Někde je asi chyba, když jen v mozku máme cca 85 miliard neuronů/nervových buněk.

"We estimate the total number of bacteria in the 70 kg "reference man" to be 3.8·10^13. For human cells, we identify the dominant role of the hematopoietic lineage to the total count (≈90%) and revise past estimates to 3.0·10^13 human cells."

http://journals.plos.org/plosbiology/article?id=10.1371/journal.pbio.1002533

"Jenomže biflování fyziky, chemie nebo biologie není argument proti fyzice, chemii nebo biologii, nýbrž proti biflování."

Kateřina ale jasně říká, že na tomto místě záměrně přehání. Pokud ale s jádrem jejího článku souhlasíme, pak asi musíme přijmout i to omezení časové dotace přírodověd. Případně něčeho jiného (češtiny?), ale víc času na občanské vzdělávání se někde prostě vzít musí. Pokud nechceme, aby žáci trávili ve výuce celkově víc času, což doufám nechceme, měli bychom chtít spíš opak.

Obávám se, že biflování je jen další součástí disciplinace, místo vzdělání dát žákům jasný pocit, že budou dělat v životě spoustu nesmyslů podle příkazů, které nechápau a podle toho budou hodnoceni.

I když jsem býval dobrý na matiku a jezdil po olympiádách, její hlubiny předemnou otevřel až filozof Hejdánek. A mou nevraživost vůči chemii odstranil Milan Smrž, který dokáže jasně vysvětlit souvislosti a procesy.

Takové vzdělání má smysl a jeho časová dotace může být klidně nižší, protože principiální pochopení přijde rychleji a bezuzdný nácvik hlavoruční postupů opravdu nemá smysl.

Ano, Mao skutečně řekl, čím víc se člověk učí, tím se stává hloupějším. Dokonce pak i novoplatonik Plótínos tuto Maovu moudrost částečně potvrzuje, když říká, že k poznání jedničky je nutno nevědět vůbec nic.

Zevrubným studiem marxismu-leninismu jsem však nakonec došel k závěru, že tomu tak není, že Lenin hloupý nebyl, přestože vyzývá k učení. On se totiž se svým požadavkem občanského vzdělávání obrací k masám... (Byl teda pěkně mazanej, že jo ;-)

Disciplinace je zcela nezbytnou součástí socializace člověka a zvláště každého učení se. Bez disciplinace, která se transformovala v sebedisciplínování (což je vlastně definice vzdělání) se člověk nemůže stát autonomním subjektem.

Bez matematické rutiny a cvičení paměti -- moje děti se ve škole, bohužel, učily jen zlomek básní, které jsem musel umět z paměti já --, bez požadavků používat řeč způsobem vzdělaným (a tudíž nikoliv bezprostředním, "tak jak mi zobák narost") zatím nikdo nedokázal rozvinout lidský potenciál nezbytný ke kritickému osvojení si kultury.

Bez disciplinace to nejde, jde o to, k čemu ta disciplinace -- může to být i disciplinace ke svobodě.

Ono je jednodušší hlásat nemyšlení, svobodné a nefrustrované děti, které jsou schopny se k svému okolí vyjadřovat spontánně (česky "rozmazleně") a zaměňovat si tuto spontaneitu s kritičností. A můžeš to ovšem vyztužit údajně antikapitalistickým postojem.

Chtěl jsem poznamenat něco podobného, jak to napsal už pan Profant. Podle mne je jistý dril potřebný v každém oboru - i v matematice. Mně sice olympiády tolik nešly, ale pokud to člověk chtěl dělat dobře, minimálně úpravy výrazů mít nabiflované musel. Stejná byla i moje zkušenost na VŠ - prostě se musela na zkoušku z analýzy spočítat velká čast cvičebnice. Ono je dokonce řekl bych v pořádku, že člověk většinu faktů eventuálně zapomene; o tom je právě to učení, získat z těch faktů intuici, kterou neumíme předat jinak než právě prolitím velkého množství faktů skrz mozek.

Člověk o svých politických preferencích nerozhoduje racionální úvahou, tedy tak, že by jednotlivé programy stran a výroky politiků srovnával s nějakým "objektivním etalonem" praktické realizovatelnosti programů, pravdivosti výroků a "správného směřování světa", kterýžto "etalon" občan nabyl kvalitním politickým vzděláváním, neboli získáním občanské kompetence.

Osvojení tohototo "etalonu pravdy" se totiž jinými slovy nazývá displinace a indoktrinace. V pluralitní demokracii se ale musíme smířit s tím, že lidé mají různé názory, a tyto názory se nedají poměřovat nějakým "objektivním etalonem správnosti".

Jde opět (jako už tolikrát) o ztrátu cíle demokratického uspořádání v mlze ideologie. Cílem demokratického uspořádání není nalezení "objektivně správného řešení" (což vede k totalitě), cílem je nalezení konsenzu mezi různými zájmy.

"Objektivně správné řešení" je naopak nalézáno prostřednictvím politicky neznásilněného kulturního vývoje, jehož výsledkem je nějaká sada zvolna a konsenzuálně se měnících společně sdílených hodnot. Tyto společně sdílené hodnoty nelze znásilňovat politickým vzděláváním obyvatelstva, směřujícím k nátlakovému prosazení skupinových zájmů na úkor společnosti.

------------------------------------------------------------

Pokud tedy budeme "levicové projekty nápravy společnosti" nadále přirovnávat k uzdravujícímu psychologovi a lid ("neschopný uvědomit si své skutečné zájmy a jednající proti nim") k jeho pacientovi, je to velmi špatně a je to cesta k totalitě.

Krásné slovní spojení; v dnešní "liberální" době se ovšem naprosté většině bude jevit naprostým protikladem, ale jedině odvahou přijmout protiklady a paradoxy naší existence se můžeme dostat někam dál.

Jistá "vedoucí síla" už nás k té "svobodě" kdysi chtěla dokopat třeba i násilím.

je "poznaná nutnost", tedy odmítnutí libovůle a přijetí svobody.

Tou "silou která nás chtěla dokopat ke svobodě" jste snad měl na mysli křesťanství, pane Nusharte?