Strašení neomarxismem

Jiří Dolejš

Neomarxismus se začíná používat jako nadávka. Skutečný význam termínu je tak ohýbán v zájmu zesměšnění emancipačních snah.

Svět jakoby dnes obcházelo podivné strašidlo, strašidlo neomarxismu. Pokud šlo jen o agitku krajní pravice, mohl se člověk usmát. Lidé jako ti „rowdies“ z White Media ani netuší, co autoři přiřazováni k tomuto myšlenkovému proudu vlastně napsali.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V podstatě jim tento pojem pomáhá jen ventilovat svoje iracionální nepřátelství ke všemu na levici a k intelektuálům vůbec. A podobně i nálepky marxismu, postmarxismu či neomarxismu jsou pro krajní pravici stejně bezobsažně stigmatizující. Je to jen výraz určité dezorientace marginalizovaných obětí globalizačních procesů, kterým schází referenční bod, a tak se upínají k nenávisti.

Nenávist není racionalizovatelná a hlavně se dá dobře zneužít. Určitým varováním tedy je používání stigmatizace neomarxismem i v relativně sečtělém okruhu lidí jako je například bývalý prezident Václav Klaus či současný prezident Zeman. Ti nejspíš alespoň tuší, z jakých myšlenek autoři frankfurtské školy vycházeli.

Časté používání cejchu „neomarxistická EU“ již není výrazem pouhé zavilé negramotnosti, ale plní funkci ideologické manipulace u tak hodnotově významných témat jako jsou třeba lidská práva. A děje se tak i v prostoru myšlenkového mainstreamu a významných společenských institucí

Pravda emancipace

Za zcela varovný pak považuji moment, kdy do oblasti samotné levice proniká tento odsudečný tón spolu se štěpící animozitou mezi umělými tábory takzvaných xenofobů a sluníčkářů.

Samozřejmostí by mělo být číst neomarxistické autory kriticky a v souvislostech. Tento proud vznikl mimo jiné v reakci na odcizenost a naturalismus dogmatického marxismu a je provázen vzestupem i opadnutím postmoderního myšlení. Vymezil se vůči některým tradicím ale pomohl alternativně strukturovat otázku lidství. Upínat se k vlně nacionálně konzervativního populismu je proto dnes už jen cesta zpět. Jistě, ztráta původního směru probouzí mnohdy i destruktivní pudy. Čemu nerozumím, to popřu a dosáhnu tím slasti iluzorní jistoty. Při hodnocení neomarxismu ale nelze — i přes potřebnou kritičnost — upřít jeho nezastupitelnou roli v rozvoji moderního myšlení, při formování moderní civilizace.

Zneužití nálepky neomarxismu k buvárnímu vyhrocení sporu mezi konzervativní a liberální levicí považuji za nešťastné. A přísoudit neomarxismu jako charakteristický rys jakési intelektuální elitářství a destruktivní nebo totalitární sklony chápu jako neopodstatněné podléhání této módní vlně a přebírání argumentů krajní pravice.

Neomarxismus slouží jako nálepka, přičemž se pokřivuje význam tohoto slova a zostuzuje snaha o progresivní politiku. Foto pinterest.com

Jak hrozivé je tedy ve skutečnosti to strašidlo neomarxismu? Opakující se narativ současné konzervativní vlny šířící se všemi kontinenty dnes je, že „světová kavárna“ svým neomarxismem vlastně slouží kosmopolitní plutokracii. A sice tím, že rozbíjí tradiční rodiny, tradiční náboženství, tradiční vlastenectví a tak dále. Intelektuálové, novináři a umělci se v očích hlasatelů velké neomarxistické konspirace paktují s nevolenými a nekontrolovanými neziskovkami, aby v zájmu globalizace ovládli svět. Magicko rituální jazyk zamlžuje rozdíl mezi pravdou a prefabrikovaným faktem. Nastupuje post-pravda s její falešnou konkrétností.

Z této konzervativní perspektivy je líčen inaugurační projev Donalda Trumpa jako revoluční manifest, který by měl umožnit vrátit svět do těch jedině správný, tradičnějších kolejí. Do světa před globalizací. Aktivisté čerpající z neomarxistických tradic jsou zkrátka líčeni jako hrozba svobody a demokracie. Sektářské spory na levici tomu paradoxně nahrávají. Přitom zahodit nové přístupy těžící z psychanalýzy, existencialismu, funkcionalismu či jazyka sociální komunikace — to by bylo nejen pro levici nežádoucí redukcí.

Konzervativní zostouzení jiných pohledů na svět nás ochuzuje. Vždyť co by zbylo z moderního kritického myšlení bez nároku na pozitivní hypotézy překračující meze panující skutečnosti? Že je třeba tyto hypotézy očišťovat od iluzí, fikcí a důsledků neřešených rozporů, to je samozřejmé. Každý idealistický projekt se musí shodovat s možnostmi, ovšem na bázi civilizačně vyšší racionality. V tomhle mají úvahy o stárnoucí moderně své hluboké oprávnění (připomeňme například „The Obsolescence of marxismus“ sepsané Marcusem v roce 1967). Naznačuje se tím, kde jsou další a další nedobyté hranice rozumu.

Poznávání a zmocňování se osvobozujících možností je funkcí pokroku. Fašismus zůstává nepravdivý, i když je realizován, emancipace člověka je pravdivá, i když čeká na své naplnění. Kreativní racionalita musí proto obsahovat schopnost imaginace, ve které se rozum vědy potkává s rozumem kultury. Právě takovou představivost konzervativní nerozum tolik nenávidí. Boří totiž jeho panství. To je pravý důvod různých panikářských a únikových ideologií, proto se straší neomarxismem.

    Diskuse
    February 2, 2017 v 12.36
    škoda
    Pane Dolejši, je škoda, že jste to téma pojal hodně obecně. Myslím, že by stálo za hlubší analýzu třeba porovnání skutečných myšlenek Marcuseho, Adorna či Horkheimera s jejich karikaturou v podání populistické pravice, která jim přisuzuje mnohdy až bizarní snahy rozvrátit svět homosexualitou, vytvořit totalitní světovládu či využít z centra řízenou migraci k destrukci árijské rasy. On kámen úrazu všech složitějších filozofických systémů je, že každý si z něj vezme pouze to, co se mu hodí, a to ještě v poněkud upravené formě.
    February 2, 2017 v 13.0
    jistě
    díky za námět - to víte, co vše bych chtěl stíhat a nestíhám - souběh svých odpovědností mi nechává na podobná témata jen zlomek času.
    I jako pouhý ekonom a člen kompartaje však cítím aspoň tu obecnou odpovědnost bránit se redukci celé té plejády myšlenek od marcuseho přes froma až po adorna na blouznivé zastánce pitoreskních menšin a "havlisty" či plíživé islamisty
    otočit svět z noh na hlavu a dělat ze zastánců lidských práv a čtenářů marxe fašizující totalitáře či ekoteroristy a sexuální diktátory je věc, která se v běžném povědomí bohužel chytá.
    A chce to jak sofistikovaný rozbor tak i tu obecnější poltickou reakci. Ta snad jsem aspoň skromné polínko přiložil ...
    JP
    February 2, 2017 v 14.9
    Hřích elitářství
    Ta předhůzka elitářství vůči neomarxismu není možná tak docela neodůvodněná; opravdu zde byl vytvořen jakýsi akademický humanistický ideál, který pak z výšin svého humanitního vzdělání nelibě potřásá hlavou nad tím profánním materiálním světem. A tak nějak stále věří tomu, že si vystačí s touto intelektualizovanou kritikou poměrů.

    Na straně druhé ale ty vysloveně hysterické útoky na všechno, co nějak souvisí s marxismem/neomarxismem mají svou příčinu především v tom, že jejich původci jsou si přece jenom nějak mlhavě vědomi naprosté t r i v i a l i t y jejich vlastního světonázoru. U nich platí právě jenom a pouze to, co je bezprostředně dané, jisté, nezpochybnitelné: v prvé řadě ovšem čirý svět materiálního bohatství, ale i takové napohled duchovní, ale ve své nezpochybnitelnosti a nehybnosti zcela zkostnatělé záležitosti jako je tradice, rodina, stát, Bůh, atd.atd.

    Pro zastánce těchto konzervativních "hodnot" jsou jakékoli dále jdoucí úvahy a analýzy sociálních a kulturních souvislostí bezprostředně atakem na ten jejich jednoduchý a pohodlný svět těch jejich zdánlivých "jistot"; a proto musí s takovou záští dehonestovat všechno z této oblasti, kromě jiného jako "elitářství".
    February 2, 2017 v 15.45
    nemějme to akademikům za zlé
    Mít ideál samo o sobě ještě není elitářské. Je-li ten ideál myšlenkově složitý, může se stát mimo intelektuální elity hůře dostupný. Ale ani to není žádná tragédie - protože pokud je ten ideál emancipačně oprávněný, tak se dá zjednodušit z této akademické podoby do lidové.
    Ona ani tak nevadí složitost myšlenek všech těch filosofů, filologů a psychoanalytiků, jako jejich profánní podstata. S neomarxismem se kritizuje jak marxismus samotný, tak jakákoliv vyšší civilizační racionalita.
    Freudomarxismus, existencionalismus, kulturní marxismus, feminismus, enviromentalismus to vše dráždí zapouzdřené ochránce starých časů a strážce jediné správné víry (paradoxně i stalinistický apendix marxistického myšlenkového proudu).
    Dovolím si přidat odkaz na nejčerstvější křišťálově čistý příklad tohoto uvažování, určený pro takříkajíc nižší/střední třídu posluchačů.

    Už samotný název "Pachatelé dobra" je famózní.
    Vnitřní nepřítel, který chce zničit "přirozený svět", je jasný --- sexuální menšiny, ekologové/enviromentalisté (eko-fašisté), levicoví intelektuálové (ezoterici) a obzvlášť jejich nejfanatičtější, nejzrůdnější a nejnebezpečnější odrůda - humanisté (zde humanitaristé).
    (Autorka je často odlidšťuje a nazývá prostě "elementy". Škoda že ne "elementály", bylo by to ještě stylovější) :))

    Metoda jejich práce je jednak ovládnutí institucí, jednak přímá akce, kdy jsou nesouhlasíci fyzicky likvidování.
    (Magdalena Šipka se po nocích potuluje Prahou a uřezává hlavy vlastencům............)

    http://www.literarky.cz/komentare/ostatni/23629-pachatele-dobra
    ---------------------------------------------------

    Jen tak pro srovnání:

    http://img98.rajce.idnes.cz/d9802/9/9236/9236003_4cd4d395a57358b22ab5b1bde3af1413/images/CuAuHTnWcAAQfy8.jpg?ver=2
    February 2, 2017 v 16.12
    nepodléhat argumentaci "podvratní pachatelé dobra"
    Takto human-rightismus jako škůdci civilizace jsou samozřejmě už projevem histerismu ke kterému se na Literárních novinách někteří autoři bohužel nyní přiklánějí.
    Kdyby v té souvislosti použil termín sociál fašismus"asi by se urazili a točili na bizarních konotacích s tímto pojmem se nabízející. Ale to je směr debaty patřící spíš do obskurnějších koutů a nahrávající kádrovacímu běsnění..
    Ale humánní universalismus a lidská práva nového typu opravdu není o zvrácenosti minorit a nezaslouží se jeho nositelé být rovnání s živly a štváči. Stejně jako nejsou ženevské dohody či Charta lidských práv dílo podvratníků.
    Téhle argumentaci je lépe nepodléhat a nevracet stejnou mincí - vyprázdňuje to debatu. Lépe se vrátit k dílu oněch autorů frankfurtské školy a říci si co dali světu a co třeba je možné i vnímat už jinak.
    February 2, 2017 v 19.41
    Co je neomarxismus?
    "Neomarxistou (kulturním marxistou a kulturním komunistou) je tedy každý, kdo se jakýmkoliv způsobem hlásí k ideám kulturního marxismu. Může jím být například Rockefeller, Rotschild, Georg Soros, Angela Merkel, Francois Holland, papež, Jiří Dienstbier ml. i hloupý Honza bez rozdílu."

    http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/30930-co-to-je-neomarxismus-sokujici-fakta-o-proniknuti-neomarxistu-do-levicovych-pravicovych-a-krestansko-demokratickych-stran-.aspx

    Levici by takové články mohly přivést k zamyšlení, zda Respekt a "neoliberálové" jsou to úplně nejhorší, ale asi nepřivede.
    February 2, 2017 v 20.15
    nakažlivá demence konspirátorů
    hodit do jednoho pytle Rockefelera a Rotshilda se Sartrem či Frommem to je tedy hodně bizarní ukázka iracionality šířené od pravé zdi.
    A odkazy na konspirační bláboly na PL tomu dávají vskutku ten pravý odér... argumentační hodnota nula. tak bych to víc neřešil.
    JN
    February 2, 2017 v 21.23
    K čemu jsou holky na světě?
    Tuto otázku se kromě Jiřího Žáčka pokusila z hlediska emancipačních snah a ryze odborně uchopit také Ina-Maria Philippsová, autorka publikace "Rady rodičům v oblasti sexuálního vývoje dítěte", vydané Spolkovou centrálou pro zdravotnickou osvětu - BZgA.

    K čemu jsou tedy holky na světě? Inu - máme prý spojit příjemné s užitečným a lechtat, hladit a líbat dítě na nejrůznějších místech těla. "Neměli bychom se stydět pojmenovat a něžně hladit vagínu a zejména klitoris; děvčátku tím pomůžeme rozvinout hrdost na svoji pohlavní příslušnost." Pokud se pak při zkoumání genitálií dospělých dostaví u nich i pocity vzrušení, je to normální.
    + Další komentáře