Nejsem asi sám, kdo už delší dobu pozoruje, že ekonomická krize ekologii nepřeje. Opět se z ní stal luxus, na který si lidé budou muset nejdřív vydělat. Jenomže ono je to těžké: ať vydělávám, jak vydělávám (popravdě řečeno: prakticky nevydělávám), přírodnímu prostředí to spíš škodí. A naopak: bez peněz je můj život ekologičtějí. Nikam necestuju, nic nespotřebovávám, nic neutrácím. V každém případě stále ještě dýchám, a tak by moji ekologickou stopu Vinnetou s Old Shatterhandem stejně bez problémů odhalili.

Jenomže příliš zajímavý život to také není. Takže až mi jednou (možná) od Jakuba Patočky přijdou peníze za mé prázdninové působení v názorové rubrice vašeho oblíbeného serveru, zřejmě je nepošlu obratem na konto Greenpeace, natož abych koupil krumpáč, kýbl a sazenice a vyrazil praktikovat guerilla gardening. Naopak: nejspíš po dlouhé době zajdu někam pořádně se nadlábnout.

Občas si říkám, že když už mám holt ten zelený světonázor, aspoň by mi za odměnu mohl narůst chlorofyl. To abych místo výletů do supermarketu za slevami mohl na střeše našeho paneláku pokojně a bezplatně provozovat fotosyntézu.

Kdybych totiž dostal ty peníze, možná bych dokonce sedl na motorku a vyrazil někam na výlet. Jenomže znáte to: dvě kola a motor sice dávají člověku pocit svobody, jenomže to produkuje emise, musí se pravidelně měnit olej, filtry a pneumatiky, žere to ropu a vůbec. Člověk má pocit, že zase jednou životnímu prostředí vrazil kudlu do zad.

Jenomže je to vlastně - jako ostatně vždycky - zároveň systémový problém: jak pro sebe a pro ostatní zařídit zajímavý a spokojený život a zároveň přitom nespotřebovat zeměkouli? Pokud by totiž začali na motorce jezdit všichni, s civilizací by byl ámen. Nevydýchala by to.

Ten systémový problém spočívá v tom, že všechny šedé ekonomické modely, podle nichž naše civilizace drandí vstříc prosperitě, mají externality. A externality mají negativní vliv na zelený strom života, který je pak kvůli nim poněkud neduživý a listy z něj padají už na jaře. Ekologie je totiž o rovnováze systému, zatímco ekonomie je o vytváření zisku na jedné straně a externalit na druhé. Jenomže externality nás v rámci ekonomických modelů nemusí zajímat právě proto, že to jsou externality a narozdíl od zisků, které je v rámci modelu možné reinvestovat, zázračným způsobem ze systému mizí a nikde pak už nepřekážejí.

Reálně samozřejmě nemizí. Jsou všude kolem nás a akumulují se. A tak i když z ekonomických modelů s přesností na dvě desetinná místa vyplývá, že ekonomicky rosteme a vyděláváme majlant, ve skutečnosti je kvůli všem těm externalitám celý systém v mínusu. Poškozené životní prostředí, vytěžené uhlí, ropa, zemní plyn a uran, krajina zastavěná krabicemi velkoskladů a já nevím co ještě. Vlastně vím, ale nerad bych nudil.

Příroda ovšem není jako Kalousek a nepošle nám složenku. Pošle sucha, povodně, vzdoušek plný emisí, rakovinu, alergie a další bezplatné dárky. Ježíšek je proti ní úplný břídil.

Pokud bychom do ekonomických teorií externality zahrnuli ve snaze je ozelenit a tím je přiblížit realitě, nejspíš bychom zjistili, že lidstvo prakticky nemá naději se z těch zatrolených červených čísel dostat. Že je nám třeba více zeměkoulí. Že bychom se měli i s celou naší civilizací zahrabat a zasypat vápnem.

Že bych si přece jen měl koupit ten krumpáč a kýbl? Anebo bych měl pokračovat ve své askezi a Jakubovi vzkázat, ať si ty prachy nechá?

Jenomže takové individuální výkřiky do tmy samozřejmě civilizaci (ani Deník Referendum) nespasí - ani ekonomicky, ani environmentálně. Možná by bylo lepší zkusit celé lidstvo přesvědčit, ať se vykašle na všechnu zbytečnou spotřebu. Nejen na ježdění na motorce, ale kompletně na všechno. Ať začne fungovat v souladu s myšlenkou trvalé udržitelnosti. Ať pro pár dolarů navíc nezničí planetu. A ať si najde nějakou životnímu prostředí prospěšnou zábavu, například ten guerilla gardening.

Jenomže co nám místo toho nabízí například česká (a Deníkem Referendum podporovaná) levice? Trošku větší míru přerozdělování. Aby si ten luxus, například jízdu na motorce, mohli dopřát pokud možno všichni. Jak by ale pilní čtenáři sebraných spisů Jana Kellera měli dobře vědět, něco takového by byla ještě rychlejší cesta do prvohor, než po jaké se řítíme nyní.

Kde ale najít inspiraci, kde najít alternativu? Ještě než budu jako nepřítel konzumerismu svými kritiky odeslán někam do Severní Koreje, která je dokonalým rájem antikonzumerismu a také to tam podle toho vypadá, dovolil bych si upozornit na jednu věc: ani ta Severní Korea není trvale udržitelná. Nemluvím o politickém systému, ale právě o životním prostředí.

I když na první pohled Severní Korea skutečně vypadá jako ekoteroristův ráj - žádná soukromá auta, žádné ledničky, žádná bezhlavá honba za ziskem, lidé občas musí jíst trávu nebo kůru ze stromů - životní prostředí tam dostává co proto, a to právě kvůli chudobě. Jednak se těm stromům bez kůry vcelku špatně roste a jednak už si s řadou z nich Severokorejci dávno zatopili, aby v zimě nezmrzli. Deforestace způsobuje degradaci půdy a ta pak obratem další hladomory. Nouze naučila nejen Dalibora housti, ale i Severokorejce bezohledně plundrovat dostupné přírodní zdroje a odeslat tak životní prostředí do sestupné spirály. Protože i pro ně je životní prostředí vlastně externalita.

Takže vlastně nakonec ani tak nesejde na tom, jestli „zdroje jsou“, nebo ne? Zatím se mi zdá, že ne tak docela. Jsou aktivity, které jsou k životnímu prostředí šetrnější a tudíž lidstvu umožní přežít déle. Když teď místo drandění na motorce sepisuju na počítači článek pro Deník Referendum, vlastně tím sloužím lidstvu. Možná by mi za to měl někdo poděkovat. No, nevím...

Teď mě už ale prosím omluvte. Jdu na střechu trénovat tu fotosyntézu.