Je to bludný kruh. Miliony lidí přicházejí o své domovy v klimatických katastrofách — a krajní pravice zneužívá jejich neštěstí ke zvýšení svého vlivu. A když se jí to podaří, využívá ho pak mimo jiné k odbourávání politických opatření na ochranu klimatu. Oteplování se tím urychluje — a o to více lidí pak přichází o střechu nad hlavou. Pokud popsaný bludný kruh nedokážeme prolomit, stane se ústředním motivem naší éry.

Studie nedávno publikovaná v časopise Nature definuje „niku lidského klimatu“ — teplotní a srážkový interval, v němž se lidským společnostem daří. Lidé se soustřeďují v klastrech světa, kde nám klima prospívá, ale v mnoha regionech se zmíněná nika zmenšuje.

Okolo 600 milionů lidí se už ocitlo na územích, která přestávají být v důsledku globálního oteplování vhodná k životu. Současná globální klimatická politika směřuje k oteplení o 2,7 stupně do roku 2100. Při takovéto trajektorii se zhruba dvě miliardy lidí ocitnou mimo niku obyvatelnosti do roku 2030 a do roku 2090 to bude 3,7 miliardy.

Pokud by vlády udržely globální nárůst teplot na dohodnuté hranici 1,5 stupně Celsia, množství lidí vystavených extrémním teplotám by se snížilo pětinásobně. Pokud by naopak na klimatickou politiku zcela rezignovaly, vedlo by to k nárůstu teplot o 4,4 stupně Celsia. Projekce pro daný případ je taková, že by do konce století 5,3 miliardy lidí žilo v podmínkách, které by byly buď životu nebezpečné, anebo s ním neslučitelné.

Takové podmínky obnášejí četné extrémní události a zvýšenou úmrtnost, mimo jiné v důsledku teplotních šoků, dále nedostatek vody, propad výnosů plodin a šíření infekčních chorob. Uvedené statistiky přitom neberou v potaz důsledky stoupajících hladin moří, které by z domovů vyhnaly další stovky milionů lidí.

Meteorologické stanice v Perském zálivu již zaznamenaly teplotu mokrého teploměru — jedná se o kombinaci tepla a vlhkosti — za hranicí, ve které většina lidí už nedokáže žít (jednalo se o 35 stupňů Celsia při stoprocentní vlhkosti). V meteorologických stanicích na pobřeží Rudého moře, v Ománském zálivu, v Mexickém zálivu, v Kalifornském zálivu a v západních částech jižní Asie k tomu naměřené hodnoty neměly daleko.

V rozsáhlých částech Afriky se extrémní teploty prakticky nijak nezaznamenávají. Lidé tu zřejmě již dnes umírají v důsledku teplotního stresu ve velkém, ale příčina jejich úmrtí nebývá takto stanovována.

Indie, Nigérie, Indonésie, Filipíny, Pákistán, Afghánistán, Papua Nová Guinea, Súdán, Niger, Burkina Faso, Mali a střední Amerika už nyní čelí mimořádnému riziku. Extrémní události jako masivní záplavy, zuřivější cyklóny a hurikány soustavně bičují země jako Mozambik, Zimbabwe, Haiti nebo Myanmar. Mnozí lidé se budou muset přestěhovat, nebo zahynou.

V bohatých částech světa stále máme možnost volby — můžeme výrazně omezit škody způsobené degradací životního prostředí, za niž jsou zodpovědní primárně naši občané a naše státy. Ale takovéto možnosti se dnes svévolně a systematicky omezují špatnou politikou.

Podnikatelé v oboru kulturních válek, často financovaní miliardáři a komerčními zájmy, líčí i ty nejnevinnější snahy omezit naši spotřebu jako konspiraci s cílem omezit naše svobody. Ze všeho se dělá téma ke sporu — omezení rychlosti ve městech, progresivní trendy v urbanismu, tepelná čerpadla, ba dokonce už i indukční vařiče.

Nemůžete navrhnout ani nejmírnější změnu životního způsobu, aniž by se na vás nevrhla horda profesionálně rozhořčených influencerů a nezačala vás okřikovat: „Chystají se nám všem sebrat svobodu…“ V důsledku agresivní propagandy je čím dál složitější diskutovat o tématech jako SUV automobily, pojídání masa či létání v klidu a racionálně.

Popírání poznatků klimatické vědy, které před pár lety už takřka vymizelo, se najednou vrací s pomstychtivým gustem. Ekologičtí vědci a aktivisté jsou bombardování útoky, že jsou nastrčení agenti, mimoni, komunisté, vrahové či pedofilové.

A tak zatímco dopady naší nadměrné spotřeby tisíce kilometrů odsud přinášejí reálné ničivé dopady a lidé odtud přicházejí na naše hranice hledat útočiště před krizí, kterou ani v nejmenším nezpůsobili a která obnáší reálné záplavy a reálné ožebračování, totožné politické síly beze špetky ironie hlásají, že nás „zaplavují“ a přicházejí „ožebračit“ uprchlíci. A šikují se za nimi miliony stoupenců. Někdy už to skoro vypadá tak, že fašisté snad ani nemohou prohrát.

Vlády se politicky sunou napravo a opouštějí politiku, jež by mohla klimatickému rozvratu předejít. Není přitom žádným tajemstvím, proč se to děje. Vypjatě pravicové a krajně-pravicové politické síly jsou obrannou hradbou, kterou kolem svých zájmů vztyčuje oligarchie.

V zájmu svých donorů zákonodárci v Texasu útočí na obnovitelné zdroje energie. A v Ohiu dokonce navrhují zákon, který by politiku na ochranu klimatu zahrnul mezi „kontroverzní přesvědčení či politiku“, o níž je univerzitám zapovězeno vzdělávat studenty.

V některých místech se takový bludný kruh uzavírá v jednom a tomtéž místě. Například Florida je jedním ze států, které nejvíce strádají v důsledku dopadů klimatického rozvratu, zejména v důsledku stoupající hladiny moří a hurikánů. Ale její guvernér Ron DeSantis se snaží svou prezidentskou kandidaturu stavět na popírání změn klimatu.

Ve Fox News odmítl klimatickou vědu jako „politizaci počasí“. Na Floridě prosadil zákony, které nutí města pokračovat v používání uhlí. Osekal daně, včetně daně, která měla pokrývat odstraňování následků čím dál častějších pohrom, čímž podkopal schopnost Floridy ekologické krizi účinně čelit. Ale krajní pravice si v katastrofách libuje jak ryba ve vodě; a člověk těžko vzdoruje pocitu, že prohrává jen zřídka.

Pokud chcete vidět jednu z možných podob budoucnosti — budoucnosti, v níž se otáčky takového bludného kruhu budou jen zrychlovat —, představte si, jakým způsobem se dnes zachází s uprchlíky, a několikanásobně to umocněte. Už dnes jsou lidé, kteří prchají, aby si zachránili holý život, na hranicích Evropy zaháněni zpět do moře.

Jsou vsazováni do vězení, biti, jsou ponecháváni jako obětní beránci napospas krajní pravici, která získává autoritu tím, že na ně svaluje škody, jež ve skutečnosti páchá politika škrtů, nerovnost a narůstající moc peněz v politice. Evropské státy platí vládám států na svých hranicích za to, že brání uprchlíkům projít.

V Libyi, Turecku, Súdánu i v dalších zemích jsou uprchlíci unášeni, zotročováni, mučeni, znásilňováni a zabíjeni. Staví se zdi a zoufalí lidé jsou odháněni jako obtížný hmyz se vzrůstajícím násilím a beztrestností.

Výroba nenávisti vůči uprchlíkům už přinesla volební vítězství krajní pravici v Itálii, ve Švédsku, v Maďarsku a zásadně vylepšila její vyhlídky ve Španělsku, v Rakousku, ve Francii, a dokonce i v Německu. A v každém z uvedených příkladů můžeme předpokládat, že případný úspěch krajní pravice povede k osekání klimatických politik — s tím důsledkem, že více lidí nebude mít jinou možnost volby než hledat útočiště v zužujících se zónách, kde klima zůstává pro život lidí jakž takž příznivé — často tedy právě v těch zemích, jejichž politika je vyhání z domova.

Je velmi snadné vybičovat fašismus. Vždy zákonitě sílí v důsledku politické omezenosti a vykořisťování. Zkrotit ho potom je ale mnohem těžší a nikdy nekončící práce. Oba dva popsané úkoly — zabránit kolapsu planetárních ekosystémů a zabránit vzestupu krajní pravice — od sebe nelze oddělit. Nemáme jinou možnost než vést oba zápasy současně.

Článek Thriving On Catastrophe publikovaný na webu monbiot.com a předtím pod titulkem The hard right and climate catastrophe are intimately linked. This is how v deníku The Guardian přeložil JAKUB PATOČKA. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.