To, že dluh pro jedince či domácnosti znamená velké břímě a že z nich činí poslušné občany, je dostatečně známo. Dluh, resp. vize exekutora za dveřmi, je obvykle významnou motivací nejen být značně výkonný (mít např. několik pracovních úvazků), a roztáčet tak naplno kola ekonomiky, ale také nutnost v práci ledacos překousnout — práci o víkendech či neplacené přesčasy. Zadlužený občan se tak může jevit politicky svobodný, ale ekonomicky se stává otrokem.

Problém je ovšem v tom, že se zdaleka nejedná jen o „rozmařilý“ dluh — půjčky na dovolenou či na vánoční dárky. Naopak, dluh je mocný poháněč současného systému, takže pro finanční oligarchii je přínosné — kdyby snad konzumní orientace poněkud zeslabila — aby se občané museli zadlužovat kvůli nezbytným statkům jako je bydlení (klidně splácet malý kutloch 50 a více let, nejlépe zadlužit i své děti), kvůli školnému, kvůli zdravotní péči. Tato cesta zotročení se navíc dá pěkně zkombinovat s privatizací veřejných služeb a s pokračující marginalizací pracovní síly, která není jen vyjádřena ve „flexibilizaci“ pracovního zákonodárství, ale také ve stagnaci, resp. poklesu reálných mezd. Podobné tendence pozorujeme v předvoji — ve Spojených státech a v Německu. V obou zemích je rozsáhlý nízkovýdělečný sektor, pracující chudoba a rostoucí polarizace společnosti.