K všeobecnému překvapení dopadly letošní volby do Evropského parlamentu právě tak, jak se předpokládalo. Můžeme parafrázovat klasickou scénu z bratří Marxů: Evropa mluví a chová se, jako by se posouvala doprava, ale nenechte se zmást, ona se skutečně posouvá doprava.

Přiléhavost této interpretace dokládá i to, jak se ji většina mainstreamových médií snaží zlehčovat. Neustále slyšíme: „Jistě, Marine Le Penová, Giorgia Meloniová a Alternativa pro Německo si tu a tam pohrávají s fašistickou symbolikou, ale není žádný důvod k panice, protože jakmile se dostanou k moci, stejně nakonec respektují demokratická pravidla a instituce.“

A přece by nás tato domestikace krajní pravice měla vážně znepokojovat, neboť je projevem ochoty tradičních konzervativních stran plout na jedné lodi s novým ultrapravicovým hnutím. Zásada evropské poválečné demokracie — „žádná spolupráce s fašisty“ — byla nenápadně a v tichosti opuštěna.

Volby přinesly jasnou zprávu. Ve většině zemí Evropské unie už politické štěpení neprobíhá mezi umírněnou pravicí a umírněnou levicí, ale mezi tradiční pravicí, jak ji zosobňuje vítězná Evropská lidová strana — zahrnující křesťanské demokraty, liberální konzervativce a tradiční konzervativce — a mezi neofašistickou pravicí reprezentovanou Le Penovou, Meloniovou, Alternative für Deutschland a dalšími.

Otázkou nyní je, zda se Evropská lidová strana odhodlá k přímé spolupráci s neofašisty. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová líčí výsledek voleb jako triumf Evropské lidové strany nad oběma „extrémy“ — nicméně v novém parlamentu nebude jediná levicová strana, jejíž extremismus by byl alespoň vzdáleně srovnatelný s extremismem krajní pravice. Takový „vyvážený“ přístup nejvyšší představitelky Evropské unie nevěstí do budoucna nic dobrého.

Debatu o fašismu bychom neměli omezovat jen na ekonomicky rozvinutý Západ. Obdobný způsob politiky se totiž rozmáhá rovněž ve většině zemí globálního Jihu. Italský marxistický historik Domenico Losurdo — známý rovněž pokusem o rehabilitaci Stalina — ve své studii o ekonomickém rozvoji Číny zdůraznil rozdíl mezi ekonomickou a politickou mocí.

Teng Siao-pching při svém „reformním úsilí“ dobře věděl, že k uvolnění výrobních sil jsou nezbytné určité prvky kapitalismu; trval však na tom, že politická moc by měla zůstat pevně v rukou Komunistické strany Číny jakožto samozvané zástupkyně dělníků a rolníků.

Tento přístup má základ hluboké historické kořeny. Čína se již více než sto let hlásí k „panasijství“, které se se objevilo koncem devatenáctého století jako reakce na západní imperialistickou nadvládu a vykořisťování.

Jak vysvětluje historik Viren Murthy, panasijský projekt od počátku spočíval nikoli v odmítání západního kapitalismu, nýbrž především západního liberálního individualismu a imperialismu. Zastánci panasijské myšlenky tvrdili, že na základě předmoderních tradic a institucí mohou asijské společnosti uskutečnit vlastní formu modernizace a dosáhnout ještě větší ekonomické dynamiky než Západ.

Ačkoli Hegel sám považoval Asii za oblast strnulého řádu, který nepřipouští individualismus — a tedy svobodnou subjektivitu —, zastánci panasiatismu vytvořili nový hegeliánský konceptuální rámec. Tvrdili, že svoboda, kterou nabízí západní individualismus v konečném důsledku popírá řád a vede k rozpadu společnosti, proto jediným způsobem, jak svobodu uchovat, je přesměrovat ji do nového kolektivního jednání.

Jeden z prvních příkladů uplatnění tohoto modelu představovala militarizace a koloniální expanze Japonska před druhou světovou válkou. Historická paměť je ovšem příliš krátká. Asijský model podřízení individualistických pohnutek a touhy po smyslu kolektivnímu projektu by tak mohl na Západě při hledání řešení zásadních problémů, jimž čelíme, leckoho oslovit.

Panasianismus vždy osciloval mezi svou socialistickou a fašistickou variantou — přičemž hranice mezi nimi nebyla vždy docela jasná —, což by nás mělo upamatovat, že „antiimperialismus“ není vždy zcela tak nevinný, jak se může zdát. V první polovině dvacátého století se japonští a němečtí fašisté soustavně prezentovali jako ochránci před americkým, britským a francouzským imperialismem a stejně tak i dnes můžeme sledovat krajně pravicové nacionalistické politiky, kteří zastávají vůči k Evropské unii podobné postoje .

Tendence tohoto typu najdeme i v Číně po skončení vlády Teng Siao-pchinga. Politolog A. James Gregor hovořil v tomto směru o specifické „variantě současného fašismu“: kapitalistickou ekonomiku kontroluje a reguluje autoritářský stát, jehož legitimita se zakládá na etnických tradicích a národním dědictví.

Právě v tomto duchu se čínský prezident Si Ťin-pching s oblibou odvolává na dlouhou kontinuální historii Číny sahající až do starověku. Využití ekonomických podnětů v zájmu nacionalistických projektů je vlastní definicí fašismu — a podobnou politickou dynamiku můžeme vidět také v Indii, Rusku, Turecku a dalších zemích.

Není příliš těžké pochopit, proč se takový model prosadil. Zatímco Sovětský svaz zažíval období chaotického rozpadu, Komunistická strana Číny usilovala o ekonomickou liberalizaci, ale přitom si stále udržovala přísnou kontrolu. Levičáci, kteří vzhlížejí k Číně, ji chválí za to, že drží kapitál na uzdě, na rozdíl od amerického a evropského systému, kde kapitál vládne.

Nový fašismus však posilují i novější trendy. Kromě Le Penové je dalším výrazným vítězem evropských voleb Fidias Panayiotou, kyperský youtuber, který si získal pozornost pokusem obejmout Elona Muska. Zatímco čekal před ústředím Twitteru na svou oběť, vyzval své followery, aby „spamovali“ profil Muskovy matky žádostmi na jeho podporu. Musk se nakonec s Panayiotouem skutečně setkal a objal ho, načež ten oznámil kandidaturu do Evropského parlamentu. Kandidoval na protistranické platformě, získal 19,4 procenta hlasů a křeslo v Evropském parlamentu.

Podobné temné postavy se vyrojily také ve Francii, Velké Británii, Slovinsku a v dalších zemích, přičemž všichni obhajovali svou kandidaturu rádoby levicovým argumentem, že když už se demokratická politika stala šaškárnou, klidně mohou kandidovat i šašci. Je to hra s ohněm. Jestliže si totiž velký počet lidí zoufá nad emancipační politikou a přijímá vzestup šašků, rozšiřuje se politický prostor pro neofašismus.

Znovuzískání jimi obsazeného prostoru vyžaduje seriózní a autentické politické jednání. Navzdory tomu, v čem všem s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem nesouhlasím, si myslím, že na vítězství francouzské krajní pravice odpověděl správně, když rozpustil Národní shromáždění a vypsal nové parlamentní volby.

Jeho oznámení zaskočilo téměř všechny a nepochybně je riskantní. Ale takové riziko stojí za to podstoupit. I kdyby teď Le Penová vyhrála a rozhodovala o tom, kdo se stane příštím premiérem, Macronovi v prezidentském úřadě zůstane možnost mobilizovat proti vládě novou většinu. Je nejvyšší čas se novému fašismu co nejenergičtěji postavit.

Z anglického originálu The Specter of Neo-Fascism Is Haunting Europe publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.