„Mladá fronta a Lidovky mají totožnou titulní stranu. Koupil jsem si oba výtisky, abych mohl jednou svým dětem ukázat, jak to tady vypadalo před revolucí,“ prohlásil kdysi kamarád. Bylo to krátce potom, co Babiš koupil Mafru.

Dneska na tu dobu vzpomínám jako na optimistickou. Byly to v časy, kdy jsem se necítil jako lovná zvěř — jediní, kdo si mě vedl na svých výhružných seznamech (konkrétně v sekci Neomarxisté), byli pofidérní a okrajoví rasisté ze serveru White Media.

Časy se změnily k horšímu. Teorie takzvaného neomarxistického spiknutí se usídlila v médiích, která jsou mnohými považována za hlavní proud…

Před občanskou válkou

Mám doma starou komodu. Ukládám si do ní převážně výtisky týdeníků Reflex a Echo, abych mohl jednou ukázat svým dětem, jak to tady vypadalo před občanskou válkou.

V posledním čísle druhého jmenovaného periodika se Lenka Zlámalová úspěšně posunula až na úroveň neonacistických teorií o spiknutí kulturních neomarxistů, kteří se pokoušejí nastolit nový světový řád likvidující tradiční rodinu a pořádající nezřízené homosexuální orgie s dětmi.

Pojem „neomarxisté“ nahrazuje Zlámalová termínem „progresivisté“, pak už následuje paranoidní schéma dobře známé všem, kdo se stali trnem v oku fašistům: elitářští levičáci jsou proti lidu, proto by nebyli nikdy zvoleni, a tak se pokoušejí chopit moci plíživější strategií obsazování klíčových postů, z nichž svou zvrácenou ideologii aplikují na většinu shora a proti její vůli.

„Působení neomarxistů je prozatím limitované tlakem národa,“ píše libovolný z pofidérních editorů rasistického webu White Media. „Agendu, kterou prosazují, drtivá většina společnosti odmítá,“ píše pro změnu o stejných lidech Zlámalová.

A pokračuje: „Do těch klíčových institucí na důležitá místa zároveň stahují své mentální a ideové souputníky, čímž z nich dělají státem financovaná epicentra pro prosazování těchto menšinových názorů. Když připočteme nejrůznější neziskové (z evropských dotací žijící) spolky, vzniká tady nový, velmi silný progresivistický průmysl s obrovskou mocí prosazovat svou agendu, kterou většina společnosti odmítá.“

Pro demokratickou vládu s levicovým premiérem pracují ve větší míře levicově ladění zaměstnanci. Aby mohla Lenka Zlámalová označit takový jev za problematický, musí si pomáhat neuvěřitelně úpadkovou konspirační teorií z dílny deklarovaných fašistů. Bez konspirační zápletky, ve které spolu všichni levičáci vzorně spolupracují na svém ďábelském plánu, by se musela koukat, jak jí politicky ujel vlak.

Chtěla by být hlasem apolitického rozumu, svou ochotou podílet se na pronásledování veřejně činných více či méně levicových intelektuálů si však svou stranu vybrala. A ta strana není ani modrá, ani rudá, nýbrž hnědá.

↗

Hon na lidská práva

Zlámalová umí ve světě fungujícím podle kréda „Náhoda? Nemyslím si“ očividně našlapovat jistými kroky. Když cituje oxfordskou studii Jacoba Cornidese o antidiskriminační agendě, pozastavuje se spolu s autorem nad „zajímavou“ kauzalitou: největší procento lidí zažilo diskriminaci v zemích s nejbujnější lidskoprávní mašinérií (Švédsko, Rakousko).

Zlámalová naznačuje, že v Evropě („kde je rovnost před zákonem základním ústavním principem“) si lidé vymýšlí, protože je to „učí“ lidskoprávní aktivisté, kteří tak sami získají novou práci.

„Vždycky jsem byl přesvědčen,“ píše Cornides v pasáži, kterou si autorka vybrala, „že skandinávské země jsou vzory otevřené, tolerantní a inkluzivní společnosti. Jak je možné, že se tady cítí nejvíce lidí diskriminováno? A nejméně jich je naopak v Turecku, Chorvatsku (19 procent), Rumunsku (15 procent) a Litvě (14 procent). Je tam vidět společný trend.“

Zlámalová tak nabízí vzorec, který bychom mohli nazvat třeba „koeficient Z“. Pokud by jej zkoušela aplikovat všude možně po světě, aby tak našla svůj ideální stát, zcela očištěný od lidskoprávních výmyslů a zblblé občanské společnosti, objevila by ho nejspíš někde v subsaharské Africe: státy, které nejsou zmítané progresivisty, jsou sice možná zmítané občanskými válkami, beznadějí, hladem a chudobou, podle koeficientu Z tu však není diskriminován zhola nikdo.

Kdyby se Lenka Zlámalová místo nezřízeného konspirování radši nadechla a zamyslela, mohlo by ji napadnout, že ta kauzalita funguje přesně obráceně: v lidskoprávně nejvyspělejších zemích jsou lidé citlivější vůči diskriminaci prostě proto, že svá práva lépe znají — a neváhají se o ně přihlásit prostě proto, že jim systém umí vyjít vstříc. V takovém světě sice možná roste složka s případy diskriminace, současně s ní ale roste i prostor praktického osvobození od těchto diskriminací.

Je evidentní, že co Zlámalová vnímá ve svém podivném uvažování jako zvrácené spiknutí nabídky a poptávky mezi elitářskými progresivisty a zhýčkanou masou, je ve skutečnosti jen důslednějším naplňováním demokratického ideálu, než na jaké jsme zvyklí směrem na východ.

Je to stejné, jako když se rostoucí procento nahlášených znásilnění ve Švédsku svádělo na migranty. Procento násilníků mezi migranty přitom nepřevyšovalo procento násilníků ve zbytku populace. Logičtějším vysvětlením byl úspěch kampaně motivující švédské ženy, aby svou násilnou zkušenost nahlašovaly. Asi bychom se nestačili divit, kdyby podobná kampaň zabrala u nás...

A jak je vůbec možné, že zatímco v českých zemích progresivní agendu „drtivá většina společnosti odmítá“, ve Švédsku se s jejími protagonisty tatáž drtivá většina spolčila v ubrečené alianci dotací a změkčilosti? Samé otázky…

Spiklenci a bojovníci proti politické korektnosti, jimž dělá Lenka Zlámalová propustku do médií se seriózně vyhlížející hlavičkou, se snaží tvářit apoliticky, hlásají radikální pluralitu pravd a odmítají jakékoli kritérium správnosti, legitimity či koherence. Nemůžou mi tedy z principu bránit v tom, abych si vesele pěstoval svou vlastní konspirační teorii:

Konspirátoři všech zemí se spikli proti nám, obyčejným lidem, a snaží se nám frontální masáží skrze alternativní servery, politicky nekorektní média a diskusní vlákna vnutit lživý obraz o světě, v němž jsou politikové loutkami v rukou tajných zájmových skupin. Tito lidé ve skutečnosti pracují v žoldu ještě tajnějších zájmových skupin, v jejichž rukou jsou tyto obyčejně tajné zájmové skupiny jen loutkami. Démon politické nekorektnosti nám brání v tom, abych mohli mluvit na rovinu o světě takovém, jaký skutečně je.

Doba je zlá. Potřebujeme skutečnou diskusi. Bez příkazů, které nám chce vnutit lid, který se zcela odcizil obyčejným lidem. Bez diktátu politické nekorektnosti…