Ekonomie a pravicová orientace

Jaroslav Růžička

Pravicový světonázor je pro ekonomy typický, ale proč? Je pravicové pojetí státu objektivně racionálnější, na rozdíl od levicového snílkovství?

Ekonomové platí za profesní skupinu pravicového zaměření. Netvrdím zde, že by všichni byli zarytými konzervativci, avšak citelného vychýlení rovnováhy naznačeným směrem si jistě všiml každý z nás. Proč je tento jev zajímavý? Ekonomové jsou odborníci na hospodaření a z jejich převážně pravicového světonázoru by se tedy dalo usuzovat, že pravicové pojetí státu je objektivně racionálnější, podložené a vůbec lepší. Dalo by se usuzovat, že tu máme něco jako spor rozumu a citu, kde se levicoví snílci snaží vzdorovat chladné vědecké skutečnosti. Implicitním argumentem autoritou je už to, kolik dostávají ekonomové prostoru v médiích, aby komentovali z pozice odborníka různé politické kroky a popřípadě poskytli erudovaný pohled na různé otázky tematizované volebními programy.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Analyzovat či jen identifikovat světonázor „průměrného ekonoma“ by jistě bylo obtížné, takže jej pro potřeby dalšího textu redukuji na názor ke vztahu privátního a veřejného sektoru. Nejen z našich médií se zdá, že dobré čtyři pětiny ekonomů se vesměs shodně zaměřují na kritiku veřejných organizací a obecně „velkého“ státu, tedy modelu se širokým veřejným sektorem poskytujícím např. většinu zdravotních a sociálních služeb. Implicitně či explicitně tato kritika doporučuje větší podíl privátního poskytování služeb, vyšší úlohu trhu a nejlépe „malý“ stát. Nejeden divák se může podivit, jsa toho názoru, že podobné přístupy se v historii příliš neosvědčily a byly převálcovány právě konceptem „sociálního státu“. Takovému diváku možná přijde až prapodivné, proč se ekonomové snaží právě tyto tradičně pravicové modely hájit a podporovat. V následujících bodech zkusím uvést několik velmi pragmatických (ve smyslu neodborných) důvodů, proč tomu tak mohlo být.

1. Zatímco ve veřejném sektoru se používá rozhodování veřejnou volbou, kde (volení) zástupci rozhodují o penězích druhých lidí, v privátní sféře jde o volbu majetkovou, tedy podle toho, jaký vklad jednotliví lidé v podniku drží. Kritika privátních podniků, že jejich akcionáři dělají cosi špatně, se dá v podstatě kdykoli shodit pod stůl s tím, že jde o jejich vlastní peníze a co je danému ekonomovi „po tom“. Na druhou stranu veřejný sektor je kritice nakloněn a v demokratickém systému ji vlastně musí vyslechnout, neboť nemůže občanu a plátci daní říci, že mu do jeho hospodaření nic není.

2. Privátní firma jen těžko zaměstná člověka, který ji kritizuje či přímo očerňuje v médiích, zatímco u státu to možné je. Privátní firmy ekonomy ovlivňují či přímo korumpují poskytovanými výhodami, což je problém především v USA, kde univerzitní profesoři zasedají v různých správních a dozorčích radách společností — není poté divu, že zpívají písně svých chlebodárců. Peníze od univerzity a státu naopak nejsou implicitně podmíněny straněním veřejnému sektoru. Jen si představte, jaké pobouření by vyvolala snaha veřejné instituce ovlivňovat postoje vysokoškolských profesorů.

3. O privátních firmách zpravidla není dostupných tolik dat v potřebné jakosti. Zatímco totiž veřejný sektor, pracujíce s penězi daňových poplatníků, musí svá data o hospodaření zveřejňovat a dávat všanc kritice, povinnosti privátních firem zveřejňovat detaily svého hospodaření (či dokonce plánování a perspektiv) jsou velmi limitované. Pro ekonomy je tak mnohem snazší veřejně analyzovat a kritizovat státní sektor než soukromé firmy.

4. O státu je poměrně snadné vytvářet různé stereotypy, například jej pasovat do pozice molocha a odporné stvůry, která jen tahá lidem peníze z kapes. Na kurzech ekonomie člověk slyší téměř každý den o tom, jak jsou daně legalizovaná krádež a státní aparát byrokracií se smyslem v sobě samém. Naopak soukromé společnosti jsou obvykle líčeny jako chvályhodná iniciativa „strašně-supr-chlápka“, který na tom parádně zbohatl a všichni chceme být jako on.

5. Stát je v důsledku poměrně abstraktní entita: jsou jím v určitém smyslu všichni a zároveň nikdo. Po výhře na mistrovství světa se každý rád cítí jeho součástí. Avšak kdo jej bude dotčeně hájit proti nespravedlivému obvinění? Pokud ekonom náhodou ukřivdí v médiích soukromé firmě, může jej tato zažalovat za pokaženou pověst, ale u státu se takových důsledků vlastně obávat nemusí. Například periodika The Economist nebo Wall Street Journal poškodily myslím vícekrát nekorektními články Českou republiku. Stalo se jim za to něco?

6. Pozice kritika či přímo bojovníka proti veřejnému sektoru mnoha laikům konvenuje a má za následek jistou oblíbenost ekonoma na veřejnosti. Populární jsou především důsledky, které z oněch kritik plynou, totiž že stát by neměl od lidí a firem vybírat tak vysoké daně a neměl by vstupovat do soukromého sektoru, protože jej jenom kazí, brzdí schopné a vůbec bere lidem „laissez faire“ sny. Asi žádný člověk si sám o sobě nemyslí, že je neschopný. A pokud už takový objektivně je, raději za své neúspěchy obviní škaredé působení státu než sám sebe. Někdo jiný zase nemá financí nazbyt a přikyvuje ekonomovi, který mu nepředstavuje daně jako nákup služeb, ale jako krádež, čímž v tomto člověku vytváří iluzi, že by bez státu měl více peněz.

7. Sami ekonomové jsou občany a plátci daní, což se jim jistě nemusí líbit. Zatímco u státem poskytovaných služeb o ceně pochybují, neboť si přijdou erudovaní k jejímu posouzení, u privátních firem jim nezbývá než respektovat jejich nárok si cenu stanovit. Média navíc dávají hlas, alespoň co jsem si všiml, poměrně úzké skupině ekonomů zaměstnaným velkými soukromými společnostmi, ať už jde o Partners, ČSOB, ČS apod. Tito ekonomové s vysokými platy a minimem (špatně placených) podřízených zaměstnanců, kteří často vykonávají také konzultační činnosti na ŽL, jsou poměrně standardní cílovou skupinou pravicové rétoriky.

8. Stát je neziskový a donucující subjekt. Ona neziskovost znamená, že jeho výkony spočívají v jiných cílech, než je tvorba zisku. Pro nástroje neoklasické ekonomie jsou tyto výkony zpravidla špatně uchopitelné a hodnotí se ještě hůře (Jakou cenu má spokojené stáří?). Ekonomové proto od smyslu těchto výkonů víceméně abstrahují a zaměřují se pouze na technickou stránku hospodaření státu, jako by byl obrovskou korporací (takto např. vzniká zavádějící dichotomie „efektivita vs. rovnost“). Někdy se tento moment popisuje i tak, že politické konsekvence nejsou pro pozitivní ekonomii relevantní. Ale procesy jsou ovlivněny svým zaměřením. Ekonomové tak v důsledku aplikují teorie a modely, které byly vytvořeny pro subjekty zaměřené na tvorbu zisku, na subjekty, jež na tvorbu zisku zaměřené nejsou. Není proto divu, že stát podle těchto teorií působí jaksi vadně a selhává. Selhává však podobným způsobem jako propiska při psaní e-mailu. Druhá specifická vlastnost, totiž možnost použití donucujících prostředků, má poté mobilizační efekt. Dostane-li se úvaha (např. podle klíče popsaného výše) k tomu, že stát selhává, působí až drakonicky, že navíc nutí svobodné lidi k podílu na tomto selhání.

Má argumentace se víceméně zakládá na sociohistorické podmíněnosti člověka, a to se všemi nevýhodami takového stanoviska. Jistě není udržitelné tvrzení, že je člověk takto podmíněn zcela. Důvody, které jsem uvedl, však nechtějí hájit úplnou determinaci, nýbrž jisté vychýlení rovnováhy na ose levice/pravice u ekonomické veřejnosti. A dovolím si názor, že s jejich uvážením by bylo až podivné, kdyby ona rovnováha vychýlena nebyla. Oprávněnou námitku by jistě představovalo tvrzení o existenci determinant opačného směru. Takové patrně existují, ale nepřipadá mi, že by byly stejně silné a dotýkaly se tak vysokého počtu ekonomů. Argumentaci tímto směrem bych si každopádně rád přečetl (myšleno bez jakékoli ironie). Abych to tedy shrnul: Netvrdím, že jsou ekonomové svou sociohistorickou situací zcela determinováni, avšak důvody, které jsem uvedl, dovolují představit si, že mohou být jejich poměrně pravicové názory důsledkem zcela neodborných vlivů. Nakolik je tento scénář reálný, to ať si každý ekonom šáhne do svědomí a popřípadě kriticky přečte knihy, od kterých se jeho názory odvíjí.

    Diskuse
    JS
    August 30, 2012 v 8.31
    pár poznámek
    Někde jsem četl studii o tom, že radikální islámští teroristé se (na Západě) nejvíc rekrutují z řad inženýrů. Byla tam tabulka o politické orientaci různých VŠ oborů a inženýři byli nejvíc pravicoví a konzervativní, ekonomové byli těsně druzí. Naopak třeba právníci byli víc do středu. Chci tím říct, že je možné, že to s ekonomií vůbec nesouvisí.

    Na druhou stranu, lze pozorovat, že s ekonomickým vzděláním se mění strategie lidí v Ultimatum game (lidé s ekonomickým vzděláním se chovají "racionálněji" v úzkém ekonomickém smyslu). Takže může jít o určitou indoktrinaci.

    Konečně, ne všechny ekonomy lze házet do jednoho pytle. Hezky o tom píše Steve Keen v Debunking Economics.
    PM
    August 30, 2012 v 23.27
    Pokud jsou ekonomové
    v zaměstnaneckém poměru, jsou placeni za realizaci své obornosti v zájmu zaměstnavatele. V současné periodě, determinované hodnotami konzervativní revoluce, proto většinově plní zadání určované pravicovou elitou.
    Ekonomové - a nejen ti - v nezávislé pozici, jsou většinově schopni zaujímat celospolečensky souměrné postoje.
    Jak lapidární zjištění .....pomyslel jsem si.
    MP
    September 1, 2012 v 11.26
    Dobrý článek, jen by měl být asi otištěn někde v Ekonomu nebo HN
    A propos, kdy se už konečně uskuteční nějaká pořádná diskuse mezi levicovými a pravicovými ekonomy, nějaká pořádná argumentační řežba, v níž by - dovolím si nepochybovat - levice pravici roznesla na kopytech?
    JS
    September 1, 2012 v 11.53
    pane Petrásku, to je zjednodušení
    "V současné periodě, determinované hodnotami konzervativní revoluce, proto většinově plní zadání určované pravicovou elitou."

    To není tak jednoduché. Docela hezky to popisuje Steve Keen. Na jednu stranu v akademii převládá neoklasická ekonomie, ale on tvrdí, že ti lidé skutečně věří tomu, že jde o popis reality; problém je, že neznají matematické nástroje (např. pro analýzu dynamických systémů).

    Na druhou stranu, v soukromé sféře existuje řada lidí, kteří neoklasičtí nejsou prostě proto, že realitu modelují (např. ve finančnictví) a tak dobře vědí, jak jsou neoklasické modely omezené.

    Takže pokud bychom označili neoklasickou ekonomii za hlavního nositele pravicové doktríny, nelze jednoduše tvrdit, že ji prosazuje hlavně soukromý sektor. (Samozřejmě ovšem, jakýkoli sociální jev lze "vysvětlit" tím, že ho "někdo potají financuje", ale to je jako vysvětlovat fyzikální jevy "dosud neznámým polem".)

    Co se týče debaty, takových (kde neoklasici prohráli) už proběhla řada (namátkou http://en.wikipedia.org/wiki/Cambridge_capital_controversy). A bohužel neoklasická ekonomie vždy povstane jako Fénix a na historii se zapomene. Myšlenka trhu jako samoorganizujícího mechanismu je asi velmi lákavá, podobně jako myšlenka existence boha.
    MP
    September 1, 2012 v 11.57
    P. Samohýle,
    děkuji za odkaz, ale myslel jsme spíš u nás. A jinak, jistě je třeba uvážit, že levice má argumenty, kdežto pravice má peníze, což bývá - světe div se - zbraň mocnější...:)
    JS
    September 1, 2012 v 12.31
    k debatám
    Ještě mě napadá toto http://blisty.cz/art/64717.html, ale ty nejsou až tak ekonomické (a já mám například s panem Kohoutem vážný osobní problém, považuji ho za podvodníka, a proto mi jeho legitimizace v těchto debatách připadá nepřijatelná).
    September 1, 2012 v 22.15
    je to komplikovanější
    to že je mezi ekonomy více lidí s pravicově liberálními názory je dnes empirický fakt. Byla by už ale zavádějící interpretace, že to platí o ekonomii jako praktickém či vědním oboru.
    Tahle optika ideologického antagonismu mezi revoltujícími sílky a slouhy moci prostě nefunguje podle profesí. Realisticky uvažující ekonom zná selhání trhu i veřejné vlády a zabývá se ověřováním způsobů jak se s těmito selháními vypořádat.
    A správná levicovost se také neodvíjí jen od pouhého vykročení z mainstreamu. některé poznatky mainstreamu prostě platí a ne každé vybočení je krokem v před, někdy je to i krok vzad. Levicová ekonomika je sice psána z levé perspektivy jako taková taky existuje), ale má-li jen charakter apologie apriorních hodnot, ztrácí jako věda smysl.
    Viz článek - píše se tam např. ad 8., že stát je neziskový subjekt. To ale zanemná zádsadní redukci. V státním sektoru určitě nejsou jen neziskovky a zisk jako jedna z objektivních ekonomických kategorií musí být ctěn i státními podniky.
    Jinak stavíte ekonomické cíle proti těm ostatním a to je nesmysl. Vztah mezi ekonomickýmia neekonomickýmicíly se může v státníma nestátním sektoru lišit. Ale je absudrní je stavět obecně proti sobě. Nezatracujme ani zisková ani nezisková kriteria, ale jejich použití musí odpovídat konkrétní činnosti.
    P.S. pan Petrásek píše že placení ekonomové realizují svou odbornost v zájmu svého zaměstnavatele. Dodám že nejen ekonomové - to každý. A naopak v každém oboru mohou existovat svobodní duchové, ale pak samozřejmě musí počítat s konsekvencemi zájmově strukturovaného světa.
    PM
    September 3, 2012 v 15.52
    Ano , svobodný duch musí dnes počítat
    s konsekvencemi neoliberálně strukturovaného ekonomickosplečenského prostředí. Ať bude v zaměstnaneckém poměru jak v privátním tak státním sektoru.
    Jde při tom o rozpor mezi cílením zbraněmi krátkodobého maximálního profitu a krátkodobé maximální politické moci etablované elity a cílením na široký společenský konsens nástroji demokrata.
    Počítat s první variantou je pro svobodného ducha úloha celkem naprd................řekl bych.
    September 4, 2012 v 18.49
    Je jasné, že z politických důvodů musí být ekonomie povýšena na vědu, za kterou se dávají Nobelovy ceny a odkazují se na ni vrcholní světoví politikové ve svých jednáních a rozhodnutích. Ve skutečnosti je to daleko prozaičtější. Ekonom může tak maximálně spočítat jak nějaká ekonomika funguje a může spočítat a navrhnout, jak by fungovat měla. Spočítat může ekonomiku od malého podniku až po celý svět, navrhnout rovněž tak. Ale aby to mělo nějaký účinek, musel by on, nebo ti, kteří jeho teorie chtějí aplikovat, mít k tomu páky. V malém podniku to ještě jde, i když vnější faktory těžko ovlivní, ale centrálně řízená ekonomika už neexistuje, tak se vlastně žádné velké ekonomické teorie ve skutečnosti do praxe neuvádějí, kromě jediné, tzv. neoliberální. Ta je destruktivní a protože bourání se dá provádět vcelku bez ohledu na okolnosti, je uváděna s nadšením neoliberálů lehce do praxe. V politickém boji je pak ekonomika spíše náboženstvím, kterému je nutno věřit. Pro zvýšení víry se ekonomové předvádějí honosnými, mnohasetstránkovými publikacemi, ve kterých pro ohromení veřejnosti jsou kvanta složitých tabulek a kvanta citací a odkazů na všemožené jejich předchůdce a současné kolegy. Protože skutečná ekonomie jsou ve skutečnosti jen počty, které by veřejnost mohla lehce pochopit, je třeba výpočty komplikovat různými nesmyslnými propočty. Pak místo toho, aby občan smutnil, že vláda vládne od desíti k pěti, má radost, že stoupla něčí křivka produkce čmelíků u slepic. Dnešní pravicoví ekonomové /možná i někteří levicoví/ jsou pak především zdatnými táborovými řečníky, majícími za úkol ohlupovat veřejnost. Mnozí z nich s vážným obličejem přesvědčují veřejnost, že pokud nebude po jejich, konec světa je neodvratný, načež za pár let se stejným nadšením tvrdí, že svět může zachránit jen přesný opak toho, co tvrdili minule. Jejich úloha nespočívá ve vypracovávání ekonomických propočtů/terorií, ale v obhajování kroků politiků a že to bývá obvykle zpětně, prokazuje, že místo ekonomie je živí prostituce.
    PM
    September 4, 2012 v 23.5
    T. Asheuer rozeznává nemoudré a moudré ekonomy následujícně:
    To co nám nemoudří ekonomové dnes mezi sebu předvádí je válka o pravdu. Stejně tak jako politici spekulují v hypotetické zóně. Pro své exaktní propočty si na to vypujčili od teologů a filozofů přehršli často prastarých ideí. Příkladně z morálfilosofie představu, že trhy přivedou pomocí neviditelné ruky nerozumné lidi k rozumu. Myšlenka neviditelné ruky má zas hluboké kořeny v teologii. Oblíbená písnička ekonomů, že trhy zákonitě tíhnou k rovnováze nechává zas vzpomenout tezi o prestabilizované harmonii vesmíru, ..............
    Poslední krize dokázaly, že trhy jsou schopny systematicky produkovat nerozumné výsledky navzdory jakýmkoliv iopatřením. Když nemourří ekonomové poté krize analyzují, tak popisují skutečnost, kterou sami vyvolali a odvolávají se při tom na zákonitosti. Stávají se částí "objektivní reality", kterou sami vyprodukovali a to, mimochodem řečeno tak "nesubjektivně", že bohatí se stavají jak kouzelnou rukou stále bohatší a bohatší.
    Moudří ekonomové již pochopili, že si musí osvojit základní poznatek osvícenství. Což není nic extra špatného. Filosofové příkladně mají tuto proceduru již za sebou. Také oni dlouhou dobu věřili na věčné zákonitosti pozemského rozumu, až někdo je upozornil, že to byli filosofové sami, kteří tyto zákonitosti s velkou pompou vypustili do světa.
    Nikdo netvrdí, že by to filosofům uškodilo.......pomyslel jsem si.
    + Další komentáře