Je nutné zlomit moc oligarchie

George Monbiot

Přední britský komentátor věnuje svou analýzu zoufale neuspokojivým plánům labouristické strany připravující se k převzetí moci. Ale jeho text stejně platně hovoří k situaci v České republice.

„Chceme-li alespoň trochu demokracie, spravedlnosti, poctivosti a fungujícího státu, nemůžeme hledat cesty k smíru s ekonomickou mocí... musíme s ní vyrazit do čelního střetu s otevřeným hledím.“ Karikatura Josepha Kepplera Bosses of the Senate z konce 19. století ukazuje majitele monopolních korporací v USA jako skutečné pány situace, tyčící se nad senátorskými lavicemi.

V Británii se prý s volbami vrátí věci k normálu. Po čtrnácti letech korupční a nekompetentní vlády konzervativců labouristé vrátí Británii k solidní politice. Do politiky se vrátí spravedlnost a slušnost, začnou se obnovovat veřejné služby, Británie získá zpět mezinárodní respekt, vše se změní k lepšímu. Nebo tak se nám to aspoň vypráví.

Jenomže, co je onou „normalitou“, vzývanou komentátory zleva i středu? Je to ta nejneobvyklejší politika v dějinách světa. Ať už vědomě či bezděčně, všichni odkazují na pozoruhodné období, zhruba mezi lety 1945 a 1975, kdy se v některých bohatých zemích redistribuovalo bohatství, takřka všichni mohli aspirovat na slušné bydlení, mzdu a životní podmínky, veřejné služby byly v rozmachu a dobře financovaná robustní síť sociálního zabezpečení chránila lidi před ztrátou statusu.

Nikdy dříve v dějinách světa takové období nebylo a ani potom už žádné takové nenastalo. A samozřejmě i v uvedeném období se všeobecný blahobyt v bohatých zemích opíral o krajní vykořisťování, převratynásilí exportované do chudých států Třetího světa. Žili jsme v bublině, ohraničené v prostoru i čase, v níž se děly nevšední věci. Přesto to dnes jaksi pokládáme za „normální“.

Ony normální věci byly výsledkem toho, čemu historici ekonomických dějin říkají „velká komprese“: drastická redukce nerovností v důsledku dvou světových válek. V mnoha z mocných zemí se díky kombinaci fyzického zničení majetku, ztráty koloniálních a zámořských držav, inflace, vysokých daní, administrativní kontroly mezd i cen, zestátňování a zabavování vynucených válečnou ekonomikou, a také v důsledku vzestupu demokracie a odborových hnutí, podařilo zásadně omezit příjmy a majetky bohatých. A jakmile válka skončila, zásadně se zlepšily i životní podmínky chudých vrstev.

Po několik dekád jsme z dopadů oněch převratných dějů všichni společně profitovali. Nyní se ale jejich účinek vytrácí. A vracíme se ke skutečné „normalitě“.

Dějiny mnoha staletí, včetně našeho, ukazují, že základním stavem politiky není redistribuce všeobecného bohatství, ale jeho stupňující se akumulace v rukou elity nejbohatších, extrémní vykořisťování práce, zabavování společných zdrojů a vymáhání renty za jejich užívání, plejáda omezování, donucování a násilí. Normální je společnost, ve které právo straní mocným. Normální je oligarchie.

Ve svém monumentálním díle Velký vyrovnávač (Great Leveler), vydaném v roce 2017, historik Walter Scheidel vysvětluje, že v dějinách se podařilo zásadně zvrátit nerovnost pouze čtyřem silám: válce postavené na masové mobilizaci, jakými byly obě války světové, totální a násilné revoluci, zhroucení státu a ničivé epidemii. Těžká volba, přetěžká…

Ukazuje, jak se válečné ekonomiky proměňovaly v ekonomiky sociálního blahobytu — a to někdy i donucením. Například po porážce Japonska, americká okupační vláda, vedená generálem Douglasem MacArthurem, prosazovala „demokratizaci japonských ekonomických institucí“, aby zajistila „široké sdílení příjmů a vlastnictví prostředků výroby a obchodu“.

Za tím účelem zavedla vysoké majetkové daně, s mezní mírou devadesát procent, rozbila obchodní konglomeráty, zavedla pracovní právo, které podněcovalo zakládání odborů a ustavovalo právo na stávku, prosadila vyšší mzdy dělníkům, provedla rozsáhlou pozemkovou reformu, která zabavila půdu velkostatkům a přerozdělila ji rolníkům, a provedla fiskální reformu, která zavedla daň z nejvyšších příjmů ve výši pětasedmdesát procent a dědickou daň z největších majetků ve výši sedmdesát procent. Popsaná opatření vedla k takřka úplnému zrušení příjmů z kapitálu a k vytvoření politické i ekonomické demokracie v Japonsku, a to vše prakticky z ničeho.

Podobné transformace se uskutečnily prakticky ve všech válčících mocnostech. Ve Spojených státech, nejvyšší daň z příjmu vzrostla do roku 1941 na 71 procent a nejvyšší pásmo daně z příjmu vyšplhalo v roce 1944 na čtyřiadevadesát procent. Národní válečná rada práce (National War Labor Board) zvyšovala mzdy dělníků a současně zmrazila platy ředitelů. Členská základna odborů prudce rostla.

V Británii bylo nejvyšší pásmo daně z příjmu v letech 1941 až 1952 na osmadevadesáti procentech. Než spadlo tam, kde je dnes, trvalo to celá desetiletí. V roce 1940 byla zavedena daň z luxusního zboží, která postupně vzrostla až na sto procent. Podíl na příjmech nejbohatšího promile členů společnosti spadl ze sedmi procent v roce 1937 na pouhé jedno procento v roce 1975.

Ale jelikož tu nemáme žádnou ze čtyř výše uvedených katastrof, příjem a kapitál se znovu začaly akumulovat v rukou úzké elity, a vrací se společenský systém oligarchie. Kdo jsou oligarchové? Lidé, kteří svou nepřiměřenou ekonomickou moc proměňují v nepřiměřenou moc politickou.

A tvoří politiku, která vyhovuje jejich zájmům. Scheidel ukazuje, že s nárůstem nerovností vzrůstá též společenská polarizace a dysfunkčnost politiky. Oboje elitě nejbohatších vyhovuje, protože kompetentní a proaktivní stát představuje hrozbu pro jejich zájmy. Dysfunkčnost je přesně to, co předváděli toryové Británii a co Trump slibuje v USA.

Oligarchové se snaží likvidovat instituce střežící veřejné zájmy, což vysvětluje, proč v Británii vykuchali organizace jako Inspekci životního prostředí či Hygienické ústavy. V podstatě tatáž motivace poničit stát a jeho schopnost regulací stála za brexitem.

Oligarchové se také snaží omezovat právo na protest. Vyhovuje jim, kolabuje-li veřejný zdravotnický systém, poněvadž jej chtějí privatizovat. Chtějí úplatné politikyposlušná veřejnoprávní média.

A co chtějí, to také dostávají, přičemž podemílají prakticky všechny aspekty života společnosti. Lijí peníze do neoliberálních a krajně pravicových politických hnutí, čímž kapitálu pomáhají ulevit od jeho persistentní bolesti — demokracie. Oblouk dějin se sklání k nespravedlnosti. Jen čas od času se jej podaří zlomit nějakou katastrofou.

Chceme-li se vrátit k „normalitě“ bohatých zemí z období 1945-1975 — jinými slovy k přerozdělování, sdílenému pocitu společného veřejného zájmu, robustním veřejným službám, silné síti sociálního zabezpečení, vysoké zaměstnanosti a dobrým mzdám — a myslím, že právě to si velká většina lidí opravdu přeje — potřebujeme tedy politiku, která není jen abnormální, ale přímo bezprecedentní.

Narovnat oblouk nespravedlnosti by znamenalo jít daleko za program Jeremyho Corbyna z roku 2019, ani nemluvě o jalových návrzích Keira Starmera, který kolem zájmů nejbohatších lidí jen opatrně našlapuje po špičkách. Potřebujeme program, který se tu prosadil v důsledku dvou světových válek, ovšem bez jejich ničení a násilí: mírový MacArthurův plán na svržení oligarchie.

Politické strany by musely překonat svůj strach z ekonomické moci: z majitelů médií, z realitních developerů, z fosilních korporací, z investičních fondů, z manažerů majetkových portfolií a ze sbírky oligarchů, kteří dnes financujířídí naši politiku. Čím déle ovšem budeme takovou konfrontaci odkládat, tím zbytnělejší a opevněnější se moc oligarchie stane. Chceme-li alespoň trochu demokracie, spravedlnosti, poctivosti a fungujícího státu, nemůžeme hledat cesty k smíru s ekonomickou mocí, jak se o to snaží Starmer, musíme s ní vyrazit do čelního střetu s otevřeným hledím.

Z anglického originálu Fight Against Oligarchy publikovaného na webu monbiot.com a deníkem Guardian přeložil JAKUB PATOČKA. Článek vychází s podporou Nadace FES Praha.

Diskuse
PK
July 4, 2024 v 12.36

Ty zahnuté špičaté nosy u těch vypasenců (na rozdíl od "normálních" nosů těch ubohých senátorů) jsou nepřehlédnutelné. Člověk se na ně vůbec nemusí extra soustředit, aby je viděl.

PK
July 5, 2024 v 3.38

Kvalitní komentář. Žádný Putin či "Babiš" (nebo koncetrace na nějakého jednoho britského oligarchu) - prostě realita, jaká je. Kéž by za problémy světa mohli jen "Babišové" či Putinové.

IH
July 5, 2024 v 11.31

Živě si vybavuji, jak jsem měl podobné karikatury v Dikobrazu za ubohé. Také byly, když dodávaly opodstatnění známému vtipu o tom, kde je větší svoboda, jestli u nás (příp. v Rusku) nebo v Americe. V aktuálním případě, byť je politická satira opět publikována v českém médiu, mohu doklad působení "sedmé velmoci" z před 130 let již ocenit (a být za tu možnost aspoň chvilku rád). Neškodilo by ovšem, kdybychom ráčili i nyní být podobně v starém dobrém smyslu slova liberální.

Konstatuji tedy, že pro tentokrát mohu souhlasit s panem Krupičkou (i s jeho "prozřelou" formulací). Ještě dnes, po uplynutí tolika času zastupují někteří američtí senátoři (i po desítky let) především zájem základního ekonomického odvětví svého státu, reprezentovaný přirozeně soukromými firmami, nejednou především jednou firmou.

K tomu, co napsal pan Kolařík. Ponouknut jsem na to koukl. Ale nevím. Možná. Třeba podvědomě.