V šedesátých letech se zdálo, že industrializaci odzvonilo. Racionalizace výroby a přesun průmyslu do rozvojových zemí vytvářely dojem, že nastává éra služeb a dělníci mizí jako pára nad hrncem. Intelektuálové, akademici a politici v rozvinutých zemích podlehli klamu, že role dělnictva ztratila na významu.

Herbert Marcuse přišel s nápadem, že novým nositelem pozitivních — sociálně liberálních — společenských změn se místo proletariátu stanou frustrované a nespokojené skupiny, což oslovilo studenty a nejrůznější liberální zájmová uskupení.

Proletariát

Slovo proletariát pochází z dob starého Říma. Označuje lidi, kteří neměli žádný majetek a jejich jediným přínosem pro společnost tak bylo plození dětí a námezdní práce. V devatenáctém století se za proletariát označili ti nejchudší zaměstnanci, především dělnictvo a služebnictvo. Dnes je toto slovo vnímáno jako relikt komunismu — rozuměj reálsocialismu.

Je načase tomuto slovu vrátit opět jeho postavení ve společenské diskusi. Ukazuje se totiž stále zřetelněji, že ačkoli je zbídačený proletariát rozptýlen, neubylo ho. Jen jsme si dokonale navykli ho nevnímat.

Proletariát je dnes úzce spjat s prekariátem — tedy se zbídačenou částí společnosti. Mohli bychom tedy této obrovské armádě říkat prekarizovaný proletariát, ale to by bylo jen abundantní kupení cizích slov. Obecně bychom si neměli nechat krást různými ideologiemi slova, která dobře popisují realitu, a neměli bychom se bát je používat. Jejich provokativnost nakonec může dobře posloužit v rozhovoru pro vyjasňování pozic, ze kterých při hledání společného řešení vycházíme.

Dnes se v liberálních kruzích o proletariátu hodně mluví (když používám slovo liberální, myslím tím, jako na většině planety, sociálně liberální, nikoli ekonomicky liberální). Je to jakási entita skrytá kdesi v avalonských mlhách, něco mezi blanickými rytíři a zombiemi. Žádný intelektuál to nikdy neviděl, ale hodně o tom přečetl a napsal. Politici nejen že to neviděli, ale slyšeli o tom jen od svých volebních poradců. Proto není divu, že se o proletariátu tradují nejrůznější mýty.

Yupíci, maloměšťáci a proletariát

Když mají měšťáci problém, tendují svalovat vinu na nejslabší vrstvu společnosti. Nejinak je tomu v současnosti, kdy i svobodomyslné skupiny střední třídy a bohatých mají představu, že za neřády, jako je rasismus a xenofobie, stojí nejméně vzdělané a nejchudší složky společnosti. Je to ovšem nesmysl.

Proletariát s nízkým vzděláním — základní škola a vyučení — řeší tyto problémy mnohem méně než lidé se sekundárním a terciálním vzděláním. Na svých pracovištích se běžně setkávají s Romy a vzájemně si pomáhají se zahraničními dělníky, většinou agenturními zaměstnanci. Neposílají ovšem tweety o tom, jak rychle zrovna běží výrobní pás a nevyhazují peníze za noviny vydávané oligarchy.

Formální vzdělání je nedostatečně disciplinovalo. Základní škola jim nedala dostatek důvodů ztotožnit se se systémem, pro který byli, jsou a budou jen podřadnou námezdní silou vykonávající nejhůře placené práce. Proto se v této skupině najde velká část lidí, kteří jsou, když už jdou k volbám, ochotni dát hlas „nesystémovým“ alternativám.

Když se podíváme na agregovaná data z 15. až 24. vlny šetření pro Českou televizi (10 vln, Sběr dat: TNS Aisa) zpracovaná na Katedře sociologie FF UK, ukazuje se, že skupina se základním vzděláním hlasuje překvapivě vyváženě a je otevřena alternativám. Naproti tomu kdybychom nechali volit pouze vysokoškoláky, vládli by nám tu Babiš s Kalouskem. Děs meritokratice.

↗

Zdroj: Katedra

sociologie FF UK. Agregovaná data z 15. až 24. vlny šetření (10

vln) Sběr dat: TNS Aisa pro Českou televizi. Převzato z LN, Česká pozice.  

Tuto situaci jsme mohli sledovat již u prezidentských voleb. Z průzkumu agentury Median pro Českou televizi jasně vyplývá, že prezidenta Zemana volili nejvíce lidé se středními příjmy. Lidé s nejnižšími příjmy naproti tomu volili nejvíce alternativní kandidáty mimo duo Zeman—Schwarzenberg. Skupina lidí se základním vzděláním volila Zemana nejvíce — ale jen o devět procent více než vysokoškoláci. Naproti tomu ostatní kandidáty volili lidé se základním vzděláním z padesáti procent, zatímco vysokoškoláci volili Schwarzenberga z osmačtyřiceti procent a ostatní kandidáty jen z čtyřiadvaceti procent. I tento průzkum ukazuje, že čím jsou lidé vzdělanější a bohatší, tím více podporují stávající režim a jeho protagonisty.

Pro mě jako člena volebního týmu Táni Fischerové z toho plyne poučení, že jsme se málo soustředili na lidi s nižším vzděláním a z nižších příjmových skupin. Jako podporovatel Zelených bych doporučil, aby se v nadcházející kampani soustředili právě na tyto cílové skupiny .

R.U.R. a průmysl 4.0

Když Karel Čapek psal o svých robotech, vycházel při tom z klasické utopie, kdy technologický pokrok vytvoří umělou inteligenci a stroje, které zbaví lidi dřiny. Spravedlivé přerozdělování pak umožní, aby na tom profitovali všichni. Nakonec ale skončí v dystopii, kdy umělá inteligence převezme vládu nad světem.

Dnes se s umělointeligenční rétorikou setkáváme na každém kroku. Ve skutečnosti však o žádnou umělou inteligenci nejde, jedná se jen o stále složitější algoritmy, jak to popsal již Christopher Steiner v knize Automate This: Jak algoritmy ovládly náš svět. Podle mého se vývoj umělé inteligence dostal do pasti ve chvíli, kdy se na Dartmouthském workshopu oddělil od kybernetiky. (Připomeňme si, že kybernetika je věda, která se zabývá obecnými principy řízení a přenosu informací ve strojích, živých organismech a společenstvích.)

Mohu jen souhlasit s Jiřím Maternou, že k umělé inteligenci „nejsme o mnoho blíže než v polovině minulého století, kdy Alan Turing vytvořil první teoretický model výpočetního stroje“. Vše, co zvládáme, jsou tedy stále jen komplikovanější digitálními počítači zpracované pracovní postupy na řešení stále partikulárnějších problémů. Koneckonců i v onom tak opěvovaném autoprůmyslu vidíme roboty na těch nejsnáze algoritmizovatelných pozicích, jako je svařovna či lakovna. Není vůbec překvapivé, že právě toto byla místa, kde pracovala „elita“ automobilových dělníků.

↗

Za prosazení mnoha důležitých práv vděčíme těm nejméně vzdělaným a nejvíce zbídačovaným. Foto Matt, zdroj Flickr

Onen slavný průmysl 4.0 bude mít jen marginální dopad na proletariát, dotkne se především střední třídy — a té takzvaně nižší střední třídy nejvíce. Experti stále poukazují na to, že roste poptávka po zaměstnancích s vysokou kvalifikací, ale také po zaměstnancích takzvaně bez kvalifikace. Algoritmická automatizace vyřazuje především zaměstnance ze středu vzdělávací škály. Ve veřejné diskusi však stále převažuje názor, že průmysl 4.0 nejhůře dopadne na lidi s nejnižším vzděláním.

Selhání odborů

V roce 2010 se v kinech objevil film Vyrobeno v Dagenhamu, který popisuje jednu z přelomových, ale zapomenutých kapitol proletářského hnutí. V šedesátých letech bylo o něco běžnější než dnes, že ženy dostávaly za stejnou práci méně peněz. Když byla v roce 1968 v dagenhamské Fordově továrně práce šiček přeřazena na kategorie nízké kvalifikace (jako je tomu dodnes u nás), a ještě k tomu s ohodnocením o patnáct procent nižším než pro muže, rozhodly se šičky, že to tak nenechají, a začaly stávkovat.

Ford odmítl rovné platy a továrna do tří týdnů stála, protože už nebyly žádné autosedačky. Do sporu nakonec pod tlakem šiček a veřejnosti zasáhla vláda a postupně zákony zavedla rovné platy. Do vyšší kategorie se však šičky dostaly až po další vlně stávek v osmdesátých letech. U nás jsou šičky stále v nejnižší kategorii garantované mzdy.

Uvádím to zde proto, že stejně jako v jiných v jiných případech vděčíme za prosazení důležitých práv těm nejméně vzdělaným a nejvíce zbídačovaným. Ale uvádím to i proto, že se tak stalo i díky podpoře odborů, které sice nejprve s rozpaky, ale nakonec jednoznačně nejchudší pracující ženy podpořily.

Dnes se bohužel odbory o zbídačelé dělníky zajímají minimálně. Uklízečky, šičky, pradleny, dělníci a dělnice pomocných profesí a provozů odborové předáky příliš nezajímají. Ptal jsem se několika svých známých, kolik těchto lidí je u nich v odborech. Nemohli si vzpomenout. A to nemluvím o agenturních pracovnících, které odbory opomíjejí zcela, ačkoli si tím podřezávají sami pod sebou větev, protože mnoho zaměstnavatelů, včetně státních institucí, nahrazuje agenturním zaměstnáváním kmenové pracovníky. Přitom odborovým svazům nic nebrání, aby chránily i tyto své kolegy a kolegyně a zvyšovaly tak pracovní standardy v naší zchudlé zemi.

Inspirací by jim mohly být třeba Svaz Nové odbory, který je „prostřednictvím své Odborové organizace individuálních členů otevřen všem sociálním skupinám dotčeným nebo ohroženým změnami trhu práce. Svaz připravuje masivní kampaň, která si klade za cíl oslovit každého jednotlivce včetně zahraničních pracovníků a nabídnout mu oporu, kvalitní servis a sociální pomoc".

Možná by stálo za zamyšlení, zda by nebylo politicky vhodnější vrátit se ke stranicky organizovaným odborům. Zkušenost první republiky ukazuje, že toto uspořádání odborové předáky více motivovalo k rekrutování nových členů, a to i mezi těmi marginalizovanými, tedy potencionálně i mezi agenturními pracovníky, brigádníky a tak podobně.

Své odborové členství a možnost svazové ochrany by si pak s sebou brali do každé práce. Legislativně totiž nic nebrání tomu, aby tito lidé byli v odborech, ale firemně organizované odbory mají jen mizivý zájem na podpoře těchto lidí. Je roztomilé, když z úst nejvyššího odboráře Josefa Středuly zazní, že „odborové organizace zastupují své členy a členky, a to bez ohledu na státní příslušnost. Členství je ovšem stěžejní". Ovšem smutnou pravdou je, že za dělnicemi a dělníky v nejhorších pracích v naprosté většině případů žádný předák nepřijde a členství v odborech jim nenabídne.

Paradoxy

Představme si situaci, že díky proletariátu bude zvolena alternativa, která prosadí vyšší společenskou prostupnost vzhůru. Děti proletářů získají vyšší vzdělání s vyšší mírou disciplinace. Následně pak logicky dají hlasy opět establishmentu. Vzdělanci si zvolí politiky typu Babiše a Kalouska, kteří chtějí omezovat všeobecnou dostupnost vzdělávání, a navíc tendují k autokratickému systému.

Platí to, co Illich psal již v sedmdesátých letech. Školní systém spíše myšlení zatemňuje a čím více lidí dosáhne vysokoškolského vzdělání, tím hůře pro demokracii. Školský systém založený na disciplinaci, rigidním testování a memorování nesmyslů jako ten náš, nemůže ani nic jiného vyplodit.

Je to anekdotické a zlehčující, ale jen zdánlivě. Skutečně bychom měli věnovat pozornost tomu, co se děje v nejhlubším podpalubí naší společnosti.

• Vznikla nám tu třída kvazi-industriálního, školstvím málo zformátovaného a zbídačelého proletariátu.
• Překvapivá část této populace se chová demokratičtěji a je otevřena alternativám více než části společnosti nad nimi.
• Žádná z politických stran, aktivistických skupin ani odbory s touto částí společnosti nijak nepracují a nevěnují jí žádnou pozornost.
• Proletariát se jeví jako nejstabilnější prvek společnosti, na rozdíl od chudnoucí a ohrožené střední třídy i bohatších vrstev, které v době krize rychle tendují ke xenofobii a autokracii.