Šel jsem si vyzvednout knihu Vítr, tma přítomnost od Václava Kahudy. Neodolal kombinaci žízně a zvědavosti a přímo na terase hospůdky v Denisových sadech jsem si objednal pivo a začetl se. Přisedl si ke mně mírně opilý, zřetelně unavený šedesátník. Ze všeho nejdřív začal předstírat, že knihu zná a dával mi všeobecná moudra typu „číst to je jedna věc, ale důležité je, co je pod tím, to je jiná věc“. Dal jsem se s ním do řeči…

Představil se jako Pepa. Ukázalo se, že je to učitel elektrotechniky na střední průmyslovce, který bere patnáct tisíc. Šestnáctiletí (převážně) kluci se prý nechtějí učit. A on neví, co s tím, je v tom sám a je na něj tlak, aby je k tomu nějak přiměl, přičemž na ně nesmí křičet.

Musí si k tomu přivydělávat skrze melouchy v oboru, ale práce se vzdát nechce, protože „chce ty kluky něčemu naučit“. Obdivuje Kateřinu Valachovou, ale cítí, že nic nezmůže, protože „je na to sama“. Bydlí ve vísce u Brna, odkud pocházejí Mrštíkové: „Maryša byla skutečná holka ze sousední dědiny, jen ten příběh si chlapci přikrášlili...“