Soukromé vlastnictví jako alfa a omega blahobytu

Adam Votruba

Vědomí o existenci různých forem vlastnictví by se mělo stát součástí našeho myšlení. Namísto bipolarity a schématického hodnocení dobré či špatné by bylo lépe smířit se s pluralitou vlastnických forem a přiznat jim právo na existenci.

V jedné chodské písni zpívá sedlák o tom, jak se mu muzikanti v hospodě vysmívali kvůli jeho podnapilosti:

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Včera, hdyž do kola hráli,

eště se mi vyšklíbali.

Hdyž prej sedlák pjívá,

brázda byjvá křivá,

hale já sem řek tý slotě:

Zejtra vořu na robotě.

A dále pokračuje:

Haž pojedu na svý pole,

tam já budu vorát rovně.

Koně vopucuju,

pěkně vymunstruju,

tak mi to naučíl táta: na svým každá brázda zlatá.

Tato písnička by svým mravním naučením mohla sloužit jako učebnicový příklad o prospěšnosti soukromého vlastnictví. Podobně, jako když historik Richard Pipes upozorňuje na to, jak rychle se zlepší kvalita bydlení v jihoamerických slumech, jestliže se jejich obyvatelům podaří získat pozemek s obydlím do soukromého vlastnictví a získat tak jistotu do budoucna.

Převod majetku do soukromého vlastnictví uživatelů může být velice úspěšným politickým tahem. Margaret Thatcherová zprivatizovala velkou část státních bytů do rukou nájemníků, čímž posílila v kritickou chvíli své politické kariéry voličskou základnu konzervativní strany.

Myslím, že i v českém prostředí sehrála privatizace družstevních a státních bytů svou roli při podpoře ODS, byť zde ještě byla kupónová privatizace a majetkové restituce. Zní to jako recept: Chceš-li dělat pravicovou politiku, vytvoř třídu vlastníků. I prvorepubliková agrární strana postavila své dominantní politické postavení na tom, že po roce 1918 rozdala půdu zemědělcům.

Je tu ovšem jeden háček. Sedlák sice v úvodní písni odbývá muzikanty s tím, že kocovina mu nevadí, když jede na robotu, jenže pole, která při robotě oral, byla stejně soukromá jako jeho vlastní políčko. Ani agrárníci nerozdělovali půdu ze státního, nýbrž převážně ze soukromého majetku šlechtického či z majetku církevního. Po roce 1945 pak neváhali tento úspěšný recept zopakovat komunisté. Rozdali rolníkům půdu „kolaborantů a zrádců“ a získali tak na svou stranu venkovského voliče.

Platí-li tedy, že člověk věnuje vlastnímu majetku větší péči než cizímu, pak soukromé vlastnictví může být receptem na optimální starostlivou péči pouze tehdy, pokud je vlastník totožný s uživatelem.

Vyprávění o tragédii obecní pastviny přispělo k řadě skutečných tragédií lidí, jimž byl odňat tradiční způsob obživy v zájmu jedině žádoucího vlastnictví soukromého. Foto Sharon Loxton, Wikimedia Commons

Liberálům při vší jejich adoraci soukromého vlastnictví uniká cosi podstatného. (Liberalismem zde rozumím výhradně ekonomický liberalismus.) I soukromý majetek je často spravován osobami, které nejsou jeho vlastníky, a takovýto správce nemá z podstaty věci větší motivaci dbát o prospěch vlastníka než správce majetku veřejného. Pochopitelně s výjimkou situace, kdy nad ním může vlastník vykonávat bedlivý dohled.

Současná ekonomická situace je zajímavá v tom, že většina velkých firem funguje jako akciové společnosti. Jejich vlastnictví je tak anonymizováno do neurčité skupiny akcionářů, která není o nic konkrétnějším vlastníkem než „špatný hospodář“ stát. Tím lze také docela dobře vysvětlit skutečnost, že manažeři krachujících bank jsou schopni vyplácet sami sobě astronomické odměny ve chvíli, kdy podnik jim svěřený bankrotuje.

Vůbec při tom nevadí, že ze zákona má manažer povinnost (a to jedinou povinnost) dbát o maximalizaci zisku akcionářů. Noam Chomský k tomu podotýká, že chování, které ukládáme firmám, bychom u lidského jedince vnímali jako patologické.

Skutečnými, byť dočasnými, vládci nad majetkem jsou však spíše vrcholoví manažeři než akcionáři. Ti tak dnes tvoří zvláštní privilegovanou kastu, jejíž příslušníci si prostřednictvím správních rad schvalují navzájem své platy a to jak mimo kontrolu veřejnosti tak mimo kontrolu běžných akcionářů. Je to společensky možná větší problém než skutečnost, že volení poslanci hlasují sami o svých platech.

Obvyklými argumenty pro vysoké platy manažerů jsou tvrzení, že kvalitní pracovníky je třeba zaplatit, že jejich vysoké mzdy se majitelům (akcionářům) vyplatí nebo že výši manažerských platů určuje trh. O relevanci těchto argumentů, nechť si čtenář učiní mínění sám.

Humanista Wilhelm von Humboldt napsal v 18. století, že „nádeník, který se stará o zahradu je možná jejím opravdovějším vlastníkem nežli apatický požitkář, který si vychutnává její plody.“ Upozorňuje tak na určitou disonanci mezi zákonným vlastnictvím a správou věcí. Práce samotná je mu zdrojem vlastnického pocitu v člověku.

Pokud bychom vzali v potaz i mimoekonomický druh motivace, pak pochopíme, že zahradník se může dobře starat o svěřenou zahradu, knihovník o svěřenou knihovnu, učitel o svěřenou školu za předpokladu, že vidí ve svém počínání smysl.

V rámci ekonomického světonázoru je něco takového obtížně pochopitelné, proto se jeví jako logické vystavit pracovníky permanentní kontrole, aby se zajistila jejich výkonnost. Jinak by totiž mohli hledat svůj osobní užitek v marnění pracovního času či dokonce v osobním obohacování se na úkor majitele. Nelze popírat, že k takovému obohacování často docházelo.

Liberalismus vede ke kontrole a represi

Máme-li z dob komunismu přísloví: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu,“ pak ve starším folkloru nacházíme zase doklady, že ani okrádání feudální vrchnosti nebylo pro robotníky morálně znepokojující („...každý brál na panském jak vůl na rohy. Dyť sa lidi nadřeli pánom zadarmo až až.“) Nezáleží tedy až tak na tom, jestli jde o vrchnost v podobě státu či konkrétní osoby.

Absurditou ovšem je, že chápeme-li maximalizaci ekonomického užitku jako jedinou relevantní motivaci, pak se daný problém jeví jako ekonomicky zákonitý. Jedinou možnou odpovědí je zavedení instituce dohlížitele. Liberalismus, který si bere svůj název od latinského slova „liber“ (svobodný), tak skrze uctívaní soukromého vlastnictví dochází v politické praxi k obhajobě permanentní kontroly a represe zaměstnanců.

Můžeme číst tvrzení liberálů o tom, že nejistota pracovního místa motivuje k vyšším výkonům, pružnost mezd směrem dolu vede k efektivitě, existence odborů deformuje trh práce. Čtenáři si patrně vzpomenou na příklady pracovní šikany, které se dostaly do médií. Kultivovanějším vynálezem v tomto oboru je otevřený kancelářský prostor, který má motivovat tím, že uskutečňuje dohled všech nad všemi.

Zaměstnanec se stává objektem disciplinace a kontroly. Moderní manažer je obrazně řečeno v pozici drába, který s karabáčem v ruce kontroluje poddané, aby podávali výkon a neobohacovali se na úkor soukromého vlastníka (akcionářů). Motivací drába (správce, šafáře) bývá v neposlední řadě ta skutečnost, aby on sám nebyl ztenčován ve svým možnostech obohacování.

Zajímavá je ovšem i samotná bipolarita liberálního pohledu soukromé versus státní vlastnictví.

V tradici lidského myšlení a lidských institucí však existují i jiné způsoby nazírání vlastnictví. Pierre-Joseph Proudhon rozlišoval mezi soukromým a individuálním vlastnictvím. Individuální vlastnictví je takové, kde uživatel je totožný s vlastníkem. Ideálem pro něj byla společnost svobodně sdružených malovýrobců.

Proudhonova pozice bývá někdy označována nálepkou maloburžoazní socialismus. Rozlišení soukromého a individuálního (osobního) vlastnictví pak nachází svůj odraz i v marxismu. (Mimochodem oba tyto typy rozlišoval také předlistopadový právní řád.)

Liberalismu se pochopitelně rozlišení na soukromé a individuální vlastnictví nehodí, stejně tak ignoruje další typy vlastnictví jako vlastnictví občinové či družstevní.

Spravedlivé užívání pro všechny členy komunity 

Historii potírání občinového vlastnictví popisuje zajímavým způsobem Naďa Johanisová ve své knize Ekologická ekonomie. Důležitou roli v něm hraje tzv. tragédie obecní pastviny, což je modelové vyprávění vysvětlující, proč je občinové vlastnictví dlouhodobě neudržitelné. Podle tohoto vyprávění každý racionální uživatel bude zvyšovat vlastní užitek rozšiřováním svého stáda tak dlouho, až pastvina nebude obživě dobytka dostačovat a v konečném důsledku na tom prodělají všichni.

Ačkoliv toto exemplum vymyslel biolog a nikoliv ekonom (Garret Hardin), stalo se oblíbeným arzenálem neoliberálního a také enviromentálního myšlení. V obecné diskuzi fungoval tento příklad jako nezpochybnitelná premisa, která ospravedlnila řadu útoků na přežívající formy komunitního vlastnictví.

Vyprávění o tragédii obecní pastviny tak přispělo k řadě skutečných tragédií lidí, jimž byl odňat tradiční způsob obživy v zájmu jedině žádoucího vlastnictví soukromého, které mělo být podle tohoto příkladu ekonomicky efektivnější i ekologicky šetrnější.

Naďa Johanisová upozorňuje, že zmíněný příklad je chybný. Reálné formy občinového vlastnictví se opírají o pravidla, která zajišťují spravedlivé užívání pro všechny členy komunity a brání vyčerpání zdrojů. Ostatně vědomí o nutnosti předcházet vyčerpání zdrojů patřilo zřejmě k moudrosti lidstva už v raných formách existence, byť dnes je z pozic liberalismu tento princip odmítán.

V knize indiánského spisovatele Forresta Cartera dává dědeček toto naučení vnukovi: „Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso.“

Bylo by dobré, aby se vědomí existence různých forem vlastnictví stalo součástí našeho myšlení. Namísto bipolarity a schématického hodnocení dobré či špatné by bylo lépe smířit se s pluralitou vlastnických forem a přiznat jim právo na existenci. Má-li dnes demokracie nějakou budoucnost, je dost dobře možné, že bude záviset na tom, jak se naše civilizace vypořádá s touto otázkou.

Mantra soukromého vlastnictví fungovala a dosud funguje jako bojový nástroj. Přispívá k bohatnutí několika vyvolených, kteří za privatizaci veřejného či komunitního majetku nemusí odvést zbytku společnosti odpovídají cenu.

    Diskuse
    JP
    February 2, 2015 v 14.5
    Jaké vlastnictví?
    Bezpochyby zajímavý a podnětný text; ale tak nějak se v něm vytratila centrální otázka, p r o č by vlastně rozličné formy vlastnictví měly být perspektivnější, nežli ta forma soukromovlastnická.

    To "občinové", čili jakýmkoli způsobem společné vlastnictví: ano, je samozřejmě možno zabránit jeho zneužívání - ale právě jenom za těch okolností, kdy každý bezprostředně vidí, co dělá ten druhý. Jinými slovy, když tady máme právě tu "totální kontrolu" všech všemi.

    Je ovšem veliká otázka, do jaké míry je možno takovouto všeobecnou kontrolu praktikovat za podmínek moderní diverzifikované ekonomiky, kdy konečný produkt je složen z množství jednotlivých součástí vyrobených každé jinde. Přesněji řečeno: s výjimkou snad právě ještě několika přetrvávajících ryze zemědělských občin takováto kontrola reálně možná není.

    A další - a to vůbec centrální - problém je v tom, že v přímé konkurenci se ten soukromovlastnický sektor znovu a znovu ukazuje jako ten efektivnější. Z čistě ekonomického hlediska. Samozřejmě, je to vykoupeno právě tím - mnohdy skutečně drtivým - tlakem na pracovníky; ale reálným faktem je ta vyšší efektivita.

    Jestliže bychom tedy opravdu chtěli společenskou produkci transformovat do jiných, humánnějších a sociálnějších forem, pak se prostě nevyhneme tomu, abychom zásadně zrevidovali faktor čiré ekonomické efektivity (čili: zisku) jakožto rozhodující moment produkce.

    Jinými slovy: jenom vzýváním hesla různých forem vlastnictví ještě zdaleka nezlomíme železnou logiku kapitalismu a jeho posedlosti ziskem. Dokud existuje kapitalismus, potud se formy vlastnictví budou přizpůsobovat jemu, a jeho logice. Naopak to nefunguje - že bychom kapitalismus odstranili a překonali jenom tím, že se budeme pokoušet zavádět alternativní formy vlastnictví.
    February 2, 2015 v 15.9
    Děkuji Adamu Votrubovi za zajímavý a cenný článek. Jen bych chtěla zdůraznit, co se v autorově zkratkovitém vyjádření mohlo ztratit: že pozemková reforma 20. let v ČR byla velmi odlišná od rozdělování půdy "kolaborantů a zrádců" po roce 1945. Při agrární reformě byli velcí vlastníci donuceni zákonem k odprodeji půdy (nad 250 resp. 150 ha), ale dostali za ni zaplaceno. Drobní rolníci pak půdu nedostali zadarmo, ale mohli si ji koupit, přičemž kampeličky na tyto nákupy poskytovaly úvěry, které garantoval stát.
    Jinak nesouhlasím s panem Poláčkem, že komunitní vlastnictví je nutně zneužíváno, pokud nedochází k "totální kontrole" všech vůči všem. Za komunitní vlastnictví lze považovat i majetek obcí či různých spolků a družstev, včetně pozemkových spolků či komunitních zahrad, či sociálních bytů, přičemž obce i spolky mají určitá pravidla využívání daných pozemků, jejichž cílem nemusí být maximální zisk či produkce, nýbrž to mohou být jiné cíle, které si spolek či obec stanoví. Může to být ekologická udržitelnost, využití místní komunitou, zachování kulturního dědictví apod. Podobný přístup mají ke své půdě biozemědělci. Všichni tito lidé či spolky "revidují faktor čiré ekonomické efektivity" už dnes.
    TT
    February 2, 2015 v 15.35
    Správa společného
    Empirické a experimentální výzkumy týmu manželů Ostromových ukázaly, že společné vlastnictví občin (commons) může fungovat lépe, než státní či soukromé (nebo tzv. klubové/poplatkové).
    Z dílny autorů tohoto týmu vyšly také jasná kritéria, která je nutno splnit, aby taková správa fungovala. Doufám, že s brzy podaří připravit podrobnější text na toto téma. Nicméně v ČR je zatím problém, že mnoho z těch kritérií je v současnosti těžko dosažitelných - především schopnost společně řídit věci, zkušenosti se spoluorganizací a formálními procedurami, umění řešit konflikty a "vylučovat" tzv, racionální egoisty a bezpodmínečně spolupracující atd.
    A samozřejmě důležitou roli také hraje ochota centrální orgánů přistoupit na jistou míru polycentrizace a rozdělení odpovědnosti mezi více aktérů, přičemž ovšem koordinace v této síti zůstane funkčně zachována.
    To jsou věci, kterým se ovšem naše vzdělávání - formální i neformální - věnuje zcela nedostatečně a finanční zdroje i lidské kapacity jsou velmi omezené. Na rozdíl od hlavního proudu, který sice prokazatelně má velké limity, ale přesto je neustále dál podporován a prosazován, což způsobuje další ekonomické a společenské škody.
    February 2, 2015 v 21.52
    Školy, knihovny atd.
    Velmi pěkné. Jen k příkladu knihovny, školy (a okrasné zahrady) atd. uvedu, že nejde o instituce typicky ziskové a tudíž není žádný důvod se domnívat, že je vlastník spravuje lépe než někdo jiný. Knihovna fungující jen za účelem zisku z půjčovného by ani nebyla knihovnou v pravém slova smyslu. Školy fungující jen za účelem zisku nebývají dobré školy.

    Manažerské řízení podobných institucí funguje na základě spíš jakési fikce, že si od nich stát nebo obec pořizuje službu a manažer zajišťuje, že jsou prostředky vynaloženy efektivně. Sám je ovšem motivován hlavně vlastním zájmem, pokud se se smyslem instituce neztotožňuje.

    Školy, nemocnice, musea, církve atd. sice mají příjmy a výdaje, ale jestli fungují v souladu se svým určením se podle ekonomických kritérií nepozná.

    Přesto se tam volá po "špičkových manažerech" kteří mají jakési universalní schopnosti, podle kterých se dá řídit rozhlasová stanice stejně jako velkodrůbežárna nebo železnice.
    JP
    February 3, 2015 v 13.35
    Neziskové formy vlastnictví?
    Paní Johanisová, ty příklady které uvádíte jsou sice hezké, ale - to prostě není samotná ekonomika. Tyto subjekty se prostě nenacházejí ve stavu ekonomické konkurence (s výjimkou snad těch biozemědělců, kteří jsou ovšem obvykle bohatě dotováni státem).

    V daném případě se jedná - alespoň tak jsem autorův text pochopil já - právě o národní hospodářství jako takové, čili onu Marxovu "materiální základnu společnosti". A dokud v tomto sektoru vládne trh a volná konkurence, pak se zde nakonec vždycky prosadí ti ekonomicky nejúspěšnější - což ovšem v naprosté většině případů znamená, ti ekonomicky nejdravější. Právě v tom spočívá podstata kapitalismu: vyždímat ze stávajících zdrojů maximum.

    Jakákoli forma vlastnictví, která odvrhne tuto metodu maximalizace zisku, a která si bude stavět jiné, dejme tomu humánní cíle, se okamžitě ocitne v nevýhodě oproti těm (soukromovlastnickým) ekonomickým dravcům.

    To neznamená, že by takovéto alternativní vlastnické formy nemohly existovat i za podmínek kapitalismu - ale vždycky budou jenom formou alternativní, nemají šanci stát se formou dominantní.
    Díky za vynikající článek velmi čtivě a srozumitelně napsaný! Tleskám vtipným pasážím o manažerech. Spolu s panem Kubičkou se ptám, proč máme managementy škol, nemocnic, knihoven a podobných institucí, které tu nejsou od toho, aby generovaly zisk. Souhlas, pane Kubičko!

    K námitce Josefa Poláčka
    - ale pane Poláčku trh nikdy není úplně neregulovaný, jde přece o to nastavit taková pravidla, aby měli šanci i ti, kdo nechtějí maximalizovat zisk-

    přidám ještě jednu další, která mi vrtá hlavou:
    často se uvádí, že je potřeba kumulovat kapitál v soukromých rukou, aby byl k použití na potřebné velké investice a projekty.
    Jenže soukromník kumulující kapitál těžko může být i jeho uživatelem jako ten rolník, co obdělává své pole. Čili tady má čistě soukromé vlastnění svůj smysl. Co s tím?

    JP
    February 5, 2015 v 12.20
    Neziskový a soukromý sektor
    Paní Švandová, ovšemže ani - kapitalistický - trh není zcela neregulovaný, a to z dobrých důvodů, zcela neregulovaný trh je prostě příliš živelný, než aby mohl natrvalo fungovat bez otřesů a krizí, už z hlediska stability celého ekonomického a sociálního systému je zapotřebí určité regulace. Ideově "nažhavené" spory se vedou ovšem o to, kolik takové regulace je ještě přípustné. Konec konců tyto regulace ale nic nemění na podstatě kapitalismu, jenom zmírňují některé jeho dopady a excesy.

    Aby "měli šanci i ti, kteří nechtějí maximalizovat zisk" - to je trochu jiná otázka, po celou historii lidstva mezi sebou zápasily dva protikladné sektory, sektor soukromého zisku na straně jedné, a sektor "společně sdílených statků" na straně druhé. Čili, ten neziskový sektor (dejme tomu veřejné školství, veřejné nemocnice, nadace atd.), to tady v určité míře existovalo vždycky. Ale samozřejmě, ne vždy za stejných podmínek; a ultraliberálové by samozřejmě rádi viděli, kdyby ten soukromý sektor byl naprosto dominantní, a ty "společně sdílené statky" se omezily prakticky jenom na ty nadace (protože ty jsou svým způsobem také "soukromé", i když jejich cílem není zisk).

    Ale ještě jednou, o co se jedná: my si sice můžeme p ř á t větší podíl neziskového sektoru - ale za podmínek kapitalismu se ten ziskový, soukromovlastnický sektor nakonec vždycky ukáže být tím základním, dominantním, protože v přímé konkurenci proti těm alternativním formám vlastnictví se ten soukromovlastnický sektor nakonec vždycky ukáže být dravější, tedy silnější, vítězný, dominantní.
    February 5, 2015 v 21.26
    Pane Poláčku,
    děkuji za reakci.
    S prvními dvěma odstavci Vaší odpovědi celkem souhlasím, ale k třetímu podotýkám toto:

    Myslím, že je víc důvodů proč ten soukromovlastnický sektor v praxi dominuje. Jedním z nich je konkurence, až potud s Vámi souhlasím, ale tento důvod nepokládám za hlavní. Hlavním důvodem je to, že bohatí, kteří s bohatstvím nabudou i větší moc, pak "ohýbají zákony" tak, aby dále a rychleji bohatli na úkor ostatních. Ale "ohýbání zákonů " ve prospěch mocné menšiny znamená pokřivení demokracie a její přechod v oligarchii. Zase jsou tu někteří lidé "rovnější" než jiní, jak jsme si z toho dělali legraci za socializmu. Velké majetkové rozdíly ničí demokracii, a pokud je kapitalizmus reformovatelný, jak věřím, pak bychom neměli nechat narůstat majetkové rozdíly k nesouměřitelnosti, což se právě celosvětově děje.
    Pomyslné kyvadlo od - větší rovnost, menší svoboda - k -meší rovnost, větší svoboda - by mělo opravdu kývat a ne pokračovat jen jedním směrem ad absurdum. Praxe nemůže být ideální nikdy, ale je třeba se k ideálu vztahovat.
    JP
    February 6, 2015 v 12.49
    Soukromé vlastnictví a demokracie
    No ano, za existence soukromého vlastnictví jakožto dominantního typu vlastnictví se samozřejmě neustále zvyšují majetkové rozdíly; to leží v logice věci.

    V minulosti se takový nepoměr - když už byl příliš dramatický - řešil revolucemi, kdy se ty nahromaděné majetky superbohatých "přerozdělily" násilnou cestou. Jestli to současné narůstání sociálních rozdílů povede také k nějaké revoluci - těžko říct.

    Ale nutno připojit, že k těm revolucím docházelo až tehdy, když sociální situace pro "ty dole" byla už neúnosná; to přece jenom v současné době (ještě) není tak daleko. Dokud kapitalismus může i těm dolním vrstvám zalepit mysl konzumem, pak sotva kdo bude provádět nějakou revoluci.

    Jestli je tenhle propastný rozdíl v bohatství v rozporu s principem demokracie? - To je velká otázka; záleží na tom, co si pod tím pojmem "demokracie" vlastně představujeme.

    Jisté je - jak sama píšete - to nadměrné bohatství dává větší možnost "ohýbat zákony", a přinejmenším tendenčně může směřovat k oligarchii. Přímá vláda oligarchie asi nehrozí, na to je moc (chudší) většiny v zavedených demokraciích už příliš velká. Ale co se děje v zákulisích velkých koncernů, o tom se ovšem veřejnost jen málokdy něco bližšího dozví.
    February 6, 2015 v 13.10
    K revolucím a taky k válkám to vede
    K revolucím tehdy, když se poměry stanou neúnosné pro chudé, k válkám tehdy, když bohatí nahoře chtějí bohatnout ještě více a rychleji.
    - Já vím, trochu zjednodušené. Ale píšu to v obavách, jak teď dopadne jednání Merkelové v Moskvě.
    + Další komentáře