V souvislosti se sčítáním lidu myslím na mateřské školky. K čemu máme všechny ty statistiky, když jsme z nich nedokázali ani tři roky dopředu odhadnout, že v roce 2010 a 11 stoupne potřeba těchto předškolních zařízení? K čemu jsou nám všechna ta statistická data, když nedokážou zabránit kalamitě ani v předvídatelných situacích — počet narozených dětí je přece u nás v podstatě známý z údajů z těhotenských poraden, do kterých nastávající matky musí chodit nejen v zájmu svého zdraví a zdraví dítěte, ale i proto, aby měly nárok na mateřskou. V čem jsme tedy překonali socialismus s jeho frontami a protekcemi, když ani do školky není možné přihlásit dítě normálně? (Přihlášku musíte vyzvednout osobně, a to pouze v několika málo dnech. Pak ji, vyplněnou, musíte zase fyzicky odnést — nelze vyplnit na internetu, odeslat e-mailem, stáhnout. To zase v přesně vymezených dnech. Já si vzpomínám, že děti bylo možné přihlásit do školky kdykoli — v nejhorším případě to nevyšlo v té nejbližší, ale žádný složitý zápis se nekonal.)

Péče o dítě doma byla jednou z popřevratových iluzí. Souvisela s koncem zákonné pracovní povinnosti — bylo tak krásné pohrávat si s pomyšlením, že prostě zůstanu doma a budu se věnovat dětem a domácnosti a vedle toho třeba trošku něco vykonám pro obec, najdu a rozvinu nějaké občanské angažmá, kterému dám i čas, který mi při dětech zbude. Bylo skvělé představit si, že mě manžel uživí, protože konečně dostane plat odpovídající jeho schopnostem a pracovnímu nasazení, a já se nebudu muset za pár stovek trápit špatným svědomím z toho, že dětem nevařím dostatečně zdravou stravu a sama že nemám dost pohybu a že nic nečtu a ráno se mnou není řeč… a tak dál. Tahle iluze trvala krátce, ale dost dlouho na to, aby se zavřely a komerčně prodaly řady budov školek.