Právě před týdnem byla na semináři v Senátu představena varianta důchodové reformy, připravená Poradním expertním sborem (PES), zvaným též Bezděkova komise. Reakce byla pro tyto povolební dny vlastně typická: okamžitá a poměrně razantní komentářová žeň, po níž téma okamžitě překryl další nános denní agendy, čtvrtý den pak po reformě neštěkl ani — pes...

Návrh důchodové reformy je přitom velice razantní a zároveň v sobě nese celou řadu dalších vazeb, jež by se v případě její realizace týkaly mnohem širšího okruhu témat, než jsou penze a jejich stabilita dnes, za deset, za čtyřicet let. Zdá se, že jde o další příklad neochoty či neschopnosti (nevím, co je horší) vnímat jednotlivosti v rámci kontextu, které jsou pro české prostředí tak typické.

Všimli si toho i jednoznačně pravicově zaměření komentátoři, když poukazovali na návrh na sjednocení DPH ve výši 19 %, ač programy středopravých stran rodící se koalice zvyšování daní striktně odmítají. Rozpory mezi navrhovanou variantou reformy a politickou realitou dokonce vedly Petra Kamberského v Lidových novinách k tomu, aby svůj komentář nazval „Velká penzijní báchorka“.

Zdánlivě drobným prvkem Bezděkovy reformy je i návrh na zrušení vdovských a vdoveckých penzí. O žádné drobné však nejde: zrušení vdovských a vdoveckých penzí sníží každý rok náklady na penzijní systém zhruba o 20 miliard korun. (Alespoň tak to autor těchto řádků odhaduje podle čísel z roku 2003, kdy bylo na vdovské penze vyplaceno 17,3 miliard korun a na vdovecké 1,5 miliard korun. V roce 2004 činil průměrný vdovský důchod 5046 Kč a vdovecký 3841 Kč. Vdov bylo 59 351 a vdovců 7670. Vdovám bylo průměrně 60 let a vdovcům 51 let, viz www.mesec.cz.)

Na první pohled má tedy takové opatření v čase, kdy se zamýšlíme nad racionalizací a stabilizací systému svou logiku: výše penze je odvozována od výše výdělku v produktivním věku, a není tudíž žádný důvod, aby byla navršována o podíl z penze životního partnera. Slovy poradního sboru expertů: „Původní koncept tohoto nároku se přežil, nenaplňuje žádný opodstatněný účel a je fiskálně značně nákladný.“

Platí to však jen na první pohled, vdovská (ne vdovecká) penze byla zavedena z celé řady biologicky, historicky i kulturně podmíněných a vzájemně provázaných důvodů, které se, i když expertům se to možná nezdá, bohužel pořád ještě nepřežily. Je to vzájemná vazba výrazně vyššího věku dožití žen s tradičním rozdělením rolí v rodině a stále přetrvávajícím nižším finančním ohodnocením práce žen, zejména pak v méně kvalifikovaných profesích.

Autor těchto řádků musí se sebelítostí konstatovat, že pokud se něco přežilo, pak je to nikterak tradiční nárok na důchod vdovecký, zavedený v roce 1991 patrně ve snaze o odstranění diskriminace pohlaví (!?), paradoxně, vzhledem ke statistice průměrného věku dožití mužů a žen, fiskálně o hodně méně nákladný...

Leč vážněji: bylo-li konstatováno, že náklady Bezděkovou komisí navrhované důchodové reformy ponesou na svých bedrech především dnešní důchodci, jimž díky zvýšení nepřímých daní stoupnou životní náklady a nepoklesnou daňové odvody, neboť daně neplatí, pak dvojnásob platí, že je odnesou podstatně víc důchodkyně.

Před pár týdny vyšel na těchto stránkách text citující z kapitoly Ženy a chudoba z knihy „Ženy a česká společnost. Hodnocení implementace Pekingské akční platformy na národní a mezinárodní úrovni (Peking + 15)“. Jeho autorka Milena Černá v něm píše:

„Na konci sedmdesátých let minulého století se objevil a rychle rozšířil pojem ,feminizace chudoby'. Je doloženo, že v těchto letech převažovaly chudé ženy nad chudými muži ve všech věkových skupinách, tedy v produktivním věku i v důchodu. Nesouhlasím však s pojmem ,feminizace' , ať se týká chudoby, či okupování určitého segmentu služeb (školství, zdravotnictví, sociální služby) ženami. Tento termín má zřetelně pejorativní obsah a vedle statistického vyjádření početní převahy žen nese v sobě i negativně hodnotící hledisko, z pohledu gender zcela nepřípustné. ,Feminizace chudoby'  v sobě obsahuje další konotaci, a sice vytváření dojmu, jako by ženy chudobu svým ustrojením a tradičními rolemi přitahovaly.“

Obávám se, že členové poradního sboru expertů Vladimíra Bezděka si právě něco takového myslí. Pokud tedy tento bod jejich návrhu nepatří mezi ty, které zkušení byrokrati zařadí do celkové koncepce s tím, že jej jsou předem připraveni obětovat v rámci předpokládaných úprav. Ale není to příliš pravděpodobné: 20 miliard je 20 miliard...