Šedá ekonomická teorie a zelený strom života bez peněz
Jan MiesslerZ logiky ekonomických modelů vyplývá, že životnímu prostředí vlastně nepřeje žádná ekonomická aktivita. Životní prostředí je vůči modelu pokaždé externalita. Pomůže nám ale, když se naučíme fotosyntézu?
Nejsem asi sám, kdo už delší dobu pozoruje, že ekonomická krize ekologii nepřeje. Opět se z ní stal luxus, na který si lidé budou muset nejdřív vydělat. Jenomže ono je to těžké: ať vydělávám, jak vydělávám (popravdě řečeno: prakticky nevydělávám), přírodnímu prostředí to spíš škodí. A naopak: bez peněz je můj život ekologičtějí. Nikam necestuju, nic nespotřebovávám, nic neutrácím. V každém případě stále ještě dýchám, a tak by moji ekologickou stopu Vinnetou s Old Shatterhandem stejně bez problémů odhalili.
Jenomže příliš zajímavý život to také není. Takže až mi jednou (možná) od Jakuba Patočky přijdou peníze za mé prázdninové působení v názorové rubrice vašeho oblíbeného serveru, zřejmě je nepošlu obratem na konto Greenpeace, natož abych koupil krumpáč, kýbl a sazenice a vyrazil praktikovat guerilla gardening. Naopak: nejspíš po dlouhé době zajdu někam pořádně se nadlábnout.
Občas si říkám, že když už mám holt ten zelený světonázor, aspoň by mi za odměnu mohl narůst chlorofyl. To abych místo výletů do supermarketu za slevami mohl na střeše našeho paneláku pokojně a bezplatně provozovat fotosyntézu.
Kdybych totiž dostal ty peníze, možná bych dokonce sedl na motorku a vyrazil někam na výlet. Jenomže znáte to: dvě kola a motor sice dávají člověku pocit svobody, jenomže to produkuje emise, musí se pravidelně měnit olej, filtry a pneumatiky, žere to ropu a vůbec. Člověk má pocit, že zase jednou životnímu prostředí vrazil kudlu do zad.