Jak má vypadat liberální výchova?

Postupný přechod k liberální výchově je téma, které v západních demokratických zemích ovládá veřejnost plynule od 50. let a je úzce svázané s postupným procesem individualizace.

V posledním týdnu jsem zaznamenala několik článků zaměřených na téma „příliš liberální výchovy“. Nikoliv nepodstatná část těchto článků se věnuje „zkaženosti“ dnešních dětí, obvykle líčené i s temnými následky, které to přináší, často podané se vzácně bující negativní fantazií.

Ne, že bych s některými popisy současnosti do jisté míry nesouhlasila, ale jejich příčiny i následky vidím jinak.

Postupný přechod k liberální výchově je téma, které v západních demokratických zemích ovládá veřejnost plynule od 50. let a je úzce svázané s postupným procesem individualizace, jíž naše kultura v rámci svého životního stylu prochází.

Rostoucí množství informací, nutnost hledat a vytvářet své místo na trhu, demokratické uspořádání, v němž žijeme, to vše tlačí na zvyšující se nutnost volit a rozhodovat.


Podstata liberální výchovy nespočívá v tom, že dítě si má „dělat, co chce“. Foto Cocoparisienne, Pixabay

Má-li příslušník nové generace dostát všech voleb, které jsou na něj každý den kladeny, potřebuje získat vnitřní sebejistotu úsudku, která mu dovolí volit, aniž by byl úplně závislý na myriádách protichůdných informací, které se na něj v naší marketingové době valí. Nemůže se pavlovovským systémem orientovat ve slalomu příkazů a zákazů, u nichž postrádá vnitřní soudržnost. Musí vytvořit vnitřní hodnotový systém, který mu pomůže se sjednotit v záplavě požadavků, nabídek, názorů a vzruchů.

Podstata liberální výchovy nespočívá – jak argumentuje většina obhájců tradičního modelu – v tom, že dítě si má „dělat, co chce“, ale že se má učit vědět, proč něco dělá a něco naopak nedělá. V tom tkví podstata změny, kterou kritici nových metod rádi přehlížejí a bagatelizují s odůvodněním, že „dítě tomu často ani nerozumí“.

Ono třeba i nerozumí, ale učí se procesu, při němž člověk řídí své činy niternou úvahou, jejímž centrem je jeho vlastní odůvodnění. Vidí, že se ptá a na své otázky hledá odpovědi u sebe a ze sebe nejen proto, aby „měl, co chce“, ale taky proto, že jedině, když svým volbám bude rozumět, bude schopen být za ně i odpovědný.

Ve výchově i v pedagogice a školství jako by se základní spor vedl o jedno – o nutnou míru porozumění. O to, kolik důrazu ve vztahu ke světu je věnováno této lidské funkci a nakolik je „nechána koňovi“.

Myslím, že mají-li naše děti (a nic jiného jim nezbude) řešit vše, co my jsme odložili, čeká je nejednoduchý krok. Vyměnit poslušnost za odpovědnost, vnější příkazy za vnitřní usebrání a přijmout niternou odpovědnost za stav světa – přerodit se ze slepých konzumentů v jeho vědomé tvůrce. Dospět a individualizovat se.

To ale znamená všechny ty dobře míněné poučky podrobit zpochybnění a otázce po jejich vnitřním smyslu, a z tohoto tázání nechat, skoro jako vedlejší produkt, vyplynout hodnotový systém, v nějž budou schopni věřit, protože vyrostl z nich.

Myslím, že to nejlepší, co pro ně můžeme udělat, je brát jejich otázky vážně.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.