Pane Dolejši, je škoda, že jste to téma pojal hodně obecně. Myslím, že by stálo za hlubší analýzu třeba porovnání skutečných myšlenek Marcuseho, Adorna či Horkheimera s jejich karikaturou v podání populistické pravice, která jim přisuzuje mnohdy až bizarní snahy rozvrátit svět homosexualitou, vytvořit totalitní světovládu či využít z centra řízenou migraci k destrukci árijské rasy. On kámen úrazu všech složitějších filozofických systémů je, že každý si z něj vezme pouze to, co se mu hodí, a to ještě v poněkud upravené formě.

díky za námět - to víte, co vše bych chtěl stíhat a nestíhám - souběh svých odpovědností mi nechává na podobná témata jen zlomek času.
I jako pouhý ekonom a člen kompartaje však cítím aspoň tu obecnou odpovědnost bránit se redukci celé té plejády myšlenek od marcuseho přes froma až po adorna na blouznivé zastánce pitoreskních menšin a "havlisty" či plíživé islamisty
otočit svět z noh na hlavu a dělat ze zastánců lidských práv a čtenářů marxe fašizující totalitáře či ekoteroristy a sexuální diktátory je věc, která se v běžném povědomí bohužel chytá.
A chce to jak sofistikovaný rozbor tak i tu obecnější poltickou reakci. Ta snad jsem aspoň skromné polínko přiložil ...

Ta předhůzka elitářství vůči neomarxismu není možná tak docela neodůvodněná; opravdu zde byl vytvořen jakýsi akademický humanistický ideál, který pak z výšin svého humanitního vzdělání nelibě potřásá hlavou nad tím profánním materiálním světem. A tak nějak stále věří tomu, že si vystačí s touto intelektualizovanou kritikou poměrů.

Na straně druhé ale ty vysloveně hysterické útoky na všechno, co nějak souvisí s marxismem/neomarxismem mají svou příčinu především v tom, že jejich původci jsou si přece jenom nějak mlhavě vědomi naprosté t r i v i a l i t y jejich vlastního světonázoru. U nich platí právě jenom a pouze to, co je bezprostředně dané, jisté, nezpochybnitelné: v prvé řadě ovšem čirý svět materiálního bohatství, ale i takové napohled duchovní, ale ve své nezpochybnitelnosti a nehybnosti zcela zkostnatělé záležitosti jako je tradice, rodina, stát, Bůh, atd.atd.

Pro zastánce těchto konzervativních "hodnot" jsou jakékoli dále jdoucí úvahy a analýzy sociálních a kulturních souvislostí bezprostředně atakem na ten jejich jednoduchý a pohodlný svět těch jejich zdánlivých "jistot"; a proto musí s takovou záští dehonestovat všechno z této oblasti, kromě jiného jako "elitářství".

Mít ideál samo o sobě ještě není elitářské. Je-li ten ideál myšlenkově složitý, může se stát mimo intelektuální elity hůře dostupný. Ale ani to není žádná tragédie - protože pokud je ten ideál emancipačně oprávněný, tak se dá zjednodušit z této akademické podoby do lidové.
Ona ani tak nevadí složitost myšlenek všech těch filosofů, filologů a psychoanalytiků, jako jejich profánní podstata. S neomarxismem se kritizuje jak marxismus samotný, tak jakákoliv vyšší civilizační racionalita.
Freudomarxismus, existencionalismus, kulturní marxismus, feminismus, enviromentalismus to vše dráždí zapouzdřené ochránce starých časů a strážce jediné správné víry (paradoxně i stalinistický apendix marxistického myšlenkového proudu).

Dovolím si přidat odkaz na nejčerstvější křišťálově čistý příklad tohoto uvažování, určený pro takříkajíc nižší/střední třídu posluchačů.

Už samotný název "Pachatelé dobra" je famózní.
Vnitřní nepřítel, který chce zničit "přirozený svět", je jasný --- sexuální menšiny, ekologové/enviromentalisté (eko-fašisté), levicoví intelektuálové (ezoterici) a obzvlášť jejich nejfanatičtější, nejzrůdnější a nejnebezpečnější odrůda - humanisté (zde humanitaristé).
(Autorka je často odlidšťuje a nazývá prostě "elementy". Škoda že ne "elementály", bylo by to ještě stylovější) :))

Metoda jejich práce je jednak ovládnutí institucí, jednak přímá akce, kdy jsou nesouhlasíci fyzicky likvidování.
(Magdalena Šipka se po nocích potuluje Prahou a uřezává hlavy vlastencům............)

http://www.literarky.cz/komentare/ostatni/23629-pachatele-dobra
---------------------------------------------------

Jen tak pro srovnání:

http://img98.rajce.idnes.cz/d9802/9/9236/9236003_4cd4d395a57358b22ab5b1bde3af1413/images/CuAuHTnWcAAQfy8.jpg?ver=2

Takto human-rightismus jako škůdci civilizace jsou samozřejmě už projevem histerismu ke kterému se na Literárních novinách někteří autoři bohužel nyní přiklánějí.
Kdyby v té souvislosti použil termín sociál fašismus"asi by se urazili a točili na bizarních konotacích s tímto pojmem se nabízející. Ale to je směr debaty patřící spíš do obskurnějších koutů a nahrávající kádrovacímu běsnění..
Ale humánní universalismus a lidská práva nového typu opravdu není o zvrácenosti minorit a nezaslouží se jeho nositelé být rovnání s živly a štváči. Stejně jako nejsou ženevské dohody či Charta lidských práv dílo podvratníků.
Téhle argumentaci je lépe nepodléhat a nevracet stejnou mincí - vyprázdňuje to debatu. Lépe se vrátit k dílu oněch autorů frankfurtské školy a říci si co dali světu a co třeba je možné i vnímat už jinak.

"Neomarxistou (kulturním marxistou a kulturním komunistou) je tedy každý, kdo se jakýmkoliv způsobem hlásí k ideám kulturního marxismu. Může jím být například Rockefeller, Rotschild, Georg Soros, Angela Merkel, Francois Holland, papež, Jiří Dienstbier ml. i hloupý Honza bez rozdílu."

http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/30930-co-to-je-neomarxismus-sokujici-fakta-o-proniknuti-neomarxistu-do-levicovych-pravicovych-a-krestansko-demokratickych-stran-.aspx

Levici by takové články mohly přivést k zamyšlení, zda Respekt a "neoliberálové" jsou to úplně nejhorší, ale asi nepřivede.

hodit do jednoho pytle Rockefelera a Rotshilda se Sartrem či Frommem to je tedy hodně bizarní ukázka iracionality šířené od pravé zdi.
A odkazy na konspirační bláboly na PL tomu dávají vskutku ten pravý odér... argumentační hodnota nula. tak bych to víc neřešil.

Tuto otázku se kromě Jiřího Žáčka pokusila z hlediska emancipačních snah a ryze odborně uchopit také Ina-Maria Philippsová, autorka publikace "Rady rodičům v oblasti sexuálního vývoje dítěte", vydané Spolkovou centrálou pro zdravotnickou osvětu - BZgA.

K čemu jsou tedy holky na světě? Inu - máme prý spojit příjemné s užitečným a lechtat, hladit a líbat dítě na nejrůznějších místech těla. "Neměli bychom se stydět pojmenovat a něžně hladit vagínu a zejména klitoris; děvčátku tím pomůžeme rozvinout hrdost na svoji pohlavní příslušnost." Pokud se pak při zkoumání genitálií dospělých dostaví u nich i pocity vzrušení, je to normální.

Tady je ještě jeden text z Literárek:
http://www.literarky.cz/komentare/ostatni/22400-kulturni-neomarxismus-jako-ideologie-rozvratu

smutné, kdysi jsme měl literárky docela rád - ťeď jsou někdy jak kousnutí vzteklinou - tím spíš ale je třeba na levici nepropadat téhle extrémní argumentaci a zachovat si věcnou kritičnost

Oni tam píšou něco o kolektivní vině, tedy o tom, že údajní neomarxisté se snaží nějakým skupinám přišít kolektivní vinu (bílým, mužům atd). Nicméně dělají vlastně totéž: snaží se vykonstruovat jakousi jednotnou skupinu neomarxistů, kteří společně mohou za současný rozvrat. Ne že by lidé s podobnými tendencemi, na které se hodí ten jejich popis, vůbec neexistovali, ale určitě nejsou jednotní. A hlavně - proč bychom je vůbec měli nazývat tím pojmem neomarxisté? Čemu to poslouží? Já myslím, že akorát dehonestaci marxismu.
Já ten pojem neomarxismus proto odmítám v tomto smyslu používat.

Onehdy jsem viděl po dlouhé době v televizi (asi proto, že se na ni málo dívám) pana Dolejše. Nechali ho říci jen, že růst HDP o 2,5% není žádná sláva, neboť před krizí rostla ekonomika o 6%.
Tak mě napadlo, zda právě toto není celý ten neomarxismus... Od marxismu by se pak lišil právě tak málo jako ta voda od vodky.

houby záleží na tom co vy přesně chápete pod neomarxismem - i když pokud se jeho autoři k nějaké návaznosti na starý marxismus hlásí proč ne (strážci autentického pravověří jsou nakonec směšní).
podstatné je že ten pojem si osvojuje bigotně konzervativní vlna tlačící levici od otevřených emancipačních témat a která zaměňují cvilizovanou myšlenku s někdy přestřelujícím aktivismem
a v téhle perspektivě je člověku z argumentace hlásající rozvratnictví neomarxismu v Literárkách spíš smutno - možná si ani nedají tu práci si něco od Sartra, Marcuseho či Habermase přečíst. Ale tím spíš je to nadávání divné.

Musím napsat, že přesně tak se dost často cítím (jakože houby záleží na tom, co já chápu pod nějakým pojmem).

Prostě ti, kdo používají sousloví neomarxismus nejsou levice.

Mimoto v návaznosti na marxismus je neomarxismus nonsens. Tady platí buď habermasovské:

"Rekonstrukce [marxismu] v naší souvislosti znamená, že rozebereme určitou teorii a sestavíme ji v nové formě, abychom lépe dosáhli cíle, který si [ta teorie] klade: to je normální (mám na mysli: také pro marxisty) normální) zacházení s teorií, která sice vyžaduje v mnoha ohledech revizi, avšak jejíž podněcující potenciál není (ještě) vyčerpán."

V takovém případě jde ale stále o marxismus.

Anebo se vzdám některé z určujících složek této teorie (konflikt prace a kapitálu jako určující rozpor totality pozdně kapitalistické spoelčnosti, abych zůstal u druhé generace kritické školy) ale považují ledacos z jejích forem a postupů za podnětné a objevné, přisvojitelné jako obecný statek -- pak jde o zcela normální situaci ve vývoji myšlení a nenazvu např. Raymonda Arona neomarxistou proto, že v Eseji o svobodě brilantně rozvinul podněty z Marxova Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva a z K židovské otázce.

Takže na tom, co co chápu pod označením neomarxismus záleží hodně, jinak bych nemohl kritizovat ideologickou a sebeidentifikační funkci toho nesmyslu a myšlenek těch, kdo ho používají.

A rád bych si vyslechl co by poznamenal k dnešnímu dějství rozporuplné dynamiky kapitalismu, kdy skončilo dějství ve kterém rozporuplné drama kapitalismu nabídlo západnímu publiku svou libou tvář.
Jak by asi popsal dějství doposud víceméně úspěšné expanze globálního masového konzumu, zajištěné ukájením lidské touhy po více pro kohokoliv kdekoliv, a dějství opětovného obnažení základního rozporu mezi růstem zisku a sociální nerovností.
Po sklence proseca lze očekávat pouze dějství plné zákonitých následků kabaly kapitalismu...........bych řekl já.

Levice očividně miluje tyhle sektářské spory o ničem.Z odkazu neomarxistů si každý může vzít něco, ale co je absurdní je dělat z toho bubáka kontrakultury.
1) to že Karel Marx odmítl podporovat tzv. francouzský marxismus je fakt - co by si myslel o svých dnešních epigonech či o experimentu s minulým režimem se těžko dovíme. Ale jevil jako typ, který se ideologické orthodoxii moc nevěnuje.
2) téma nejsou nekonečné lexikální spory jak správně chápat "neomarxismus" (ty vskutku asi houby pomohou) ale jeho hloupé, bezobsažné napadání jako "pokrokářského" nástroje rozvratu. A jaký smysl má debata zda byl Sarter levice?
jJestli chcete posunout spor k tomu zda neomarxismus je ještě marxismus č i dokonce vůbec levice tak to mám za jalové.Kvas kolem antikonzumerismu, multikulturalismu sexuální revoluce či jiných módních temat je jen kvas, lze ho glosovat vstřícně či kriticky ale za rozvracečství ho označit lze jen těžko. A za zradu té jediné správné levicovosti už tuplem ne

Musím přiznat, že mi postupně nějak začal unikat smysl diskuse; nicméně co se týče vztahu marxismu a neomarxismu (respektive dalších podobných odnoží), tak tento vztah respektive rozdíl je skutečně naprosto esenciální.

A ono to souvisí právě s tím zmíněným akademismem (respektive elitářstvím).

Ono ani tak nejde o to, že z neomarxismu se víceméně vytratil třídní boj jako takový. (Ten byl alespoň ve své původní podobě skutečně už neudržitelný.) Ale jde o to, že se z kritiky kapitalistické společnosti víceméně naprosto vytratil (Marxův) materialismus. Aniž by byl nahrazen něčím jiným, co by mělo stejnou závažnost.

Tento materialismus byl nahrazen víceméně humanisticko-kulturní kritikou. V tom smyslu, že člověk se v tomto systému (kapitalismu) tak nějak c í t í nedobře, že zde prožívá pocity vnitřní frustrace, atd.atd. Ne že by to všechno nebyla pravda; ale v této akademicko-psychologizující kritice prostě chybí substance. Něco, co by mohlo jednoznačně ukázat a poukázat:

1. tohle a tohle je klíčový problém;

2. takovýto je samotný chod dějin, chod evoluce, který musíme vědomě dovést k jeho naplnění.

Takže, v tomto bych spatřoval zásadní rozdíl mezi marxismem a postmarxistickými směry.

Snažit se nalézt odpověď na tuto otázku by bylo samozřejmě vždycky nemálo spekulativní; nicméně na rozdíl od pana Dolejše se naopak domnívám, že Marx k té ortodoxii sklony měl, a to dokonce velice výrazné.

Takže by bylo skutečně nemálo zajímavé zvědět, jestli by Marx sám - pod tíhou podmínek zcela evidentně změněných oproti poměrům manufakturního kapitalismu 19. století - dokázal nějakým způsobem podstatně modifikovat svou teorii práce, vykořisťování a třídního boje; anebo jestli by naopak s neotřesitelnou umanutostí dokládal, že i tento novodobý kapitalismus služeb a softwarové techniky je ve své podstatě stále ještě tím kapitalismem původním, jenom holt v trochu modifikovanější a zastřenější podobě.

Odpověď na tuto otázku by možná dopadla zcela různě podle toho, jestli by do té naší doby byl opravdu přenesen ten p ů v o d n í Marx, s názory a myšlenkovými schématy které si utvořil tehdy; anebo jestli by se do dnešní doby narodil n o v ý Marx, se stejnou schopností pronikavých analýz, ale už s vědomím toho že přes prostou negaci kapitalismu (prostřednictvím komunismu) také cesta nevede.

připomenu vám podstatu článku - jde o to že i mainstream přebírá krajní argumentaci že intelektuálové jako Fromm či Marcuse rozkládají kulturu a vlast.
nemusím s nimi souhlasit (určitě ne ve všem) ale takhle je cejchovat je cílené ponižování a zesměšňování emancipačních snah které v každém případě neomarxisté otevřeli
to že se k tomu přiřazují autoři média jako Literární listy a brání se tomu že se tím přípodobňují extrémistům, je bohužel jen potvrzení že to konzervativním souputníkům levice nevadí
Puristické debaty zda jsou autoři frankfurtské školy dostatečně materialističtí a marxističtí s tím až tak nesouvisí. Taková debata by jistě nevedla k denunciaci oněch intelektuálů.

je již delší dobu zadáním také pravicových kruhů a k dohledání nejen v levicovém tisku.

kdyby šlo o seriozní recepce tak není o čem... jestli někdo šáhne na poličku např. po "Jednorozměrném člověku" (Marcuse) nebo "Být či mít" (Fromm) a v klidu rozebere co v něm četba takových knih zanechala je to v klidu.
Ale snažit se ty zcela normální knihy upálit na ohni nenávisti jako zdroj nákazy kontrakultury a čtenář je obviněn jako deviant, islamista a kdo ví co ještě je to co zavání ....... zejm. pokud se tak neděje jen v extrémistickém koutě

P.S. normálních knih filosofů jiného zaměření bych se zastal rovněž

Literární noviny mají dlouhou historii. Nejznámější jsou LN/Listy z 60 let, po devadesátém roce byly velmi odvázané Literární noviny vedené pražskou bohémou; ty vyvrcholily číslem, které redakce vydala v době delší nepřítomnosti šéfredaktora Karfíka pod názvem Ptakopysk vysázeným fontem z loga LN. Pak byly dost dlouho levicově-ekologické LN pod vedením Jakuba Patočky.

Dnešní LN mají s někdejšími Literárnímu novinami společné stejně málo jako „neomarxismus“ v jejich podání s Marcusem či Adornem. Ovšem přece jen: to, že Literární noviny přejímají nadávací názvosloví White Media, o pohybech ve společnosti něco říká.

K pádu došlo krátce po pádu pana šéfredaktora Patočky.
Otřesným svědectvím byla absolutně zavádějící recenze absolutně zavádějících překladu Houellebecqa.
A to natolik, že jsem dodnes neschopen nezaujatě vyslovit slovo Literárky.
A to že má senzibilita tupostí hýří......bych zaujatě dodal.

...Svět jakoby dnes obcházelo podivné strašidlo, strašidlo neomarxismu.....
A chtěl jsem jen upozornit, že prostor svět zahrnuje i jiné jinou totalitou přetížené dálavy jako je třeba Štýrský Hradec, kde Komunistická strana sbírá u voleb 20 procent, a o marxismu a krizi kapitalismu vede rozpravu jak vzdělaná tak i nevzdělaná buržoazie všech barev.
Zdejší svět neoliberálně věřících jakoby dnes obcházelo .....bych proto upřesnil.

M. Petrasek : asi vás nepřekvapí že naše pobratimy ze sousedního Rakouska velmi dobře znám. často osobně - zase jich tolik není. Možná jde u některých někdy ve víru v lepší svět, ale víru slušnou, ne nenávistnou.
Jsou nejen ve štýrsku ale i ve Vídni a mají tam takový rozkošný domek. Potkají se tam pacifisté i revolucionáři, zelení i rudí. Ale určitě ne hnědí. Je to strana malá, do parlamentu jí chybí notně procent, ale na komunální úrovni se pohybuje a má docela zajímavé aktivistické zázemí
KPO patří spíš k liberálnějšímu křídlu hnutí (na rozdíl do KSČM jsou dokonce v European Left), což je znát i na vstřícnějšímu, nexenofobnímu postoji k migrantské otázce či k perspektivě evropské integrace .
Ale i kdybyste zmínil konzervativnější příklad - nejde o to jak se kdo baví o marxismu či neomarxismu ale že při těch pojmech se jich nezmocní jakási "Hassenrede"
Osobně radši racionalitu než iracionalitu, ale to i ono se dá zvládat bez odpudivé nenávisti ve stylu White media a o to jde především. Okolí veličin Klaus a Zeman je pořeci jen jiná věc než nějaký Konvička či Vandas
A snad i pravý či levý kritik neomarxismu uzná že od Sartra po Habermasse to nebyli škůdci civilizace ale lidé se zajímavým výkladem světa, kteří nepatří na hranici. Stejně jako téma emancipace

Fromma, Adorna a Sartra vydávala v posledních letech v češtině docela seriozní nakladatelství, o poměrně širokém rozsahu překladů Habermase nemluvě. Vyšlo o nich pár desítek článků, různé kvality, v odborných časopisech. Pokud vím, Marcuse byl naposledy vydán v roce 1991 (Jednorozměrný člověk), v edičním plánu Filosofie je nicméně překlad Erotu a civilizace, v edičním plánu Epochy výbor ze jeho studiíí v Zeitschrift für Sozialforschung . Ve Filosofickém časopise vyšla programová stať kritické teorie (Horkheimer/Marcuse) s pěkným článkem Marka Hrubce.
K Sartrovi bych musel dohledávat, vyšlo určitě v posledním desetiletí Bytí a nicota, dále reedice textů z období Marxismu a existencialismu, článků o něm si vybavím asi šest, ale to je zcela nahodilé.

V recenzích a diskusích o těchto autorech v slušných časopisech používal pojem "neomarxismus" jediný odborně vzdělaný autor, Miroslav Bednář. U toho byl podložen promyšleným a hutným konzervativním postojem a když to zjednoduším, pro pana profesora není neomarxistou snad jen on sám.

Pokládám proto za zbytečné, zanášet český jazykový prostor podobným, z hlediska dějin filosofie, sociologie a obecně dějin idejí nesmyslným neologismem, charakterizujícím obvykle velmi konzervativní a antikomunistické postoje mluvčího.

Pro Sartra, příslušníky Frankfurtské školy a Habermase po určitou část jeho tvorby je mnohem užitečnější a běžnější označení západní marxismu (neomarxismus se nehodí již proto, že např. Marcuse byl neohegeliánský marxista a těch neo- by pak bylo moc).

A opravdu nevím, proč bych měl mít někoho za levicového jen proto, že za a) píše do časopisu kdysi kvalitního, dnes upadlého pod úroveň bulvárního platku, za b) nahrazuje znalosti křikem

Problém je že i když někdo může vést nad obsahem pojmu neomaxismus zajímavé subtilní debaty, tak pojem je používán velmi frekventovaně mimo speciální debatu a navíc zcela záměrně.
Ono tady nejde o fajnový lexikální spor uvnitř komunity filosofů (ostatně do té se také neřadím) ale naprosto flagrantní propagandistický útok, kterému rozumí jak ti co útočí tak ti co jsou napadáni.
Podobnou zkušenost mám s pojmem stalinismus - taky se občas ozve někdo kdo namítne že nejde o pojmem jednoznačný a výkladově ustálený a tudíž pro debatu nevhodný.
Ale všichni dnes rozumí té snaze označit nějak podstatu minulého režimu - tedy zda existenci oné ideologie a praxe vůbec hodnotit a nebo ji relativizovat jen jako produkt antikomunismu.
Zda puristicky používat západní marxismus či i poněkud konuzní neomarxismus je v běžné debatě poměrně lhostejné, spíš jde o o to se srozumitelně ohradit že ten fenomen není nástrojem rozvratu civilizace.
Ignorovat ten pojem jen komplikuje komunikaci s lidmi, kteří nejsou specialisty - tu akademickou výhradu možná snadno vyřeším když v běžné komunikaci použiji např. tzv. neomarxismus (tzv. stalinismus atp)

Jistě, jde o záležitost politruků a fajnoví filosofové mají držet hubu, protože sice možná mají pravdu, alke nedohlíží, komu ta pravda slouží. Inu, nihil novum ...

No dobře, dobře, to už jsme si myslím dostatečně osvětlili, že ten pojem "neomarxismus" je určitými kruhy používán/zneužíván jako klacek ve svatém boji proti všem teoriím či analýzám, které nějak zpochybňují ten krásný svět pozdního kapitalismu. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, to je všeobecně známo, a asi s tím ani v tomto případě asi nic nenaděláme.

Ale co by levice nicméně měla vzít vážně: například v tom článku v Literárkách (jakkoli jsem neutrácel svůj čas tím abych tyto intelektuálně deformované výlevy pročítal celé) - tak přece jenom je zde jeden v principu racionální moment či konstatování: že současná (neo)levice se do značné míry utápí v boji za práva té či oné minority: homosexuálů, lesbiček, transsexuálů...

Nic proti tomu; levice je tady tradičně právě proto, aby hájila práva slabších a diskriminovaných. Ale: opravdu to někdy budí pocit, že levice se s takovou angažovaností bere za tyto práva minorit, protože - zcela ztratila schopnost univerzální emancipace všech!

Kde pak zůstal ten původní dějinný impuls marxismu, s jeho projektem emancipace nejen dělnické třídy, ale c e l é společnosti od všech pout a limitů kapitalismu? - Vítr ho odvál, vody ho odnesly...

A tak se opravdu mnohdy zdá, že levice se až vysloveně křečovitě upíná k těm všem minoritám - aby mohla z a k r ý t ten základní tristní fakt, že naprosto ztratila právě ten původní impuls univerzální emancipace celého lidstva, člověka jako takového.

Takže, toto a právě toto je racionální jádro oné předhůzky na adresu neomarxismu; a právě tohle je věc, kterou by současná levice měla vzít opravdu velice vážně.

Stalinismus je pochopitelně polemický pojem, ale liší se od neomarxismu tím, že existují promyšlené a konzistentní interpretace dějin dvacátého století a teoretické úvahy o socialismu, ve kterých dává dobrý smysl. Smysl velmi důležitý pro emancipační socialismus.

Koncept stalinismu stojí na rozlišení dějin komunistického hnutí -- tedy na odmítnutí antkomunistické fráze, která ví, že se nejméně od vzniku bolševické strany, popř. od Komunstického manifestu anebo od Rousseaua, jedná o jedno vždy stejně nesmírné zlo. Klade důraz na zlom v roce 1929, ve kterém se definitivně prosadila tendence k proměně sovětského režimu v totalitární režim. Tehdy se definitivně Sovětský svaz zřekl socialismu ve prospěch kombinace státního vlastnictví (odděleného od bezprostředních výrobců) a teroristické despocie. Stalinismus znamená tedy odlišení nejen od sociální demokracie, ale i od leninismu -- který je v tomto konceptu vymezován de facto jako velmi riskantní, ale respektovatelný pokus přizpůsobit marxismu potřebám revoluce v zaostalé agrání zemi a využít ho k alternativní modernizaci, která by Ruské imperium ušetřila nejhorších hrůz modernizace západní. Pokus, který ztroskotal.

Samozřejmě, mohu výraz stalinismus považovat za neužitečný -- ať už v teoretické rovině, pokud jsem přesvědčen, že mi neposkytuje lepší porozumění konkrétním historickým událostem, nebo v rovině každodenní občanské diskuse, pokud kladu důraz na fakt, že řečené slovo začali primitivní ideologičtí antikomunisté používat jako synonymum komunistického hnutí vůbec, a tím ho beznadějně rozbředly --, ale musel bych vykonat tvrdou, a podle mého názoru zbytečnou práci, aby prokázal jeho rozpornost s historickými fakty, jeho vnitřní nekonzistenci atd., prostě to, co by tento pojem diskvalifikovalo jako legitimní interpretační nástroj.
Musel bych provést náročnou kritiku Marcusovy knihy o Sovětském svazu, Merleaua-Pontyho Dobrodružství dialektiky, Sartrovy Kritiky dialektického rozumu, Frommova spisku o mladém Marxovi, Horkheihemerova Autoritativního státu, Neumannova Behemotha -- nemluvě o těch, kteří už nespadají pod Vámi přijímanou nálepku neomarxistu: Hannah Arendtové nebo Richarda Rortyho.

Chápu, že pro komunistického soudruha, kterému jde o boj proti nepřátelské propagandě, nejsou tyto problémy relevantní. A že je velmi snadné se vést na vlně současného antiintelektualismu.

ale no tak, nebuďte nervní že vám "nefilosof" laicky porušuje monopol na učené debaty - na tom není nic antiintelektuálního (i když profesí nejsem čistý philosof, za intelektuála mne označit možná lze).ale spíše mi jde o pragmaticky obecnější reakci na zmíněný útok když je zřejmé že lidem na puristické debatě o pojmech vesměs houby záleží..
Neomarxismus je dnes prostě běžně napadán a skutečně jde hodně o to jak se to servíruje - to neřeší sofistikované diskuse o kategoriích (klidně podobné debaty lze vést dál, ale ty běžný člověk nečte) nýbrž hlavní je myslím základní ohražení že zmíněné knihy nejsou rakovinou zdravé kultury a naopak že averze vůči intelektuálům je nezdravá.vysvětlím spíš tímto pro vás příliš obecným ohražením. .

Myslím, že za přečtení stojí starší Hauserův článek, v němž se vyjadřuje k teorii H. Marcuse a k jeho Jednorozměrnému člověku.
Líbí se mi Hauserova věta nebo spíš otázka: Jak se "osvobodit od falešného osvobození"?

Zapomněla jsem na odkaz: http://denikreferendum.cz/clanek/7528-proc-perverze-neni-subverze

Ano jsem nervní. Pokaždé, když mi politik vysvětluje, co běžný člověk čte anebo nečte, co je taktické či nevhodné říkat.

Samozřejmě, můžeme říct, že běžný člověk v prvé řadě nečte Literární noviny -- protože ty nečte prakticky nikdo, a tudíž to můžeme říci, aniž bychom zvažovali, kdo je podle slovníku příslušníka odcizené politické elity a představitele minoritní politické strany "běžný člověk".

Pokud budu výraz "běžný člověk" číst maximálně neutrálně, totiž ve smyslu "masivní většina lidí" nečte -- pak totéž platí i o Deníku Referendum. jen si dovolím doufat, že si DR doposud uchovává určitou schopnost kultivovat a rozvíjet témata a problémy, které se mohou prolomit zprostředkovaně do většinového diskursu (LtN se této funkce programově vzdaly). právě proto by v něm nemělo stačit povrchní politické plácání.

A vážený pane poslanče,
kromě toho, že existuje jakýsi kodex diskusí na DR, existuje také cosi jako obecná slušnost. Okřikovat partnera v diskusi slovy : "Nebuďte nervní" se obému vymyká. Omluvte mě, že i já teď porušuji meze slušnosti, když Vás na to upozorňuji, činím tak, protože vím, jakému ohrožení je vystavet smysl pro slušnost u lidí zabývajících se profesionálně politikou.

Nebudu již dále rušit Vaší snaživou kontrapropagandu a rozloučím se

Martin Profant

ten váš odkaz – "jen tak pro srovnání" / http://img98.rajce.idnes.cz/d9802/9/9236/9236003_4cd4d395a57358b22ab5b1bde3af1413/images/CuAuHTnWcAAQfy8.jpg?ver=2 / je opravdu velmi podnětný.

S dovolením jsem jej přepsal, to opravdu stojí za zaznamenání:

►Dělníci!

Jste spokojeni?

Líbí se Vám dnešní způsob vlády, parlamentarismu, voleb?
Uznáváte dnešní korupční systém politických stran?

Schvalujete jednáni vůdčích osob v republice, kterým jsou jejich osobni zájmy a zájmy židovské neb socialistické a komunistické internacionály přednější, než zájmy českého lidu a státu?

Souhlasíte s tím, aby se za vůdce dělnictva vydávali lidé nejpochybnějších mravních kvalit, kteří shrabují tisíce a miliony za to, že štvou dělnický lid proti ostatním stavům a slibujíce mu nemožné výhody a blahobyt, nejsou schopni zaopatřili dělníkovi ani slušnou existenci a zabezpečení pro stáří?
Strpíte ještě déle, aby samozvaní vůdci lidu zneužívali jména dělnictva ku rabování republiky a rozvratu našeho státu?

Ne!

Prohlédli jste zajisté již podvodnou hru, kterou s Vámi provádějí vůdci různých internacionál, falešní humanisté a řemeslní štváči a hledáte cestu k nápravě.

Kdo zachrání českou vlast před záhubou?

Českoslovenští fašisté!

Dělníci! Pojďte s námi a pomáhejte nám!

Naším heslem jest:

Blaho vlasti budiž nejvyšším zákonem!

Chceme silnou a poctivou českou vládu bezúhonných českých lidí a reformu nynějšího prohnilého parlamentního systému, chceme pořádek a spravedlnost!

Chceme vládu ryze národní, která by se v prvé řadě starala o českého dělníka a teprve po té o občany jiných národností.
Neslibujeme dělníkovi modré s nebe, ale naší starostí jest, aby každý pracující český člověk byl hmotně i kulturně zabezpečen a aby nebyl ovládán živly cizími.

Všechny otázky řešíme s hlediska celostátního to jest národního, jelikož tento stát považujeme výhradně za majetek čsl. národa.

Nejsme politickou stranou a vylučujeme ze svých řad řemeslné politiky.
Nápravu chceme zjednati bez pomoci parlamentu a bude-li třeba i proti němu!

Podporujte fašisty! – Čtěte naše listy:

Národní republiku a Odboj. Sekretariát, Národní obce fašistické, Praha-III., Mostecká 2 a Jednota Národní obce fašistické Smíchov.◄

________

Toto je významné a podstatné téma. A bylo by to na delší samostatnou diskusi... Protože jedna věc je "chumel" argumentů, které jsou uvedeny ve starých novinách jako reklama na fašisty a zcela jiná věc je uvedení ř e š e n í.

Je nutné pochopit, že mj. "národní blaho" nepochybně není špatný cíl ekonomiky, politiky atd.

Ale doufám, že když někdo (kdokoliv) uvedene mezi argumenty třeba "národ" nebo "blaho vlasti", že nebude myslet tak primitivně, abychom to hned zavrhli jako cosi automaticky špatného, p r o t o ž e právě t o t o hlásali fašisté...

Blaho vlasti budiž nejvyšším zákonem! Aneb - jak říkali staří Římané :Salus patriae - suprema lex.
Ono to zní krásně, ale je to falešná idea. Ne, že by blaho vlasti nebylo vůbec důležité. Naopak. Je jistě velmi důležité. Jenomže to není "suprema lex".
Protože jestli je něco "suprema lex", znamená to, že se tomu musí cokoliv (nebo kdokoliv) obětovat.
Navíc je tady ještě jiný problém. A sice ten, že každý má jinou představu o tom, co je blaho.

ta vaše nervnost prostě nepomáhá věcnosti debaty - nevidím jediný důvod proč by nemohl politik bez vašeho okřikování sdělit to co považuje za důležité
klidně si rozebírejte po svém knihy o kterých je tu zmínka, ale mně šlo o jiiné - ukázat jak ošidné je přehlížet přebírání argumentů extrému o tom jací jsou ti autoři rozvraceči kultury
nemám pochybnosti že tu podstatu útoku na intelektuální dědictví lidí kolem frankfurstské školy jste schopen pochopit a zvládnout své osobní animozity
ono totiž nejde o marginalitu pokud podobné antiintelektuální propagandy zdomácní a ono se to zdaleka nepohybuje mimo onen "většinový diskurs"
věřím že ani vy nemáte zájme na něčem podobném jako je zmíněné manipulativní strašení údajnými úklady a konspiracemi neomarxistů

Pane poslanče,

napsal jsem ve zcela klidném příspěvku, že není moudré přebírat a šířit špatný výraz. Abych to pro Vás zjednodušil: Pokud budu diskutovat s rasistou, není dobré přistoupit na výraz "méněcenná rasa". Není to dobré nikoli z nějakých "fajnových", "subtilních" apod. důvodů, ale protože tak dávám oponentovi taktickou výhodu. Později jsem, stále ještě ve hodně neosobním tónu poukázal, proč se v prostředí, ve kterém je rozšířená poměrně solidní informovanost o Sartrovi, Adornovi a dalších, které Vy ve svém textu označujete tím nešťastným pojmem, můžeme bez podobného pitomého výrazu obejít.

Dostalo se mi vysvětlení, že o pojem nejde, to ať si nechám na subtilní diskuse někam jinam, na čtenáře DR je přece potřeba působit [kontra]propagandisticky.

A asi to pro vás bude překvapivé, ale diskuse o tom, zda náhodou není to, co sdělujete, pitomé, neználkovské a nudné, není zpochybňováním Vašeho práva sdělovat to, co považujete za důležité.

A ano, obávám se antiintelektuální propagandy, proto se obávám lidí, kteří používají sousloví typu "fajnový lexikální spor".

Jasně jsem Vám nabídl, že tu vaší kontrapropagandu nebudu rušit, tak mě, prosím, nadále nevyvolávejte jménem a soustřeďte se na své školení mužstva.

Naneshledanou

Martin Profant

politik který rád zavítá do nadpolitických končin by se měl dobrat nejen trpělivé vstřícné rozpravy - viz výše -, ale také poznatku, že dveře se mezi volnomyšlenkáři nezamykají.
Neviz výše.....bych dodal.

No, díky za ten link, paní Hájková, svým způsobem je opravdu nemálo hodnotný.

Já musím přiznat, že na ten módní pojem "tekutosti" jsem už vysloveně alergický; přinejmenším od té doby, kdy s ním neustále dokola žongluje Bělohradský, a přitom zřejmě doopravdy věří, že jenom tou svou "tekutostí" dokáže zlikvidovat kapitalismus.

A ten Hauserův text se svým principem "destruktivní slasti" míří víceméně tím samým směrem. Kdyby něco takového četl Marx, sotva by při své známé radikalitě pronesl jiný úsudek, nežli že se jedná o "postmodernistické pseudointelektuální žvásty, které jenom odvádějí pozornost od skutečně závažných problémů".

Čímž nechci tvrdit, že by ve věci samé Hauser neměl pravdu; dozajista je tomu tak, že jestliže se v šedesátých létech volná/uvolněná sexualita mohla do jisté míry jevit aktem odporu proti maloměšťácké morálce společnosti uchycené do nekonečné bezduché existenční smyčky výkon - konzum, pak v současné době je to naopak připravenost vystoupit z toho kolotoče všeobecné slasti, která může daleko spíše mít charakter odporu proti vládnoucímu systému a jeho normám.

Takže, toto "osvobození se od falešného osvobození" má o sobě svou správnost; ale všechno zůstává nakonec jenom ve velice bezprostřední (neřkuli povrchní) rovině osobního postoje.

Totiž: jak na straně jedné byla ta "sexuální revoluce" šedesátých let jenom falešným osvobozením, tak stejně tak je dnešní vlna odvratu od konzumu, pěstovaná určitou částí společnosti, nakonec stejně tak falešná. Falešná v tom smyslu, že - stejně tak jako ta revolta sexuální - má velice blízko k tomu, propadnout vlastnímu sebeuspokojení.

Je to v zásadě takovýto postoj: Já se nenechám polapit tím věčným konzumem, já budu k r i t i c k ý vůči tomu systému, já budu žít ekologicky, budu třídit odpad, já budu t e k u t ý - a tím už jsem pro osvobození jak sebe, tak celého světa udělal už přece d o s t - tak co po mě kdo ještě dalšího může chtít?!...

Jenže svoboda, skutečná substanciální svoboda lidské bytosti, to je něco naprosto jiného, a je to především něco daleko více, a jak ta sexuální revolta tak i ten novodobý anti- postoj, to jsou nakonec velice laciné a pohodlné způsoby, jak ze sebe setřást povinnost hledat a vytvářet tu svobodu pravou.

Takže, to samotné heslo "osvobodit se od falešného osvobození" je naprosto v pořádku; ale je zapotřebí velice pozorně hledět na to, v čem všem se to falešné osvobození může ukrývat.

začínám být poněkud bezradný z vašich příspěvků - nemám vás za člověka neuvažujícího, takže jde asi o nevůli. Příjmout to oč jde - přeci nemůžete myslet vážně že tím, že se tu odmítne šíření stigmatizace neomarxismu jako nadávky či kontrakultury tak vlastně napomáháme onomu nešvaru.
Mluvíme tu všichni česky, tak snad nedorozumění není moc pravděpodobné - přeci je to přesně naopak - jde o to uvědomit si že tenhle exorcismus knih od zmíněných autorů je plíživé přebírání argumentace extrémní, před kterou nás neochrání útěk do slonovinové věži kategoriálních sporů jen pro někoho.
Onen antintelektuálismus je v útoku na knihy které se ani neobtěžují číst, jen proto že vám to našeptá nějaký bojovník s lidskoprávním aktivismem. A šíří se to ve stínu či v okolí osob jak bývalý či jsouci prezident.
Tím že označíte odmítnutí takové surově manipulativní debaty za neználkovské, pitomé a nekonkrétní fakt nic neřešíte - protože to je jako když pro ten či onen sofistikovaný stromek nevnímáte obecně poltický les.
Pokud vás to netrápí a spíš vyhovují více katedrové rozpravy budiž (degustibus...), ale hloubení příkopů v této věci opravdu nerozumím - protože mně to plíživé šíření nepřijatelnosti zmíněných autorů mezi lidem obecným vadí docela dost.

v návaznosti na předchozí drobný koment - nevadí mi debaty o falši sexuální revoluce, ale o podobné debaty mi absolutně nešlo.
Kromě toho bych se varoval diskutovat s jeptiškami o svobodném sexu či dávat do jedné rovnice emancipaci transgenderu a třeba emancipaci majetkovou.
Mám za to že jedno nevylučuje druhé (např. detabuizovaný sex a řešení majetkové nerovnosti)-a s tímhle bych byl schopen přijmout pod civilizační střechu to i ono.
Ale jak říkám - o tenhle druh debat mi vůbec nešlo...

Když čtu Vaše příspěvky, musím se přiznat, že "bezradnost" pana Dolejše, o níž se zmínil, chápu.

Michael Hauser nebo Pavel Barša jistě patří k levici. Neštítí se pojmu neomarxismus. Pan Poláček se taky hlásí k levici a nemá problém zde v diskusi uvažovat o neomarxismu. A i obecně jsem nabyl dojmu, že samo užívání tohoto výrazu znepokojuje málokoho (znepokojuje spíš nafukování řad "neomarxistů", které je tématem čánku pana Dolejše).

Jelikož s daným pojmem nemají zpravidla problém ani ti, kdo takto označované názory zastávají, ani ti, kdo je kritizují, pak považuju analogii s "méněcennou rasou", o níž bude vážně hovořit pouze rasista, za nepřípadnou. "Méněcenná rasa" není neutrální výraz, neomarxismus ano, nebo přinejmenším v závislosti na jeho uchopení mluvčím.

(Ne)přijatelnost pojmu je něco jiného než jeho výpovědní hodnota či adekvátnost komunikační situaci. Jestliže filosofická literatura, na níž odkazujete, neužívá pojmu marxismus, nemusí to mít nic společného s odmítáním pojmu jako takového. Takové odmítnutí je nepochybně možné, ale tvrdit, že kdo ho neučiní, nepatří k levici - tváří v tvář tomu, že tak silná averze k pojmu jako ta Vaše je spíš výjimečná?

Dokonce i pokud by pojem neomarxismu byl nonsens, o čemž, jak patrno, jste přesvědčen, pak pokládám za samozřejmé, že ve veřejné debatě bude reflektován, pokud ho mnozí užívají. Lze tu vést zajímavou paralelu s obsahy ruské propagandy či domnělé ruské propagandy, jak jsme tu o ní nedávno diskutovali. Mohu považovat určité výrazy nebo názory za hloupé, ale pokud jsou rozšířené či široce zastávané, zaslouží si tematizaci už toho titulu. Na tom se ostatně zakládá idea sdíleného veřejného diskurzu, bez něhož se žádná demokracie dlouhodobě neudrží: filosofové či sociologové vedou diskuse v rámci svých disciplin či na interdisciplinární bázi, chlapi v hospodě obdobně - ovšem alespoň do určité míry se pak musí reflektovat vzájemně, třebaže mimořádně kriticky. Resp. přinejmenším ti, kteří se orientují v humanitních oborech, by tak činit měli ve vztahu k těm, kteří se v těchto oborech neorientují, zvlášť pokud tito "druzí" do veřejné debaty vstupují; nemohou se totiž odkazovat na svou neschopnost druhou stranu pochopit.

oba česky evidentně nemluvíme. V češtině se oslovujeme šestým pádem, který se proto zove vokativ.Záměna vokativu a nominativu vyjadřuje v běžném jazykovém úzu buď přesvědčení mluvčího o strmém společenském rozdílu mezi ním a osloveným anebo familiární vztah obou.

Mimoto se domnívám, že věta: "Nevyvolávejte mě dále jménem" je člověku, který mluví česky zcela pochopitelná. Pokud ne, zkusím to říct ještě srozumitelněji:
Nehodlám ztácet čas diskusí s člověkem, který si osopuje právo určovat, o čem se diskutovat smí a o čem ne; s člověkem, který nahrazuje věcné argumenty osobními výpady. Proto mí, prosím, odpuste, pokud už nebudu reagovat na Vaše další výlevy, přestože mi je jmenovitě adresujete.

Děkuji

MP

Ve společenských vědách neutrální pojmy neexistují.

Historicky bývál neo-marxism synonymem pro marxismus mimo komunistickou ortodoxii. Vyskytoval se nejčasteji v neodborných lexikonech, výčet představitelů byl vždy vágní -- dodnes najdete lexikony, které pod tento pojem bez rozpaků zahrnují Althussera (který byl ortodoxní) či Karla Kosíka z období Dialektiky konkrétního (kniha sice pěkná, ale též ortodoxní).

Co je podstatné, to slabé a konfúzní vymezení nemělo nic společného s novou kulturní levicí, na kterou dnes útočí ti, kdo v českých zemích to slovo používají, natož s obsahem, který dává slovu takový Václav Klaus mladší. A jestli to slovo marginálně v původním vágním smyslu použil kolega Barša nebo Hauser ... je to možné.

Bona fide, je možná dobře že i MP se snad konečně přiblížil nolens volens k k tomu oč šlo - tedy že se tu útočí na onen ableger levicového myšlení který někdo zove kulturní levicí, někdo neomarxismem, někdo západním marxismem nacházejícím se mimo sovětskou orthodoxii
Tedy že je to myšlenkový ableger (bez ohledu na spor o konkrétní vymezení a hranice tohoto pojmu) hrubě stigmatizovaný, denunciovaný a to v očích lidí, kteří se nemohou a ani nechtějí učených polemik zúčastnit a mají tendenci podobné propagandistické kanonádě z různých těch myšlenkových rádoby racionálních tanků podléhat .
Což mám za účelové a manipulativní a o tomto politiku to od začátku z mé strany je. Ambici na nějakou "hoch" akademickou debatu jsem opravdu neměl. Stejně tak ne jak se mají různé levicové strany k těmto věcem - debata jak je KSČM či ČSSD otrávena jedem neomarxismu by mi přišla tragikomická,
Hezký a tolerantní večer.

Falešné osvobození může představovat leccos. Pro dost lidí osvobodit se znamená osvobodit se od "těch druhých".
Tak například zrovna tohle je falešná představa.

No ano, paní Hájková, tady máme zase jednou ten dokonalý protiklad mezi Marxem a Sartrem: pro Marxe člověk svou svobodu může najít jenom v tom druhém a prostřednictvím toho druhého, zatímco pro Sartreho "ten druhý je peklo".

A teď tu stojíme před dilematem, který z těchto myslitelů měl pravdu. Případně, který z nich měl pravdu větší.

Ale ze všeho nejspíše by se dalo soudit, že pravdu měli oba. I když se to napohled zdá být sotva možné, když každý z nich tvrdí naprostý opak.

Jde ale o to uvědomit si, že každý se pohybuje v poněkud jiné rovině existence.

Ten Marxův výrok respektive téze - to je fakticky metafyzická záležitost. (I když Marx sám by tuto klasifikaci asi velice rozhořčeně odmítl, neboť veškerou metafyziku pokládal jenom za nicotné spekulativní hrátky akademických filozofů.)

Ale proč je nutno setrvávat na tom, že se skutečně jedná o tézi metafyzického charakteru: protože Marx tady má na mysli "člověka vůbec". Tedy ne konkrétního Karla Nováka či Magdalenu Novotnou, nýbrž právě jenom toho svého typického "Gattungsmensche", rodového člověka.

Zatímco Sartre právě naopak hovoří o člověku takovém, jaký zde zcela konkrétně a reálně je, s jeho zcela reálnými city, vášněmi - a animozitami. Animozitami vůči všem, kteří mu přílišným způsobem narušují hranice jeho vlastního, výsostného a intimního já.

Právě z této záměny obou rovin pak vznikly všechny ty kolize ohledně snah raného socialismu o vytvoření "socialistického člověka" - kdy se věřilo že člověk nepotřebuje to své autonomní já, že všechny je možno bez problémů hodit do jednoho společného kotle entuziastického a kolektivistického "budovatele socialismu". (Pozdní socialismus už vzdal tuto marnou snahu o vytvoření takovéto kolektivistické bytosti, v tichosti propustil člověka do jeho vlastního soukromí, a spokojil se s víceméně už jenom vnějškovými formálními rituály tento kolektivismus předstírajícími.)

Nicméně, ten problém konfliktu mezi Marxem a Sartrem před námi zůstává otevřený i nadále: pokud chceme vytvořit nějakou humánnější společnost, nežli jakou je schopen vyprodukovat liberálně demokratický kapitalismus, pak skutečně musíme zlomit to prokletí soukromovlastnického myšlení, kdy ten druhý se jeví buďto přímo jako konkurent, anebo přinejlepším jako nějaká cizí entita, která pro mě nemá žádnou hlubší důležitost. Jinak řečeno: pro ten účel zhumanizování společnosti je skutečně nutno vytvořit, najít nějaký modus pospolitosti, vzájemnosti.

Ale na straně druhé přitom vždycky musíme mít na paměti to sartrovské varování: člověku (alespoň tomu dnešnímu) nelze beztrestně vzít ten základní okruh jeho osobní autonomie.

Krátce řečeno: ten vztah a pocit pospolitosti a vzájemnosti nelze nikomu vnutit.

A tak je zapotřebí začít si lámat hlavu nad tím, jak to dokázat: vytvořit pospolitou společnost, za plného zachování výsostné autonomie každého jednotlivce.

Já to chápu, pane Poláčku. My nemůžeme nikoho přinutit, aby nás měl rád nebo aby nás aspoň nebral jako cizí entitu. A to dokonce ani tehdy, když to s námi může špatně dopadnout, pokud nás opravdu budou brát jako cizí entitu. Prostě to nejde. Bratrství ani lásku nelze nařídit.
Jediné, co můžeme, je to, že my sami budeme mít rádi ty druhé (nebo je aspoň nebudeme brát jako cizí entitu). To je ovšem mimořádně těžké, zvlášť pokud jde o ty, kteří nám silně lezou na nervy. U někoho to jde třeba docela snadno.
Proto tady musím znovu napsat (ať mi pan Dolejš promine), že nevidím jinou možnost, než nechat do toho vstoupit Ježíše. Například ho požádat: Dej, ať snesu toho druhého člověka!
Jak jinak se chcete bránit před tím „sartreovským peklem“ v nás?

to že člověk je sociální bytost neznamená, že nemá individualitu která se vymezuje vůči ostatním
Slast či hoře zakoušení své existence není nic jiného než každodenní procházení výhní této dialektiky.
A proto ani nevidím antagonismus mezi historickým materialismem Marxe a existencionalismem Sartra
Jestli do toho pí Hájová potřebuje vtáhnout i náboženství jako způsob nějaké transcedence, mně to neurazí.
Jediný rozdíl mezi námi bude že pro mne je to záležitost spíše psychologie a pro ní asi daru víry.

Především: tohle v plném smyslu nepůjde nikdy. Nikdo z nás není absolutním "unverzálem"; to jest, každý z nás má svou osobnost zaměřenou určitým směrem, určitým způsobem. A je to už tak: co s námi samými harmonuje, to se nám zamlouvá a nás přitahuje, zatímco to co ten náš vlastní postoj zásadně vy- respektive podvrací, to je nám nepříjemné a nesnesitelné. Je to čistě vývojová (evoluční) nutnost: my musíme mít okamžitou informaci o tom, co je - z našeho hlediska - "správné", a co nikoli. A tak nám už provždy budou určité (opačně orientované) lidské charaktery nepříjemné až nesnesitelné. (Musím vymezit: zažil a poznal jsem natolik vzácné a vstřícné duše, které se dokázaly pozitivním způsobem chovat opravdu k - téměř - každému; ale to byly opravdu jenom výjimky.)

Takže, to "peklo v tom druhém" tady bude pro nás zřejmě vždy. Ale teď přijde všechno na to, co my s tímto objektivním stavem učiníme.

1. Můžeme zaujmout postoj: měřítkem správnosti všech věcí - a lidí - jsem já sám. Kdo se mi tedy nelíbí, ten je tím sám vinen; a já mám plné právo zahrnout ho mým odporem respektive pohrdáním. Případně mu rovnou vyhlásit boj.

2. Mohu se projevit poněkud tolerantněji. Mohu si říci: A co, nakonec každý jsme nějaký, každý má své mouchy; a tak se dohodněme na tom, že si navzájem dáme pokoj. Tohle je v zásadě heslo liberální demokracie. Napohled to vypadá velice humánně a tolerantně; ale tato "tolerance" se velice záhy ukáže být čirou lhostejností. Dohodneme se, že si navzájem nepolezeme do zelí (pokud se ovšem nejedná o peníze, že ano) - každý se stáhne do svého vlastního soukromí, ovšem s tím že ten druhý pro nás není ničím více, nežli právě jenom tou "cizí entitou", s kterou nemáme prakticky vůbec nic společného.

3. Pokusím se tu propast cizoty vůči tomu druhému překlenout. K tomu mám v zásadě opět dvě možné cesty:
a/ činit tak ze sebe samého, ze svého vlastního přesvědčení, že ten druhý je nakonec mně blízká lidská bytost, a že tedy musíme být schopni k sobě nalézt cestu, na základě tohoto společně sdíleného duševna
b/ anebo rezignuji na vlastní schopnosti tohoto cíle dosáhnout, a pak zavolám na pomoc nějakou vyšší instanci (např. Ježíše)

4. Ale je ještě jedna možnost, jak se moci pokusit tento stav vzájemné cizoty, respektive animozity překonat: tím že do našeho vzájemného vztahu vnesu nějaký nový element - něco, co nás oba navzájem spojuje.

Asi už každý někdy zažil, jak i navzájem cizí respektive protikladně "napólovaní" lidé se až neuvěřitelně rychle mohou sblížit, když se nadchnou pro společnou věc, pro společnou ideu, pro společný cíl.

Pokud bychom tedy uvažovali o tom, jak tuto cizotu mezi lidmi překonat nikoli pouze v individuálním, nýbrž v celospolečenském měřítku - pak nejlepší cestou k tomu se zdá být právě toto: vnést do této společnosti nějaký nový - ale objektivně platný a univerzálně přijímaný - faktor; cíl, ideu, která má potenciál všechny (či alespoň naprostou většinu) strhnout pro společné dílo.

Mimochodem, pane Dolejši, Marxův "historický materialismus" byl něco přece jenom podstatně jiného, nežli jeho postulování principiálního kolektivismu lidské bytosti, kteréžto - trvám na tomto zjištění - ve skutečnosti mělo ryze metafyzický charakter.

Marx se sice ze všech sil snažil tento metafyzický charakter tohoto svého axiomu kašírovat právě tím historickým materialismem; ale nedá se nic dělat, při jenom trochu bližším pohledu se za tím historickým materialismem okamžitě vynoří zřetelný stín metafyziky. A to dokonce metafyziky krajně nedialektické; čili vlastně ještě daleko předhegelovské.

Proto také - to skutečně souhlasí - se ty dvě roviny uvažování, ta marxovská a ta sartrovská, skutečně samy o sobě neprotínají; jenže jde o to, že Marx věřil tomu, že to sartrovské "peklo v druhém" je jenom produkt třídní společnosti, jmenovitě pak kapitalismu. A že tedy jakmile padne kapitalismus, zmizí i Sartre.

V diskusi pod článkem Aleny Zemančíkové se, pane Poláčku, zmiňujete o masové hysterii, která zdánlivě vypadala jako obdiv k vůdci, ale velice rychle splaskla, když se objevila na obzoru porážka. Jak podle vás zajistit, aby ona idea, která má lidi strhnout, nebyla nakonec také pouhou masovou hysterií?
Já jsem nějakou dobu pod vlivem knih Hausera a Badioua taky věřila na budoucí novou strhující ideu, ale už tomu nevěřím. Ne, že by se taková přitažlivá idea nemohla objevit, ale nemůže podle mě vést k osvobození lidstva. Přijde - odejde.

pochybuji že by Marx byl tak plochý aby si myslel že napětí mezi jednotlivcem a kolektivem je věcí jenom tříd za kapitalismu.
To napětí je věčné, jen se vyvíjí
Debata o prvcích metafyziky v jeho dialektice je jiná story, viz i jeho údajný vulgární ekonomismus, což mě ale svou scholastikou příliš neláká

Ano, paní Hájková, toho problému vztahu ideje a reality jsem si samozřejmě byl také vědom.

Jde o to: takováto idea, která by opravdu mohla "pohnout světem" - tak to musí být právě r e á l n á idea.

Nesmí to být nějaká idea "od psacího stolu", zkrátka něco co si někdo vymyslí a poté - třeba i s tím nejlepším úmyslem - to předepíše světu, že ten by se měl takto a takto chovat.

Pro idealistu Hegela celé lidské dějiny spočívají v řetězení takovýchto idejí - které přijdou, když nastal jejich dějinný okamžik, vykonají svou práci ve vývoji, v sebeuvědomění lidstva - a když své dílo vykonaly a jejich čas přešel, odstupují ze světové scény, aby pak uvolnily místo idejím novým. Kteréžto nové ideje ovšem staví na tom díle vykonaném ideou předchozí, a pokračují v něm.

Pro materialistu Marxe se ty dějiny lidstva ovšem jeví poněkud jinak, základem vývoje není sebepoznání lidstva (respektive seberealizace "absolutní ideje"), nýbrž reálná materiální praxe lidského rodu. Ale to je to jediné, v čem se oba myslitelé odlišují; jinak i pro Marxe stejně tak platí, že ideje jsou produktem svého času, to jest reálných poměrů, dosaženého stupně vývoje lidstva.

Takže dneska? - Nepleťme si ideje s ideály. Obojí se může (vlastně v optimálním případě) překrývat; ale je tu zcela zásadní rozdíl.

Ideál - to je to, v co my sami uvěříme jako v platné, hodnotné, následování hodné. Je to tedy konec konců jenom naše vlastní představa.

Zatímco idea ve výše uvedeném smyslu - to je vlastní chod dějin, který se projevuje či ukazuje v určitém symbolu, tedy v určitém ideálu.

O co se dnes jedná je to, nalézt a odhalit, jaká je ta skutečně pravá idea současné doby - respektive té doby, která by měla přijít, a která by měla být dalším progresivním stupněm vývoje lidstva.

Ale jistě, že sám Marx by to neformuloval v takovéto ploché rovině, že konflikt mezi jednotlivcem a kolektivem (respektive mezi jednotlivce a "tím druhým") za komunismu naprosto zmizí.

Jde ale o to, že Marx tento konflikt spolu s nástupem komunismu spatřoval jako v z á s a d ě vyřešený. Že potom tento konflikt bude nadále existovat nanejvýš už jenom v čistě osobní rovině. Ale i v této čistě osobní rovině se četnost a intenzita těchto konfliktů nevyhnutelně zmírní - neboť všichni lidé budou žít pod umravňujícím vlivem komunistické společnosti, a všichni budou integrování v tom společném a pospolitém díle budování komunistické společnosti.

Do jisté míry takovýto předpoklad není zcela neodůvodněný; jak už jsem sám zmínil, je to nesporný fakt, že i sobě navzájem cizí či cizorodí lidé k sobě mají mnohem blíže, když jsou spojeni společnou ideou, společným dílem.

To co je na tomto Marxově konceptu pospolité práce ale principiálně krajně pochybné, že on tu pracovní činnost pojímá apriori jako kolektivistickou. A tedy - navzájem lidi spojující. Už jsem v minulosti konstatoval: není naprosto nic, co by tento Marxův axióm kolektivistického charakteru pracovní činnosti mohlo dokázat.

Práce, pracovní činnost člověka má vždycky zásadně dialekticko-rozporný a rozporuplný charakter: na jedné straně je skutečně společensky podmíněná a společensky zprostředkovaná, ale na straně druhé, ta pracovní činnost ve smysl samotného pracovního výkonu, tedy pracovní n á m a h y - tak to je záležitost vždy naprosto a absolutně individuální.

To znamená: i když plně přistoupíme na Marxův materialismus (a teď opravdu můžeme ponechat stranou otázku zda "vulgární" či "nevulgární") - i v tom pro Marxe nejpříznivějším případě nám nevyhnutelně vychází, že ta Marxova bezrozporná komunistická, materiálně fundovaná pospolitost je prostě fikce. Respektive, že je to jenom jedna stránka celé věci. A že Marx při tomto zjednodušujícím schématu hodil přes palubu ty nejzákladnější principy veškeré dialektiky.

A já si zas myslím, pane Poláčku, že Marx si tohle (že by byl člověk čistě kolektivisticky zaměřen) nemyslel. On určitě předpokládal, že člověk se bude vyvíjet i jako jedinec. Některé práce se totiž ani nedají vykonávat kolektivně. A mimo to, osobnost člověka se také potřebuje rozvíjet individuálně.
Marx si myslel, že lidé už nebudou soupeřit, protože se v tom komunismu každý bude moci realizovat jak bude chtít, aniž by mu v tom kdo překážel. A sice z důvodu vysoce rozvinuté materiální základny - všeho bude dost pro každého! Víte přece, že Marx žil v době, kdy ještě o ekologii a o nedostatku surovin nikdo nepřemýšlel. To teprve v druhé půli dvacátého století se začalo řešit plýtvání energiemi a že to takhle dál nepůjde, musí se omezovat konzum atd. Marx o tom neuvažoval. Ale taky si určitě myslel, že lidé nebudou mít žádnou potřebu mít tři domy a pět aut.
A domníval se pochopitelně, že lidé budou mít fůru času, protože všechno už budou dělat stroje, tak k čemu by lidé museli nějak nutně kolektivně pracovat?
Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb! To mělo být heslo komunismu (ne socialismu ovšem).
Takže by nemuseli ani tak kolektivně pracovat, jako spíš kolektivně spravovat záležitosti obce, což by jistě nebylo nijak složité - vzhledem k přátelským vztahům. Obec se jinak než kolektivně stejně spravovat nedá. Nebo snad ano?

ono i to napětí mezi kooperací a konkurencí je v podstatě věčné - jen se s civilizací zbavuje brutálně barbarských forem. A co bude v nějaké futuristické pospolitosti?
To že pro Marxe bylo to co znal z 19. století podstatné překonat je logické - tak proč by řešil otázky konkurence v nepopsaném ideálu beztřídní společnosti?
Nelze očekávat že by klasik řešil co ani řešit nemohl. To jaké místo bude mít jednotlivec v budoucím kolektivismu už je zadání pro ty co přijdou

Ano, soupeření může mít různou formu. I my tady v diskusích na Referendu spolu nakonec soupeříme, ne? Pravda, že jemným způsobem, protože vůbec nejde o peníze ani o živobytí. Přitom si každý z nás uvědomuje, jak mu tato forma soupeření prospívá.
Ještě mám poznámku k tomu sartrovskému "peklu v druhém". Kdyby se člověk nad tím zamyslel, přišel by na to, že to peklo ve skutečnosti není v druhém, ale v něm samotném. A ti druzí, že jsou tady proto, aby mu pomáhali se toho pekla zbavit. Dokonce bez ohledu na to, jestli oni si to uvědomují nebo ne. Že nepřekáží rozvoji jeho osobnosti, nýbrž naopak jí napomáhají.
Myslím si, že rozpor mezi individuálním a kolektivním se překonává ve sféře ducha.

Takže napřed k té práci, a k tomu pospolitému duchu.

Co se Marxových představ o absenci konkurence v komunismu týče: ano, Marx skutečně v tomto ohledu vycházel z daností 19. století. To jest, on si opravdu nedokázal představit, že člověk by ke svému životu potřeboval principiálně něco víc, nežli mít - solidní - střechu nad hlavou, a dostatek jídla. Všechny další potřeby člověka se mu jevily být víceméně čistě intelektuálního rázu. Tu excesivně konzumní společnost dnešní doby, kdy člověk se jako zběsilý pes až k vlastnímu uštvání neustále žene za dalšími a dalšími produkty masového trhu (ať materiálního či zábavního), to si nedokázal představit, a snad si to skutečně ani nemohl dokázat představit. Tohle naše konzumní šílenství se ze všeho nejspíše opravdu podobá obžerství zhýralé smetánky říše římské v době jejího nastávajícího kulturního, a hlavně mravního úpadku.

Ovšem - tohle skutečně není ten zcela zásadní problém Marxových představ o beztřídní (komunistické) společnosti.

Připomeňme si: Marx (jakož i komunisté vůbec) byl už ve své době neustále konfrontován s kritikou, že jeho představa takovéhoto zcela rovnostářského člověka komunistické společnosti, který si ze všeho toho produkovaného bohatství (s nímž Marx sám plně počítal) bere jenom tolik kolik r a c i o n á l n ě potřebuje, a ani o kousek více - že tedy tato představa je zcela naivní, a že se zcela příčí lidské přirozenosti.

Dokonce i Marxův filozofický předchůdce Hegel tuto "občanskou společnost v materiálním smyslu" - což neznamená nic jiného nežli společnost producentů a konzumentů - označil za "duchovní říši zvířat"(!!); tedy za životní sféru, kde od člověka je možno očekávat všechno jiné, jenom ne nějaký racionální, uměřený a mravný způsob existence.

Hegel se pokusil tento egoismus a materialismus této produkčně-konzumní sféry překonat (předpokládaným) působením Ducha přítomného ve společnosti i ve státě (dnes bychom spíše řekli: evolucí lidské kultury).

Marx tento Hegelův idealismus samozřejmě zavrhl; ale ve skutečnosti ten zásadní projekt dovedení lidské společnosti do jejího dokonalého stadia od Hegela přejal. Jenom jako zásadový materialista Marx proti tomuto Hegelově působení Ducha postavil sílu materialismu, to jest reálných produkčních poměrů a vztahů.

A právě proto vytvořil - a vytvořit musel - ten svůj zásadní postulát o tom, že veškerá produkce má ve své nejvlastnější podstatě s p o l e č e n s k ý charakter; neboť je založena principiálně na vzájemné kooperaci.

O těchto záležitostech jsme už v minulosti několikrát diskutovali; ale budiž, připomeňme si je ještě jednou.

V prvé řadě je nutno rozlišovat tu společenskost, a kolektivitu (respektive individuálnost) vykonávané práce.

"Společenský" se bez dalšího nerovná "kolektivní". Ale zase na straně druhé - nelze je odtrhovat. Tento komplex vztahů je opravdu nemálo složitý.

Takže za prvé: to že někdo bezprostředně pracuje individuálně, to ještě neznamená, že by celý ten jeho pracovní výkon (tj. pracovní dovednosti, návyky atd.) nebylo zprostředkované s p o l e č e n s k y. Dejme tomu nějaký výzkumník může být převážně zahrabán v tichu své pracovny či laboratoře; nicméně jak předpoklady, tak i výsledky své práce je plně integrován v celospolečenském pracovně-produkčním procesu, a je od něj odvislý. (Žádný Robinson nemůže být výzkumníkem, v pravém slova smyslu.)

Takže ta individuálnost vykonávané práce ještě sama o sobě nevyvrací ten Marxův postulát práce společensky zprostředkované.

Jenže: na straně druhé musí platit, že ta Marxova "společenskost práce" musí mít své reálné důsledky právě pro toho kolektivistického ducha ve společnosti. Neboť je to právě jenom takovýto kolektivistický (pospolitní) duch, který jedince (v komunistické společnosti) omezuje v tom, aby si sám užíval na úkor těch ostatních. Aby tedy plnými hrstmi bral z toho společenského bohatství (které jak známo má být v komunismu zadarmo), ale přitom k němu sám ničím nepřispíval.

A právě tady máme ten zásadní problém. Jak řečeno problémem není to že člověk svou práci nemusí bezprostředně vykonávat v nějakém kolektivu; ale jde o to, že člověk svůj pracovní v ý k o n, svou pracovní n á m a h u vynakládá nevyhnutelně vždycky jako individuum. (A to i když pracuje v tom kolektivu.) A že má naprosto přirozenou tendenci k tomu, výdaj vlastní energie minimalizovat, a naopak efekt (to jest vlastní spotřebu) maximalizovat.

A proti síle tohoto nevyhnutelného pracovního individualismu (a tedy přinejmenším latentního egoismu) Marx nestaví nic jiného, nežli svou tézi o tom, že práce má principiálně kooperativní, a tedy společenský charakter.

Tento Marxův argument je sice bezpochyby filozoficky duchaplný - ale nedá se nic dělat, v konfrontaci s realitou (v popsaném smyslu) velice slabý, ne-li vysloveně naivní.

Takže, to celé jednou větou: ten Marxův poukaz na tuto stránku materiální společenskosti člověka je sice i nadále velice zajímavý a závažný - ale sám o sobě evidentně nestačí k tomu, aby mohl vyprodukovat onen všeobecný kolektivismus ve smyslu veškerého osobního egoismu prosté komunistické pospolitosti.

K dalším bodům zase až příště; v každém případě, paní Hájková, ta Vaše myšlenka o "peklu v nás samých" je krajně zajímavá!! O tom si musíme ještě opravdu důkladně porozprávět; vlastně by to stálo za samostatnou diskusi.

Určitě si to zaslouží samostatnou diskusi, pane Poláčku. Jenže to by asi někdo z nás nejdřív musel napsat článek, pod nímž by se o tom dalo diskutovat.
Já jenom ještě zdůrazním ten rozdíl, mezi tím, zda je peklo v samotném člověku nebo v druhých lidech. Vypadá to, jako když to vychází nastejno - v konečném důsledku obojí pojetí znamená, že v každém člověku, v každém jednotlivci, je něco, co můžeme nazvat peklem. Nicméně ten, kdo to říká buď takhle anebo takhle, o sobě mnohé vypovídá.
Je to podobné jako s tou třískou a s tím břevnem v oku bližního a v našem.

Já se napřed musím vrátit ještě trochu více zpátky. Pane Dolejši: ten pověstný rozdíl mezi "mladým Marxem" a "starým Marxem" (čili otázku "vulgárního ekonomismu") označit za záležitost čistě akademickou je prakticky totéž, jako bychom za čistě akademickou otázku označili spor o to, zda máme jsoucí svět pojímat optikou teorie relativity, anebo ale kvantové mechaniky.

To znamená: ta otázka "vulgárního ekonomismu" u Marxe není nijak druhotná; zcela naopak, je naprosto primární. A pokud si tuto otázku definitivně nevyjasníme, pak jsme odsouzeni k tomu dělat donekonečna stále ty samé chyby.

------------------------------------------------------

Takže, k věci.

Ten - především v šedesátých letech tak populární či žhavý - spor o vztah mezi "mladým Marxem" a "starým Marxem" byl pojímán jako rozdíl mezi Marxem "humanistickým" (tím mladým), a mezi Marxem "ekonomistickým" (tím starým).

Tematizace tohoto rozdílu byla sama o sobě v pořádku a zcela oprávněná; ovšem už tato uvedená terminologie byla přinejmenším značně zavádějící.

Touto volbou termínů se totiž sugerovalo, jako by ten "starý" Marx (tj. především Marx "Kapitálu") už nějakým zásadním způsobem odložil své původní humanistické ideály či hodnoty.

To je samozřejmě nesmysl; i tomu "starému" Marxovi se stejně jako předtím jednalo o samotného člověka, o naprosté uvolnění a osvobození všech jeho humánních potenciálů.

Na straně druhé ovšem, ten rozdíl mezi Marxem raným a Marxem pozdním tady přece jenom je, a to skutečně zásadní.
Ten rozdíl spočívá v zásadě v tom, že ten mladý Marx byl stále ještě bytostně f i l o z o f e m (byť i už materialistickým) - zatímco se pozdní Marx argumentoval už v prvé linii s o c i o l o g i c k y.

V čem je ten rozdíl? Jak řečeno už ten mladý či časný Marx veškeré své úsilí napřel k tomu, člověka zasadit plně do kontextu jeho reálného, jeho materiálního bytí. Ovšem! - v těchto Marxových raných úvahách se člověk objevuje stále ještě jako člověk v ů b e c, jako univerzální lidská bytost, která je zasazená do určitých rámcových podmínek své existence.

Zatímco u toho "starého" Marxe, tam je člověk bytostně definován opravdu už jenom jako "soubor společenských vztahů" - a to primárně vztahů a poměrů produkčních. Dá se říci: jestliže raný Marx stále ještě hleděl na člověka jako takového, pozdní Marx vidí už jenom toho dělníka. Dělníka, jakožto přímý produkt právě jsoucích materiálních (kapitalistických) výrobních faktorů a poměrů.

Tento rozdíl v optice má ve svých důsledcích naprosto fatální důsledky. V tom "filozofickém" Marxovi stále ještě zůstávají otevřeny zcela zásadní otázky "Co je člověk?" "Jaká je podstata lidské bytosti?" "Jakým způsobem dosáhnout humanizace existenčních poměrů člověka?" atd.atd. - pak v tom pozdním, "sociologickém" Marxovi se všechno zužuje vlastně už jenom na jakýsi n á v o d k p o u ž i t í: jestliže je člověk/dělník jenom produktem svých poměrů, pak nám naprosto postačí jakýmsi "správným způsobem" nastavit s y s t é m, jeho základní koordináty - a ten dovršený, humánní a všestranně svobodný člověk nám tady rázem vyskočí jako láhev coly z automatu!!

A tak všude tam, kde byl pak nastolen socialismus (či pokus o něj), tam došlo přesně k tomu: nehledal se člověk, přestalo se pátrat po tom co skutečně podporuje ty humánní stránky jeho existence, a co je naopak potlačuje. Namísto toho se uvěřilo, že naprosto postačí změnit formu vlastnických poměrů, a ten člověk se jim už sám přizpůsobí. A když nejevil dostatečnou ochotu tak učinit, tak byl do této umělé formy presován násilím.

Takže, ještě jednou: naprosto a vůbec není lhostejné (a není nějakou ryze akademickou záležitostí), jak budeme pojímat a definovat člověka. Neboť tento náš - napohled ryze teoretický - náhled na člověka se potom nevyhnutelně odrazí v tom, jak s tímto člověkem budeme zacházet i v realitě, v reálném bytí a žití.

Teď tedy k té otázce, kde je vlastně skryto to opravdové peklo: v tom druhém, anebo v nás samých? Je ten druhý tím, kdo je pro nás nesnesitelným, anebo naopak tím, kdo nám může pomáhat překonat to peklo v nás?

Takže, vraťme se napřed k Satrovi. Ve svém klíčovém díle, které v češtině nese název "S vyloučením veřejnosti", poukazuje Sartre především na toto: 1. ten druhý je naším vlastním (špatným) svědomím; a 2. před tím druhým nelze uniknout. I když si třeba navzájem slíbíme že se navzájem necháme v klidu, že spolu nenavážeme žádný kontakt - už tím že ten druhý je tady, v našem bezprostředním životním okruhu, už tím vstupuje nevyhnutelně do našeho žití, a jeho přítomnosti, jeho pohledu, jeho - byť i nevyslovenému - hodnocení nelze uniknout.

Právě proto je ten druhý tím "peklem" - že před ním a jeho mravním soudem není možno nikam uniknout.

Sartre se tedy vůbec nezabývá tou možností, že ten druhý by pro nás mohl být také přínosem; že by naopak on mohl být právě tím, kdo by nám mohl pomoci od našeho vnitřního pekla.

---------------------------------


Ponechme teď tedy Sartreho být, stát v tomto jenom ryze negativním (byť o sobě dozajista pravdivém) pohledu; od něj není možno pro nás vyzískat něco dalšího.

A položme si tu otázku sami: je ten druhý pro nás skutečně nevyhnutelně peklem? Anebo je naopak andělem, který nás z toho pekla vysvobodí?

Pokud odhlédneme (napřed) od všech jiných okolností, asi bude platit obojí: ten druhý může být jak peklem, tak i tím andělem. Vždy přijde v prvé řadě na to, k d o je vlastně ten druhý, jaká je kvalita a ryzost jeho osobnosti.

Zažil a viděl jsem ve svém životě skutečně už několik natolik vzácných, doslova slunných osobností, že v jejich hřejivé záři alespoň pro tuto chvíli tály i ty o sobě nejmisantropičtější charaktery. V takových chvílích je opravdu velice snadno možno nabýt přesvědčení, že veškeré problémy se špatností lidstva je možno překonat prostě pomocí techniky klonování: tyto vzácné a krásné duše rozmnožit klonováním, a celé budoucí lidstvo dokáže už žít v dokonalé harmonii, obejde se plně bez jakékoli zášti a sváru.

Pokud ovšem odhlédneme od této možnosti (která snad zůstává otevřenou pro časy budoucí), pak není možno vyhnout se konstatování, že na jednu jedinou takovouto vzácnou duši přijde - ryze statisticky přinejmenším jedna, ale pocitově spíše deset či více takových, které jsou nám daleko spíše tím "peklem".

Tak se to tedy jeví v té bezprostřední rovině; když jsme jak řečeno odhlédli od všech dalších okolností.

Jenže pro nás - kteří se tu zabýváme především celospolečenskými vztahy a souvislostmi - jsou právě tyto "další okolnosti" nakonec rozhodující.

Jak řečeno, člověk může být druhému jak andělem, tak i peklem. A - jsou sice jak uvedeno osoby které jsou zcela jednoznačně vyhraněné, ať tím či oním směrem. Ale - ta naprostá většina z nás má potenciál k obojímu! Tedy být i andělem i ďáblem. A přijde mnohdy právě jenom na ty konkrétní okolnosti, která z těchto obou stránek v nás převáží.

Položme si tedy tu rozhodující otázku: za jakých okolností bude pravděpodobnější, že v nás (v nás všech) převáží ten pozitivní vztah k tomu druhému? Že se k tomu druhému budeme chovat vstřícně, že budeme spíše připraveni odpustit mu jeho poklesky? A naopak, za jakých okolností se nám ten druhý bude apriori jevit jako někdo cizí, jako rušivý element, či dokonce nebezpečí pro nás, pro naši vlastní existenci?

Asi je daleko vyšší míru této vzájemné vstřícnosti a porozumění očekávat tehdy, když budeme v nějakém druhu reálné pospolitosti; když tedy bude více věcí, které nás budou spojovat, než těch, které nás budou rozdělovat. (Mimochodem: jak Platón tak i Aristoteles neustále zdůrazňovali zásadní význam s p o l e č n é h o s t o l o v á n í všech příslušníků obce právě pro podporování takového pocitu všeobecné pospolitosti! - Velice zajímavé je to právě u Aristotela, který odmítal Platónův model společného vlastnictví - nicméně i on si byl vědom naprosté důležitosti tohoto pocitu vzájemné pospolitosti všech.)

Právě tento aspekt - pospolitost majetku či nikoli - by bylo možno ještě velice sáhodlouze rozebírat; pro tuto chvíli tento bod ale vynechme.

V každém případě je v obecné rovině možno konstatovat: právem je možno očekávat, že "ten druhý" bude pro nás tím méně "peklem", a naopak tím více oním "andělem", čím více spolu budeme r e á l n ě spřízněni, spojeni zcela reálnými okolnostmi našich životů.

K čemuž je pak už možno pouze připojit, že za podmínek kapitalismu, který je principiálně individualisticky zaměřený, a za druhé je založen na principu všeobecné konkurence, je asi málo možností očekávat a doufat, že právě v tomto společenském systému může vzniknout nějaký všeobecný pocit vzájemné pospolitosti, vstřícnosti a náchylnosti.

ano, mám to za akademismus, protože u Marxe jako hegeliána jeho materialismus určitě nebyl nějak vulgární - to ho někdy tak zploštovali jeho vykladači
a s tím že KM akcentuje společenské vztahy a s nimi spojené materiální zájmy snad nelze mít na půdě marxismu problém. V tom se mladý a starý Marx nelišili.
s Marxem lze jistě polemizovat ale ne na bázi podobných paušálních cejchů - to že se např. psychologickým aspektům lidství nevěnoval ještě není vulgarizace. Freudovi také nevytknete že se nevěnoval např. ekonomické akumulaci

Toho "vulgárního Marxe" jsem zmínil jenom proto, že tato (či podobná) předhůzka mu byla dělána, ne že by to byl (bez dalšího) můj vlastní názor či hodnocení.

Ještě jednou: ten vztah "mladého" a "starého" Marxe je velmi komplikovaný, na straně jedné je tady nepochybná kontinuita, ale na straně druhé není možno přehlížet i ten rozdíl.

Napřed ale k tomu Freudovi, ten nám opravdu může pomoci osvětlit o co se jedná: Freudovi samotnému sice opravdu nemůžeme vytýkat že se nezabýval otázkami ekonomické akumulace; jenže Freud si také nečinil nárok na to, být analytikem a terapeutem c e l é společnosti jako takové. Zatímco Marx si právě takovýto nárok činil, A - to se nedá nic dělat - každá vyšší úroveň obecnosti v sobě nevyhnutelně musí zahrnovat a obsahovat i všechny roviny nižší. Samozřejmě ne všechny v té samé hloubce jako je to v popisu práce speciálních věd - ale tak či onak ty aspekty zde přítomné být musí.

Samozřejmě, Marx by byl mohl zůstat j e n o m čistě analytikem kapitalismu, ve smyslu specifické produkční formy. Pak by ale nemohl dělat žádné jiné závěry než takové, že ten kapitalismus nefunguje zcela optimálně, že zde znovu a znovu dochází k systémovým krizím, že zde dochází k sociální nerovnosti. Zkrátka, ten velký slavný Marx by v takovém případě nemohl vytvořit o nic víc, než co dokáže jakýkoli běžný ekonom, respektive sociolog kapitalismu.

Marx byl velkým ale právě v tom, v čem tuto ryze sociálně-ekonomickou analýzu překračoval. Právě v tom, že člověka pojal jako univerzální lidskou bytost - a kapitalismus přezkoumal (a zavrhl) na základě úvah, do jaké míry tento kapitalismus brání této lidské bytosti rozvinout její veškerý humánní potenciál.

Jenže: právě toto je možno v plné míře nalézt j e n o m u toho Marxe mladého; zatímco u toho starého Marxe ta tendence jde zřetelně právě už jenom k tomu ryze ekonomizujícímu respektive sociologizujícímu pohledu, jak jsem ho popsal minule.

Ještě jednou: ne že by se starý Marx nějak principiálně distancoval od toho mladého; ale tak nějak tichou cestou se dostal přece jenom na podstatně jinou kolej. A opakuji ještě jednou - nakonec s fatálními důsledky, ta nová kolej vedla o hodně jiným směrem, nežli ta původní.

P.S. Ještě k tomu Freudovi: musím přiznat že mám zatím jenom velice malé znalosti freudomarxismu, musím se to toho ještě začíst - ale co jsem viděl, tak právě tady jsou určité myšlenkové impulsy, které by mohly skutečně mít nemalou perspektivu. Právě tím jak se snaží spojit lidské nevědomí přímo s Marxovými ekonomickými kategoriemi.

Díky za ten link, pane Morbicere, ta analýza daného tématu od M. Kroha je skutečně velice kompetentní, je to naprosto přesné vystižení celé situace kolem současného neomarxismu (a jeho dezorientovanosti).

Ten - poněkud kousavý - příměr o té habermasovsky laděné či dominované "kritické teorii" v tom smyslu že "v podstatě tak reflektují postup bývalých studentských bouřliváků typu Cohn-Bendita či Josky Fischera, kteří po opadnutí vlny studentské revolty navlékli smokingy a vrhli se do oficiální politiky" - ano, to je dokonale výstižné. Tato "kritická teorie" skutečně - a na to už jsem v minulosti nejednou poukázal - ztratila či spíše jako nepotřebnou veteš odhodila všechno, co na Marxovi bylo skutečně substanciální a závažné, a namísto toho se utápí už jenom v ryzím formalismu jakési všeobecné diskurzivní rovnosti.

Stejně tak je nutno bezvýhradně souhlasit se závěrem M. Kroha, že "budeme muset přejít od 'kulturního marxismu' k důkladnému redefinování ekonomické teorie soudobého globálního kapitalismu i s metodologickým využitím rozboru, který v podmínkách počínajícího, zárodečného kapitalismu udělali klasičtí ekonomové a zejména Karel Marx."

Tady je samozřejmě možno diskutovat o tom, co se konkrétně míní tím rekursem na metody ekonomických analýz K. Marxe; ale to tady není podstatné.

Podstatné je to, že M. Krohe skutečně naprosto přesně vystihuje a postihuje, v čem spočívá principiální - teoretická, ale tedy i akční - slabost současné "neomarxistické" levice. (Krohe konstatuje ostatně také naprosto výstižně, že ten pojem "neomarxistický" je používán vlastně už jenom ze setrvačnosti; se skutečným Marxem to už dávno nemá nic společného.)

V jediném bodě bych byl vůči vývodům M. Krohe poněkud kritický - totiž v tom momentu, kdy jak se zdá se příliš spoléhá j e n o m na tu ryze ekonomickou (respektive politickoekonomickou) analýzu, a Hegela zřejmě odsouvá jenom na vedlejší kolej víceméně oné kritizované "kulturní kritiky"). Zdá se, že Krohe se zde až příliš nechal upnout do zúžené optiky právě té Kritické teorie.

Pokud se totiž celý Hegel redukuje právě jenom na ten "boj o uznání" (jakkoli je to bezpochyby velmi zásadní součást celé Hegelovy společenské teorie) - pak ze s k u t e č n é h o Hegela zbývá pak stejně tak málo, jako ze samotného Marxe, když se tento zkrátí jenom na otázku odcizení (a když toto "odcizení" je navíc chápáno víceméně jenom subjektivně).

To jest: jakkoli má Krohe naprostou pravdu v tom, že je zapotřebí obnovit a vysloveně rehabilitovat ekonomickou analýzu kapitalismu v původním smyslu p o l i t i c k o -ekonomických (a tedy ne pouze ryze "odborně" ekonomických) analýz, pak je nutno zcela zásadně trvat na tom, že ani ty marxovské metody analýzy samy o sobě nepostačí, neboť už Marx sám vycházel z pouze (materialisticky) jednostranného chápání skutečnosti. A že se tato jednostrannost naprosto nevyhnutelně vymstila (a vždy znovu a znovu vymstí), jakmile byl učiněn pokus jeho teorie převést v reálnou společenskou praxi.

Ještě k té redefinici: Krohe naprosto přesně poukazuje na principiální nutnost a potřebnost r e d e f i n i c e základních (marxistických) ekonomických pojmů. To jsou pojmy jako "práce", "nadpráce", "vykořisťování" atd.atd.

Ano, jakýkoli pohyb vpřed je možno jenom a jedině přes redefinici, nové a důkladné promyšlení těchto základních pojmů politické ekonomie. Ale: nelze zapomínat (a tady si nejsem docela jistý do jaké míry je si toho sám M. Krohe vědom), stejně tak je nutno "redefinovat" i samotného člověka. Neboť je stejně tak nepochybné, že jak už dnes bez dalšího nevystačíme s původními Marxovými definicemi z oblasti politické ekonomie, tak stejně nevystačíme i s jeho definicí člověka jako prostého typu "homo faber". Z dnešní perspektivy je nutno se ptát, kým a čím je vlastně skutečně tento podivný tvor v průsečíku jeho materiálně-ekonomických, ale zároveň individuálně-duševních a duševních sfér jeho existence.

kriticky promýšlet lze všechno a jestli neomarxismus připadá někomu málo marxistický je to možné. pokud jsme ale nazval strašením tak naprosto záměrně - o nekonečné debaty o definicích a redefinicích mi nešlo
cílil jsem na to, proč se v určitých kruzích slovo neomarxismus požívá jako zlostná nadávka - a nešlo o žádnou zkratku. Naopak , o podtržení jistého nebezpečného rysu v současných debatách..
Prostě agitátory původně krajní pravice, což se přeneslo i myšlenkového okruhu Literárních listů dráždí samotná témata skloňovaná tzv. kulturní levicí A takhle animozita nemá racionální nýbrž iracionální obsah.
Tudíž kritické pilování pojmů a debaty o té správné míře marxismu (či čeho) se tím zcela míjí. Proto jsme neomarxismus vzal pod ochranu, proto jsme připomněl že patří do civilizačního duchovního dědictví.

Dobře, dobře, pane Dolejši, ta Vaše původní intence je dosti jasná (alespoň mně, nejsem si jistý jak všem dalším účastníkům následné diskuse), samozřejmě v tomto smyslu proti tomu Vašemu textu nelze nic namítat.

Ale nedá se nic dělat, ta diskuse (přesněji řečeno: podle všeho t y diskuse) které se potom o tomto tématu rozvinuly (M. Krohe se výslovně odvolává na diskuse v sociálních sítích) přerostla/y původní téma. To už se tak stává. A při dané příležitosti se diskutovalo o samotné podstatě, smyslu a perspektivách toho teoretického či názorového směru v levicové teorii souhrnné známých pod označením "neomarxismus". A přesně na tyto diskuse navázal Krohe, se svou analýzou daného fenoménu. A já jsem zde zase reagoval výlučně na ten text M. Krohe.

Takže, pane Dolejši, toto opravdu nebylo nic proti Vám, ale prostě diskuse o věci šla dále. ;-)

Jistěže nic ve zlém, ovšem právě proto že ta další diskuse m.j. argumentuje i polemickým článkem pana doc. Kroha jsem přeci jen ještě jednou zareagoval.
protože kromě problému zda je kulturní levice dost marxistická a ekonomická (což je problém který ani neřeším) tak napsal že svým ohražením vlastně hloubím příkop na levici
A to je právě ono - já tvrdím, že příkop hloubí ti, kteří mají potřebu líčit neomarxisty či autory frankfurtské školy jako rozvratníky civilizace což je slovník krajní pravice.
A jsem hluboce přesvědčen že bránit autory jako Marcuse, Fromm a další takovým nařčením já příkopy nehloubím. že se tu jedná od pana Kroha jen o zbytečný obranný reflex

proč by to "dráždění" nemohlo mít racionální obsah?

Nebo-li, proč upíráte svým oponentům racionalitu a zároveň je nálepkujete jako krajní pravici?

Jak chcete racionálně omluvit fanatické výkřiky že lidé jako E, Fromm rozvrací naši civilizaci ?
Ne, jde jen o propagandistickou a nekompetentní denunciaci, nic víc - a u toho by levice figurovat neměla.

"Samotná témata..." jste v odpovědi nahradil "lidé jako E. Fromm".

Souhlasím s Vámi, že "lidé jako E. Fromm" civilizaci nerozvrací. A teď k těm "samotným tématům skloňovaným kulturní levicí", rozvrací nebo nerozvrací civilizaci?

Vágní termín "neomarxismus" vyvolává kontroverze.

Ze strany těch, kteří jsou dnes někým jiným označeni za "neomarxisty" je tento termín odmítán buď jako nepřesný, nebo jako nadávka. Následuje zcela logická reakce oněch nepřesně označených či dehonestovaných: Označí pro změnu ty, kteří je tak označují, za "neofašisty" a jejich myšlení shrnou pod pojem "neofašismus". Samozřejmě ani tato skupina s tímto označením souhlasit nebude, jelikož se stejně jako ti první domnívají, že civilizaci nerozvracejí, ale naopak ji před rozvratem chrání.

Pan Dolejš ale nakonec ten nepřesný termín "neomarxismus vzal pod ochranu" a dokonce "připomněl, že patří do civilizačního duchovního dědictví" (Čtvrtek, 2.Března 2017, 08:41:17 ).

Mohli bychom tedy učinit kompromis a zařadit i ten dnes také velmi vágně a taktéž účelově používaný "neofašismus" do civilizačního duchovního dědictví?

je neomarxistické. Ovšem neomarxistické je jen takové odmítnutí konzumu, které je spojeno s nevázaným konzumem v oblasti sexu.

Pokud bude odmítnutí konzumu důsledné (viz některé náboženské sekty odmítající civilizační výdobytky), nebude neomarxistické.

Pane Dolejši, ta rozhodující pasáž u M. Krohe (musel jsem si to znovu přečíst) zní takto:

"Důležitou otázkou je, zda se kritická teorie může stát základem či významnou složkou formování budoucího levicového paradigmatu. Jiří Dolejš si zřejmě myslí, že ano, a je ji ochoten politicky bránit i za cenu „vykopání příkopů“ či pomocí jiných bariér. Neuvědomuje si přitom, že jakákoliv politická obrana teorii spíše škodí, protože ji zbavuje potřebné zpětné vazby."

Musím přiznat, že při prvním čtení mi ta výtka ze strany M. Krohe vůči Vám přišla také poněkud nesrozumitelná. Ale je nutno zpřítomnit si centrální Kroheovy intence: jemu se ani zdaleka v prvé řadě nejedná o to "vykopávání příkopů", nýbrž o to, jakou roli je dnes ještě vůbec celé té "kritické teorii" respektive "neomarxismu" možno přiznat. A řekl bych, že Krohe Vám má spíše za zlé, že v tom současném neomarxismu stále ještě (alespoň podle jeho názoru) shledáváte nějaké perspektivy, takže pokládáte za potřebné ho bránit.

Jde o to: Krohe evidentně celý ten s o u č a s n ý neomarxismus pokládá za ideově naprosto sterilní. Natolik sterilní, že celému levicovému hnutí spíše škodí, tím že ho zavádí na slepou kolej falešného identifikování se s integrativními evropskými procesy a strukturami, které ale ve své podstatě mají stále ještě prokapitalistický charakter. (Alespoň takto já M. Kroheho chápu.)

A to je skutečně velice zásadní moment. Pane Dolejši, já se skutečně nedomnívám že Krohe by Vám měl za zlé že bráníte takové bezpochyby významné a kvalitní levicové teoretiky jako Marcuse apod. proti obhroublým útokům ze strany fundamentalistické pravice. Jak věc vidím já, Krohe chce skutečně v prvé řadě poukázat na tu naprosto myšlenkovou - a ideovou - sterilitu toho s o u č a s n é h o neomarxismu; a v zápalu boje proti němu jste se mu tak nějak prostě dostal do rány.

A nebylo by vůbec dobré, kdybychom pod vlivem tohoto nakonec jenom podružného aspektu přehlédli tu hlavní myšlenku M. Krohe: totiž jeho poukaz na to, že jestliže chce mít současná levice opravdu nějakou historickou perspektivu, že musí opustit tuto slepou větev p o u z e jakési kulturní kritiky, a že se musí dokázat vrátit ke svým nejvlastnějším kořenům, totiž k důsledné analýze (a "redefinici") zcela fundamentálních pojmů z oblasti politické ekonomie.

Anebo, s Marxem řečeno: že je nutno zase jednou po čase postavit věci "z hlavy na nohy", a namísto sterilní kritiky kulturních fenoménů vrátit se k analýze oné prioritní "materiální základny".

Ostatně, ve svém textu "Lesk a bída neomarxismu" (kterému redakce ovšem dala nakonec jiný název) jsem vyjádřil přesně ten samý názor, jaký zastává M. Krohe.

na dost plytký politický útok - a nic jiného ty explicitní nadávky na údajně rozvracečské neomarxisty nejsou - prostě přišla obranná reakce - řekl bych potřebná, a označit ji za příkop je podivný reflex.
pokud někdo myslí že něčemu podobnému lze čelit jen akademicky, tak je řekl bych přinejmenším naivní - pokud tedy s tím útokem implicitně nesouhlasí
to co se objevuje na white media, ale bohužel se to projevilo i v literárkách přebývající pod střechou Parlamentních listů, prostě není ani za mák nějaká akademická debata hledající nějaký myšlenkový grál
co z pohledu nějaké abstraktní teorie (spíše ideologie) má perspektivu, či je sterilní slepá větev, se ukáže až časem - jak psychoanalýza, axiologie, sémantika tak i třeba i problematika konzumerismu nepochybně perspektivu má. Kulturní fenomény opravdu nejsou něco co patří do koše.
Ale o to těm honícím psům ultrakonzervativismu vůbec nejde - což potvrzuje i často imbecilní debata o tzv. sluníčkářích ze strany tzv. slušnočechů - a nevidím rozumné se k tomu účelovému strašení neomarxismem (lidskými právy a hodnotami atp) přidávat.
Pokud si někdo myslí že člověk je jen bestie která se naučila mluvit a používat nástroje tak ať řekne rovnou, je-li mimo půdu universalistické humanistické tradice, ale ať to nezakrývá hrou na abstraktní kritičnost.

Chcete říct, že seriózní diskuse zde nemá smysl a že tedy nebudete diskutovat ani na téma - podle mě poněkud vágně vymezeného - pojmu "neomarxismus", ani na téma "témat skloňovaných kulturní levicí" a že tedy jediné, co považujete smysluplné, je obrana neomarxismu, nikoliv ovšem prostřednictvím seriózní diskuse?

zřetelně pojmenovat to, proti čemu se vymezují.

A je celkem logické, že ti, kteří jsou takto pojmenováni svými odpůrci, se rozčílí.

V důsledku této potřeby bylo například znovuobjeveno(!) slovo sluníčkář, jehož původní spíše kladný význam již upadl skoro v zapomnění, nebo byla recyklována právě slova neomarxismus, xenofobie, fašismus...

Význam, který si takto recyklovaná slova (recyklovaná z potřeby pojmenovat něco, proti čemu vzniká odpor) nesou z minulosti, nemusí souhlasit s charakterem toho, co je z motivu zavržení pojmenováváno.

Možná rozumět nechcete - prostě si já seriózní diskusi ale i zavrhované rozvratníky civilizace představuji jinak.
A ta agitka krajní pravice ani její rádoby věcné relativizování pro mne žádnou seriózní diskusi nastartovat nemůže

jak si tedy představujete seriózní diskusi? Mohu s Vámi v seriózní diskusi nesouhlasit?

Neptám se ironicky, ptám se proto, že mám na seriózní diskusi také zájem.