Ekonomové platí za profesní skupinu pravicového zaměření. Netvrdím zde, že by všichni byli zarytými konzervativci, avšak citelného vychýlení rovnováhy naznačeným směrem si jistě všiml každý z nás. Proč je tento jev zajímavý? Ekonomové jsou odborníci na hospodaření a z jejich převážně pravicového světonázoru by se tedy dalo usuzovat, že pravicové pojetí státu je objektivně racionálnější, podložené a vůbec lepší. Dalo by se usuzovat, že tu máme něco jako spor rozumu a citu, kde se levicoví snílci snaží vzdorovat chladné vědecké skutečnosti. Implicitním argumentem autoritou je už to, kolik dostávají ekonomové prostoru v médiích, aby komentovali z pozice odborníka různé politické kroky a popřípadě poskytli erudovaný pohled na různé otázky tematizované volebními programy.

Analyzovat či jen identifikovat světonázor „průměrného ekonoma“ by jistě bylo obtížné, takže jej pro potřeby dalšího textu redukuji na názor ke vztahu privátního a veřejného sektoru. Nejen z našich médií se zdá, že dobré čtyři pětiny ekonomů se vesměs shodně zaměřují na kritiku veřejných organizací a obecně „velkého“ státu, tedy modelu se širokým veřejným sektorem poskytujícím např. většinu zdravotních a sociálních služeb. Implicitně či explicitně tato kritika doporučuje větší podíl privátního poskytování služeb, vyšší úlohu trhu a nejlépe „malý“ stát. Nejeden divák se může podivit, jsa toho názoru, že podobné přístupy se v historii příliš neosvědčily a byly převálcovány právě konceptem „sociálního státu“. Takovému diváku možná přijde až prapodivné, proč se ekonomové snaží právě tyto tradičně pravicové modely hájit a podporovat. V následujících bodech zkusím uvést několik velmi pragmatických (ve smyslu neodborných) důvodů, proč tomu tak mohlo být.

1. Zatímco ve veřejném sektoru se používá rozhodování veřejnou volbou, kde (volení) zástupci rozhodují o penězích druhých lidí, v privátní sféře jde o volbu majetkovou, tedy podle toho, jaký vklad jednotliví lidé v podniku drží. Kritika privátních podniků, že jejich akcionáři dělají cosi špatně, se dá v podstatě kdykoli shodit pod stůl s tím, že jde o jejich vlastní peníze a co je danému ekonomovi „po tom“. Na druhou stranu veřejný sektor je kritice nakloněn a v demokratickém systému ji vlastně musí vyslechnout, neboť nemůže občanu a plátci daní říci, že mu do jeho hospodaření nic není.