Chci přispět X

Rodina aneb Tartuffe

Ve Stavovském divadle zincezovali Molièrova Tartuffa v režii Jana Nebeského. Komedie jako Tartuffe, Škola pro ženy, Zdravý nemocný nebo Lakomec se odehrávají v rodině. V Tartuffovi je rodina místem totálního rozvratu.

Martin Švejda ve své okamžité blogerské reakci na Tartuffa ve Stavovském divadle píše, že z toho, že Nebeského inscenace Tartuffe – Impromptu ukazuje obraz morálně rozložené společnosti, bude mít A2 a Deník Referendum radost. Jako autorka Deníku Referendum můžu říct, že neznám jediné drama, které by neukazovalo morálně rozloženou společnost.


Ve Stavovském divadle nazkoušeli Tartuffa. Foto www.flickr.com.

Vzhledem k tomu, že rozpad mravů ukazuje ve své hře už Molière, není celkem divu, že tak činí i Jan Nebeský a jeho tým ve Stavovském divadle. Ostatně něco podobného učinil i Michal Dočekal, když před mnoha lety inscenoval Molièrova Lakomce s Borisem Rösnerem v titulní roli. Jedna konvence molièrovské komedie totiž přestala ve své zavedené podobě fungovat a nutí inscenátory k zajímavým interpretacím.

Komedie jako Tartuffe, Škola pro ženy, Zdravý nemocný nebo Lakomec se odehrávají v rodině. Konvenčním způsobem je můžeme přečíst tak, že protivný a panovačný otec, stařec zavinutý do svých stereotypů, se chystá zbytku rodiny zkazit život tím, že do jejího života vnese nějaký svůj plán. Buď jde o úmysl zištně provdat dceru za někoho, koho ona nechce, nebo se sám oženit se slečnou, s níž tajně chodí syn, a – to hlavně – připravit potomky o majetek, s nímž mladí ve svých plánech už počítají.

A pak se to komedii od komedie mění – hypochondr Argan hodlá všechny peníze rozdat doktorům, lakomec Harpagon zakopat na místě, kde je nikdo nenajde, a Orgon přepíše veškerý majetek na Tartuffa. Jednoduchá morálka komedie dell´arte říká, že je třeba starce potrestat, mládí že má mít volnost v lásce i v dědictví. Jenomže dnes už nikdo nezpochybňuje nárok šedesátiletého „starce“ mít ještě něco ze života a panuje názor, že děti se mají umět postavit na vlastní nohy a nečekat na dědictví.

To je vnímáno vyloženě jako morální ohavnost. Pošetilosti „starců“ nepřestávají být zdrojem zábavy, vznikají však nové herecké interpretace Molièrových komedií mravů a člověk náhle vidí na jevišti padesátiletého Borise Rösnera v roli Harpagona, který v nemožně ošuntělém obleku, v němž se snad ženil, chodí po bytě a neustále zhasíná zbytečně svítící světla a dotahuje kapající kohoutky.

Tenhle vdovec, jehož děti, zlatá mládež, nežijí s ním, ale pouze na jeho účet, by přece mohl mít ještě nárok se oženit a není důvod, aby nechal všechno, co v životě nahospodařil, rozfofrovat mladým, kteří na něj kašlou a mají rádi jen jeho peníze. Dočekalův Lakomec byl pro mě tak přesvědčivým obrazem krize rodiny, jako žádná současná hra.

Vztah k Moliérovi jsem si tvořila dlouho, když jsem jeho hry četla povinně ke zkouškám z dějin divadla, připadalo mi to všechno strnulé – a také jsem dlouho neviděla jinou než strnulou inscenaci. A pak se náhle něco přihodilo, přečetla jsem si Dona Juana a Tartuffa dospělejšíma očima a užasla zejména nad autorovou dramatickou bravurou. Nad tím, jak dovede v geniální zkratce předvést základní triky, které na sebe zkoušíme, jen v životě je kolem toho spousta balastu a odehrává se to v delším čase a rozlehlejším prostoru.

Molière to ovšem vystřihne při zachování tří klasických jednot: na jediném místě, v ohraničeném čase a v jednoduchém ději bez odboček. Vše stojí a padá s jednáním postav a to zase stojí a padá s hercem, pro kterého je postava molièrovské komedie těžký a velice nepohodlný úkol. Nutno však říci, že takové umělecké úkoly řeší interpreti barokní hudby také.

Pan Orgon si v Tartuffovi přivede domů člověka, který ho ohromí svou zbožností a nezištností, Tartuffa. Upne se k představě, že tento skvělý muž zlepší poměry v jeho rodině, která se velmi podobá té Harpagonově – nikdo tam nedělá nic pořádného, všichni se jenom baví, holduje se tu poživačnosti a pěstují se nepatřičné důvěrnosti se služebnictvem.

Orgon je zaslepený (jinak by prokoukl Tartuffovo licoměrné chování v kostele), ale myslí to dobře, ostatně nespokojen není jen on sám, ale i jeho matka, která s ním žije v jedné domácnosti. Ve zbytku hry pak vidíme, jak se Tartuffe postupně zmocní jeho dcery, domu, manželky. Orgon vlastně docílí toho, co zamýšlel, Tartuffe skutečně změní poměry v rodině a bezpochyby zatrhne zbytečné utrácení a hýření, jenomže za jakou cenu?

Kdyby to byla moderní hra, zůstalo by při tom, že Orgon a všichni jeho příbuzní táhnou z nově nabytého Tartuffova domu někam do bídného útulku. V komedii ovšem musí nastat šťastný obrat, k němuž je v tomto případě využito principu deus ex machina, zasáhne královská moc, jejímž dekretem je platná smlouva zrušena. Jak může Orgon takovou nepředloženost udělat, jak to, že slušně situovaný vzdělaný muž podepíše absurdní smlouvu? Ale neděje se to náhodou dnes a denně?

Jan Nebeský vzal komedii trochu zkrátka a nazval své tartuffovské variace Tartuffe Impromptu, čím je jasně řečeno, že to nebude ta slavná hra, kvůli níž Molière málem přišel o živnost a do klatby, v plném rozsahu, ale zábavná podívaná, jíž koneckonců Molièrovy hry na dvoře Ludvíka XIV. musely vždy být.

Impromptu se v tempu, křiku, za zpěvu a klavírního doprovodu Milana Svobody dobře vyjímá v klasicistním interiéru Stavovského divadla a dalo by se říci, že tak nějak správně vypadá moderní zábavné divadlo, při němž herci nenechají publikum na pochybách, že leccos dovedou a že herecké umění je přece jen víc než to, co můžeme vidět v televizi. Je to velice současné divadlo, a přitom věrné osvícenské dialektice, kdy jsme si neustále vědomi, že to, co vidíme, je hra herců na scéně, ne život.

Před několika lety inscenoval Jan Nebeský v témže divadle Dona Juana s Miroslavem Donutilem v titulní roli. Obstarožní a obtloustlý Juan klátil ženy sexappealem své suverenity a moci, všichni jsme na jevišti viděli Paroubka i Topolánka s jejich odvrženými věrnými manželkami a s novými exkluzivními blondýnami po boku. Bylo to neodolatelně směšné a krutě pravdivé svědectví o sexappealu moci, když člověk viděl tu hladkost a okouzlující lehkost, s jakou Donutilem představovaný Juan nebere ohled vůbec na nikoho a na nic.

V Tartuffovi Jana Nebeského je rodina, místo, kde lze spočinout a v lásce a vzájemnosti užívat všeho, čeho člověk dosáhl, místem totálního rozvratu. Do takových poměrů (za něž si ovšem může sám) přivádí Orgon Tartuffa, v němž vidí přítele a svoji oporu. Nabídne mu místo ve svém domě a čeká, že Tartuffe dá za něj věci do pořádku. Což o to, Tartuffe to udělá, ale jinak, než by si Orgon přál, o vše ho připraví, věcně a bez násilí.

V tom svižném představení je hodně hluku a zpěvu, bylo mi při tom trochu líto molièrovských dialogů, staromódních alexandrínů, které, osvojeny hercem, dovedou zvýraznit kontury lidského jednání mnohem lépe než civilní dialog.

Musím myslet na to, jak věčným charakterem je Orgon, měšťák, důležitý pitomec, vyfutrovaný představou o vlastní ctnosti, který je jako stvořený k tomu, aby ho zneužil nějaký podvodník. Tentýž Orgon však správně cítí, že život by měl mít ještě jiný smysl než jen (s odpuštěním) konzum a radovánky. Škoda, že David Prachař v Nebeského inscenaci propadl blbnutí a muzikálově šaškovskému šklebu, z něhož moc nepoznáme, co je ten Orgon vlastně za člověka.

Tartuffe, kterého hraje Karel Dobrý, vystupuje ve firemní kombinéze, pracovních botách a neustále s nějakým vercajkem v kapse nebo v ruce: opravář. Možná, kdyby měl na sobě perfektní oblek jako Orgon, dceruška by se tolik nevzpírala představě sňatku s ním, vždyť je to krásný muž.

Asi by si s ním dala říct i služka Dorina, ale o tu mu nejde. A scéna, při níž má být usvědčen z toho, že Orgonovi chce svést manželku, se zvrhne tak, že Orgon, přítomný pod stolem, se do soulože zapojí a divák je svědkem sexu ve třech, každého s každým.

Při dobrém divadle člověk časem zapomene detaily děje a představitele některých rolí, ale to, co v mysli zůstane, je tam už navždycky. Tak stále vidím Borise Rösnera, jak dotahuje kohoutky a zhasíná a slyším muže na vedlejším sedadle, jak tiše vydechne: Vždyť to jsem já! Vidím také Orgona tak, jak ho hrál Ivan Řezáč ve Švandově divadle, jako slušného člověka, kterému se svět obrátil naruby (a vedle něj andělsky krásného Tartuffa Kamila Halbicha).

Z této inscenace Jana Nebeského mi zůstalo v mysli tohle: v jedné scéně Tartuffovi Orgon zuje boty, chtěl by mu jak Kristu ve svém domě umývat nohy, což je hysterický nesmysl. Po zbytek hry Tartuffe zůstane neobut, na jedné noze černou ponožku a druhou bosou. Karel Dobrý má dlouhé nohy a trochu zvláštní chůzi, podobnou chůzi koně, jinému herci by se to možná nepodařilo, ale u něj najednou vidíme ďáblovo kopyto.

Když ho pak pan Loyal v roli exekutora sejme, víme, že protentokrát snad je konec, ale jinak hra trvá, protože přece ďábla nezastřelíš.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.