Peroutkova esej vznikla jako odpověď na velkou hospodářskou krizi. Stejně jako je pro celou řadu současných komentátorů dnešní krize předzvěstí konce kapitalismu, i Peroutka tehdejší krizi chápal jako jeho soumrak. V těchto pasážích se mýlil — západní Evropu sice čekala světová válka, ale po ní třicet let kapitalistického rozkvětu.

Mýlil se ale jen proto, že poválečné ekonomické uspořádání prakticky odráželo přesně ty myšlenky rozumné politické regulace, kterým nechal Peroutka ve svém textu zaznít. Jednalo se o představu kapitalismu zapuštěného do širších společenských vztahů a podřízeného politickým pravidlům (někdy se proto mluví o „zapuštěném liberalismu“).

Velmi pravděpodobně se budou mýlit i ti, kteří čekají brzký rozpad dnešního globálního kapitalismu. Ovšem — řečeno s Peroutkou — jen tehdy, pokud myšlenky rozumné regulace kapitalismu najdou cestu do reálných politických opatření dneška. Peroutka zde vznáší obecný argument, který o čtrnáct let po něm vtělí do své slavné knihy Velká transformace K. Polanyi — kapitalismus má sociálně destruktivní účinky, pokud není krocen silou politických pravidel a regulace.

Z české perspektivy se dnes může jednat o pohled téměř radikální. Nejenže jsme si ještě nezvykli na to, že kapitalismus vedle bohatství a svobody plodí také bídu a vyloučení, ale ani na to, že v kapitalismu vůbec žijeme. Po roce 1989 jsme jej jako hospodářský systém obdrželi v rámci balíčku „svobody a demokracie“.

O kapitalismu se ale otevřeně nemluvilo, mluvilo se o trhu. Oba koncepty — trh i demokracie — stály na podobné představě svobodných a relativně rovných jednotlivců, kteří využívají svých schopností k tomu, aby sledovali své preference. Od počátku byly chápány jako velmi podobné koncepce, což mimo jiné podstatně přispělo k rozvoji současných klientelistických sítí a politické korupce.

Peroutkova esej toto spojení popírá. Kapitalismus je hospodářský systém, který — pokud není držen v určitých omezeních — demokracii ohrožuje. Je to systém, který vyrůstá ze sledování individuálního sebezájmu, který nemá žádné omezení.

Pokud nebudeme regulovat užívání dopingu, sportovci budou užívat jakékoli prostředky, aby dosáhli individuálního úspěchu. Ti nejchytřejší z nich pak nashromáždí třeba sedm pohárů z Tour de France. Výsledkem bude popření soutěže. Pokud nenastavíme rozumná pravidla tržní soutěži, ti nejchytřejší z nás nashromáždí tolik kapitálu, že jim ostatní nebudou moci napříště konkurovat.

Výsledkem bude popření trhu a nastolení nerozumného kapitalismu, o němž píše Peroutka. Takový kapitalismu necharakterizuje soutěž, ale mocenské asymetrie, které ohýbají politická pravidla ve svůj prospěch. Společenský zájem je v něm diktován zájmem ekonomicky mocných.

Demokracie je převáděna na kapitalismus: „Dovolíte-li kapitalismu kypěti, bude překypovati… Demokracie měla zacházeti s kapitalismem jako se svým sluhou; místo toho dopustila, aby v mnohém ohledu se stal jejím pánem. Není to rozumné a není to ani důstojné.“ V této situaci dnes potenciálně stojíme nejen globálně, ale také doma.

Zde Peroutka věří ve vklad inteligence, která podle něj musí stát na straně veřejného zájmu a nikoli jen soukromých zájmů ekonomicky mocných hráčů. Jinak řečeno, od inteligence se očekává, že bude strážkyní demokracie — nikoli nutně proti kapitalismu, ale kvůli jeho dlouhodobému zdraví.

Peroutkovský intelektuál se zaměřuje na společenský celek a obecná pravidla, na která by ani jako podnikatel ani jako zaměstnanec nemyslel (a nikdo by to po něm ani nemohl chtít). Na rozdíl od Marxe si Peroutka nemyslí, že intelektuál stojí v čele jedné společenské třídy ve víru politického boje, naopak podobně jako K. Mannheim věří v to, že je schopen odstupu a pohledu z hlediska společenského celku.

A právě proto — z peroutkovského hlediska — potřebujeme ony tržně méně využitelné (totiž bezprostředně neužitečné — možná málo chytré, ale zároveň inteligentní) absolventy filozofických fakult. Neznamená to, že by měli patent na definici toho, co je ve veřejném zájmu, ale znamená to, že poskytují jinou perspektivu než perspektivu bezprostředního prospěchu.

Mnohost perspektiv je nejdůležitější pojistkou společenského pluralismu. Zabraňuje tomu, abychom převedli celou společnost na jeden jediný princip. Nikoli realizace jednoho jakkoli „pravdivého“ principu, ale společenský pluralismus je pak zárukou svobody. Z jakékoli částečné pravdy (a žádné jiné nejsou) se stává nebezpečná ideologie, pokud jsou absolutizovány její nároky.

Zkušenost této společnosti říká, že absolutizace státního plánování hrozí popřením svobody. Peroutka ukazuje, že stejným nebezpečím hrozí absolutizace jakéhokoli jednoho principu, např. individuálního zisku, byť by se zaklínal svobodou sebevíce: „je něco jiného vyhraditi v rozumně uspořádané společnosti také určité místo, kde by se mohl vyžít motiv zisku a výhody…, a něco jiného jest dáti motivu zisku barbarskou prioritu, před níž všechno ostatní je povinno ustupovat.“

Svoboda zisku popírá samu sebe, stává-li se jediným principem společenského uspořádání. S Peroutkou řečeno, svoboda mizí v okamžiku, kdy je díky absolutizaci principu individuálního prospěchu ohrožena základní lidská důstojnost: „dnešní hospodářská krise skoro vyučuje jako učitel zvláště k tomu zjednaný, že tento hospodářský řád není schopen milionům lidí zajistiti bezpečnost živobytí; bez určitého hmotného blahobytu není svobody, která by stála za řeč; nezaměstnaný, nebo mizerně placený člověk má všechnu svobodu formální, ale žádnou faktickou.“

Peroutka zároveň ukazuje, že řešením není odmítnutí kapitalismu, ale politická akce zaměřená na jeho regulaci. A to je dnes aktuální tím spíše, že Peroutka mohl ještě doufat v sílu a přísliby sovětského systému, který je dnes již čtvrtstoletí minulostí a nepředstavuje žádnou relevantní politickou alternativu.

Zatímco Peroutka stále přemýšlí v produktivistickém paradigmatu, my dnes přemýšlíme o společnosti bez růstu. Jsme tak ponecháni v situaci bez jasné alternativy, v níž kapitalismus musí triumfovat už jen proto, že soupeři to dávno vzdali. O to je dnešní krize hlubší než krize Peroutkova, protože to není jen krize hospodářského systému a jeho distribučního subsystému, jak tvrdí Peroutka, ale krize hluboce intelektuální.

Řešením této krize nemůže být žádný zázračný recept nebo nám vnější vzorec, ale — řečeno s Peroutkou — jen uskutečnění demokratického principu. To by dnes znamenalo: omezení zásahů koncentrovaných peněz do politiky a otevření institucionálních podmínek, za nichž mohou politické argumenty platit svou vlastní přesvědčivostí a ne frekvencí, s níž jsou ventilovány v hlavním vysílacím čase.

Jen v takovém uspořádání by se mohla peroutkovská inteligence uplatnit vůči sebezájmu a rozumnost vůči chytrosti. Výsledkem by byla diskuse o možnostech rozumné politické regulace kapitalismu, nikoli nereflektované rozšiřování kapitalistické logiky do všech oblastí života společnosti. Právě takové rozšiřování je podle Peroutky nebezpečné, a proto je důležité číst jeho osm desetiletí starý esej ještě i dnes.