Krizi současné globální ekonomiky, jejíž dopady se týkají každého z nás, se pokouší analyzovat a řešit mnoho expertů, politiků a občanů obecně. Historik Adam Votruba přináší ve své knize Paradox úroků do českého prostředí pohled na kořeny problémů naší společnosti z úhlu, který je u nás jen málo diskutován. Zaměřuje se na deformaci ekonomiky prostřednictvím úročené měny a představuje řešení prostřednictvím tzv. kazících se peněz ve formě doplňkových měn.

V útlé knížce se autorovi podařilo zpracovat toto nepochybně složité téma velmi přístupnou formou, což je v českém akademickém prostředí chvályhodné a spíše výjimečné. Díky tomu se i naprostý laik může dozvědět, jak vlastně vznikaly a vznikají peníze. Od komoditních měn postavených na konkrétním zboží přes měny podložené zlatem až po měny, které vznikají pouhým úředním rozhodnutím či dohodou uvnitř společenství — takovou měnou byly i staroslovanské kousky plátna — odtud slovo platit.

Problém ovšem nastal tam, kde společnost akceptovala půjčování peněz na úrok. Díky tomu ti, kteří půjčují peníze, mohli požadovat více peněz, než jich reálně existovalo. To otevřelo strukturální nutnost bankrotu, protože ve skutečnosti prostě není možné všechny dluhy splatit.

A aby toho nebylo dost, banky začaly půjčovat peníze, které neměly. To je další Pandořina skříňka ekonomiky. Díky tomu, že zákony a regulace většiny zemí umožnily korporátním bankám půjčovat několikanásobky aktiv, která drží, přenechaly tak na těchto institucích reálnou tvorbu peněz. Peníze vznikají jako dluh, který je ještě k tomu úročen.

Votruba vychází z několika významných ekonomů, kteří tyto skutečnosti vidí jako základ problémů hospodářství a také navrhují jejich řešení. Především se jedná o Silvio Gesella, který jako zásadní jev pro tvorbu zdravé ekonomiky označil rychlost oběhu peněz. Na tom samotném by nebylo nic objevného, kdyby také nepřišel s vlastní analýzou toho, co oběh financí zpomaluje a jak se naopak dá zrychlit. Jeho přelomovou ideou je návrh zcela jiného pojetí peněz.

Úročení peněz vede k tomu, že se vyplatí neinvestovat, neutrácet, ale půjčovat peníze. Většina půjček přitom není na investice do výroby či služeb, ale na krytí nedostatku či na spekulace. Podle Gesella je nutné odradit lidi od zadržování peněz. To má být provedeno tak, že peníze budou ztrácet po nějakém čase hodnotu. Technicky se to zajistí tím, že k nějakému datu budou muset ti, kdo peníze drží, zaplatit za prodloužení jejich platnosti.

Silvio Gesell zemřel dříve, než se podařilo jeho záměr realizovat. K tomu došlo až v průběhu Velké hospodářské krize v mnoha industriálních zemích včetně tehdejšího Československa. Mezi nejznámější úspěchy patří ekonomické zázraky v německém Schwanenkirchen a rakouském Wörglu. Zásluhou zavedení komplementární „kazící se“ měny se tam podařilo eliminovat nezaměstnanost a realizovat řadu významných investic.

Díky těmto příkladům se komplementární a lokální měny šířily jako lavina. To se ovšem nelíbilo bankám, které si nakonec vymohly zákaz doplňkových měn. V USA přes doporučení ekonoma Irvinga Fischera president F. D. Roosevelt tvorbu doplňkových měn zakázal. Nejznámější a nejvýkonnější lokální měnou tak zůstává basilejský WIR z roku 1934, který byl po zkušenostech s centrálními bankami založen jako účetní systém mezi místními podnikateli.

Naprostá většina doplňkových měn prokázala svou životnost a schopnost a velmi pozitivně ovlivnila ekonomiku i místní společenství. Votruba proto hledá i odpověď na to, zda by jejich zavedení nevedlo k tlaku na růst produkce, který by způsobil další růst spotřeby a zdrojů.

↗

Podle Gesella je nutné odradit lidi od zadržování peněz. To má být provedeno tak, že peníze budou ztrácet po nějakém čase hodnotu. Foto aranjuez1404, Flickr

Musím se přiznat, že tato otázka mě vlastně trápí nejvíc, protože studie prokazují skutečně raketový ekonomický růst. Votruba se v této otázce odkazuje na autory, kteří tvrdí, že na rozdíl od současného „rakovinového“ exponenciálního růstu vede používání bezúročných měn a kazících se peněz k „přírodnímu“ růstu — rychlý nárůst v počátcích a následně zpomalování přecházející do růstu velmi pozvolného.

Adam Votruba se ve své práci zabývá i díly dalších ekonomů, jako jsou Margrit Kennedy, Naďa Johanisová, Bernard Lietaer. Věnuje se i myšlenkám nedávno zesnulého Richarda Douthwaita, který byl několikrát v České republice i na Slovensku a jehož teoretické znalosti a praktické zkušenosti ovlivnily řadu lidí i organizací u nás. Slovenští Přátelé země vydali jeho knihu Ekológia peňazí (stejně jako její anglická verze je volně ke stažení).

Kniha Paradox úroků podává také přehlednou sumarizaci jednotlivých systémů doplňkových měn, nechybí krátké případové studie vzniku nejznámějších doplňkových měnových systémů. Bohužel to, co čtenářům předkládá erudovaně a přitom dostatečně přístupně historik Votruba, zůstává tajemstvím pro ekonomy hlavního proudu.

Jak autor upozorňuje, je to dáno také tím, že současná „liberální ekonomie“ odmítá empirismus a svá tvrzení považuje za absolutně pravdivá, nepotřebující praktické ověření (Hayek, Rothbard). George Soros proto tzv. neoliberalismus přirovnává k náboženství.

Sympatická je autorova snaha postulovat novou terminologii, která je s tématem spojena. Mně osobně nesedí jen často se vyskytující termín multiplikační efekt, který Votruba používá k označení jevu, když banky vytvářejí peníze prostřednictvím půjček.

Může zde docházet k matení s multiplikačním efektem, jež je nástrojem fiskální politiky státu, kterým se stát snaží stimulovat spotřebu, nebo s multiplikačním efektem ve smyslu tvorby hodnot prostřednictvím oběhu peněz v rámci lokálního cyklu. Vzhledem k tomu, že termín vedle bankovnictví hraje důležitou roli ve fiskální politice státu i v otázce lokálního rozvoje, včetně využití doplňkových měn, bylo by vhodné používat jiný termín.

Odkazy jsou zpracovány velmi dobře a poskytují podpůrný aparát, stejně jako seznam použité literatury. Chybí však alespoň minimální rejstřík pojmů a jmen, který by usnadnil vyhledávání v knize. Ale to je bohužel bolest odborné literatury posledních let. Obsah je sice „tradičně středoevropsky“ na konci, není ale jasné, proč je zestručnělý, když je kniha velmi dobře a přehledně členěna.

Paradox úroků je nepochybně jednou z nejdůležitějších knih o ekonomii, která byla v posledních letech v České republice vydána. Především proto, že narušuje radikální monopol současného sociálně-ekonomického myšlení několika posledních dekád a klade před nás nové otázky i nové přístupy. Doplňkové bezúročné měny podle svého zakladatele podporují volný trh a svobodné podnikání, jsou ovšem také silným nástrojem proti kapitalistickému hromadění. Proto stojí mimo hlavní proudy politických ekonomií.

Rozvoj, ten skutečný, ne ten materiální, stojí ale na tom, že lidé dokážou vykročit ze zaběhaných modelů a hledat nové cesty. Bezúročná ekonomika ukázala, že může být jedním z důležitých nástrojů řešení.

Adam Votruba: Paradox úroků, Dějiny konceptu bezúročné měny, Brno: DOPLNĚK 2013 a Národní muzeum, 165 stran

Text vychází ve spolupráci s Křesťanskou revue.