Mezi levicovými intelektuály bývá ekonomie, obzvláště její hlavní proud, velmi oblíbeným cílem kritického zájmu, avšak mnohé z těchto kritik se zakládají na jistém nepochopení vztahu ekonomických teorií a jevů ve skutečném světě. Dovolím si to ilustrovat na často zpochybňovaném předpokladu „homo economicus“, který je základním kamenem tzv. analýzy rozhodování jednotlivce.

Tento předpoklad vykresluje člověka jako svého druhu automat, jemuž jsou dostupné všechny relevantní informace o jednotlivých alternativách rozhodnutí, takže je schopen a ochoten vybrat si právě tu, která mu přinese nejvyšší užitek. Odpůrci této analýzy namítají, že člověk je snad vším kromě dokonale soudného tvora oplývajícího perfektní znalostí situace. Ekonomie podle nich dělá z lidí jakousi nudnou verzi robotů a není se proto co divit, že i společnosti tato věda doporučuje takové principy hospodaření, které by v důsledku vyhovovaly právě nemyslícím strojům (obecně sdílený obsah pojmu „myšlení“ v sobě zahrnuje jistou nepředvídatelnost jeho výsledku).

Že člověk není homo economicus, si můžeme ukázat třeba pomocí experimentu zvaného „Ultimate game“. Představte si, že sedíte u obyčejného stolu naproti svému protihráči. Kromě vás dvou se hry účastní pouze moderátor, který u sebe má deset tisícikorunových bankovek. Hra spočívá v tom, že váš protihráč navrhne jistý poměr, podle kterého si oněch deset bankovek rozdělíte. Vy na jeho návrh můžete odpovědět kladně nebo záporně. Pokud odpovíte kladně, moderátor vám rozdělí peníze podle dohodnutého poměru. Pokud odpovíte záporně, moderátor si peníze ponechá. Otázkou je, na jakou částku byste byli ještě ochotni přistoupit.