Jak nás hrají naše děti?

Studentské divadlo u nás se nesnaží inscenovat velká díla světové dramatiky, nebo tak činí jen výjimečně a v razantních úpravách. Naše ctižádost je vést mládež k tomu, aby se vyjadřovala k současnosti, ke svým vlastním záležitostem.

Mám ráda amatérské divadlo. Ne tolik z uměleckých důvodů (i když z těch často také), ale jako prostředek poznání společnosti. K tomu dochází jednak prostřednictvím divadelních inscenací, jednak stykem s lidmi, kteří se amatérskému divadlu věnují. Tentokrát chci mluvit o divadle studentském.

Od sedmdesátých let se v Československu (ale v Čechách trochu jinak než na Slovensku) na základních uměleckých školách začal rozvíjet (vedle hudebky a výtvarky) obor literárně dramatický a současně se pro něj v dálkových kurzech na DAMU

vzdělávali pedagogové. Začali s tím loutkáři. Od roku 1992 je katedra dramatické výchovy samostatnou katedrou pražské DAMU. Mezitím se obor dramatická výchova nebo divadlo ve výchově etabloval i na některých pedagogických fakultách a na JAMU v Brně.

Pracovat na základní umělecké škole jako učitel v literárně dramatickém oboru je nepředstavitelně náročné – už jen proto, že na „zušku“ se nedělají žádné talentové zkoušky, přijat je každý, skupiny žáků bývají nesourodé. Učitel má většinou na starosti několik ročníků, s každým z nich musí pracovat a každý by se měl vykázat nějakým výsledkem. Znamená to, kromě namáhavé práce v hodinách, stovky hodin četby literatury všeho druhu a veliký vhled do témat a problémů nejmladší generace.

Literárně dramatické obory pracují s dětmi i s dospívajícími, výjimečně i s dospělými. Každý pedagog základní umělecké školy má na svém kontě desítky dramatizací literárních látek, které musí žáci přijmout za své, nejlepší ostatně je, když sami s knihou nebo tématem přijdou. Při dramatické výchově vznikne spousta autorských textů, ušitých přímo na míru konkrétnímu souboru.

Děti a studenti, kteří takovou školou projdou, pravděpodobně budu lépe mluvit – od slovní zásoby až po artikulaci. Budou míst smysl pro skupinovou práci, zodpovědnost k společenství, naučí se vnímat děje v prostoru, vytříbí si estetické cítění. Budou umět přijímat kritiku, protože neustále procházejí hodnoceními porot.

Naučí se cestovat po vlasti i v cizině, protože různé přehlídky amatérského a studentského divadla se konají na nejrůznějších místech a účast na nich je spojena většinou s dost značným nepohodlím (spí se všelijak po tělocvičnách, jí se potraviny nakoupené ve večerce, všechny svoje věci si člověk musí nést v batohu.)

Mnohokrát mě napadlo, že to, co je dobrodružstvím pro studenty, je obětí a velkým nepohodlím pro jejich kantory. To, co už učitelé na základních a středních školách pomalu už nechtějí podstupovat, totiž zodpovědnost za děti na výletě, ručení za jejich zdraví a bezpečnost, kantoři základních uměleckých škol podstupují naprosto samozřejmě.

Za ta léta, co se vždy na jaře přehlídkám studentského a experimentálního divadla věnuji, poznala jsem, že umělecká tvorba spojená s pedagogickou prací má svoje limity. Že i nejnadanější kantor odvede většinu inscenací „jen“ poctivě a solidně, že k tomu, aby se rozžehla jiskra, musí se sejít mimořádně nadaná skupina. Když se sejde, je to zážitek, na který člověk dlouho nezapomíná, a já osobně si ho dodnes vybavuji, když někdejší středoškolské děti vidím na jevištích profesionálních divadel jako herce a za nimi jako dramaturgy a režiséry.

Studentské divadlo u nás (na rozdíl třeba od velké Británie, kde má velkou tradici) se nesnaží inscenovat velká díla světové dramatiky, nebo tak činí jen výjimečně a v razantních úpravách. Naše ctižádost je vést mládež k tomu, aby se vyjadřovala k současnosti, ke svým vlastním záležitostem. A tak jsem vždycky znovu překvapována, čím v daném roce středoškolské děti žijí, co přečetly, v jakých prostředích nacházejí inspiraci.

V několika sezónách jedno karlovarské studentské divadlo ohledávalo pověsti a legendy Krušnohoří, a tím i dějiny německého obyvatelstva v západočeském pohraničí. Činili tak bez obviňování i bez sentimentu a zatímco místní profesionální divadla ve snaze nedráždit publikum kontroverzními tématy obehrávala univerzální repertoár, studenti z Karlových Varů, Ostrova nad Ohří i třeba z Aše vystihli ve svých divadelních inscenacích povahu i podstatu míst, kde žijí. Dotkli si i koncentráků, nacistických i komunistických.

Dvě holky z Aše kdysi před lety sehrály vlastní komedii Tkadleny, která se celá odehrává v ašské textilní továrně kdysi za socialismu (dnes už ostatně v Aši textilní továrny nejsou), když jsme o tomto představení diskutovali na Šrámkově Písku, nadšeně se připojil kolega z Broumova, jehož všechny ženské příbuzné pracovaly v textilkách v onom koutě Čech.

Kluci hráli v minulých letech o vězení a vojně, nic z toho nezažili, ale otázku, jak by obstáli, si klást musí. Samozřejmě že hrají o drogách, o touze po jiné realitě. O pokušení násilí, krádeže, nezodpovědnosti, o vášni pro rychlost a risk a velmi často o podrazu a zradě.

O čem tedy hráli studenti letos podle mé zkušenosti ze tří přehlídek studentského a experimentujícícho divadla?

Hodně o divných lidech, o autismu, který je strašným náporem na celou rodinu. O tíživém faktu odlišné sexuální orientace a obtížích, spojených a s vlastním i kolektivním přijetím. O nespecifikovaných poruchách, vedoucích k násilí, šikaně i zabití. O zoufalství z potřeby konat dobro a neschopnosti mít z toho radost, možná i o hledání Boha, určitě o hledání partnera, to u kluků i u holek. O bezradnosti ze sebe samých, outsiderství. O předčasném a nechtěném těhotenství. O nedovolených vztazích, například s ženatými muži. O nemoci a častěji, než bychom čekali, i o smrti.

Jak vidí středoškolští studenti ve svých hrách nás, své rodiče? (podotýkám, že v tomto typu inscenací hrají všechny role herci stejné generace, dospělí většinou nevypomáhají) Velice zřídkakdy jako moudré a láskyplné lidi. V hereckém ztvárnění svých dětí vycházíme dost nesympaticky, jsme necitelní, agresivní, nespravedliví, nesnesitelní, když křičíme, vyžadujeme a kážeme. Jsme nudní ve svých stereotypních rituálech.

Z hlediska divadelního umění je takové jednoplošné herectví chyba, ale o to snad ani tolik nejde. Oni nás hrají tak, jak nás vidí, jak si nás přečtou z knížky, kterou četli, jak jim zníme přes zavřené dveře jejich pokojů. Je dobré to vidět.

Výuka dramatické výchovy na našich univerzitách a uměleckých akademiích a základní umělecké školy jsou významný kulturní statek, který byl založen a zveleben v době normalizace a jako jedna z mála tehdejších úspěšných aktivit se drží a rozvíjí dál. Na rozdíl od sportu se tak děje za finančně dostupných podmínek a v kdejakém maloměstě (tam se dokonce oboru daří lépe než v metropolích). Je to je to něco, na co opravdu můžeme být hrdí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.