Těžko bychom v dnešní Americe hledali lepší příklad „veřejného intelektuála“, než byl historik, profesor na Newyorské univerzitě Tony Judt, který zemřel 6. srpna v New Yorku na následky amyotrofní laterální sklerózy, známé také jako Lou Gehringova nemoc. Zmiňuji tuto příčinu jeho smrti proto, že i způsob, jakým se s ní snažil vypořádat, o něm hodně vypovídá.

Ještě vloni v říjnu, ač se už nemohl pohybovat a mluvil jen s pomocí umělé ventilace, přednesl na Newyorské univerzitě zásadní přednášku.

V New York Review of Books později popsal postup této nemoci, která člověka postupně paralyzuje, ale přitom nezasahuje mozek. U někoho, jako třeba u slavného astrofyzika Stephena Hawkinga, se její postup zpomalí, ale to je bohužel dost vzácné. I proto je obdivuhodné, že Tony Judt dokázal s vědomím blízké smrti nejen dále přednášet, ale i napsat několik zásadních esejů, a dokonce i knihu Ill Fares the Land.

Tony (budu používat nadále jen jeho první jméno, neboť jsme byli přátelé) byl nejenom autorem mnoha knih (u nás vyšlo nedávno jeho monumentální dílo Poválečná Evropa), ale také častým přispěvatelem do různých časopisů a novin, zejména kmenovým autorem New York Review of Books.

Rozsah jeho znalostí, stejně jako schopnost nastolovat zásadní otázky doby, byly obdivuhodné. Byl v centru mnoha zásadních intelektuálních kontroverzí i debat v USA i v Evropě. V našem kontextu bychom Judta zařadili mezi levicové liberály.

Ve skutečnosti ho bylo těžké zařadit do jakékoliv škatulky. Podobně jako mnoho předních intelektuálů druhé poloviny dvacátého století prošel několika názorovými obraty. Žil v šedesátých letech dva roky v Izraeli (jako člen kibucu), později ve Francii, Velké Británii a v posledních letech v USA.

Kvůli tomu, že se ve svých názorech na Izrael posunul od zaníceného zastánce národního izraelského státu ke kritice některých politických kroků současného Izraele, si vysloužil ostré odmítnutí ze strany ortodoxních zastánců současné izraelské politiky. Zejména kontroverzní byl jeho text publikovaný v roce 2003, v němž navrhnul transformaci Izraele do státu dvou národů, Židů a Palestinců, což vyvolalo intenzivní diskuse jak v USA, tak v Izraeli.

Ačkoliv Tony působil především v Americe, byl Evropan. Narodil se ve Velké Británii, kde také získal vzdělání, především na univerzitě v Cambridge. K jeho původním zájmům patřily dějiny poválečné Francie, zejména její intelektuální život. Napsal na toto téma dvě knihy.

Po roce 1989 se zaměřil na změny ve východní Evropě. Naučil se i obstojně česky. Už předtím ale spolupracoval s některými disidenty.

Pro nás je důležitý nejenom kvůli svým studiím procesu transformace, ale zejména svými posledními díly na téma demokratické levice. Jak už bylo zmíněno, přednesl na toto téma vloni v říjnu na Newyorské univerzitě zásadní přednášku pod názvem „Co je živoucí a co odumřelo v současné sociální demokracii“. Zkrácený text přednášky byl pak publikován v New York Review of Books a vyvolal rozsáhlou diskusi.

Přednášku pak rozšířil do podoby své poslední knihy nazvané Ill Fares the Land (Zle se vede zemi). Recenzi tohoto zásadního díla publikoval u nás Zdeněk Suda v Orientaci Lidových novin 17. 7. 2010. Vybrané pasáže z jeho přednášky byly též publikovány v Literárních novinách a v Britských listech.

Tony varoval, že dnešní doba je dobou sobectví a individuálních zájmů. Charakterizuje ji rostoucí nerovnost, zvětšující se rozdíl mezi osobním bohatstvím a upadajícím veřejným sektorem. Prospěch jednotlivce se stal měřítkem dobra.

Katalyzátorem v tomto posunu k bezbřehému, sobeckému individualismu byl pád komunismu, který zkompromitoval zásadní potřebu přítomnosti státu v ekonomice, a tím otevřel dveře neoliberální ideologii neviditelné ruky trhu. Potenciál roku 1989, který byl jedinečnou šancí na změnu v mezinárodních vztazích i chápání kapitalismu, byl promarněn.

Jednu ze zásadních myšlenek knihy sumarizuje Suda ve své recenzi takto: Trh byl „uvolněn“ a deregulován. Nic už nebránilo rozvinutí jeho přirozeného sklonu k oligopolizaci a monopolizaci. V tomto ovzduší se vytratil hlavní tmel sociální soudržnosti: důvěra v systém, pocit sounáležitosti a vědomí společného zájmu. Proto nepřekvapuje, že v současné západní společnosti není místa pro ctižádostivé myšlenky a cíle, které charakterizovaly léta šedesátá, jako bylo například americké hnutí za občanská práva, konkrétně za uvedení do praxe ústavou zaručené rovnoprávnosti ras a pohlaví nebo „válka za odstranění bídy“ vedená pod patronátem prezidenta Lyndona Johnsona.

Tony apeloval na sociální demokracii, aby se vymanila z defenzivy, do níž se po roce 1989 postupně dostala. Sociálně-mravní klima společnosti se bude odvíjet od toho, zda převládne konzervativní přístup ke společenským změnám, v oblasti ekonomie reprezentovaný neoliberalismem, nebo duch „kolektivní odpovědnosti a společných zájmů“, které reprezentuje sociální demokracie.

K tomu se bude ale sociální demokracie muset vymanit z defenzivy, do níž se dostala v posledních letech, bude muset přesvědčit, že má kreativní odpovědi na nové politické a ekonomické jevy. Zejména bude muset tvořivě předefinovat roli sociálního státu v kontextu globálního kapitalismu.

Odpověď na tento nový globální kontext bude vyžadovat intelektuální reformu srovnatelnou s časy, kdy se sociální demokracie formovala v konfliktu s národním kapitalismem. Je především třeba postavit hráz postupnému odumírání smyslu pro potřeby a zájmy celku a podrytou společenskou soudržnost a solidaritu.

Tonyho poslední kniha, která by měla být povinnou četbou všech levicově smýšlejících intelektuálů i politiků, by snad u nás měla brzy vyjít. Práva na ni získalo nakladatelství Rybka Publishers.