Filosofové u dvora v éře multipolarismu

Byron Byrne-Taylor

Na příkladu Olava de Carvalho a Alexandra Dugina se ukazuje, jak nebezpečné je, když filosofové — nebo někdo jim podobný — podlehnou vábení moci.

Dugin pochoval vlastní dceru, vedlejší oběť války, kterou oslavoval. Foto Kirill Kudrjavcev, AFP

Žijeme v době posedlé formálními kvalifikacemi — doktoráty, členstvím v think-tancích, písmenky před a za jménem. A přesto si svůj věhlas dva z nejvlivnějších politických filosofů počátku třetího tisíciletí vydobyli odlišným způsobem. Ani brazilský autodidakt usazený v americké Virginii Olavo de Carvalho, ani ruský mystik geopolitiky Alexandr Dugin nezískali svůj vliv prostřednictvím recenzních řízení. Pronikli do myšlení prezidentů a politických hnutí nikoli jako univerzitní profesoři, ale jako proroci u dvora.

Jejich úspěch připomíná, že politické myšlenky — jakkoli bizarní a okrajové se zdají — se mohou z blogových příspěvků či samizdatů dostat až do prezidentských paláců a proměnit celé národy.

Jejich příběhy, v určitém momentu se sbližující a následně se prudce rozcházející, odhalují, jak se multipolarismus, mantra „postzápadního“ světa, proměnil daleko více v alibi než v ideologii — v zástupný pojem pro síly, které nebylo možné sladit v jeden společný projekt.

Jejich blízkost k moci nebyla akademickou záležitostí — přinesla tragédie, které si vyžádaly životy, včetně jejich blízkých.

Prorok z Virginie

Představte si proroka ve vyhnanství, usazeného nikoli v Athénách či Jeruzalémě, nýbrž v Richmondu ve Virginii, jak kouří jednu cigaretu za druhou a přitom živě streamuje do brazilských ložnic. Právě takový byl Olavo de Carvalho, původně novinář a astrolog, jenž bez akademického titulu fušoval do filosofie a nakonec se stal duchovním otcem brazilské populistické pravice.

V záplavě videí na YouTube, blogových příspěvků a polemických knih Carvalho podstrkoval svůj obraz světa jako neúprosného kulturního boje. Tvrdil, že studená válka nikdy neskončila — komunismus prý jen převlékl kabát. Donekonečna opakoval pojem „kulturní marxismus“, kterým vysvětloval vše od akademického feminismu po kampaně veřejného zdraví. Jeho rétorické nadání netkvělo v jemnosti argumentů, ale v žáru odsudků. Mluvil jako někdo, kdo právě narazil na spiknutí příliš rozsáhlé, aby je mohl ignorovat, a příliš nebezpečné, aby si to nechal pro sebe.

×