Nestává se člověku často, aby psal polemiku s článkem, který mu mluví z duše. Ale právě to se zrovna chystám učinit.

Kateřina Smejkalová tady minulé úterý napsala, že nás české školství neumí připravit na život v demokratické společnosti. Nepomáhá nám pochopit světonázory a hodnoty, které se v ní potkávají a střetávají. Neučí nás dovednostem potřebným ke správě společných věcí. Nedává nám návod, jak rozumět médiím. Chystat nás ke kompetentnímu občanství by měl být jeden z hlavních úkolů školy. Ale často končí u ponejvíce banálních encyklopedických položek typu — použijeme-li autorčin příklad — o „počtu členů a členek Poslanecké sněmovny a Senátu“. Čest výjimkám.

Nejenže má autorka recht. Mnohem víc než to. Má důležitý recht. Poukázala na jeden z hlavních důvodů, proč česká demokracie ledaskdy připomíná odškrtávání položek v dotazníku. Škola nás má připravovat na život a demokratický stát patří mezi hlavní rozměry našich životů. Kurikulum by to mělo vzít v potaz. A Německo, na které Kateřina Smejkalová poukazuje „se směsicí fascinace a nadšení“, je opravdu skvělý vzor.

↗

Škola by měla dětem představovat fascinující svět kolem nás — prapodivné hlubiny vesmíru, přírodu hned za domem plnou rozličných živáčků, chemické pochody uvnitř buněk. Foto pixabay.com

Takže se mi článek hodně líbil. Až na titulek a jeden odstavec. Tento možná ocitujme skoro celý:

„…vzdělávací kurikulum na školách u nás nesmyslně protežuje přírodní vědy na úkor věd společenských. Zatímco žáci a žákyně často stráví dohromady stovky hodin biflováním chemie, fyziky a biologie, z nichž by pro běžný život většině z nich stačil zlomek znalostí (a při stávající kvalitě výuky si jich stejně nakonec víc neodnesou), předměty s politickým kontextem bývají vtěsnány do Základů společenských věd s nesrovnatelně nižší hodinovou dotací…Fyziků a fyziček bude ve třídě hrst, voliči a voličkami se stanou všichni. Když to trochu přeženeme, záhodno by tedy bylo mít spíše okrajovou dvouhodinovku Základů přírodních věd.“

Myslím si, že tento argument je nešťastný, a to hned nadvakrát.

Především porovnává nesrovnatelné. Jistěže, „[p]řírodními vědci se stane jen málo žáků“, jak připodotýká titulek. Jenomže jenom málo žáků se také stane dejme tomu politology. Nehodí se přírodní vědy ještě k něčemu jinému než coby kariérní start?

Sice z většiny dětí nevyrostou astronomky nebo zoologové a každý z nás naopak bude voličem. Ale občanství přece není jediný rozměr našich životů.

Škola by měla dětem představovat svět kolem nás. A že je co ukazovat. Prapodivné hlubiny vesmíru s černými dírami a vybuchujícími hvězdami. Přírodu hned za domem plnou rozličných živáčků. Nebo naše vlastní tělo, které se skládá ze zhruba 30 miliard lidských buněk a 40 miliard bakterií. A fascinující chemické pochody uvnitř buněk.

Prozatím se to nedaří. Kateřině Smejkalové se nelíbí, že ta trocha výuky politického vědění na našich školách většinou spočívá v biflování nepodstatných faktů. Pohříchu v něm často spočívá také výuka přírodních věd — a tudíž naprosto chápu, jestli Kateřině Smejkalové nepřijde třikrát přínosná. Kdysi mi ze zkusmého součtu vyšlo, že jsem během své pouti vzdělávací soustavou třikrát memoroval průběh Krebsova cyklu; pokaždé o něco podrobněji než minule. Pokud neznáte Krebsův cyklus, nemusíte mít starost. Patrně jste se ho učili na střední škole a patrně se vám dávno vypařil z hlavy. Jenomže biflování fyziky, chemie nebo biologie není argument proti fyzice, chemii nebo biologii, nýbrž proti biflování. Radost ze života možná nepatří do světa úplně utilitárních důvodů. Ale to ji nečiní nedůležitou.

(Krebsův cyklus je chemický trik, kterým si naše buňky vyrábějí adenosintrifosfát. Pokud neznáte adenosintrifosfát, nemusíte mít starost. Patrně jste se o něm učili na střední škole a patrně se vám dávno vypařil z hlavy. Je to jedna z přibližně tří nejdůležitějších chemikálií v našem těle. A vzniká pozoruhodně elegantně. Když se představí jinak než coby výčet abstraktních reakcí a nezáživných názvů, mikroživot v našem těle dokáže být hrozně zajímavý.)

Za druhé právě porozumění přírodním vědám potřebujeme ve svém občanském životě jako máloco. Jak bez něj nezabloudit kupříkladu v polemice o globálních změnách klimatu? Václav Klaus má v jedné věci pravdu: je to jedna z největších a nejdůležitějších rozprav, jež naše společnost vede. Nejde v ní o klimatologickou teorii ani o soukromé hobby pana exprezidenta. Rozhodujeme v ní o živobytí miliard lidí v chudých zemích, na které sucho dolehne mnohem více než na průměrného Čecha či Češku. Rozhodujeme v ní také o práci tisíců našich sousedů. Rozhodujeme v ní o zemi, kterou odevzdáme našim dětem. A nejednou už bylo vidět, jak se v ní mnozí tuzemští debatéři ztrácejí očividně nikoli z ideologické slepoty nebo zlé vůle, ale protože nikdy neměli příležitost se potkat s elementárním vysvětlením fyzikální podstaty problému, o němž se vede řeč.

Podobně přírodní vědy potřebujeme pro myriádu dalších rozhodnutí, jež před nás demokratická společnost i každodenní život staví. Jak pečovat o národní parky? Jak zacházet s biotechnologiemi? Měly by se malé děti očkovat a proti čemu? Které chemické látky prospějí našim životům a kterým bychom se měli raději vyhnout?

Mohli bychom svá dilemata předat expertům. Skleníkové plyny rozhodnou klimatologové, národní parky si domluví biologové a genové modifikace svěříme biotechnologům. Jenomže to za prvé nepůjde. Místní starostové a turisté chtějí spolurozhodovat o ochraně přírody, rodiče se zajímají o očkování svých dětí, spotřebitelé o své potraviny a energetici nebo odboráři hodlají mluvit do snižování emisí. A za druhé to nechceme. V demokracii jsme všichni více či méně součástí rozhovoru. Škola by měla napomoci, že při něm budeme všichni mluvit stejným jazykem.