Tohle poněkud morbidní pořekadlo vystihuje překvapení mnoha rozhodovatelů nad početním kolísáním jednotlivých ročníků narozených dětí. Věková struktura populace České republiky se vyznačuje značnými nepravidelnostmi, založenými v hluboké minulosti a často prohloubenými neuváženými zásahy státu. Přitom cílem rodinné politiky by měla být snaha o co nejrovnoměrnější vývoj věkové struktury. My, rodičovská generace poloviny sedmdesátých let, pamatujeme tehdejší baby-boom, který nastal po přijetí série pronatalitních opatření po roce 1970, zejména prodloužení mateřské dovolené a zavedení novomanželských půjček s odpisem části půjčky při narození dítěte. Chlubili jsme se jednou z nejvyšších plodností v Evropě (až 2,43 v roce 1974).

Jenže v té době už vstupovaly do věku vysoké plodnosti ženy z početně silných ročníků, narozené v padesátých letech. Podpora rodin s dětmi měla přijít alespoň o pět let dříve, protože koncem šedesátých let porodnost a plodnost klesala. Výsledkem byl nedostatek dudlíků, shánění dětských kočárků a plen, přeplněné jesle a školky, později i třídy v základních a středních školách. 

↗

Po roce 1989 se výrazně změnilo reprodukční chování českého obyvatelstva a rychle se přiblížilo západoevropskému modelu. Pravidelně se prodlužoval průměrný věk matek a klesala jejich plodnost a tedy i počet narozených až k minimu 89,8 tisíce dětí v roce 1999. V letech 2002-2008, kdy byly ve věku nejvyšší plodnosti ženy narozené v sedmdesátých letech, porodnost i plodnost rostla. Novináři rádi psali o novém „baby-boomu“ a marně jsme vysvětlovali, že při úhrnné plodnosti pod 1,5 dítěte na jednu ženu je to nesmysl a že šlo jen o malou sekundární vlnu porodnosti. Vždyť i „nejlepší“ rok 2008 byl počtem 120 tisíc dětí pořád o 75 tisíc narozených za rokem 1974. 

Počet narozených dětí od roku 2008 s výjimkou loňského roku klesá a ani v budoucnu nelze očekávat jeho zvýšení. Nepřeceňuji význam přímé finanční pomoci matkám, ale ponechání státního příspěvku při narození dítěte jen na první dítě bylo neuvážené. Vyšší podpora při narození třetího dítěte by byla pro stát levnější a současnou nízkou plodnost hluboko pod prostou reprodukcí by zvýšila více.

Trvající nedostatek míst v předškolních zařízeních není důsledkem mimořádně vysokých počtů dětí, ale plyne z jejich unáhleného rušení v devadesátých letech. Vysoké procento odmítnutých dětí v mateřských školách ukazuje na nekoncepčnost práce především obecních a městských zastupitelstev v sociální oblasti. Osobně mne mrzí, že se málo nebo velmi nepřesně pracuje s demografickými daty, které — zejména u počtů narozených dětí — jsou relativně spolehlivé a včas všem dostupné až do úrovně jednotlivých obcí. Je samozřejmé, že lokálně budou kapacity předškolních zařízení vždy někde chybět. Jde hlavně o nová sídliště a satelity v zázemí větších měst.

Avšak rodiče jsou dnes již ochotni vozit děti i do vzdálenějších zařízení, protože není vždy možné ani rozumné budovat nové kapacity v místech s homogenní věkovou strukturou, kde lze očekávat vyšší počet stejně starých dětí. Případná přestavba předškolních zařízení na později potřebné domovy seniorů není nijak jednoduchá. Současný problém nedostatku míst v mateřských školách se v krátké době přesune do základního školství a opět hrozí nedostatek kapacit škol včetně materiálního a personálního zajištění.

V médiích a od politiků až příliš často zaznívají katastrofické scénáře budoucího stárnutí populace, zvláště ve vztahu k důchodovému systému. Místo strašení stárnutím by bylo vhodnější chápat je jako výzvu k řešení, k rozumné sociální a prorodinné politice včetně změn na trhu práce, aby byl přívětivější pro ženy-matky.

Vždyť princip zásluhovosti v důchodovém systému můžeme chápat nejen jako výši odvodů do systému pro výplatu důchodů stávajícím seniorům, ale zásluhou je jistě také výchova dětí — budoucích plátců. Stejně jako je zvyšování důchodového věku reakcí na prodlužování délky života jako jednu příčinu stárnutí, mělo by být zohlednění dětí reakcí na nízkou porodnost, která je druhou a možná významnější příčinou stárnutí populace.