K všeobecnému překvapení dopadly letošní volby do Evropského parlamentu právě tak, jak se předpokládalo. Můžeme parafrázovat klasickou scénu z bratří Marxů: Evropa mluví a chová se, jako by se posouvala doprava, ale nenechte se zmást, ona se skutečně posouvá doprava.

Přiléhavost této interpretace dokládá i to, jak se ji většina mainstreamových médií snaží zlehčovat. Neustále slyšíme: „Jistě, Marine Le Penová, Giorgia Meloniová a Alternativa pro Německo si tu a tam pohrávají s fašistickou symbolikou, ale není žádný důvod k panice, protože jakmile se dostanou k moci, stejně nakonec respektují demokratická pravidla a instituce.“

A přece by nás tato domestikace krajní pravice měla vážně znepokojovat, neboť je projevem ochoty tradičních konzervativních stran plout na jedné lodi s novým ultrapravicovým hnutím. Zásada evropské poválečné demokracie — „žádná spolupráce s fašisty“ — byla nenápadně a v tichosti opuštěna.

Volby přinesly jasnou zprávu. Ve většině zemí Evropské unie už politické štěpení neprobíhá mezi umírněnou pravicí a umírněnou levicí, ale mezi tradiční pravicí, jak ji zosobňuje vítězná Evropská lidová strana — zahrnující křesťanské demokraty, liberální konzervativce a tradiční konzervativce — a mezi neofašistickou pravicí reprezentovanou Le Penovou, Meloniovou, Alternative für Deutschland a dalšími.