↗

Jak psal už Oscar Wilde v Obrazu Dorianu Graye: „Lidé dnes znají cenu všeho, ale hodnotu ničeho.“ Foto WmC

Finance bývaly prostředkem k dosažení určitého cíle, nikoliv cílem o sobě. Za všechno v našem každodenním životě — od jídla a bydlení až po rodinnou dovolenou — jsme nuceni tak či onak zaplatit. Pokud nemáme dost v hotovosti, obracíme se na věřitele s žádostí o půjčku.

Stejně postupují i firmy. Zcela běžně financují podnikatelskou činnost prostřednictvím půjček nebo prodejem majetkových cenných papírů a podílů investorům, kteří jim v očekávání budoucích výnosů poskytují své peníze. Propojením těchto subjektů hrají kapitálové trhy v ekonomice klíčovou roli. Až potud je vše v pořádku.

Finance však už zdaleka nejsou jen nástrojem, jehož prostřednictvím putují peníze od střadatelů k žadatelům. Úloha financí se už dlouho neomezuje jen na poskytování peněz těm, kdo se zaváží, že v budoucnu splatí jistinu i s úroky. Finance dnes určují priority institucí a dalších aktérů, včetně vlád.

Hloupé a nebezpečné

To přináší dva zásadní problémy, neboť finance jsou hloupé a nebezpečné. Jsou hloupé, protože pro ně existují pouze čísla — svět financí nedokáže vnímat, natož vyhodnocovat složité sociální problémy nebo komplexní obchodní či inženýrské strategie. Finance jsou i nebezpečné, neboť lidé v čele finančních institucí si namlouvají, že jsou chytřejší, než ve skutečnosti opravdu jsou, na základě čehož získávají pocit, že by měli o všem rozhodovat právě oni.

Pokud se orientujete jen na základě cen, zdá se ovládnutí světa docela jednoduché. Vše je porovnatelné a k dosažení zisku stačí přece jen nakupovat levně a prodávat draze. Pokud zrovna nepatříte k několika málo jedincům, kteří chtějí mít dobrý pocit z toho, kam vkládají své peníze, a při svých investicích dbají na morální stránku věci, na povaze a souvislostech toho, co kupujete nebo prodáváte, vám pak příliš nesejde. Cenový mechanismus zbavuje nutnosti porozumět reálným vlastnostem zboží, jeho negativním aspektům nebo možným vedlejším účinkům.

Ve skutečnosti platí, že čím méně investoři o těchto záležitostech tuší a čím méně se o ně zajímají, tím je trh likvidnější (tj. dochází na něm k velkým obratům a jednotlivé transakce nemají velký vliv na pohyb cen, pozn. DR). Proto jsou aktiva, která jsou na trhu již dlouho — například akcie ropných a plynárenských společností — atraktivnější než aktiva novější. Na ceny aktiv, která nejsou dosud etablovaná, se totiž nedá příliš spoléhat, a to bez ohledu na možný profit.

Ve světě financí není místo pro diskuse. Pokud se každý každý může zorientovat jednoduše podle ceny, není zde proč diskutovat. Pokud se domníváte, že je majetek nadhodnocený, můžete vsadit na takzvaný krátký prodej (předmět spekulace se přeprodá třetí straně, a když jeho cena klesne, se ziskem se koupí zpět, pozn. DR). Trhy se obejdou bez politické diskuse. Zabývají se jen tím, co je teď a tady: přidělují a přerozdělují zdroje tomu, kdo nabídne nejvíc.

Přehlížená spravedlnost

Snaha nahrazovat řešení problémů stanovením ceny se ovšem neomezuje jen na tržní subjekty. Mnoho vlád, ať už z vlastní iniciativy nebo vynuceně, si osvojilo stejný přístup, byť jen proto, aby splnily podmínky věřitelů. Například ve Spojených státech musí Rozpočtový úřad Kongresu stanovit cenu nákladů a výnosů právních předpisů a soudy občas ruší legislativní opatření, která takovou analýzu neobsahují.

Za redukci všeho na čísla ovšem nakonec také platíme. Předstíráme, že jediné, na čem záleží, jsou rozdíly v cenách zboží a služeb, i když v hloubi duše víme, že tomu tak není. Přesto dál házíme do jednoho pytle továrny a spotřební zboží s přírodou, zdravím, štěstím, klimatem a životem vůbec. Jsme tak vedeni k tomu, abychom přehlíželi problémy, jež se nedají vyjádřit v penězích, jako jsou například otázky spravedlnosti.

Tomuto reduktivnímu vnímání světa můžeme poděkovat za taková „řešení“, jako je finanční sekuritizace hypoték v USA, zavedení soukromého penzijního systému za účelem rozvoje a rozšíření finančních trhů či využití takzvaných zelených aktiv k řešení klimatických změn. Označte něco cenovkou a investoři se jen pohrnou, zejména pokud se budou moci spolehnout na implicitní vládní záruky proti možným ztrátám, jak se často děje.

Zamysleme se ale nad důsledky. Máme hypoteční trh, který sice povzbudil rozmach výstavby a růst cen nemovitostí, ale selhal při řešení krize bydlení. Máme penzijní systém, který neustále vyžaduje bezpečná aktiva pro plnění budoucích závazků, i když to znamená další investice do ropy a zemního plynu. Jsme svědky desítky let odkladů změny způsobu získávání, výroby a distribuce energie, protože zelená aktiva k tomuto cíli zkrátka nevedou.

Věřili jsme v „kouzlo trhu“ a odměnou nám je nafouklý a křehký finanční systém, který by se bez neustálé ochrany ze strany centrálních bank zhroutil a vzal přitom s sebou celou ekonomiku.

Neznámá a nepoznatelná

Celé to vůbec nedává smysl. Ceny nám neřeknou nic o budoucnosti, která je ze své podstaty neznámá a nepoznatelná, a navíc se podle všeho bude výrazně lišit od minulosti. Ve třicátých letech dvacátého století John Maynard Keynes namítal, že nelze určit, zda a kdy vypukne další světová válka nebo jaká bude míra inflace v šedesátých letech. V roce 2023 stejně tak nevíme, jak prudce se zintenzivní klimatické změny, kde vypuknou další lesní požáry nebo jaké části světa budou zasaženy ničivým suchem, záplavami a podobně.

Vzhledem k tomu, že jsou tyto vyhlídky nejisté, nemohou je trhy přesně vyčíslit. Nicméně pokud nechceme ignorovat vědecké důkazy, je nám docela jasné, že nás čeká rozsáhlá devastace v důsledku klimatických změn, jejíž sociální a politické dopady si nedovedeme představit.

Ještě horší je na tom je, že — vzhledem k tomu, že finance určují naše priority — jsme ochotni nepochybné řešení situace — okamžité snížení emisí — odkládat jako příliš „nákladné“. Proto se stále více podniků a vlád vzdává svých závazků ke snižování emisí, oslabuje avizované cíle a odkládá opatření k jejich realizaci.

Financializace natolik prostoupila naše životy, až jsme skoro zapomněli, co je to politika. Slepá víra, že cokoli lze vyjádřit v ceně, nás ochudila o schopnost hledat konsenzus a vyvíjet účinné strategie proti tomu, aby vše neodnesli lidé, jejichž životy nejsou „ceněny“ dost vysoko. Nikdo netěží z této katastrofy tak jako finanční sektor. To ale nemůže trvat věčně.

Z anglického originálu How finance became the problem publikovaného internetovým magazínem Social Europe přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.