↗

„Chceme-li alespoň trochu demokracie, spravedlnosti, poctivosti a fungujícího státu, nemůžeme hledat cesty k smíru s ekonomickou mocí... musíme s ní vyrazit do čelního střetu s otevřeným hledím.“ Karikatura Josepha Kepplera Bosses of the Senate z konce 19. století ukazuje majitele monopolních korporací v USA jako skutečné pány situace, tyčící se nad senátorskými lavicemi.

V Británii se prý s volbami vrátí věci k normálu. Po čtrnácti letech korupční a nekompetentní vlády konzervativců labouristé vrátí Británii k solidní politice. Do politiky se vrátí spravedlnost a slušnost, začnou se obnovovat veřejné služby, Británie získá zpět mezinárodní respekt, vše se změní k lepšímu. Nebo tak se nám to aspoň vypráví.

Jenomže, co je onou „normalitou“, vzývanou komentátory zleva i středu? Je to ta nejneobvyklejší politika v dějinách světa. Ať už vědomě či bezděčně, všichni odkazují na pozoruhodné období, zhruba mezi lety 1945 a 1975, kdy se v některých bohatých zemích redistribuovalo bohatství, takřka všichni mohli aspirovat na slušné bydlení, mzdu a životní podmínky, veřejné služby byly v rozmachu a dobře financovaná robustní síť sociálního zabezpečení chránila lidi před ztrátou statusu.

Nikdy dříve v dějinách světa takové období nebylo a ani potom už žádné takové nenastalo. A samozřejmě i v uvedeném období se všeobecný blahobyt v bohatých zemích opíral o krajní vykořisťování, převraty a násilí exportované do chudých států Třetího světa. Žili jsme v bublině, ohraničené v prostoru i čase, v níž se děly nevšední věci. Přesto to dnes jaksi pokládáme za „normální“.

Ony normální věci byly výsledkem toho, čemu historici ekonomických dějin říkají „velká komprese“: drastická redukce nerovností v důsledku dvou světových válek. V mnoha z mocných zemí se díky kombinaci fyzického zničení majetku, ztráty koloniálních a zámořských držav, inflace, vysokých daní, administrativní kontroly mezd i cen, zestátňování a zabavování vynucených válečnou ekonomikou, a také v důsledku vzestupu demokracie a odborových hnutí, podařilo zásadně omezit příjmy a majetky bohatých. A jakmile válka skončila, zásadně se zlepšily i životní podmínky chudých vrstev.

Po několik dekád jsme z dopadů oněch převratných dějů všichni společně profitovali. Nyní se ale jejich účinek vytrácí. A vracíme se ke skutečné „normalitě“.