Článek Věry Keilové V romské osadě pod Tatrami v sobotním magazínu Práva stojí i vzhledem k posledním zprávám o vystěhování Romů z Přednádraží v Ostravě opravdu za to. V  textu se totiž civilizovaná Evropanka vydává na objevitelskou výpravu do pralesa. Přístup, jazyk i závěry jejího textu jsou krásnou ukázkou žánru: podobně jako doktor Livingstone nás autorka — s blahosklonným nadhledem, ale i s jistými obavami — seznamuje s evidentně podřadnou kulturou.

Její agregační faktory determinuje slovy: „Jak to vypadá, kromě ní [televize] je tu další zábavou už jen zpěv a dělání dětí.” Pravda, ve srovnání s výzkumnými výpravami devatenáctého století zdejší domorodci do styku s civilizací již přišli, její naprosto pozitivní vymoženosti ale z nepochopitelného ignorantství odmítají! V celé vsi je jen jedno auto, tři mobilní telefony a lidé si tam dokonce myslí, že práce jako sbírání dříví (nic nevynášející přežitek) má smysl! I v takové otupělosti se dají najít stopy naděje viditelné v opravdových vymoženostech západu jako jsou melíry ve vlasech vyspělejších jedinců, několik domorodců pak dokonce opustilo zpustlou ves, aby se definitivně integrovalo v civilizaci.

Ve skutečnosti je ale naděje na změnu pramalá. Nikomu se totiž nechce pracovat (péče o 11-ti člennou rodinu samozřejmě není žádná práce - nevynáší). Konečná logika je neochvějná: mimo konzum není spásy. Kdo nepřijímá západní způsob života, je maximálně hodný politování, určitě potom pokáraní: místo aby dřel, jak se má, pozoruje řeku.

Text tohoto ražení by byl bezesporu pohoršující, kdyby se jednalo o rovníkovou Afriku — minimálně v rámci vědecké literatury byl snad pocit kulturní nadřazenosti vůči subsaharským kulturám již překonán — paní Keilová ale píše o romských osadách na sousedním Slovensku. Do reflexe proto vstupuje známý středoevropský fenomén: anticiganismus. Jak jinak pojmenovat článek, který se jen snaží utvrdit čtenáře o podřazenosti „černých“? Keilová odsuzuje jen mírně, dává ale dostatečný prostor pro „fakta“ (například ta prezentovaná moudrým „bílým“ starostou, kterého mají Romové, ve své domorodé dětskosti, za „zmenšeninu samotného Pána Boha“), jež jednoznačně dokazují podřadnost romské populace.

Není asi třeba pouštět se do makroskopických klišé a do rozboru ideologické základny, která stojí za podobnou vizí světa. Ve dnech, kdy v Ostravě místostarosta Tomáš Kuřec názorně ukazuje, jak se s občany druhé (nebo třetí?) třídy má zacházet, tedy s přístupem hraničícím s reálným apartheidem, je článek Věry Keilové opravdu výjimečně smutnou a nebezpečnou realitou. Znovu a znovu utvrzuje čtenáře v pocitu, že takový přístup je nutný a logický, bavíme se přece o lidech, kteří nejsou schopni přijmout ani jednoduchou realitu, že bez mobilu, stresu a konzumu přece nelze žít.

Poznámka na závěr: na fotografiích doprovázejících článek se „domorodci“ vůbec nezdají být nešťastní... Ale pardon, kriterium štěstí se přece nepočítá, jen těžko jde zpeněžit.