Žijeme v době posedlé formálními kvalifikacemi — doktoráty, členstvím v think-tancích, písmenky před a za jménem. A přesto si svůj věhlas dva z nejvlivnějších politických filosofů počátku třetího tisíciletí vydobyli odlišným způsobem. Ani brazilský autodidakt usazený v americké Virginii Olavo de Carvalho, ani ruský mystik geopolitiky Alexandr Dugin nezískali svůj vliv prostřednictvím recenzních řízení. Pronikli do myšlení prezidentů a politických hnutí nikoli jako univerzitní profesoři, ale jako proroci u dvora.

Jejich úspěch připomíná, že politické myšlenky — jakkoli bizarní a okrajové se zdají — se mohou z blogových příspěvků či samizdatů dostat až do prezidentských paláců a proměnit celé národy.

Jejich příběhy, v určitém momentu se sbližující a následně se prudce rozcházející, odhalují, jak se multipolarismus, mantra „postzápadního“ světa, proměnil daleko více v alibi než v ideologii — v zástupný pojem pro síly, které nebylo možné sladit v jeden společný projekt.

Jejich blízkost k moci nebyla akademickou záležitostí — přinesla tragédie, které si vyžádaly životy, včetně jejich blízkých.

Prorok z Virginie

Představte si proroka ve vyhnanství, usazeného nikoli v Athénách či Jeruzalémě, nýbrž v Richmondu ve Virginii, jak kouří jednu cigaretu za druhou a přitom živě streamuje do brazilských ložnic. Právě takový byl Olavo de Carvalho, původně novinář a astrolog, jenž bez akademického titulu fušoval do filosofie a nakonec se stal duchovním otcem brazilské populistické pravice.

V záplavě videí na YouTube, blogových příspěvků a polemických knih Carvalho podstrkoval svůj obraz světa jako neúprosného kulturního boje. Tvrdil, že studená válka nikdy neskončila — komunismus prý jen převlékl kabát. Donekonečna opakoval pojem „kulturní marxismus“, kterým vysvětloval vše od akademického feminismu po kampaně veřejného zdraví. Jeho rétorické nadání netkvělo v jemnosti argumentů, ale v žáru odsudků. Mluvil jako někdo, kdo právě narazil na spiknutí příliš rozsáhlé, aby je mohl ignorovat, a příliš nebezpečné, aby si to nechal pro sebe.

Ve druhém desetiletí 21. století jste jeho knihy mohly vidět na nočních stolcích brazilských politiků — i u Jaira Bolsonara. Carvalho sám sice žádný úřad nikdy nezastával, ale jeho otisk byl patrný v celém Bolsonarově slovníku. Poskytl intelektuální ospravedlnění konspiračnímu antiglobalismu v Brazílii. Nebylo náhodou, že Bolsonarovo hnutí označovalo Carvalha za svého gurua — a že Carvalhova online škola vychovávala kádry influencerů nové pravice.

Carvalhovo pojetí multipolarismu mělo ryze účelový charakter. Vnímal Brazílii jako součást Západu — křesťanskou, antikomunistickou, v přirozeném souladu se Spojenými státy. Jeho odpor nesměřoval proti unipolaritě samotné, ale vůči přízraku globální vlády elit. Multipolarismus byl v jeho podání spíše rétorickou zbraní než ucelenou filosofií — způsobem, jak říci „ne“ nadnárodním institucím a levicovému internacionalismu, aniž by ale přitom nabízel soudržnou geopolitickou alternativu.

Jenže i rétorika má své důsledky. Když udeřila covidová pandemie, Carvalho se vysmíval rouškám i vakcínám a nastalou krizi označoval za podvod, jehož cílem je zotročit obyvatelstvo. Jeho stoupenci ve vládě mu pozorně naslouchali a Bolsonaro proměnil popírání pandemie ve státní záležitost. Carvalho sám se nakonec covidem nakazil a v lednu 2022 zemřel. Jeho rodina uvedla jako příčinu úmrtí virus, jeho lékař však do úmrtní zprávy napsal rozedmu plic, zápal plic a další faktory. Symbolika byla krutě výstižná — prorok padl za oběť právě té pohromě, jejíž existenci popíral.

Geopolitický mystik

Zatímco Carvalho působil jako mrzutý soused vysílající ze čtvrti na kraji města, Alexandr Dugin se vždy stylizoval do role mystika. Vousáč v dlouhém hábitu, který se nechával fotit v zasněžené krajině — pěstoval si auru muže rozmlouvajícího se samotnými dějinami. Jeho inspirační zdroje byly esoterické: René Guénon, Julius Evola, Martin Heidegger. V Rusku si nejprve získal pověst disidenta okultisty, později se stal politickým teoretikem civilizačního osudu.

Jádrem Duginova myšlení je takzvaná „čtvrtá politická teorie“. Liberalismus, komunismus i fašismus se podle něj vyčerpaly. Současným úkolem je vytvořit novou ideologii zakořeněnou v tradicionalismu, spiritualitě a kulturním pluralismu. Pro Rusko to znamená odmítnout „atlantický“ Západ a stanout v čele euroasijského civilizačního bloku táhnoucího se od Dublinu po Vladivostok. V Duginově podání není multipolarismus diplomatickým uspořádáním, ale metafyzickým zákonem. Na Fóru multipolarity v únoru 2024 prohlásil: „Multipolární svět je především filosofií. Západ není celé lidstvo…“

Duginův vztah ke Kremlu je složitý. Přít se o to, nakolik ovlivnil Vladimira Putina, znamená minout podstatu — Duginovo myšlení bylo v Rusku institucionalizováno dávno předtím, než se Putin prodral k moci. Duginovy myšlenky rezonují v ideologickém ovzduší ruské politiky už od devadesátých let, znovu a znovu se objevují v projevech i ve strategických koncepcích. Zatímco Carvalho byl politickým žhářem házejícím rétorické zápalné láhve, Dugin působí spíše jako kadidlo — rozptýlené, symbolické, ale omamné.

Sláva a vliv však Duginovi způsobily i osobní ztráty. V srpnu 2022 zahynula při výbuchu auta v Moskevské oblasti jeho dcera, proválečná komentátorka Darja Duginová. Ruské úřady z činu obvinily ukrajinské agenty. Kyjev však zapojení popřel a skutečný viník zůstává neznámý. Obraz truchlícího filosofa u rakve své dcery byl mrazivou připomínkou toho, že ideologické bojiště zdaleka nebylo pouhou metaforou.

Debata, která se nepodařila

Je lákavé představit si Carvalha a Dugina jako přirozené spojence — jako proroky antiliberalismu, trny v očích kosmopolitních elit. V roce 2011 spolu dokonce vedli písemnou debatu nazvanou USA a nový světový řád. Pro Dugina byla tato výměna součástí širší snahy vytvořit nadnárodní spolek konzervativních intelektuálů, sjednocených odporem k Západu. Pro Carvalha šlo naopak o příležitost jasně se proti tomu vymezit.

Carvalho odsoudil euroasijství jako trojského koně. V jeho očích se Rusko nemohlo stát spasitelem křesťanství či tradice — samo bylo podle něj v zajetí autoritářství a falešného mysticismu. V Duginovi proto neviděl spojence, nýbrž rivala, který hlásá falešná zjevení. Dugin naopak odmítl Carvalha jako provinčního agenta amerického vlivu, mluvčího washingtonské hegemonie skrývající se pod rouškou filosofie.

Na jejich nevydařeném dialogu je patrné, že multipolarismus dokáže pojmout diametrálně odlišné vize — Brazílii jako strážkyni Západu, Rusko jako dědice Eurasie — ale nedokáže je smířit. Spojujícím článkem je totiž pouze odpor vůči něčemu jinému, obvykle „liberálnímu řádu“. Jakmile je však zapotřebí pozitivní, sdílená vize, aliance se hroutí.

Filosofové u dvora

Na příkladu těchto mužů vidíme, co se stane, když filosofové — nebo někdo jim podobný — podlehnou vábení moci. Dugin a Carvalho byli kulturními tlumočníky překládajícími metafyzické úzkosti do politických hesel. Nebyli to tvůrci systémů v akademickém smyslu, nýbrž jen usměrňovali existující energii — hlasy, které dávaly tvar obavám už přítomným ve společnosti.

V Carvalhově případě bylo nebezpečí epistemické: popíráš realitu tak dlouho, až tě sama dožene. U Dugina bylo nebezpečí existenciální: oslavuješ válku a civilizační boj, až ti násilí doslova zaklepe doma na dveře. Jejich sblížení s mocí ukázalo, jak banální se filosofie může stát, pokud z ní učiníte zbraň. Myšlenky, kdysi skryté ve výstředních traktátech, se staly hesly prezidentských kampaní, argumenty v parlamentních debatách a nakonec důvodem, proč riskovat lidské životy. Filosof u dvora není ozdobou, ale hrozbou — připomínkou, že i ty nejpodivnější myšlenky mohou zabíjet.

Olavo de Carvalho a Alexandr Dugin jsou nepravděpodobnými dědici Platónova filosofa-krále. Přesto nám jejich popularita v době vyznávající technokracii a formální kvalifikace dala vskutku znepokojivé ponaučení. O vlivu nerozhodují tituly, ale vášeň, prorocké vize a polemiky. Oba muži byli proroky multipolarismu. Oba odmítali liberální řád. Jejich příběhy se však neslívají v jednolitý obraz. Carvalho chtěl, aby Brazílie bránila Západ. Dugin chce, aby Rusko Západ pohřbilo. Carvalho zemřel po popírání epidemie; Dugin pochoval vlastní dceru, vedlejší oběť války, kterou oslavoval.

Oba nám připomínají, že myšlenky nezůstávají uzavřeny v knihách: putují, proměňují se — a někdy explodují. A když filosofové opustí knihovnu a vstoupí na dvůr moci, přestávají být jejich slova pouhou teorií a vystavují se zkoušce dějin.

Z anglického originálu Court Philosophers in the Age of Multipolarism publikovaného na webu Foreign Policy in Focus přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.