Lidé svěřili přítomnost i budoucnost planety do rukou třiceti firem zodpovědných za jednasedmdesát procent globálních emisí skleníkových plynů — ohřívají ji jak globální termostat. Když už nebude čím oteplovat, mohou alespoň na zátop vykácet zvířecí biotopy. Vždyť lidští synové vládnou Matce Zemi, tak proč ji nevytěžit?

Čím dál častěji zapomínáme, že je Země matkou nejen lidí, ale také zvířat. Ta si svá obydlí sice nehraničí betonovými kvádry či elektrickými ploty, to však neznamená, že jim území nepatří. Již v minulém století biblista a přírodovědec Vitus B. Dröscher upozorňoval, že si kupříkladu jeleni vyhrazují svá území pomocí pachů. Jak před jinými jeleny, tak před lidmi.

Zatímco v Americe člověku hrozí při vstupu na cizí pozemek rána z kulovnice, v lese je to bezpečnější. To ještě neznamená, že království lesů lidem beze zbytku náleží. Mají jen od zvířat povolen vstup. O to spíš by se na těchto místech měli chovat jako návštěvníci, a nikoliv jako vetřelci. Jenže, jak si povšiml spisovatel Ludwig Börne, „příroda nás ustavičně nabádá k hříchu“.

A tak si přihříváme svět a kácíme lesy. „Kultura je naší přírodou — a my jsme zlodějské straky, lovci-sběrači putující světem Komunikační techniky,“ píše filosof Hakim Bey.

Jak se do lesa volá...

Někdy se zdá, že zvířata mají našich intervencí po krk. Kupříkladu medvědi vytváří dojem, že se rozhodli bránit svou půdu. Před nedávnem informoval americký deník Washington Post o případu vloupání do domu. Nevnikli do něj lupiči, ale medvěd. Do domu americké studentky vešel s ledovým klidem. Najedl se tam. Zahrál si na piano. Pak si šel zas po svých.

Na první pohled banální kauza by nám měla být varováním. Vloupáváme se do zvířecích domovů, srovnáváme je se zemí a obydlujeme místa, v nichž by měla vládnout divočina. Stále častější medvědí invaze jsou logickým důsledkem. Kvůli ničení jejich přirozených obydlí se medvědi stávají kriticky ohroženým druhem, nemají, kde žít, ani co jíst. V rámci přežití pak chodí do našich domů postavených na místech, kde by mohli jinak poklidně pobývat a přezimovat s dostatkem potravy. Medvědi nemají jiné východisko, než nám oplatit stejnou mincí, kterou na ně vrháme.

Někdy si představuji, že medvědi nezůstanou jen u studentských krcálků a rodinných domků. Že zvířecí aktéři vtrhnou do světa techniky a těžby jako protestní uskupení. Uspořádali by například happeningy na těžebních lodí Shellu (jedné z firem, které se nejvíce podílí na globálním oteplování a vymírání mnoha živočišných druhů). Medvědi by se nalodili na palubu kocábky, přivázali se ke sloupům a těžebním ramenům. Jeden z nich by k tomu hrál na přenosné piano. Alespoň do chvíle, než by je zadržela police a odvezla v kotcích na stanici.

K takovému protestu bych se přidal. Ostatně více smyslu mi dává vnímání přírody jako Matky Země, zvěře jako bratrů a sester, samostatných aktérů — více smyslu, než rabování vlastního domova, kterého se nyní naše civilizace dopouští.