Poradili byste někomu, aby šel hasit požár svého domu vlhkým ručníkem? Nebo aby šel do války s plácačkou na mouchy? Rady jak řešit klimatickou krizi by ale sotva mohly být jejímu rozsahu méně přiměřené.

Minulý týden jsem dostal email nabízející „třicet nápadů, jak pomoct planetě u sebe v kanceláři.“ Můžu přestat používat bombičková pera, natřít stěny co nejsvětleji, přestat používat výtah. Až doma vysupím do schodů, můžu pokračovat. Vyměnit žárovky, nakupovat místní zeleninu, pořídit si ekologické spotřebiče, dát si na střechu solární panel.

A studie vydaná minulý čtvrtek tvrdí, že přišla na ten vůbec nejlepší způsob, jak se se změnami klimatu poprat: můžu zapomenout, že bych někdy mohl mít děti.

Nabádání, abychom se polepšili v osobním životě, je všudypřítomné. Valí se nás z reklam velkých korporací, ze školních učebnic i kampaní ekologických organizací. Zdá se být tak normální a smysluplné, jako to, že dýcháme vzduch. Těžko bychom ale mohli být více klamáni.

Zatímco se vyčerpáváme snahou o co nejekologičtější životní způsob, ropné a uhelné korporace spolehlivě pracují na tom, aby i naše nejlepší snahy přišly vniveč. Analýza emisí oxidu uhličitého po roce 1988? Pouhá stovka firem zodpovídá za šokujících jednasedmdesát procent exhalací. Ty si pohráváš s propiskami a panely, oni pokračují v pálení planety.

Ani svoboda těchto korporací znečišťovat si, jak se jim zachce — ani posedlost směšně neúčinnými změnami v životním stylu — není žádná náhoda. Obojí je výsledkem ideologické války, vedené posledních čtyřicet let proti samotné možnosti kolektivního jednání. Jakkoli byla ničivě úspěšná, není dosud pozdě její výsledky zvrátit.

Politický projekt neoliberalismu, za jehož vzestupem stáli Tchatcherová s Reaganem, sledoval dva hlavní cíle. Prvním bylo odstranit jakékoli překážky stojící v cestě neomezenému výkonu soukromé, nikým nekontrolované moci. Tím druhým bylo naopak postavit nepřekonatelné překážky do cesty jakémukoli výkonu kolektivní, demokratické moci ve veřejném zájmu.

Děti Thatcherové

Klasické neoliberální reformy - privatizace, deregulace, snižování daní a vytváření „smluv o volném obchodu“ — měly dát korporacím úplnou volnost hromadit nezměrné zisky a zacházet přitom s naší atmosférou jako se skládkou odpadů. Na druhé straně bylo jejich účelem ochromit naši schopnost dbát (skrze instituce státu) o naše kolektivní blaho a společně rozhodovat, jakou chceme budoucnost.

Cokoliv, co jen trochu připomíná veřejnou pojistku proti neomezené moci korporací, se stalo terčem neúnavných útoků neoliberálních elit. Lobbyingem a milionovými dary politickým stranám korporace podemílají demokratické instituce, blokují ekologická opatření a udržují v chodu mašinérii dotací na těžbu fosilních paliv. Naopak síla odborových svazů, nejúčinnějšího nástroje na ochranu práv pracujících, je omezována kde se dá.

Právě v této chvíli, kdy lidstvo čelí klimatické krizi, jež si žádá odpovídající, tedy kolektivní a politickou odpověď, stojí mu neoliberální ideologie v cestě. Pokud tedy chceme dostatečně rychle snížit emise, musíme nejprve přestat vzývat neviditelnou ruku trhu.

Je třeba získat zpět pod kontrolu veřejnosti železnice, veřejné služby i energetické sítě. Regulovat korporace tak, abychom se fosilních paliv zbavili co nejrychleji. Zásadně jim zvýšit daně a z veřejných rozpočtů financovat program masivních investic do infrastruktury, opatření pro adaptaci na extrémní počasí a samozřejmě obnovitelných zdrojů energie — tak, aby mohl mít solární panel na střeše každý, nejen já.

Neoliberalismus způsobil nejen to, že se takový program zdá politicky nereálný: snažil se jej rovněž učinit kulturně nepřijatelným. Oslavováním soutěživosti, sobectví a extrémního individualismu, démonizací soucitu a solidarity, se mu podařilo společnost rozklížit a poškodit pouta, jež nás vážou jeden k druhému. Jako zákeřný, antisociální jed, šířil neoliberalismus nauku Margaret Thatcherové: „neexistuje nic takového jako společnost.“

Mnohé studie ukázaly, že lidé dospívající v době její vlády vyrostli v individualističtější a konzumnější jedince, než jejich předkové. Jsme ponořeni do kultury, která nás nutí uvažovat o sobě jako o spotřebitelích, místo jako o občanech a vede k soběstačnosti místo ke vzájemnosti. Je pak nějaký div, že se tváři v tvář systémové krizi uchylujeme k bezmocnému a osamělému úsilí? Všichni jsme v tomto smyslu „dětmi Thatcherové“.

↗

Osobní rozhodnutí by ale mohla mít význam jedině tehdy, pokud by náš ekonomický systém poskytoval dostupnou možnost chovat se ekologicky všem — a ne jen hrstce těch nejbohatších. Foto memolition.com

Dokonce i před vzestupem neoliberalismu těžila kapitalistická ekonomika z toho, že lidé postižení strukturálními poruchami vykořisťovatelského systému — chudobou, nezaměstnaností, nemocemi či nedostatkem naplnění — věřili, že ve skutečnosti je na vině jejich osobní selhání.

Neoliberalismus se tohoto zvnitřněného sebemrskačství zmocnil a dal mu přerůst do zcela absurdních rozměrů. Vede nás k tomu, abychom se vinili a hanbili nejen nedokážeme-li si najít dobrou práci, dostat se z dluhů, či najít si vinou stresu a přepracování dost času na své přátele. Teď musíme na svých bedrech nést dokonce i zodpovědnost za hrozící ekologickou pohromu.

Osobní rozhodnutí by ale mohla mít význam jedině tehdy, pokud by náš ekonomický systém poskytoval dostupnou možnost chovat se ekologicky všem — a ne jen hrstce těch nejbohatších.

Přestat uvažovat pouze jako jednotlivci

Nebude-li všeobecně dostupná veřejná doprava, lidé budou jezdit auty. Budou-li ekologické potraviny od místních zemědělců příliš drahé, nepřestanou lidé chodit do nadnárodních hypermarketů. Dokud bude průmysl chrlit na trh nekonečné záplavy levného, nekvalitního spotřebního zboží, budou lidé nakupovat, nakupovat a nakupovat.

Tak nás neoliberalismus napálil. Přiměl nás věřit, že změnám klimatu se máme stavět skrze peněženku a ne skrze politiku. Uvědomělým nakupováním můžeme možná utišit náš pocit viny. Jedině masová politická hnutí ale mohou získat moc, nezbytnou k podstatné změně směru, jímž se klimatická krize vyvíjí. Aby se tak mohlo stát, musíme v první řadě zlomit mentální kletbu, již na nás neoliberalismus uvalil: přestat uvažovat pouze jako jednotlivci.

Dobrou zprávou je, že přirozený instinkt lidí jednat společně je nevykořenitelný — a kolektivní imaginace se dnes také konečně vrací na scénu. Hnutí za klimatickou spravedlnost brání výstavbám ropovodů, nutí veřejné instituce k divestování bilionů dolarů z fosilních korporací a získává podporu pro přechod na stoprocentně obnovitelnou energetiku v obcích, městech i státech po celém světě. 

Přirozeně se politicky spojuje s lidskoprávními hnutími jako Black Lives Matter, se zápasy za práva imigrantů či původních obyvatel, s odboráři při zápasech o důstojné mzdy. A zdá se, že pod tlakem takových hnutí se i některé politické strany konečně odhodlávají postavit se neoliberálnímu dogmatu na odpor.

Nikdo toho není lepším příkladem než Jeremy Corbyn. Volební program jeho Labour Party měl jednoduchý princip: současně snížit nerovnost v distribuci bohatství i emise. Zdanit korporace a oligarchy a rozjet veřejné investice do bezuhlíkové ekonomiky. Přimět bohaté, aby také oni zaplatili svůj spravedlivý díl nákladů na nezbytnou transformaci energetiky.

Britské politické třídě a korporátním médiím to přišlo k smíchu. Ale milionům lidí to stálo za to, aby přišli k volbám a dali takovému programu svůj hlas. Společnost, dávno odsouzená neoliberály k zániku, je zpět. A má vztek.

Takže což o to, pěstujte si vlastní mrkev a samozřejmě jezděte na kole. Budete zdravější a šťastnější. Je ale načase přestat se trápit tím, jak moc ekologický je náš vlastní životní styl — a společně se postavit na odpor moci velkých firem.

Článek „Neoliberalism has conned us into fighting climate change as individuals“ původně vydaný na the Guardian přeložil do češtiny Josef Patočka.