Dům hrůzy u Radbuzy

Náměstí se přestěhovala do supermarketů a z center měst se staly prázdné štace. Elegance životního stylu couvá, protože se vlivem těch periferních monster nemá jak uplatnit.

Když jsem nedávno odjížděla z Plzně vlakem, dívala jsem se na polozbořený objekt kdysi kulturního domu Inwest, mezi námi Plzeňáky důvěrně zvaného Dům hrůzy u Radbuzy. Už z něj trčely armatury, polovina stavby byla jakoby utržená, vypadalo to dramaticky. Vzpomněla jsem si, že jenom o kousek dál jsme takhle v polovině 80. let 20. století přihlíželi demolici nádherné budovy secesní lékárny, která musela udělat místo křižovatce, na níž odborníci na dopravní stavitelství dodnes vyučují, jaké všemožné chyby mohou nastat při takové dopravní stavbě v širším centru města. O zbourání krásné lékárny už se nemluví, zapomnělo se na ni podobně jako na celou Sirkovou ulici, naše děti se nad starými fotkami už jenom můžou dohadovat, co to tam stálo.

Domu hrůzy u Radbuzy žádná škoda není, byla to ohavná stavba vyprojektovaná mimořádně netalentovaným architektem (a dobře zavedeným, podobnou hrůzu se mu podařilo postavit ještě v Klatovech), zaměstnanci kulturních institucí tam chodili v 70. letech na brigády jako v letech padesátých (můj muž například betonoval, když byl zaměstnancem památkové péče) a podle toho vypadala kvalita a vůbec všechno. Materiály postupem času oprýskaly a zkorodovaly, už to byl téměř skanzen marnosti oné doby normalizace. V budově byl divadelní sál (později Divadlo Miroslava Horníčka), který se ke skutečnému divadlu nehodil, měl špatnou dispozici, malé zázemí a bídnou akustiku. Společenský sál byl dobrý tak možná k pořádání sjezdů KV KSČ a i o tom pochybuju, možná tam mohl uspět koncert nějaké druhořadé hvězdy pop-music, ale to nevím, na to bych nešla. Zbytek tvořily nesmyslné prosklené chodby a šatny bez obsluhy a dole obchodní pasáž, která jediná měla jakýsi smysl. V celém tom objektu jsem zažila jenom jednu opravdu zdařilou kulturní akci – to když tu brzy po převratu hrálo HaDivadlo své slavné Hvězdy na vrbě: inscenovali tu hru o normalizaci do celého prostoru plzeňské normalizační stvůry a výsledek byl ohromující.

Podobný úspěch měla inscenace v Prostějově, kde ji rovněž divadlo hrálo v zánovním normalizačním kulturáku, který ovšem, při vší nesympatičnosti, nevypadá zdaleka tak hrozně jako plzeňský Dům hrůzy.

Betonové monstrum by se jen tak nebouralo, kdyby o místo, na němž stojí, nebyl zájem. Ale to musím zase odbočit.

Kolem roku 2000, vzpomeňme si, se kolem větších měst začaly stavět nákupní komplexy. Začalo to Prahou a krajskými metropolemi, ale nakonec vlna dorazila i do menších měst jako je třeba Cheb. Do takového hypermarketu sice jezdí speciální autobusy, ale nejčastěji se tam jezdí autem. Každý to v podstatě má daleko, nákup se stal záležitostí na půl dne, ne-li na celý, ostatně k tomu jsou v nákupních centrech i restaurace a kina, dokonce i knihkupectví, která tam původně nebyla. Chvíli se nedělo nic, ale pak začalo být zřejmé, že tahle monstra zlikvidovala ochody v centru nebo jim alespoň pořádně zakroutila krkem, takže například pro nedostatek zákazníků přestaly otevírat v sobotu. Tím se ovšem i vylidnila náměstí a zavřela dosavadní knihkupectví, kavárny a cukrárny. Náměstí, tržiště, markt, se přestěhovala do supermarktů a z center měst se staly prázdné štace. Ve městech jako je Cheb, blízko k hranicím, ty uvolněné městské obchody obsadily vietnamské krámky, kde člověk dostane všechno možné, ale ne už většinu toho, co by takhle v sobotu dopoledne potřeboval nebo chtěl. Zkuste jít třeba s dcerou koupit do centra kalhoty do školy, nové boty, manželovi sako, nějaký dobrý sýr nebo i třeba kytku a malý dárek pro babičku: musíte na periférii do supermarketu. Jenomže staletou zkušeností je potvrzeno, že obchody prostě do centra města patří a když tam nejsou, lidé nemají praktický důvod tam jít a neužívají pak ani možností pohostinských a kulturních. Moderní obchodní dům ve skutečném centru (třeba Plzně) měl být postaven tehdy, když se u hřbitova na výpadovce stavělo Tesco nebo u dálnice obluda Olympie. Teď chtějí místo právem zbouraného Domu hrůzy u Radbuzy postavit elegantní nákupní „galerii“ (jak se teď říká), ale obyvatelé, kteří by to před deseti lety vítali, už nechtějí. Ostatně v širším centru jakási taková věc stojí, jmenuje se Plaza a je to dost mrtvé místo.

Plzeňský patriot režisér Ladislav Smoček po převratu vyprávěl v rozhlasovém pořadu, jak radostně se Plzeň rozzářila po osvobození v roce 1945, kdy skončilo zatemnění, lidé vyšli do ulic a rozsvítily se neóny. A jak to pak všechno zase zhaslo v padesátých letech, kdy zavládla montérková estetika a ztratila se elegance. A v době, kdy to vyprávěl, se radoval, že elegance životního stylu se zase s převratem do Plzně vrací. Dnes vidím, že opět zacouvala, protože se vlivem těch periferních monster nemá jak uplatnit.

Možná je úmysl postavit u Radbuzy kousek od náměstí a cestou k nádraží elegantní obchodní dům docela dobrý nápad, pokud by ten dům byl opravdu elegantní (a ne jako to hnusné pražské Palladium). Myšlenka, že by v takovém soukromém zařízení měly být prostory pro stálou sbírku Západočeské galerie, mi taky nepřipadá tak nehorázná, jak se k tomu staví někteří zastupitelé města Plzně: když může být galerie v bance (jako ve Vídni), proč by nemohla být v obchodním centru?

Jedna námitka ale trvá: každé takové zařízení skutečně a prokazatelně odvádí lidi z přirozeného městského centra, jímž je náměstí a přilehlé ulice. Na bulváru u Radbuzy bude rušno a elegance a na náměstí pusto, nové kašny budou chrlit vodu do mrtvého prostoru, kde nejsou už ani holubi. Jo, kdyby současně s tímto projektem mělo být zbouráno Tesco u hřbitova, to by pak byla jiná!

Stejně si myslím, že se toho bourání Tesca jednou dožijeme. Vždyť jsme se dožili zbourání Domu hrůzy u Radbuzy.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.