Žena, která se několik let doma stará o své malé děti, vaří, uklízí, spravuje celou domácnost a opečovává rovněž svého manžela, na němž je ekonomicky závislá, jistě není v záviděníhodné situaci. Prostor pro ponižování ve smyslu „já vydělávám, ty poslouchej“ je zde větší nežli v domácnosti, kde je žena ekonomicky soběstačná.

Navíc, sociální izolace ženy, která někdy za celý den promluví akorát s pokladní v supermarketu a pak se svou dvouletou ratolestí, je bolestná. Některé ženy v této situaci propadnou depresím, další si přestanou vážit manžela, který jim nerozumí, jiné začnou pít a jsou i takové, které projdou tímto obdobím šťastně a spokojeně, jakoby ani doma nebyly.

Vše záleží na podmínkách, naturelu partnerů, uspořádání ve vztahu, schopnostech vyjednávání a v neposlední řadě na společnosti, ve které rodina žije.

Situace žen i mužů na rodičovské dovolené tedy nemusí být nijak příjemná a mnohdy skutečně není. Je jistě záslužné, že se s tím občanské organizace, český stát i Evropská unie snaží něco dělat.

Evropský parlament například loni přijal zprávu týkající se mezigenerační solidarity. Poslanci jejím prostřednictvím žádají členské státy, aby do roku 2010 zavedly zařízení pro péči o děti pro devadesát procent dětí ve věku od tří let do věku povinné školní docházky a pro nejméně třicet tři procent dětí ve věku do tří let.

Parlament rovněž žádá přijetí opatření k lepšímu sladění rodinného a pracovního života. V obdobném duchu se nesou rovněž požadavky českých organizací, které se daným tématem zabývají, i současná vládní politika.

Na téma dětí v jeslích toho bylo již napsáno mnoho a existuje i řada výzkumů, které mají rozdílné závěry. Je možné, že jsou děti, kterým krátký každodenní pobyt v jeslích nijak neubližuje a chodí tam rády.

Děti jsou však, stejně jako dospělí lidé, individuality a jejich nervový systém navíc dozrává různou rychlostí. Tvrdit, že takováto zkušenost není traumatizující pro žádné dítě, je přinejmenším odvážné. Navíc ne každá matka či otec jsou s takovým přístupem srovnaní. Pak nastává problém, který rodiče přenášejí i na dítě.

Tyto představy mají ještě jeden zásadní nedostatek. Vymýšlejí je intelektuálky a intelektuálové, kteří si povětšinou vydělávají na živobytí fyzicky nenáročnou a inspirující prací. Tyto práce lze také mnohdy vykonávat z pohodlí domova, od počítače a je možné snadno vytvořit klouzavou a flexibilní pracovní dobu.

To ovšem není a nikdy nebude případ všech. Velká část lidí si vydělává nějakou únavnou, ubíjející nebo přinejmenším nezajímavou prací. Jedná se o zaměstnání, která jsou potřebná k chodu společnosti, ale ti, kteří je vykonávají, v tom prostě nevidí smysl svého života.

Ten nalézají v jiných oblastech, třeba právě v životě rodinném a výchově svých dětí. Pak se ale nabízí otázka, proč by měla matka opustit na část dne své dítě, dát ho do jeslí a trápit se ve svém zaměstnání.

Zejména pokud se jedná o takovou práci jako je pokladní v supermarketu. Zde se ženy ani nesocializují, ani nerealizují, ani si příliš nevydělají. Často jsou pod hrozbou ztráty zaměstnání nuceny pracovat přes čas a děti jim vyzvedávají příbuzní a přátelé, pokud nějaké mají.

Snahy o zrovnoprávnění ženy cestou slaďování profesního a rodinného života se zdají být racionálně podložené a hlavně odpovídají na reálný problém, jenž mnoho žen v domácnosti sužuje, tedy nedostatek uznání a z toho vyplývající absenci sebevědomí.

Nerespektují však nekonečnou různorodost a odlišnost lidských povah a situací, v nichž se rodiny i jednotlivci nalézají. A zejména pak degradují, byť pouze v důsledcích a nechtěně, výchovu dětí na něco, co si nezaslouží ani uznání, ani pozornost.

Pracující rodiče, jejichž děti jsou denně v péči chův, babiček či jeslí, si většinou život organizují tak, aby se jejich návštěvy problematických míst jako jsou kavárny a úřady odehrávaly bez dětí. Mnohdy pak ani během svého rodičovství nezaznamenají, že je mnoho míst, kde nejsou rodiče s dětmi vítáni.

Projdou tímto obdobím bez poznání, že žijí ve společnosti, která je nepřátelská k dětem. Těžko pak budou bez vlastních zkušeností přispívat k tomu, aby se situace zlepšovala.

Tam, kde jen ti, co jsou zaměstnaní, vytvářejí z hlediska společnosti nějakou hodnotu, se budou množit případy, kdy majitelé kaváren zakážou vstup rodinám s dětmi. Jako se to děje v brněnské kavárně Blended, kde poskytují hostům "příjemné posezení nenarušované projevy dětí a jejich rozvíjejících se osobností."

Zajímavou odpovědí na tuto společenskou tendenci je švédský model, kdy otec povinně čerpá část rodičovské dovolené. Pokud tedy rodiče chtějí pobírat rodičovský příspěvek, musí se otec minimálně na dva měsíce stát mužem v domácnosti a o své dítě se starat.

Jistě to změní jeho pohled na úděl vychovatele na rodičovské dovolené, ale ke změně společnosti to za prvé nestačí a za druhé taková úprava bere méně majetným rodičům, kteří se bez podpory státu jen těžko obejdou, možnost svobodné volby.

Mnohem účinnější a v důsledcích možná i levnější cestou by byl rodičovský plat, který by nebyl pouze almužnou. Stát by tak jménem celé společnosti uznal význam a důležitost výchovy dětí a jistě by narostl i počet mužů, kteří by se rozhodli stát se placenými rodiči. Tím by se zvýšila i prestiž rodičovství.