsporných důvodů zákon o záchranném průzkumu zrušit a většina archeologů se půjde klouzat…

Jaksi se předpokládá, že ve vztahu ke školnému máme dvě kategorie: ti, co si školné mohou zaplatit, a ti, komu bude na školné poskytnuta půjčka s odloženou splatností. (Rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl ovšem upozorňuje, že nynější podmínka pro splácení odloženého školného má být nikoli v situaci, kdy student dosáhne průměrného platu, ale kdy dosáhne příjmu výše dvojnásobku minimální mzdy. Opět se počítá s další pomocí rodičů, kteří budou svého studenta přinejmenším dále ubytovávat.) Největší skupinou ovšem budou ti, kteří nemajíce dostatek peněz na studium, na vysokou školu raději ani nepůjdou. Možná že snížení počtu studentů vysokých škol je smyslem školného - aby stát ušetřil dvojnásobně, také na počtu studentů. Máme-li vysokoškoláků moc, což je klidně možné, pak selekce tohoto typu může připravit vysoké školy právě o ty, kteří by studovat měli.

Profesor Libor Pátý, bývalý náměstek ministra školství a vakuový fyzik, před časem řekl, že společnost má zhruba šest či sedm procent populace, do níž se nejen vyplatí investovat to nejnáročnější vysokoškolské vzdělávání, ale na nichž pak naše věda a výzkum stojí. Školství by mělo mít schopnosti tyto nadané mladé lidi rozpoznat a vtáhnout je na akademickou půdu. Nicméně co když právě ti nadanější pochopili, že v současné ekonomické situaci nemají právo svým náročným studiem (školným) ještě více zatěžovat rodiče a netroufají si ohrozit kvalitu vzdělávání (při úctě k obětavosti svých profesorů) brigádami a vedlejší pracovní činností, aby se při studiu uživili.

Rektor Hampl se obává (ostatně stejně jako Höschl), že školné ke zkvalitnění studia nepovede, protože školné možná ani nevynahradí úbytek veřejných peněz; Höschl se obává, aby studenti nenabyli dojmu, že na diplom mají právo i při liknavějším studiu, protože si ho vlastně za své (rodičů) peníze kupují.

Člověk neideolog svůj názor mění na základě poznatků. V devadesátých letech by školné mělo jiný smysl než dnes. Vskutku mohlo být pro studenty i pedagogy motivační pobídkou. Investicí, jež má a může něco zkvalitnit. V současné době pohnutka může být stejná, ale její vyznění je úplně jiné — budí podezření, že je to jenom další způsob zpoplatnění toho, co by právě za krize a při ekonomické nestabilitě komerční sféry, před níž se nelze uchránit, mělo být hrazeno z veřejného rozpočtu jako jedna z mála jistot, kterou stát ještě poskytuje. Aby se také školné nedostalo do mlýnu úspor a zdražování, jejichž výsledkem je stav všeobecné pokleslosti a dalšího nedostatku peněz.

Ostatně zatížíme-li školným studenty a jejich rodiče, kdo bude chodit na výstavy, na koncerty a do divadel, kde to  jejich „školné“ bude citelně chybět.