Přírodními vědci se stane jen málo žáků, voliči a voličkami však všichni

Politika je pro občany nesrozumitelná. Je to ale vina politiků, nebo by se měli sami občané politicky vzdělávat? A neměla by to vlastně být stěžejní součást základního vzdělání?

Neustále slýcháme, že se voličům bohužel nepodařilo něco dobře vysvětlit – naposledy se jednalo o zápletku nedávné vládní krize. To ale překvapivě vede pouze k výzvám, že by se politici měli chovat srozumitelněji, či ještě lépe své kroky vysvětlovat, místo toho, aby se tematizovala také úroveň politické gramotnosti občanů a občanek u nás.

Jistě, kvalita politické debaty a funkčnost demokratických procesů závisí na celé řadě faktorů. Je třeba zohlednit socioekonomickou situaci lidí, která u nás bez pochyby mnohým ztěžuje přístup k informacím a omezuje možnost participace, a záleží také na kondici veřejných institucí včetně kvality médií, která u nás bezesporu pokulhává. Nicméně nedostatek pozornosti, která se věnuje politickému vzdělání jako jednomu ze stěžejních pilířů fungování demokracie, je někdy až absurdní. Formálně tu máme demokracii již přes čtvrt století a minimálně deklaratorně si na ní po totalitní zkušenosti velmi zakládáme. Zároveň ale očividně žijeme v představě, že jako uvědomělí občané a uvědomělé občanky se lidé již rodí, a pro fungování demokracie tak není třeba nic dalšího dělat.

Jinak lze totiž stávající situaci těžko popsat: vzdělávací kurikulum na školách u nás nesmyslně protežuje přírodní vědy na úkor věd společenských. Zatímco žáci a žákyně často stráví dohromady stovky hodin biflováním chemie, fyziky a biologie, z nichž by pro běžný život většině z nich stačil zlomek znalostí (a při stávající kvalitě výuky si jich stejně nakonec víc neodnesou), předměty s politickým kontextem bývají vtěsnány do Základů společenských věd s nesrovnatelně nižší hodinovou dotací. Nadto jsou většinou brány jako předmět oddychový a okrajový. V demokratickém uspořádání by přitom mělo být naší ambicí, aby v nich získali solidní znalosti a kompetence všichni žáci bez ohledu na své budoucí kariéry. Fyziků a fyziček bude ve třídě hrst, voliči a voličkami se stanou všichni. Když to trochu přeženeme, záhodno by tedy bylo mít spíše okrajovou dvouhodinovku Základů přírodních věd. Jenže na takovou revoluci zatím ještě málo chápeme, jak je vzdělávání k občanství důležité.

Nejde ale zdaleka jen o čas, který se společenskovědním předmětům ve školách věnuje, jde samozřejmě také o jejich obsah. Je naprosto nedostačující omezit se na pár encyklopedických fakt o fungovaní institucí – v mém případě se například na všeobecném krajském gymnáziu v rámci ZSV takzvaná politologie odbyla informací o počtu členů a členek Poslanecké sněmovny a Senátu. Je třeba vysvětlovat procesy, ale především hodnoty a světonázory – a to o poznání lépe než pomocí informace, kterou jsem si o ideologiích odnesla ze střední školy já, totiž že označení levice a pravice se odvozuje od toho, jak byly jednotlivé strany rozsazeny ve francouzském parlamentu.

Strach z totality
Do jisté míry lze pochopit, že kvůli naší relativně čerstvé totalitní zkušenosti máme strach z jednostranné politické agitace na školách – to ale nemůže sloužit jako argument pro to, abychom se o politice ve školách nebavili vůbec. Ostych ze všeho politického vede k absurdním situacím, kdy se na školách často nemluví ani o těch nejobecnějších hodnotách, na kterých by měla být v demokracii bez větších debat shoda, jako je ochrana menšin, zapovězení diskriminace na základě náboženství, etnika nebo sexuální orientace nebo názorová pluralita. Přitom jejich uvědomění, zvnitřnění a sdílení je základem pro soudržnost demokratické společnosti. A snaha se jim ve vyučování vyhýbat může spíš vést k tomu, že se dostatečně jednoznačně neodsoudí názory extremistické, které tyto hodnoty podrývají.

Group-1825503_960_720Orientovaným a kompetentním občanem se nikdo nerodí. Proto je třeba ve škole žákům vysvětlovat nejen procesy fungování demokratického státu, ale představit jim i různé hodnoty a světonázory. Ilustrace pixabay.com

Žáci a žákyně by se ale měli učit i o jednotlivých politických ideologiích – stejně jako musí umět učitel či učitelka hudební výchovy popsat, jak byl přínosný pro vývoj hudby i skladatel, který se jí osobně nelíbí, musí dobrý učitel humanitního oboru umět vysvětlit různé světonázory nezávisle na svých vlastních a aniž by některý z nich vnucoval. Jistá jednostranná politická agitace se objevuje paradoxně ve stávající situaci – to když například v učebních plánech většinou nemá místo zmínka o roli odborů v demokratické společnosti. Odůvodňuje se to tak, že už by to byla politická agitace, protože odbory mají přece vyhraněné politické pozice – pokud však o jejich existenci nemluvíme, zaujímáme ideologickou pozici minimálně stejnou měrou. Hodnotám a ideologiím se zkrátka při vysvětlování světa dost dobře vyhnout nejde a mělo by se tak dít cíleně a transparentně.

Důležitost znalostí a kompetencí pro účast na politickém životě se musí kromě toho zvýšit napříč předměty i různými typy škol. Jaký smysl má učit se zpaměti jména spisovatelů nebo letopočty bitev, když žáci a žákyně neumí obsah literárních děl a význam dějinných událostí nijak vztáhnout ke svému životu a aktuální společenské situaci? S jakou směsicí fascinace a nadšení jsem si před časem přečetla v článku o německých maturitách, že zkouška z dějepisu taky může mít podobu rozsáhlého eseje! Studenti dostali za úkol napsat, jaká událost posledních let je podle nich v jakémkoli ohledu srovnatelná s Francouzskou revolucí a čím jsme se z ní mohli pro řešení současnosti poučit. Není těžké si představit, s jak nesrovnatelně lepší výbavou do občanského života odcházejí žáci a žákyně, kteří byli ve škole místo k memorování jmen a dat trénovaní k takto komplexnímu přemýšlení o společnosti.

Moji bývalí spolužáci a spolužačky se ve většině případů o politiku – často dokonce s jistou hrdostí – buď nezajímají vůbec, nebo volí jako střední třída zcela proti svým zájmům pravici. K tomu, aby mohli rozklíčovat své zájmy a přiřadit k nim odpovídající program, jim totiž scházejí znalosti a kompetence. V jednotlivých nejhorších případech dokonce propadli demagogii extremistů a spikleneckým teoriím.

A to stále hovoříme absolventech a absolventkách osmiletého gymnázia v krajském městě, řada z nich má kromě toho vysokoškolské humanitní vzdělání. Jak politicky vzdělaní asi musí být lidé z odborných středních škol, či dokonce učilišť, si už člověk snad ani nechce představovat (ale kdyby chtěl, stačí zabrousit do komentářů pod libovolným článkem internetových médií). Přitom i jim by se mělo dostat vzdělání v tomto ohledu neméně hodnotného, pokud mají mít možnost světu kolem sebe porozumět a stavět se za své zájmy. U nich jsme často na jakékoli vážně míněné vzdělávání k občanství rezignovali již zcela (neváháme je ale zesměšňovat jako hloupé nebo neslušné).

Politické vzdělávání se ale nemůže odehrávat jen na školách. Měla by existovat jeho koncepce a robustní financování jako celoživotního vzdělávání pro všechny. V Německu tak kupříkladu funguje Spolková centrála pro politické vzdělávání (Bundeszentrale für politische Bildung), instituce, která vydává publikace a pořádá vzdělávací akce k mnoha společensky relevantním tématům pro nejrůznější cílové skupiny, ať už věkové, či vzdělanostní. Její činnost doplňují takzvané politické nadace, které vytvářejí expertízu a vzdělávají o společenských tématech z pohledu různých politických světonázorů. Podobné organizace by u nás měly vzniknout napřesrok s takzvanými politickými instituty.

I u nás se samozřejmě akademické obce nebo neziskovky pořádají řadu seminářů, debat a konferencí ke společenským tématům, nicméně vlivem nedostatečné výchovy k občanství ve školách, která by měla mimo konkrétních znalostí a kompetencí zprostředkovat také – nebo možná dokonce v první řadě – smysl pro to, že je stěžejní se informovat a vzdělávat, je jejich publikum spíše omezené na mladší vzdělané lidi ve větších městech. Zda se na tom něco podaří změnit principiálně smysluplně koncipovaným politickým institutům, je nejisté.

Po čtvrt století ve formálně demokratických poměrech je tedy konečně na čase si uvědomit, že bez odpovídající cílené průpravy lidí tu skutečnou, dobře fungující demokracii nebudeme mít nikdy. Že bez politického vzdělání lidé zákruty politiky ve složitém světě chápat nemohou a že sebelepší komunikace ze strany politiků na tom sama o sobě příliš nezmění. Že bez vzdělávání v hodnotách chybí důležité pojítko společnosti a bez pochopení, v čem spočívají různé politické světonázory, možnost porozumět světu. Levice by se měla rozvzpomenout na své tradiční pojetí vzdělání jako emancipace a cestě k participaci a svobodě a rozšířit ho také o vzdělání politické, a to jak rétoricky, tak prakticky.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Občanská kompetence Úterý, 13.Června 2017, 13:39:50

Ve věci samé naprosto správný a potřebný článek (či spíše výzva); už samotný název textu je naprosto výstižný.

Ano, celá idea demokracie jakožto "vlády lidu" stojí (ale v praxi bohužel daleko spíše padá) s představou inteligentního, kompetentního, politicky vzdělaného, racionálně jednajícího občana.

A skutečně se staví klíčová otázka, kde takovéhoto ideálního občana vlastně vzít.

Výchovou a vzděláním? - Klasická metoda, to je dozajista základ. V tomto ohledu jsou tedy výzvy autorky k zlepšení kvality občanského vzdělávání na českých školách naprosto legitimní.

Jenže: ten problém tady je že se tu sugeruje, jako by existovaly v zásadě jenom dva stupně tohoto vzdělávání k odpovědné a kompetentní občanskosti: buďto žádné (opravdové) vzdělávání (Česká republika) - anebo systematické vzdělávání po příkladu Německa.

Ve skutečnosti jsou ale tyto vývojové stupně tři. Ten druhý, "německý" model sice skutečně vede k základní občansko-politické kompetenci; ale zároveň své svěřence doslova indoktrinuje všemi ideovými dogmaty systému formální demokracie občansko-liberalistického typu.

To znamená: je zde v prvé řadě prováděna indoktrinace víry v to, že onen takzvaný "lid" si může jenom na základě své vlastní vůle prostřednictvím voleb svobodně zvolit svůj vlastní osud; a není prováděno prakticky žádné osvětlení toho, že ve skutečnosti veškerá "svobodná volba" zcela pravidelně končí u možnosti vybrat si jeden ze dvou velkých bloků, které se navzájem drží pod krkem v nekonečném patovém sevření, které spolehlivě blokuje jakoukoli skutečnou změnu. Není při tomto způsobu "občanské výchovy" naprosto žádná řeč o tom, že konec konců tyto politické poměry jsou determinovány mnohem hlubšími danostmi a procesy v oblasti ekonomické a ekonomicko-sociální, které celá ta "demokratická" politika může jenom trochu na povrchu regulovat a modifikovat, ale jinak s nimi vůbec nemůže hnout.

Takže, ten třetí stupeň občanské výchovy by se musel zaměřit právě na všechno toto: dovést své svěřence ke schopnosti dohlédnout za ty napohled svobodné mechanismy politického systému, ke schopnosti uvědomit si, že ty skutečně relevantní faktory společenského dění jsou někde úplně jinde, a že jako (jednotlivý) občan nemá prakticky žádnou možnost proti těmto skrytým mechanismům něčeho dosáhnout.

Už jsme o tom jinde diskutovali nedávno: ten západní způsob osvěty sice vychovává ke kritičnosti, ke kritickému občanství, daleko více nežli je tomu tradice na Východě; nicméně tento západní kriticismus se nakonec vyčerpává jenom ve vnější stránce věcí, a není schopen (a vůbec to ani není jeho cílem) vychovat člověka, který by dokázal kriticky nahlédnout fungování celého systému jako takového.

Ten západní způsob občanské výchovy je tedy nakonec naprosto schizofrenní: chce vyprodukovat "kritického občana" - který má být ale na straně druhé naprosto konformní s právě panujícím ekonomickým, sociálním a politickým řádem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Za Husáka Středa, 14.Června 2017, 10:58:30

jsme měli politické školení mužstva na vojně každý týden. Byli jsme uvědomělí občané, kteří rádi jezdili na vopušťák za uvědomělými občankami. Naše uvědomělé občanky zase byly pravidelně politicky vzdělávány ve svém zaměstnání nebo ve škole.

O hodnotách, na kterých by měla být v naší socialistické demokracii shoda, se mluvilo často, abychom je měli zvnitřněné a jaksepatří pod kůží. Jednoznačně jsme všichni odsuzovali extremistické kontrarevoluční názory, které se nám snažila naočkovat západní prohnilá propaganda společně se samozvanci a zaprodanci z Charty 77.

A řeknu vám, demokracie nám tehdy šlapala jako hodinky.;-)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Já bych ale ani tu současnou situaci se stranickým vzděláváním ve školství zas tak tragicky jako autorka neviděl. Středa, 14.Června 2017, 11:57:27

Katedry marxismu-leninismu byly celkem úspěšně​ nahrazeny katedrami genderových studií, genderové zcitlivování ve výukovém procesu se nám také jakž takž prosazuje, a to už i v mateřských školkách - i když jsou tam, ano, zatím ještě nějaké drobné problémy - ale chce to prostě nějaký čas a možná trochu přitvrdit, aby ve společnosti proběhl ten určitý proces zvnitřnění, aby se to správné a pravdivé prostě dostalo všem lidem v celé společnosti jaksepatří pod kůži.

Takže já bych jako to politické vzdělávání viděl celkem na dobré cestě, není prostě třeba propadat žádné panice, soudružky a soudruzi.

Martin Profant - Praha 7

Ach, jo Středa, 14.Června 2017, 12:29:5

Zase ty rolničky. Inu, v kraji neohrožených idiotů každý kašpar dobrý.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

On je totiž problém v tom, že nám ten lid tak nějak zparchantěl a volí nám proti svým vlastním zájmům Středa, 14.Června 2017, 15:27:27

úplně někoho jiného než nás, který to s nim myslíme nejlíp a známe jeho zájmy líp než von sám.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Dobře to řek Metelec: Středa, 14.Června 2017, 15:49:31

Levice nemůže bejt lidová, dokud lid nebude levicový!

Takže lid se musí samozřejmě snažit, a my, protože to s nim myslíme dobře, mu budem pomáhat tim politickym vzděláváním.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Brechtovo "řešení" Čtvrtek, 15.Června 2017, 09:40:26

"Lid prošustroval důvěru vlády
a jen dvojnásobnou prací
ji může získat zpátky. Nebylo by lepší,
aby vláda rozpustila lid
a zvolila si jiný?"

Josef Poláček - Manuální pracovník

Tento lid a jiný lid Čtvrtek, 15.Června 2017, 12:25:37

Pane Nusharte, to že lidé pravidelně jednají proti svým skutečným zájmům, Vám potvrdí zřejmě každý psycholog z praxe.

Neboť právě tohle je naprostým základem jejich činnosti: dovést jejich pacienty k poznání, že právě ten způsob života na kterém setrvávají s naprostou úporností a s veškerým vnitřním přesvědčením, je přesně ten, který je ve skutečnosti ničí, a znemožňuje jim zdravý a přirozený způsob existence.

Ty levicové projekty o nápravě společnosti nejsou tedy konec koncům ničím jiným, nežli diagnózou toho, že tento svět je v daném způsobu své existence hluboce narušený, ale že není schopen si tuto svou narušenost uvědomit, natož aby pak byl schopen nápravy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 15.Června 2017, 12:29:25

Mimochodem, ten citát z Brechta je už natolik otřepaný, že už není možno se nad ním ani útrpně usmát.

On měl samozřejmě svou platnost ve zcela konkrétním kontextu, když si vládnoucí klika uzurpovala právo potlačovat lid ve jménu lidu; ale z tohoto svého času oprávněného a duchaplného výroku se stává paskvil, když se jako klacek užívá proti jakékoli snaze zlepšit tento svět.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Poláčku, cítím povinnost politicky vzdělávat zapálené (zvláště pak mladé) lidi. Čtvrtek, 15.Června 2017, 14:55:11

I autorka článku se domnívá, že je to (zvláště pak v dnešní době) nutnost.

Takže se domnívám, že mi tuto moji ušlechtilou snahu nemůžete nikterak vyčítat, je totiž plně v intencích autorky.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.