To nejhorší, co můžeme o Margaretě Thatcherové povědět, je patrně poznámka, že Václav Klaus, který o ní často hovoří jako o svém vzoru, se jí skutečně podobá mnohem víc, než by se z českých ohlasů na její úmrtí mohlo zdát.

Vezměme kterýkoli z jejích politických programových úmyslů a na jeho konci nalezneme podnes trvající spoušť. Promýšlejme nezamýšlené důsledky jejího konání a zjistíme, že z jejího temného dědictví se Británie posud nevzpamatovala. Až zemře Václav Klaus, snad se podobně bude psát o něm. Možná je nejvyšší čas začít psát písně o tom, co všechno zpackal.

Přesto je jeden zásadní ohled, v němž se oba politici od sebe liší. Proti Margaretě Thatcherové byl a je Václav Klaus v jádru slaboch.

Zatímco ona opakovaně stvrzovala svou politickou autoritu ve vyhraných volbách a nakonec odešla na základě tlaku svých kolegů, Klaus důsledně vzato vyhrál volby pouze jednou: v roce 1992; roku 1996 se musel dohodnout s hlavním protivníkem, v roce 1998 už v obdobné dohodě tahal za kratší konec, a když jeho ODS v roce 2002 vyprášila kožich Špidlova ČSSD, vypadalo to, že se jeho politická dráha ocitá k všeobecnému užitku u konce. Bohužel se vrátil zadními dveřmi — intrikami, korupcí, s využitím slabosti sociální demokracie a českých médií a s podporou komunistů se prodral na Pražský hrad: k něčemu tak nízkému by se Margaret Thatcherová nikdy nepropůjčila.

Ale se zdůrazňovaním její spíše domnělé noblesy bychom to neměli přehánět. To, že se nám dnes jeví noblesní v kontrastu s panoptikem současné české pravice, kterou zdobí hvězdy jako Petr Nečas a Miroslav Kalousek, ještě neznamená, že musíme přiznat jejímu pečlivě budovanému marketingovému dojmu reálný základ i v britském kontextu.

Ačkoli zde již přímou odpovědnost sama pochopitelně nenese, je symptomatické, že okázalost jejího hříšně nákladného pohřbu, který byl de facto pohřbem státním, jenom se tak z propagandistických důvodů nenazýval, obnášela asi tolik noblesy jako nápad českých poslanců nechat si zaplatit ze státní kasy vlastní fotbalový tým částkou, která by ze dvou třetin pokryla nezbytné náklady na zachování tupými škrty ohroženého Muzea romské kultury.

Byla to marná snaha britských konzervativců dodat alespoň symbolicky váhu jejím ideám, které tak hrubě selhaly; většina Britů nepochybuje o tom, že s odchodem Margaret Thatcherové je nejvyšší čas pohřbít i programové aspekty jejího neblahého dědictví. V čem spočívá?

Asi málokdo to shrnul stručněji, než Seumas Milne v Guardianu: „Její vláda přivodila neospravedlnitelné sociální rozdíly, rozklad společnosti, ničivou finanční deregulaci, divokou deindustrializaci a masovou nezaměstnanost. Ropná bonanza v Severním moři se rozplynula ve snižování daní bohatým a v jejich bobtnajících výhodách, zatímco veřejné služby padaly ke dnu, vzrůstal počet dětí žijících v chudobě a sociální mobilita prakticky zamrzla.“

Pokud tedy v tomto světle pohlížíme na aktuální důsledky politiky české pravice, můžeme si uzavřít, že v Margaretě Thatcherové skutečně má svůj vzor, jehož se plným právem dovolává, projevujíc přitom v politice tak vzácnou upřímnost, nikoli nepodobnou upřímnosti československých komunistů, kteří se do posledního dechu dovolávali Gottwaldova a Leninova dědictví.

Thatcherová s Reaganem skutečně byli zakladateli zhoubného politicko-ekonomického směřování, s nímž se potýkáme posud. A je třeba připomínat, že v době, kdy tento tandem razantně vykročil vpřed s hesly o liberalizaci, privatizaci, deregulaci, na jejichž konci je tak spektakulární sociální, ekologický, kulturní, politický a konečně i ekonomický rozvrat, nabízely se jejich zemím daleko příznivější alternativy.

Možnost transformace euroamerického civilizačního okruhu v hlubší, mnohem participativnější typ demokracie s důslednými ekologickými a sociálními rysy byla tehdy blíže, než se dnes osmělujeme připustit. Reaganův předchůdce v Bílém domě Jimmy Carter nechal nainstalovat na jeho střechu solární panely. Nejen politická elita, ale též veřejnost byla možnosti přechodu celého západního světa k modelu, díky němuž by se podobal spíše Skandinávii nežli Michiganu, otevřenější než dnes.

Toto je třeba si uvědomit, abychom mohli v plné míře docenit míru škod, které Margaret Thatcherová napáchala. Přesto je jedno hledisko, v němž si zasluhuje obdiv: a to je schopnost, v dnešní politice vzácnější nežli chutná zelenina v supermarketech, shromáždit za svým v řadě ohledů nepopulárním přesvědčením dostatečnou veřejnou podporu a bez ohledu na všechna protivenství ve jménu ideálů politicky vést hnutí proměňující tvář společnosti.

Nepochybujme o tom, že právě tato její vlastnost z ní činí osobnost důsledně vzato historickou a právě díky této své vlastnosti se těší obdivu i mnoha svých protivníků. Její výroky typu: „Ať nikdo neříká, že nevěřím v konsensus; já přece věřím v konsensus, v ten, který vznikne za mými názory,“ v nichž se mísí nesnesitelnost rozmazleného děvčátka s obdivuhodnou válečnickou neústupností, která je potřebná, nemá-li se politický program rozmělnit v tom, co jiný rozporuplný klasik evropské politiky Václav Havel označoval pojmem „partajně-politický šrotovník“.

Dnes je již zřejmé, že thatcherovsko-reaganovský neoliberalismus je intelektuálně poražen a zdiskreditován stejně nesporně, jako byl odepsán sovětský typ socialismu od let sedmdesátých. Ostatně právě v jeho intelektuální prohře tkví pravá příčina jeho pádu, nikoli v politice Thatcherové a Reagana, kteří se ke konci komunistického bloku prostě jen přimotali jako náhodní kolemjdoucí. Přesto hegemonie neoliberalismu prostou vahou setrvačnosti, s níž se dokáží reprodukovat společenské mocenské struktury, posud trvá.

Podíváme-li se blíže na debaty, které se vedou o možné zásadní změně kurzu evropské či americké politiky, dospějeme nejspíše k závěru, že se jedná o zvláště skličující přehlídku zklamaných nadějí. Z Obamových příslibů zbylo jen velmi málo, což je ovšem dáno mírou institucionální zkorumpovanosti americké politiky, která radikálně zužuje sebetalentovanějšímu politickému předákovi manévrovací prostor.

A rozvzpomeňme se, jakkoli to může být bolestné, kolik nadějí se upínalo k nástupu Francoise Hollanda ve Francii. Co z nich zbylo? Zhruba tolik, co z velblouda, kterého měl Hollande dostat v Timbuktu odměnou za intervenci v Mali; místní správci mu ho snědli dříve, než si ho stihl vyzvednout. A těžko bychom hledali nějaké realistické důvody podporující přesvědčení, že po případném vítězství lídra SPD Sigmara Gabriela v Německu či Eda Milibanda a jeho Labour Party v Británii by měly být výsledky jiné.

Je jasné, že stranicko-politický systém má dnes fatální vady a limity. Nebude možné přimět ho k podstatnějším výkonům ve veřejném zájmu bez mobilizace masivních sociálních hnutí zdola. Přesto až se taková příležitost objeví — a ve Francii zřejmě po Hollandově vítězství do značné míry prostor otevřený byl — bude ještě navíc nutné, aby v čele vítězné formace stál spíše někdo s thatcherovským vztahem k pojmu konsensus nežli milý chlapík, který si i toho velblouda nechá sníst.