V jedné chodské písni zpívá sedlák o tom, jak se mu muzikanti v hospodě vysmívali kvůli jeho podnapilosti:

Včera, hdyž do kola hráli,

eště se mi vyšklíbali.

Hdyž prej sedlák pjívá,

brázda byjvá křivá,

hale já sem řek tý slotě:

Zejtra vořu na robotě.

A dále pokračuje:

Haž pojedu na svý pole,

tam já budu vorát rovně.

Koně vopucuju,

pěkně vymunstruju,

tak mi to naučíl táta: na svým každá brázda zlatá.

Tato písnička by svým mravním naučením mohla sloužit jako učebnicový příklad o prospěšnosti soukromého vlastnictví. Podobně, jako když historik Richard Pipes upozorňuje na to, jak rychle se zlepší kvalita bydlení v jihoamerických slumech, jestliže se jejich obyvatelům podaří získat pozemek s obydlím do soukromého vlastnictví a získat tak jistotu do budoucna.

Převod majetku do soukromého vlastnictví uživatelů může být velice úspěšným politickým tahem. Margaret Thatcherová zprivatizovala velkou část státních bytů do rukou nájemníků, čímž posílila v kritickou chvíli své politické kariéry voličskou základnu konzervativní strany.

Myslím, že i v českém prostředí sehrála privatizace družstevních a státních bytů svou roli při podpoře ODS, byť zde ještě byla kupónová privatizace a majetkové restituce. Zní to jako recept: Chceš-li dělat pravicovou politiku, vytvoř třídu vlastníků. I prvorepubliková agrární strana postavila své dominantní politické postavení na tom, že po roce 1918 rozdala půdu zemědělcům.

Je tu ovšem jeden háček. Sedlák sice v úvodní písni odbývá muzikanty s tím, že kocovina mu nevadí, když jede na robotu, jenže pole, která při robotě oral, byla stejně soukromá jako jeho vlastní políčko. Ani agrárníci nerozdělovali půdu ze státního, nýbrž převážně ze soukromého majetku šlechtického či z majetku církevního. Po roce 1945 pak neváhali tento úspěšný recept zopakovat komunisté. Rozdali rolníkům půdu „kolaborantů a zrádců“ a získali tak na svou stranu venkovského voliče.

Platí-li tedy, že člověk věnuje vlastnímu majetku větší péči než cizímu, pak soukromé vlastnictví může být receptem na optimální starostlivou péči pouze tehdy, pokud je vlastník totožný s uživatelem.

↗

Vyprávění o tragédii obecní pastviny přispělo k řadě skutečných tragédií lidí, jimž byl odňat tradiční způsob obživy v zájmu jedině žádoucího vlastnictví soukromého. Foto Sharon Loxton, Wikimedia Commons

Liberálům při vší jejich adoraci soukromého vlastnictví uniká cosi podstatného. (Liberalismem zde rozumím výhradně ekonomický liberalismus.) I soukromý majetek je často spravován osobami, které nejsou jeho vlastníky, a takovýto správce nemá z podstaty věci větší motivaci dbát o prospěch vlastníka než správce majetku veřejného. Pochopitelně s výjimkou situace, kdy nad ním může vlastník vykonávat bedlivý dohled.

Současná ekonomická situace je zajímavá v tom, že většina velkých firem funguje jako akciové společnosti. Jejich vlastnictví je tak anonymizováno do neurčité skupiny akcionářů, která není o nic konkrétnějším vlastníkem než „špatný hospodář“ stát. Tím lze také docela dobře vysvětlit skutečnost, že manažeři krachujících bank jsou schopni vyplácet sami sobě astronomické odměny ve chvíli, kdy podnik jim svěřený bankrotuje.

Vůbec při tom nevadí, že ze zákona má manažer povinnost (a to jedinou povinnost) dbát o maximalizaci zisku akcionářů. Noam Chomský k tomu podotýká, že chování, které ukládáme firmám, bychom u lidského jedince vnímali jako patologické.

Skutečnými, byť dočasnými, vládci nad majetkem jsou však spíše vrcholoví manažeři než akcionáři. Ti tak dnes tvoří zvláštní privilegovanou kastu, jejíž příslušníci si prostřednictvím správních rad schvalují navzájem své platy a to jak mimo kontrolu veřejnosti tak mimo kontrolu běžných akcionářů. Je to společensky možná větší problém než skutečnost, že volení poslanci hlasují sami o svých platech.

Obvyklými argumenty pro vysoké platy manažerů jsou tvrzení, že kvalitní pracovníky je třeba zaplatit, že jejich vysoké mzdy se majitelům (akcionářům) vyplatí nebo že výši manažerských platů určuje trh. O relevanci těchto argumentů, nechť si čtenář učiní mínění sám.

Humanista Wilhelm von Humboldt napsal v 18. století, že „nádeník, který se stará o zahradu je možná jejím opravdovějším vlastníkem nežli apatický požitkář, který si vychutnává její plody.“ Upozorňuje tak na určitou disonanci mezi zákonným vlastnictvím a správou věcí. Práce samotná je mu zdrojem vlastnického pocitu v člověku.

Pokud bychom vzali v potaz i mimoekonomický druh motivace, pak pochopíme, že zahradník se může dobře starat o svěřenou zahradu, knihovník o svěřenou knihovnu, učitel o svěřenou školu za předpokladu, že vidí ve svém počínání smysl.

V rámci ekonomického světonázoru je něco takového obtížně pochopitelné, proto se jeví jako logické vystavit pracovníky permanentní kontrole, aby se zajistila jejich výkonnost. Jinak by totiž mohli hledat svůj osobní užitek v marnění pracovního času či dokonce v osobním obohacování se na úkor majitele. Nelze popírat, že k takovému obohacování často docházelo.

Liberalismus vede ke kontrole a represi

Máme-li z dob komunismu přísloví: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu,“ pak ve starším folkloru nacházíme zase doklady, že ani okrádání feudální vrchnosti nebylo pro robotníky morálně znepokojující („...každý brál na panském jak vůl na rohy. Dyť sa lidi nadřeli pánom zadarmo až až.“) Nezáleží tedy až tak na tom, jestli jde o vrchnost v podobě státu či konkrétní osoby.

Absurditou ovšem je, že chápeme-li maximalizaci ekonomického užitku jako jedinou relevantní motivaci, pak se daný problém jeví jako ekonomicky zákonitý. Jedinou možnou odpovědí je zavedení instituce dohlížitele. Liberalismus, který si bere svůj název od latinského slova „liber“ (svobodný), tak skrze uctívaní soukromého vlastnictví dochází v politické praxi k obhajobě permanentní kontroly a represe zaměstnanců.

Můžeme číst tvrzení liberálů o tom, že nejistota pracovního místa motivuje k vyšším výkonům, pružnost mezd směrem dolu vede k efektivitě, existence odborů deformuje trh práce. Čtenáři si patrně vzpomenou na příklady pracovní šikany, které se dostaly do médií. Kultivovanějším vynálezem v tomto oboru je otevřený kancelářský prostor, který má motivovat tím, že uskutečňuje dohled všech nad všemi.

Zaměstnanec se stává objektem disciplinace a kontroly. Moderní manažer je obrazně řečeno v pozici drába, který s karabáčem v ruce kontroluje poddané, aby podávali výkon a neobohacovali se na úkor soukromého vlastníka (akcionářů). Motivací drába (správce, šafáře) bývá v neposlední řadě ta skutečnost, aby on sám nebyl ztenčován ve svým možnostech obohacování.

Zajímavá je ovšem i samotná bipolarita liberálního pohledu soukromé versus státní vlastnictví.

V tradici lidského myšlení a lidských institucí však existují i jiné způsoby nazírání vlastnictví. Pierre-Joseph Proudhon rozlišoval mezi soukromým a individuálním vlastnictvím. Individuální vlastnictví je takové, kde uživatel je totožný s vlastníkem. Ideálem pro něj byla společnost svobodně sdružených malovýrobců.

Proudhonova pozice bývá někdy označována nálepkou maloburžoazní socialismus. Rozlišení soukromého a individuálního (osobního) vlastnictví pak nachází svůj odraz i v marxismu. (Mimochodem oba tyto typy rozlišoval také předlistopadový právní řád.)

Liberalismu se pochopitelně rozlišení na soukromé a individuální vlastnictví nehodí, stejně tak ignoruje další typy vlastnictví jako vlastnictví občinové či družstevní.

Spravedlivé užívání pro všechny členy komunity 

Historii potírání občinového vlastnictví popisuje zajímavým způsobem Naďa Johanisová ve své knize Ekologická ekonomie. Důležitou roli v něm hraje tzv. tragédie obecní pastviny, což je modelové vyprávění vysvětlující, proč je občinové vlastnictví dlouhodobě neudržitelné. Podle tohoto vyprávění každý racionální uživatel bude zvyšovat vlastní užitek rozšiřováním svého stáda tak dlouho, až pastvina nebude obživě dobytka dostačovat a v konečném důsledku na tom prodělají všichni.

Ačkoliv toto exemplum vymyslel biolog a nikoliv ekonom (Garret Hardin), stalo se oblíbeným arzenálem neoliberálního a také enviromentálního myšlení. V obecné diskuzi fungoval tento příklad jako nezpochybnitelná premisa, která ospravedlnila řadu útoků na přežívající formy komunitního vlastnictví.

Vyprávění o tragédii obecní pastviny tak přispělo k řadě skutečných tragédií lidí, jimž byl odňat tradiční způsob obživy v zájmu jedině žádoucího vlastnictví soukromého, které mělo být podle tohoto příkladu ekonomicky efektivnější i ekologicky šetrnější.

Naďa Johanisová upozorňuje, že zmíněný příklad je chybný. Reálné formy občinového vlastnictví se opírají o pravidla, která zajišťují spravedlivé užívání pro všechny členy komunity a brání vyčerpání zdrojů. Ostatně vědomí o nutnosti předcházet vyčerpání zdrojů patřilo zřejmě k moudrosti lidstva už v raných formách existence, byť dnes je z pozic liberalismu tento princip odmítán.

V knize indiánského spisovatele Forresta Cartera dává dědeček toto naučení vnukovi: „Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso.“

Bylo by dobré, aby se vědomí existence různých forem vlastnictví stalo součástí našeho myšlení. Namísto bipolarity a schématického hodnocení dobré či špatné by bylo lépe smířit se s pluralitou vlastnických forem a přiznat jim právo na existenci. Má-li dnes demokracie nějakou budoucnost, je dost dobře možné, že bude záviset na tom, jak se naše civilizace vypořádá s touto otázkou.

Mantra soukromého vlastnictví fungovala a dosud funguje jako bojový nástroj. Přispívá k bohatnutí několika vyvolených, kteří za privatizaci veřejného či komunitního majetku nemusí odvést zbytku společnosti odpovídají cenu.