Bezpochyby zajímavý a podnětný text; ale tak nějak se v něm vytratila centrální otázka, p r o č by vlastně rozličné formy vlastnictví měly být perspektivnější, nežli ta forma soukromovlastnická.

To "občinové", čili jakýmkoli způsobem společné vlastnictví: ano, je samozřejmě možno zabránit jeho zneužívání - ale právě jenom za těch okolností, kdy každý bezprostředně vidí, co dělá ten druhý. Jinými slovy, když tady máme právě tu "totální kontrolu" všech všemi.

Je ovšem veliká otázka, do jaké míry je možno takovouto všeobecnou kontrolu praktikovat za podmínek moderní diverzifikované ekonomiky, kdy konečný produkt je složen z množství jednotlivých součástí vyrobených každé jinde. Přesněji řečeno: s výjimkou snad právě ještě několika přetrvávajících ryze zemědělských občin takováto kontrola reálně možná není.

A další - a to vůbec centrální - problém je v tom, že v přímé konkurenci se ten soukromovlastnický sektor znovu a znovu ukazuje jako ten efektivnější. Z čistě ekonomického hlediska. Samozřejmě, je to vykoupeno právě tím - mnohdy skutečně drtivým - tlakem na pracovníky; ale reálným faktem je ta vyšší efektivita.

Jestliže bychom tedy opravdu chtěli společenskou produkci transformovat do jiných, humánnějších a sociálnějších forem, pak se prostě nevyhneme tomu, abychom zásadně zrevidovali faktor čiré ekonomické efektivity (čili: zisku) jakožto rozhodující moment produkce.

Jinými slovy: jenom vzýváním hesla různých forem vlastnictví ještě zdaleka nezlomíme železnou logiku kapitalismu a jeho posedlosti ziskem. Dokud existuje kapitalismus, potud se formy vlastnictví budou přizpůsobovat jemu, a jeho logice. Naopak to nefunguje - že bychom kapitalismus odstranili a překonali jenom tím, že se budeme pokoušet zavádět alternativní formy vlastnictví.

Děkuji Adamu Votrubovi za zajímavý a cenný článek. Jen bych chtěla zdůraznit, co se v autorově zkratkovitém vyjádření mohlo ztratit: že pozemková reforma 20. let v ČR byla velmi odlišná od rozdělování půdy "kolaborantů a zrádců" po roce 1945. Při agrární reformě byli velcí vlastníci donuceni zákonem k odprodeji půdy (nad 250 resp. 150 ha), ale dostali za ni zaplaceno. Drobní rolníci pak půdu nedostali zadarmo, ale mohli si ji koupit, přičemž kampeličky na tyto nákupy poskytovaly úvěry, které garantoval stát.
Jinak nesouhlasím s panem Poláčkem, že komunitní vlastnictví je nutně zneužíváno, pokud nedochází k "totální kontrole" všech vůči všem. Za komunitní vlastnictví lze považovat i majetek obcí či různých spolků a družstev, včetně pozemkových spolků či komunitních zahrad, či sociálních bytů, přičemž obce i spolky mají určitá pravidla využívání daných pozemků, jejichž cílem nemusí být maximální zisk či produkce, nýbrž to mohou být jiné cíle, které si spolek či obec stanoví. Může to být ekologická udržitelnost, využití místní komunitou, zachování kulturního dědictví apod. Podobný přístup mají ke své půdě biozemědělci. Všichni tito lidé či spolky "revidují faktor čiré ekonomické efektivity" už dnes.

Empirické a experimentální výzkumy týmu manželů Ostromových ukázaly, že společné vlastnictví občin (commons) může fungovat lépe, než státní či soukromé (nebo tzv. klubové/poplatkové).
Z dílny autorů tohoto týmu vyšly také jasná kritéria, která je nutno splnit, aby taková správa fungovala. Doufám, že s brzy podaří připravit podrobnější text na toto téma. Nicméně v ČR je zatím problém, že mnoho z těch kritérií je v současnosti těžko dosažitelných - především schopnost společně řídit věci, zkušenosti se spoluorganizací a formálními procedurami, umění řešit konflikty a "vylučovat" tzv, racionální egoisty a bezpodmínečně spolupracující atd.
A samozřejmě důležitou roli také hraje ochota centrální orgánů přistoupit na jistou míru polycentrizace a rozdělení odpovědnosti mezi více aktérů, přičemž ovšem koordinace v této síti zůstane funkčně zachována.
To jsou věci, kterým se ovšem naše vzdělávání - formální i neformální - věnuje zcela nedostatečně a finanční zdroje i lidské kapacity jsou velmi omezené. Na rozdíl od hlavního proudu, který sice prokazatelně má velké limity, ale přesto je neustále dál podporován a prosazován, což způsobuje další ekonomické a společenské škody.

Velmi pěkné. Jen k příkladu knihovny, školy (a okrasné zahrady) atd. uvedu, že nejde o instituce typicky ziskové a tudíž není žádný důvod se domnívat, že je vlastník spravuje lépe než někdo jiný. Knihovna fungující jen za účelem zisku z půjčovného by ani nebyla knihovnou v pravém slova smyslu. Školy fungující jen za účelem zisku nebývají dobré školy.

Manažerské řízení podobných institucí funguje na základě spíš jakési fikce, že si od nich stát nebo obec pořizuje službu a manažer zajišťuje, že jsou prostředky vynaloženy efektivně. Sám je ovšem motivován hlavně vlastním zájmem, pokud se se smyslem instituce neztotožňuje.

Školy, nemocnice, musea, církve atd. sice mají příjmy a výdaje, ale jestli fungují v souladu se svým určením se podle ekonomických kritérií nepozná.

Přesto se tam volá po "špičkových manažerech" kteří mají jakési universalní schopnosti, podle kterých se dá řídit rozhlasová stanice stejně jako velkodrůbežárna nebo železnice.

Paní Johanisová, ty příklady které uvádíte jsou sice hezké, ale - to prostě není samotná ekonomika. Tyto subjekty se prostě nenacházejí ve stavu ekonomické konkurence (s výjimkou snad těch biozemědělců, kteří jsou ovšem obvykle bohatě dotováni státem).

V daném případě se jedná - alespoň tak jsem autorův text pochopil já - právě o národní hospodářství jako takové, čili onu Marxovu "materiální základnu společnosti". A dokud v tomto sektoru vládne trh a volná konkurence, pak se zde nakonec vždycky prosadí ti ekonomicky nejúspěšnější - což ovšem v naprosté většině případů znamená, ti ekonomicky nejdravější. Právě v tom spočívá podstata kapitalismu: vyždímat ze stávajících zdrojů maximum.

Jakákoli forma vlastnictví, která odvrhne tuto metodu maximalizace zisku, a která si bude stavět jiné, dejme tomu humánní cíle, se okamžitě ocitne v nevýhodě oproti těm (soukromovlastnickým) ekonomickým dravcům.

To neznamená, že by takovéto alternativní vlastnické formy nemohly existovat i za podmínek kapitalismu - ale vždycky budou jenom formou alternativní, nemají šanci stát se formou dominantní.

Díky za vynikající článek velmi čtivě a srozumitelně napsaný! Tleskám vtipným pasážím o manažerech. Spolu s panem Kubičkou se ptám, proč máme managementy škol, nemocnic, knihoven a podobných institucí, které tu nejsou od toho, aby generovaly zisk. Souhlas, pane Kubičko!

K námitce Josefa Poláčka
- ale pane Poláčku trh nikdy není úplně neregulovaný, jde přece o to nastavit taková pravidla, aby měli šanci i ti, kdo nechtějí maximalizovat zisk-

přidám ještě jednu další, která mi vrtá hlavou:
často se uvádí, že je potřeba kumulovat kapitál v soukromých rukou, aby byl k použití na potřebné velké investice a projekty.
Jenže soukromník kumulující kapitál těžko může být i jeho uživatelem jako ten rolník, co obdělává své pole. Čili tady má čistě soukromé vlastnění svůj smysl. Co s tím?

Paní Švandová, ovšemže ani - kapitalistický - trh není zcela neregulovaný, a to z dobrých důvodů, zcela neregulovaný trh je prostě příliš živelný, než aby mohl natrvalo fungovat bez otřesů a krizí, už z hlediska stability celého ekonomického a sociálního systému je zapotřebí určité regulace. Ideově "nažhavené" spory se vedou ovšem o to, kolik takové regulace je ještě přípustné. Konec konců tyto regulace ale nic nemění na podstatě kapitalismu, jenom zmírňují některé jeho dopady a excesy.

Aby "měli šanci i ti, kteří nechtějí maximalizovat zisk" - to je trochu jiná otázka, po celou historii lidstva mezi sebou zápasily dva protikladné sektory, sektor soukromého zisku na straně jedné, a sektor "společně sdílených statků" na straně druhé. Čili, ten neziskový sektor (dejme tomu veřejné školství, veřejné nemocnice, nadace atd.), to tady v určité míře existovalo vždycky. Ale samozřejmě, ne vždy za stejných podmínek; a ultraliberálové by samozřejmě rádi viděli, kdyby ten soukromý sektor byl naprosto dominantní, a ty "společně sdílené statky" se omezily prakticky jenom na ty nadace (protože ty jsou svým způsobem také "soukromé", i když jejich cílem není zisk).

Ale ještě jednou, o co se jedná: my si sice můžeme p ř á t větší podíl neziskového sektoru - ale za podmínek kapitalismu se ten ziskový, soukromovlastnický sektor nakonec vždycky ukáže být tím základním, dominantním, protože v přímé konkurenci proti těm alternativním formám vlastnictví se ten soukromovlastnický sektor nakonec vždycky ukáže být dravější, tedy silnější, vítězný, dominantní.

děkuji za reakci.
S prvními dvěma odstavci Vaší odpovědi celkem souhlasím, ale k třetímu podotýkám toto:

Myslím, že je víc důvodů proč ten soukromovlastnický sektor v praxi dominuje. Jedním z nich je konkurence, až potud s Vámi souhlasím, ale tento důvod nepokládám za hlavní. Hlavním důvodem je to, že bohatí, kteří s bohatstvím nabudou i větší moc, pak "ohýbají zákony" tak, aby dále a rychleji bohatli na úkor ostatních. Ale "ohýbání zákonů " ve prospěch mocné menšiny znamená pokřivení demokracie a její přechod v oligarchii. Zase jsou tu někteří lidé "rovnější" než jiní, jak jsme si z toho dělali legraci za socializmu. Velké majetkové rozdíly ničí demokracii, a pokud je kapitalizmus reformovatelný, jak věřím, pak bychom neměli nechat narůstat majetkové rozdíly k nesouměřitelnosti, což se právě celosvětově děje.
Pomyslné kyvadlo od - větší rovnost, menší svoboda - k -meší rovnost, větší svoboda - by mělo opravdu kývat a ne pokračovat jen jedním směrem ad absurdum. Praxe nemůže být ideální nikdy, ale je třeba se k ideálu vztahovat.

No ano, za existence soukromého vlastnictví jakožto dominantního typu vlastnictví se samozřejmě neustále zvyšují majetkové rozdíly; to leží v logice věci.

V minulosti se takový nepoměr - když už byl příliš dramatický - řešil revolucemi, kdy se ty nahromaděné majetky superbohatých "přerozdělily" násilnou cestou. Jestli to současné narůstání sociálních rozdílů povede také k nějaké revoluci - těžko říct.

Ale nutno připojit, že k těm revolucím docházelo až tehdy, když sociální situace pro "ty dole" byla už neúnosná; to přece jenom v současné době (ještě) není tak daleko. Dokud kapitalismus může i těm dolním vrstvám zalepit mysl konzumem, pak sotva kdo bude provádět nějakou revoluci.

Jestli je tenhle propastný rozdíl v bohatství v rozporu s principem demokracie? - To je velká otázka; záleží na tom, co si pod tím pojmem "demokracie" vlastně představujeme.

Jisté je - jak sama píšete - to nadměrné bohatství dává větší možnost "ohýbat zákony", a přinejmenším tendenčně může směřovat k oligarchii. Přímá vláda oligarchie asi nehrozí, na to je moc (chudší) většiny v zavedených demokraciích už příliš velká. Ale co se děje v zákulisích velkých koncernů, o tom se ovšem veřejnost jen málokdy něco bližšího dozví.

K revolucím tehdy, když se poměry stanou neúnosné pro chudé, k válkám tehdy, když bohatí nahoře chtějí bohatnout ještě více a rychleji.
- Já vím, trochu zjednodušené. Ale píšu to v obavách, jak teď dopadne jednání Merkelové v Moskvě.

Myslíte, pane Kubičko, že by hodnocení podle ekonomických kritérií šlo nahradit třeba metrikou Blanaced Scorecard? Ta může zahrnovat i hodně "fuzzy" kritéria: http://cs.wikipedia.org/wiki/Balanced_Scorecard#mediaviewer/File:BSC_diagram.jpg

Pan Votruba napsal velice pěkný a inspirativní článek. Snad by bylo dobré doplnit ještě jedno hledisko, a sice hledisko náboženské.

Myslím, že pokud se dopracujeme k jádru nějakého problému, pokaždé zjistíme, že daný problém má svoji náboženskou stránku. Platí to i pro různé druhy vlastnictví výrobních prostředků.

Z křesťanského pohledu není vlastnictví tím nejpodstatnějším, co určuje kvalitu lidského života. Tím nejpodstatnějším je láska k ostatním lidem. Tedy jinak řečeno, starost o to, aby se každému dařilo minimálně tak dobře, či spíše ještě lépe, než mně samotnému.

To prakticky znamená, že všichni, kteří se podílí na ekonomické činnosti, jejímž výsledkem je hotové dílo, mají být stejně odměněni. Lhostejno zda jeden uklízí v dílně špony od soustruhu a druhý podepisuje kontrakty. Takové pojetí odměňování nám zatím jde hodně špatně pod nos, a je jedno, horujeme-li pro hospodaření na bázi soukromé, komunitní nebo státní.

V souvislosti s rovností, o níž tu mluvím, užívá křesťanství pojem „služba“. Chce-li být někdo mezi ostatními první – tj. ve smyslu být důležitější než ostatní a tudíž být lépe odměňován – nechť je poslední a služebníkem všech. To vlastně říká, že chce-li někdo více, ať udělá více pro všechny ostatní. A chce-li za to odměnu navíc, nechť je mu takovou odměnou uspokojení z toho, že této své ctižádosti mohl využít ku prospěchu všech, resp. k dobru pro všechny.

V křesťanství také existuje jakýsi princip povolání. Někdo je povolán (např. na základě talentu, organizačních schopností či pokračování v dobré tradici) k tomu, aby rozhodoval o důležitých věcech, druhý k tomu, aby uklízel, a třetí třeba k tomu, aby se vzhledem ke své nevhodnosti k jakékoliv ekonomické činnosti stal objektem milosrdenství těch, kteří jsou pracovně zdatnější. Žádné povolání není o nic méně cennější než povolání jiné. Není tedy důvodu k různému odměňování, a tedy ani k rozdílům v kvalitě uspokojování hmotných potřeb člověka. Hlavní slovo má láska k druhému člověku, nikoliv spravedlnost odvolávající se na podaný výkon, případně na výjimečnost určité dovednosti.

Všimněme si, že ať už bude hospodářská činnost probíhat v prostředí soukromého vlastnictví, nebo vlastnictví komunit, případně v prostředí, v němž je vlastníkem stát, vždy bude muset být někdo, kdo je nahoře a rozhoduje, a někdo, kdo je dole a podřizuje se. Kdo je nahoře, bude mít vždy mnohem více možností přisvojovat si výhody na úkor těch, kteří jsou dole. (Pro ilustraci si připomeňme nynější debatu o zvýšení platů – dokonce se zpětnou platností! – soudců a státních zástupců.) Nebude-li na prvním místě morálka – v tomto případě láska k bližnímu – žádná forma vlastnictví nám dobro pro všechny, po němž všichni také toužíme, nepřinese.

Žádný druh vlastnictví výrobních prostředků totiž není ideální. Soukromé vlastnictví dokáže efektivně využít disponibilní prostředky, ale je naprostou pohromou pro sociální smír. Hospodaření v komunitě otevírá pole působnosti iniciativě svých členů a má blízko k ideálu rovnosti, ale má tendenci vytvářet hranice mezi těmi, kteří jsou vně komunity a kteří jsou uvnitř. Státní hospodaření může udržet sociální smír ve velkém, ale stejně tak ve velkém dokáže pěstovat korupci a vzdalovat se skutečným potřebám obyčejných lidí.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

jen škoda, že se tím neřídí aspoň církevní hodnostáři a biskup nemá víc než kostelník.

Ale nic ve zlém, nerada bych Vás zarmoutila. Berme to s humorem.
Dobrou noc.

Mohl byste mi prosím sdělit, odkud čerpáte přesvědčení, že "odměněni" mají být (hlavně) ti, kteří "se podílí na nějaké ekonomické činnosti"?
Osobně mi mnohem více vyhovuje (křesťanské) pojetí lásky, která takové podmínky neklade. Mimo jiné mi to umožňuje zahrnout do stejné skupiny i osoby ekonomicky neaktivní, tedy například zejména děti a vdovy :-)

Diskuzím na téma soukromého vlastnictví (předpokládám výrobních prostředků) hrozí, že se zacyklí mezi snovými představami a ideologickými floskulemi.

Například známý slogan o řízení státu jako firmy. Nesmysl? Pokud ale chceme, aby stát měl možnost vlastnit výrobní prostředky, tedy v některých případech fungoval jako majitel firmy, potom tato část státu prostě musí fungovat jako firma. Mnohé zlodějiny na úkor státu, tedy nás všech, byly umožněny právě tím, že stát jako firma nefungoval.

Tam kde stát plní roli veřejného sektoru pochopitelně nesmí jít o zisk. Ale i tam je nutné zachovat racionalitu hospodaření s veřejnými prostředky při zajišťování služby. Dobré řízení (manage = řídit) ve smyslu kontroly racionálního vynaložených prostředků je součásti firemní kultury dobré firmy.

Jsem pro pluralitu vlastnictví, ale skutečná pluralita se nedosáhne zákonem, ale prokázáním efektivnosti v praxi.To znamená začít se chovat jako skuteční vlastníci (akcionáři) státu. Ale jako ve všem, praktická realizace obecných tezí může pohřbít leckteré dobré nápady. A cílem přeci není jen přinášet chytré nápady, ale přetvořit je v praktická řešení problémů. Konečným měřítkem nakonec bude ono známé - podle ovoce poznáte je.

Opravdu zajímavý náhled, pane Vyleťale; z hlediska mravního je samozřejmě možno s ním souhlasit, problém je ale je, jak z onoho principu "lásky" utvořit funkční faktor reálné ekonomiky.

Mimochodem, Vaše představa o tom, že všichni mají - podle svých schopností - konat službu veřejnosti, aniž by jenom pro to, že mají ty schopnosti v různé míře, byli nestejně odměňováni, tak tato představa se velice blíží Marxově vizi komunistické společnosti. Ovšem, právě s těmi samými potížemi její realizace.

Právě tohle je ten zcela centrální problém: jak vytvořit opravdu solidární společnost (tedy takovou kde každý bude uvědoměle konat tu "službu" ve prospěch všech), a přitom učinit zadost té skutečnosti, že naprostá většina lidí je k (vyššímu) pracovnímu výkonu motivována jenom výhledem na vyšší odměnu.

S nějakou diferenciací příjmů (a tedy i sociální hierarchizací společnosti) tedy asi budeme muset žít i nadále. Jde ale o to, vynalézt nějaký způsob, aby tato diferenciace nepřekročila rozumnou a odůvodněnou míru; a aby nedocházelo k tomu extrémnímu kumulování bohatství v rukou nemnohých.

Jen tak pro zajímavost: ještě někdy v šedesátých létech minulého století byl v Německu (západním) poměr mzdy kvalifikovaného zaměstnance a jeho manažera nějakých 1 : 4. V dnešní době tento (ne)poměr obnáší už 1 : 20!

Ono je samozřejmě možné, tu ryze finanční motivaci alespoň do určité míry nahradit (a vytěsnit) motivací morální. A dokonce bych souhlasil s tím, že tohle je právě to, o co se lidstvo musí pokusit, aby se osvobodilo ze současného diktátu peněz, mamonu a konzumu.

Jenže, to vše je podmíněno právě tím, aby tu nějaké to "společné dílo" reálně existovalo. Aby tu tedy existoval nějaký všemi uznávaný, mravně vyšší cíl, který by sám mohl ze sebe produkovat ten vyšší mravní etos. V současném (liberálně-individualistickém) světě však právě takovýto vyšší cíl společného snažení není nikde k mání.

Vážená a milá paní Švandová,
víte, ona církev dělá mnoho dobrého, ale dělá to v tichosti, nechlubí se tím. Je např. plno kněží, kteří, když svou výplatu neutratí na své skromné osobní potřeby, rozdají ji, nebo pořídí něco, co je pro všechny.

Znám velice dobře jednoho kněze, který ze své výplaty šetří, aby rok co rok zaplatil dovolenou dětem z farnosti, kteří by se jinak nikam nedostaly. Znal jsem dobře litoměřického biskupa Josefa Koukla, který naprosto běžně rozdával svoji výplatu těm, kteří za ním přišli a žádali o pomoc. Josef Koukl nebyl jistě jediným biskupem, který otevřeně projevoval své milosrdenství.

Také známý kněz litoměřické diecéze z Třebenic, Ladislav Kubíček, rozdával ze svého těm, kteří za ním chodili na faru, bezdomovcům, drogově závislým a vůbec lidem na okraji společnosti. Jedna z těchto návštěv se mu stala osudnou. Dva drogově závislí mladíci, kteří za otcem Ladislavem v minulosti chodili pro peníze, jej na faře okradli a ubili k smrti. Něco podobného nakonec potkalo i otce biskupa Josefa Koukla. První noc po jeho pohřbu, když byl uložen do biskupské hrobky na litoměřickém hřbitově, vyloupili zloději místo jeho posledního odpočinku. Otevřeli rakev a ukradli mu biskupský prsten a všechny biskupské insignie. I takový může být někdy rozdíl mezi vztahem některých lidí z prostředí světského k materiálním statkům a vztahem duchovních sloužících druhým milosrdenstvím po vzoru Pána Boha k témuž.

Dnes je velmi populární vzhlížet k papeži Františkovi jako k příkladu skromnosti, která by měla kontrastovat s domnělou neskromností jiných církevních představených. Takový obraz je ovšem velmi povrchní a nepravdivý. Papež Benedikt a nepochybně i papeži předchozí žili velmi skromně. Stejně skromně a v porovnání s běžným standardech západních domácností (a často až hluboko pod touto úrovní) žije většina kněží u nás a nepochybně i nejeden biskup.

To, co lidé ve svém povrchním pohledu na církev pokládají za okázalost či pompéznost, je jednak udržování živé tisícileté tradice a jednak projevem liturgie, která je zvláštní řečí, jíž Bůh také promlouvá k lidem. Nic z předmětů tohoto druhu neslouží konkrétním lidem z okruhu církve a už vůbec není jejich majetkem. Vše slouží všem, potažmo těm, kteří se snaží význam liturgických předmětů chápat a oceňují symbolický význam uměleckých děl spravovaných církví. Možná je dobré si uvědomit, že církev nežije od jednoho desetiletí ke druhému, od jednoho režimu k následujícímu, ani ze staletí do staletí, ale že Boží věc a vše co jí slouží spravuje a bude spravovat až do posledního dne. K hodnotám, které politické režimy promrhaly a k bohatství, které se dnes a denně rozpouští v nestřídmé poživačnosti konzumentů, má církev docela jiný vztah. Dokáže je uchovat a spravovat pro celou budoucnost. To není schraňování materiálního bohatství, ale odpovědná péče o svěřené.

Krásné a slunné odpoledne přeje Jiří Vyleťal

Vážený pane Lobpreisi,
velmi děkuji za Vaši reakci.

Já vysloveně netvrdím, že mají být odměňováni jenom ti, kteří se podílejí na společném díle; resp. tvrdím to jenom ve třetím odstavci shora, kde se snažím popsat pouze vztah mezi vykonanou prací a odměnou.

Ve třetím odstavci zdola naopak tvrdím, že stejně odměňováni mají být i ti, kteří třeba nic nedělají, protože to prostě neumí nebo jsou nějak zneschopněni (např. zdravotně) apod. nebo prostě nemají dostatek vůle, ale trestnou činnost nepáchají. Tady má přicházet ke slovu křesťanský princip daru. Něco za nic.

Přeji vše dobré, Jiří Vyleťal

Vážený a milý pane Poláčku,
odpověď na Vaši otázku ohledně nerovnosti je přesně tak jednoduchá, jak těžko je přijatelná pro ty, kteří chtějí stále žít život jen sami sobě: křesťanství.

Pokud nechceme křesťanství, vždycky dospějeme k jeho opaku – dnes např. k diktatuře mamonu.

Váš Jiří Vyleťal