Kdo týrá děti?

Saša Uhlová reaguje na text Marka Řezanky o odebírání dětí z rodin. Velkým nedostatkem diskusí o institucích pro děti, které byly ve svých rodinách týrány, je, že se v nich často příliš nerozlišuje, o jaké věkové kategorie dětí jde.

Igor_demo20

Saša Uhlová

19.03.2014 08:51

Související

Diskuze o odebírání dětí, týrání dětí, dětských domovech, výchovných ústavech, adopci a pěstounské péči obvykle končí ostrým sporem. Marek Řezanka se ve svém komentáři k dokumentu Převýchova, který promítali na festivalu Jeden svět, snaží o konsenzuální přístup: děti by se měly odebírat jen, když je to nutné, ale máme si vážit toho, že „zde máme relativně rozvinutou síť ústavní péče včetně tzv. Klokánků.

S Řezankovým textem by se dalo dlouze polemizovat, a to přestože, nebo právě proto, že je smířlivý. Největším jeho nedostatkem ale je, že nerozlišuje děti podle věku. Komentář začíná popisem dokumentárního filmu, který se týká dětí s výchovnými problémy. Z dalšího textu je ale zřejmé, že se snaží obsáhnout všechny věkové kategorie.


Pokud o dítě nepečují rodiče, nebo jiná „mateřská“ osoba ztrácí obecně schopnost navázat vztahy. Foto Michal Kalášek, Mediafax

To není jen Řezankův problém. Podporovatelé institucí pro děti často příliš nerozlišují, o jakých věkových kategoriích je řeč. Z mnohaleté praxe znám případy starších dětí, kterým pobyt v nějaké instituci pomohl. Ještě jsem ale nepotkala dítě, které by trvale nepoškodil pobyt v kojeneckém ústavu. Novorozenec si totiž v prvních dnech a měsících svého života buduje schopnost vytvářet vztahy. Pokud o něj nepečují rodiče, nebo jiná „mateřská“ osoba, která uspokojuje jeho emocionální i fyzické potřeby, ztrácí schopnost navázat vztahy obecně.

To si necucám z prstu, ale vycházím z rozhovorů s psychology, kteří se na teorii citové vazby specializují, s pěstouny a osvojiteli, kteří ústavní výchovou poškozené děti vychovávají, ale také z četné literatury, která na dané téma existuje a z vlastních zkušeností vychovatelky a pedagožky. Je to obecně uznávaná skutečnost, jen se ještě nedonesla všem odborníkům. Pro novorozence, kteří z nějakých závažných důvodů nemohou být u svých biologických rodičů, by měla fungovat dobrá síť přechodných pěstounů, kteří se o miminka budou starat.

Proto bych k tvrzení, že by se děti z rodiny měly odebírat, jen když je rodiče týrají, přidala ještě jedno. Děti do tří let, ale ještě lépe předškolní děti, by v žádných institucích být neměly. Je to totiž týrání.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pro děti, ne proti institucím Středa, 19.Března 2014, 20:53:49

Díky výzkumům prof. Matějčka víme, že i nestabilní rodina je pro dítě lepší než ústav. Ale nestabilní rodina dlouhodobě. Známe nějaké výzkumy o tom, zda je pro děti bez domova výhodné být v profesionální pěstounské péči a být u profesionálních pěstounů třeba jen pár dní a potom u jiných?

Je dobré, že autorka pojmenovala nedostatečně zmiňovaný faktor - věk dítěte. Dítě v raném (kojeneckém, batolecím) věku potřebuje stabilní, laskavou, zřetelnou pečující osobu, která dovede potlačit vlastní negativní citové popudy a učit zvládat dítě ty jeho. Nemá ji s matkou závislou na drogách, s narušenou osobnostní strukturou, která střídá partnery, sama se neumí ovládnout nebo ani neví, co chce. Nemá ji ani v ústavu, kde se pečující tety střídají na směny a doma na ně čekají vlastní děti. Budou to však mít kojenci a batolata u profesionálních pěstounů? Jak tento systém funguje v angloamerických zemích? Já si dovolím zdravě zapochybovat. Srovnávat profesionální pěstounskou péči s pěstounskou péčí rodinnou může být zavádějící. Jak odfiltrujeme pěstouny "na kšeft"? Kolik dětí díky zrušení jakýchkoli ústavních zařízení je v anglosaském světě na ulici?

Souhlasím s pohledem Marka Řezanky. V prvé řadě musíme myslet na to, aby děti měli možnost nevyrůstat v patologickém prostředí. Nesmíme dopustit (bohužel se obávám, že se to děje), aby vyrůstala patologická generace a reprodukovala patologickou generaci další. A za posledních 25 let se toho pro rodinu udělalo skutečně málo. Neměli bychom jakékoli ústavy stavět do opozice proti zájmům dětí. Nezapomínejme na to, že u nás např. fungují i dětské domovy rodinného typu jako alternativy. Proč je nerozvíjet?

Spíše než být a priori proti jakékoli instituci (myšleno ústavní) je třeba myslet především na zájmy a potřeby dětí různého věku, a to i ve společenském a historickém kontextu.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Přechodná pěstounská péče Čtvrtek, 20.Března 2014, 00:30:10

Záměrně jsem se nesnažila pojmout více aspektů, ale zaměřila jsem se na jeden. Zůstaňme u novorozenců, abychom se nezaplétali do dalších témat. Přechodná pěstounská péče zde není "na pár dní", ale do doby, než se rozhodne, co bude s novorozencem dál. Jestli půjde do dlouhodobé pěstounské péče, do adopce, nebo se vrátí k původním biologickým rodičům. PPP je limitovaná jedním rokem. Neznám důvody, proč to tak je, ale do té doby by se o osudu dítěte mělo rozhodnout. A i kdyby ne, tak rok v přátelském a bezpečném prostředí je lepším startem do života než rok v kojeneckém ústavu.

Mělo by to fungovat takto: http://respekt.ihned.cz/c1-49633820-cekame-az-zazvoni-telefon

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Krátkodobá pěstounská péče je nouzové řešení, ale přesto je potřebná Čtvrtek, 20.Března 2014, 10:12:25

Děti mají právo a) na vlastní rodiče b) na přiměřenou péči, tedy v rodinném prostředí c) na ochranu proti týrání a zanedbávání. Nikdo si nemyslí, že přechodná pěstounská péče je nějaký ideál: je to nouzové řešení pro situace, kdy se tyto tři potřeby těžko slučují.

Problém dlouhodobé pěstounské péče u dětí, u které mají vlastní rodiče, kteří by se o ně možná mohli starat, je v tom, že vytváří psychologické a instituční tlaky na to, aby se stala fakticky nebo i legálně adopcí a tím děti o jejich vlastní rodiče připravila.Například kontakt dětí v pěstounské péči s vlastními rodiči je problém, pokud pěstouni touží po tom, aby dítě u nich zůstalo natrvalo. V tom případě ty vlastní rodiče dítěti vnímají jako ohrožení a tento pocit dětem předají, dokonce i když to ani vědomě nechtějí. Čím jsou děti menší, tím více reagují na emoce rodičů na rozdíl od toho, co rodiče říkají.

Není třeba si dělat iluze o tom, že neexistuje nebezpečí skrytého obchodu s dětmi. Důkazy o něm jsou po celém světě. Lidé, kteří touží po dítěti, chtějí hlavně děti malé, relativně zdravé a právně volné. Těchto dětí je mnohem méně, než párů, které po dětech touží.

Marek Řezanka - Brno

Bez citu to nejde Čtvrtek, 20.Března 2014, 13:52:41

Souhlasím, Sašo, že aspekt věku je důležitý a měl být mnou zmíněn.
Jako největší problém vnímám kojenecké ústavy (které jsem při tvorbě své stati na mysli neměl), kde jsou děti skutečně jen jako věci na běžícím pásu - a právě v prvních dnech, týdnech a měsících života potřebují poznat cit. To u "velkochovu", jakým kojenecké ústavy jsou, jednoduše nejde. Bohužel ale cit nepoznají ani v některých rodinách, kde se někdy od prvních chvil seznamují s krutostí a násilím.
I pro dítě do tří let pak může např. Klokánek být záchranou. Žije-li takové dítě např. v prostředí drogově závislých, je-li vystaveno týrání, potom je to pro něho ještě jakás takás šance.
U odložených kojenců narážíme na dvě práva, jež mohou jít proti sobě. Právo matky, jež se dítěte zřekne. Ano, jistě, může být momentálně v tíživé situaci, může dozrát, může být třeba jednou pro dítě bezpečným přístavem. A nebo také ne. A dítě bude zbaveno práva na domov, neboť se jednou za uherský rok "matka" ozve.
Děti potřebují cit, to je jedno velké lidské právo, o němž se bohužel moc nemluví - a jež neumíme spoustě svých bližních poskytnout...

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

O matkách v úvozovkách bych nemluvil Čtvrtek, 20.Března 2014, 20:26:37

Ten příklad s matkou, která dítě "odloží" (snad do babyboxu?) zřekne se ho a pak se ozve se jednou za uherský rok je určitý modelový příklad, konstrukce či klišé. Samozřejmě netvrdím, že se to nikdy nestává.

Skutečné případy jsou daleko různorodější a také je pro ně charakteristické, že různé strany, každá jinak zaujatá, je podávají odlišně a prokazatelných faktů je poskrovnu.

Zbavení rodičovských práv je velmi vážná věc a mluvit o těch právech jako o nějaké formalitě, která jen nesmyslně brání, aby se děti dostaly do rodiny, která si je zaslouží víc než biologičtí rodiče, mi, promiňte pane Řezanko, přijde spíš jako agitka než jako analýza založená na znalosti věci.

Ten věk dětí je velmi důležitý a je moc dobře, že na to Saša Uhlová upozornila. Má to také tu stránku, že o malé děti nejvíce stojí potencální adoptivní rodiče.

Marek Řezanka - Brno

Nejde o klišé Pátek, 21.Března 2014, 07:56:13

Pane Kubičko,

právě že určitou znalost mám, takže si nemyslím, že jde o klišé. Když se podíváte např na děti v Klokáncích, uvidíte dost případů, kdy "rodiče" (uvozovky jsou na místě) zkrátka svým dětem spíše ubližují. Ty se těší na jakýkoli kontakt s nimi, a rodiče buď nepřijdou vůbec, nebo se dopouštějí na svých dětech manipulace.
Problematika matek, jež odkládají své děti po porodu, je složitější. A také jsem to tak postavil. Uvědomuji si, že někdy mohou svého kroku litovat - a mohou projít změnou, která bude ve svých důsledcích pro děti pozitivní. Mnohdy tomu tak ale není (a nikdy nebude). A samozřejmě - bavíme-li se o selhání matek, je potřeba se bavit také o selhání otců.
Pro děti je tím nejhorším nezájem. Znám děti, které už nevěří, že mohou žít v rodinném prostředí. Mají už tolik negativních zkušeností, že vše vidí černě. V sedmi osmi letech. Někdy i dříve.
Jak říkám, pojďme se bavit o právech dětí a nástrojích, jak je můžeme zajistit.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Klokánky Pátek, 21.Března 2014, 22:19:27

Marku, Klokánkům jsem se v textu záměrně vyhnula, je to téma, které by si zasluhovalo samostatnou pozornost. Z toho, co píšeš, mám dojem, že jsi na ně nějak navázaný, nebo se pletu? Pokud bych se pouštěla do diskuze o Klokáncích, ráda bych věděla, zda v nějakém třeba nepracuješ.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.