V Británii se prý s volbami vrátí věci k normálu. Po čtrnácti letech korupční a nekompetentní vlády konzervativců labouristé vrátí Británii k solidní politice. Do politiky se vrátí spravedlnost a slušnost, začnou se obnovovat veřejné služby, Británie získá zpět mezinárodní respekt, vše se změní k lepšímu. Nebo tak se nám to aspoň vypráví.

Jenomže, co je onou „normalitou“, vzývanou komentátory zleva i středu? Je to ta nejneobvyklejší politika v dějinách světa. Ať už vědomě či bezděčně, všichni odkazují na pozoruhodné období, zhruba mezi lety 1945 a 1975, kdy se v některých bohatých zemích redistribuovalo bohatství, takřka všichni mohli aspirovat na slušné bydlení, mzdu a životní podmínky, veřejné služby byly v rozmachu a dobře financovaná robustní síť sociálního zabezpečení chránila lidi před ztrátou statusu.

Nikdy dříve v dějinách světa takové období nebylo a ani potom už žádné takové nenastalo. A samozřejmě i v uvedeném období se všeobecný blahobyt v bohatých zemích opíral o krajní vykořisťování, převraty a násilí exportované do chudých států Třetího světa. Žili jsme v bublině, ohraničené v prostoru i čase, v níž se děly nevšední věci. Přesto to dnes jaksi pokládáme za „normální“.

Ony normální věci byly výsledkem toho, čemu historici ekonomických dějin říkají „velká komprese“: drastická redukce nerovností v důsledku dvou světových válek. V mnoha z mocných zemí se díky kombinaci fyzického zničení majetku, ztráty koloniálních a zámořských držav, inflace, vysokých daní, administrativní kontroly mezd i cen, zestátňování a zabavování vynucených válečnou ekonomikou, a také v důsledku vzestupu demokracie a odborových hnutí, podařilo zásadně omezit příjmy a majetky bohatých. A jakmile válka skončila, zásadně se zlepšily i životní podmínky chudých vrstev.

Po několik dekád jsme z dopadů oněch převratných dějů všichni společně profitovali. Nyní se ale jejich účinek vytrácí. A vracíme se ke skutečné „normalitě“.

Dějiny mnoha staletí, včetně našeho, ukazují, že základním stavem politiky není redistribuce všeobecného bohatství, ale jeho stupňující se akumulace v rukou elity nejbohatších, extrémní vykořisťování práce, zabavování společných zdrojů a vymáhání renty za jejich užívání, plejáda omezování, donucování a násilí. Normální je společnost, ve které právo straní mocným. Normální je oligarchie.

Ve svém monumentálním díle Velký vyrovnávač (Great Leveler), vydaném v roce 2017, historik Walter Scheidel vysvětluje, že v dějinách se podařilo zásadně zvrátit nerovnost pouze čtyřem silám: válce postavené na masové mobilizaci, jakými byly obě války světové, totální a násilné revoluci, zhroucení státu a ničivé epidemii. Těžká volba, přetěžká…

Ukazuje, jak se válečné ekonomiky proměňovaly v ekonomiky sociálního blahobytu — a to někdy i donucením. Například po porážce Japonska, americká okupační vláda, vedená generálem Douglasem MacArthurem, prosazovala „demokratizaci japonských ekonomických institucí“, aby zajistila „široké sdílení příjmů a vlastnictví prostředků výroby a obchodu“.

Za tím účelem zavedla vysoké majetkové daně, s mezní mírou devadesát procent, rozbila obchodní konglomeráty, zavedla pracovní právo, které podněcovalo zakládání odborů a ustavovalo právo na stávku, prosadila vyšší mzdy dělníkům, provedla rozsáhlou pozemkovou reformu, která zabavila půdu velkostatkům a přerozdělila ji rolníkům, a provedla fiskální reformu, která zavedla daň z nejvyšších příjmů ve výši pětasedmdesát procent a dědickou daň z největších majetků ve výši sedmdesát procent. Popsaná opatření vedla k takřka úplnému zrušení příjmů z kapitálu a k vytvoření politické i ekonomické demokracie v Japonsku, a to vše prakticky z ničeho.

Podobné transformace se uskutečnily prakticky ve všech válčících mocnostech. Ve Spojených státech, nejvyšší daň z příjmu vzrostla do roku 1941 na 71 procent a nejvyšší pásmo daně z příjmu vyšplhalo v roce 1944 na čtyřiadevadesát procent. Národní válečná rada práce (National War Labor Board) zvyšovala mzdy dělníků a současně zmrazila platy ředitelů. Členská základna odborů prudce rostla.

V Británii bylo nejvyšší pásmo daně z příjmu v letech 1941 až 1952 na osmadevadesáti procentech. Než spadlo tam, kde je dnes, trvalo to celá desetiletí. V roce 1940 byla zavedena daň z luxusního zboží, která postupně vzrostla až na sto procent. Podíl na příjmech nejbohatšího promile členů společnosti spadl ze sedmi procent v roce 1937 na pouhé jedno procento v roce 1975.

Ale jelikož tu nemáme žádnou ze čtyř výše uvedených katastrof, příjem a kapitál se znovu začaly akumulovat v rukou úzké elity, a vrací se společenský systém oligarchie. Kdo jsou oligarchové? Lidé, kteří svou nepřiměřenou ekonomickou moc proměňují v nepřiměřenou moc politickou.

A tvoří politiku, která vyhovuje jejich zájmům. Scheidel ukazuje, že s nárůstem nerovností vzrůstá též společenská polarizace a dysfunkčnost politiky. Oboje elitě nejbohatších vyhovuje, protože kompetentní a proaktivní stát představuje hrozbu pro jejich zájmy. Dysfunkčnost je přesně to, co předváděli toryové Británii a co Trump slibuje v USA.

Oligarchové se snaží likvidovat instituce střežící veřejné zájmy, což vysvětluje, proč v Británii vykuchali organizace jako Inspekci životního prostředí či Hygienické ústavy. V podstatě tatáž motivace poničit stát a jeho schopnost regulací stála za brexitem.

Oligarchové se také snaží omezovat právo na protest. Vyhovuje jim, kolabuje-li veřejný zdravotnický systém, poněvadž jej chtějí privatizovat. Chtějí úplatné politiky a poslušná veřejnoprávní média.

A co chtějí, to také dostávají, přičemž podemílají prakticky všechny aspekty života společnosti. Lijí peníze do neoliberálních a krajně pravicových politických hnutí, čímž kapitálu pomáhají ulevit od jeho persistentní bolesti — demokracie. Oblouk dějin se sklání k nespravedlnosti. Jen čas od času se jej podaří zlomit nějakou katastrofou.

Chceme-li se vrátit k „normalitě“ bohatých zemí z období 1945-1975 — jinými slovy k přerozdělování, sdílenému pocitu společného veřejného zájmu, robustním veřejným službám, silné síti sociálního zabezpečení, vysoké zaměstnanosti a dobrým mzdám — a myslím, že právě to si velká většina lidí opravdu přeje — potřebujeme tedy politiku, která není jen abnormální, ale přímo bezprecedentní.

Narovnat oblouk nespravedlnosti by znamenalo jít daleko za program Jeremyho Corbyna z roku 2019, ani nemluvě o jalových návrzích Keira Starmera, který kolem zájmů nejbohatších lidí jen opatrně našlapuje po špičkách. Potřebujeme program, který se tu prosadil v důsledku dvou světových válek, ovšem bez jejich ničení a násilí: mírový MacArthurův plán na svržení oligarchie.

Politické strany by musely překonat svůj strach z ekonomické moci: z majitelů médií, z realitních developerů, z fosilních korporací, z investičních fondů, z manažerů majetkových portfolií a ze sbírky oligarchů, kteří dnes financují a řídí naši politiku. Čím déle ovšem budeme takovou konfrontaci odkládat, tím zbytnělejší a opevněnější se moc oligarchie stane. Chceme-li alespoň trochu demokracie, spravedlnosti, poctivosti a fungujícího státu, nemůžeme hledat cesty k smíru s ekonomickou mocí, jak se o to snaží Starmer, musíme s ní vyrazit do čelního střetu s otevřeným hledím.

Z anglického originálu Fight Against Oligarchy publikovaného na webu monbiot.com a deníkem Guardian přeložil JAKUB PATOČKA. Článek vychází s podporou Nadace FES Praha.