Jak hodnotit přechod postkomunistické Evropy na kapitalistickou tržní ekonomiku? Šlo o transformaci úspěšnou, nebo jsou její výsledky spíše žalostné ve srovnání s možnými alternativami? Na tuto otázku se snaží odpovědět kniha Martina Myanta a Jana Drahokoupila Tranzitivní ekonomiky s podtitulem Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie, kterou vydalo loni v českém překladu nakladatelství Academia.

Jak název napovídá, jde o dílo ambiciózní, které usiluje o zhodnocení ekonomické transformace celého postkomunistického prostoru. Už proto jde o knihu, ke které by mohli sáhnout vedle ekonomů i politologové a historikové, byť pro člověka bez ekonomického vzdělání to není snadné čtení.

Kniha je založena na pečlivé analýze empirických údajů, což je podle mého soudu i její hlavní předností. Autoři vychází z pozic neoklasické a institucionální ekonomie, přičemž první z obou přístupů se projevuje například tam, kde je hodnocena role finančního systému, jenž je pojímán v „liberálním“ a nikoliv „keynesovském“ duchu.

Kniha je však díky jednoznačnému empirickému zakotvení prosta dogmatičnosti. Pisatelé berou například neoliberální argumenty vážně, ale nebrání jim to, aby je vposledku zpochybnili, pokud údaje z reálné ekonomiky svědčí o něčem jiném.

Můžeme to doložit na následující tezi, autoři píší: „Neexistuje důkaz, že soukromé vlastnictví musí být lepší za jakýchkoliv okolností. Týká se to zejména těch forem soukromého vlastnictví, které se objevily při hromadné privatizaci v 90. letech 20. století.“