V Rusku kolují zvěsti o zákulisních mocenských hrách o to, kdo nahradí prezidenta Vladimira Putina, teď když je zřejmé, že se jeho agresivní válka na Ukrajině vyvíjí tak katastrofálně. Takový boj musí nutně poodhalit chorobné patologie ruské politiky. Klíčovými hráči v něm nejsou organizované politické strany, ale spíše gangy oligarchů, kteří vládnou jednotlivým neformálním mocenským uzlům.

To vysvětluje, proč nejefektivnější ruská vojenská síla na ukrajinské frontě, Wagnerova skupina žoldáků, není ani součástí ruské armády. Rusko je nyní zemí válečných vojevůdců, což je něco, co si člověk obecně spojuje s ničemnými nebo zhroucenými státy.

Stávající — i nadcházející — lídři země obchodují s horečnými sny o slávě na bojišti. Této bojové kultuře je vlastní Hobbesův pohled na život jako samotářský, chudý, odporný, brutální a krátký — a stále mizernější.

Vzestup soukromých armád v Rusku a jeho okolí již vedl k některým vskutku zábavným událostem. Například v loňském roce zorganizovali bývalí příslušníci amerických a dalších západních ozbrojených sil dobrovolnickou jednotku, která měla bojovat na ukrajinské straně.

S dokonalou ironií si říkají Mozartova skupina — v přímé odpovědi na Wagnerovy žoldáky — obě německá jména samozřejmě patří slavným skladatelům. Nezbývá než doufat, že budou bombardovat pozice ruské armády zbraněmi silnějšími než čokoládové Mozartovy koule.

Tady ale legrace končí. Zjevný návrat Ruska k válečnictví byl již nějakou dobu podporován napětím ruského náboženského fundamentalismu, který otevřeně oslavuje smrt. Někteří ruští duchovní svým věřícím ohlašovali, že se mohou „stát sami sebou“ pouze aktem zabití.

Vykládá se, že „zvláštní vojenská operace“ na Ukrajině je bojem o „celé Boží stvoření“. Jak řekl jeden z hlavních Putinových propagandistů Vladimir Solovjov v novoročním poselství v ruské televizi:

„Život se velmi přeceňuje. Proč se bát toho, co je nevyhnutelné? Zvlášť když jdeme do nebe. Smrt je konec jedné pozemské cesty a začátek druhé. Nenechte strach ze smrti ovlivnit svoje rozhodování. Stojí za to žít jen pro něco, za co můžete zemřít, tak by to mělo být... Bojujeme proti satanistům. Tohle je svatá válka a my musíme vyhrát.“

Podobně Magomet Chitanajev, čečenský teolog a velitel ruské armády, vykresluje Ukrajinu jako novodobou Sodomu a Gomoru: „Ptáme se: Ach, Ukrajinci, proč jste povolili průvody gayů v Kyjevě, Charkově a Oděse? Proč jste to dovolili? Proč jste proti nim nevystoupili, proti vaší vládě, kterou ovládli fašisté? Bez hanby před Bohem lidé zjevně a otevřeně šíří svou špínu.“

Abychom porozuměli současným ruským ideologům, jako je Solovjov nebo Putinův takzvaný „dvorní filozof“ Alexandr Dugin, musíme prozkoumat tradici ruského „kosmismu“, filozofického hnutí, které začalo u pedagoga devatenáctého století Nikolaje Fjodorova. Jak píše filozof z Queen Mary University of London Jules Evans, „Fjodorov byl přezdíván ‚Sokrates z Moskvy‘ kvůli svým asketickým zvykům a radikální filozofii. Měl jeden všezahrnující cíl: dosažení nesmrtelnosti a vzkříšení mrtvých.“

Mezi Fjodorovovy následovníky patřil ve dvacátém století i sovětský raketový vědec Konstantin Ciolkovskij, který teoretizoval o cestování vesmírem, autor sci-fi Alexandr Bogdanov, který věřil, že si člověk může prodloužit život krevními transfuzemi, a — jaká to náhoda — náboženský myslitel Vladimir Solovjov (!).

Podle Evanse Vladimir Solovjov tehdy volal po „univerzální teokracii pod vedením ruského cara, která by urychlila ‚dlouhou a obtížnou cestu lidstva od lidstva-bestie k lidstvu-Bohu‘.“ Jakmile se to podaří, stoupenci víry se „stanou nesmrtelnými duchovními bytostmi — této fáze zatím dosáhl pouze Kristus, ale celé lidstvo bude brzy následovat“.

Zatímco Solovjov věřil, že tento vývoj lze posunout pomocí magie, Fjodorov sám hájil spíše vědecké prostředky. Oba se ale nakonec „shodli, že lidstvo bude zachráněno ruskou teokracií“.

Denys Sultanhaliiv z Tartuské univerzity zkoumal vazby mezi pozicemi obou Solovjovů a byl schopen narýsovat jasnou linii ruského kosmismu jak v jeho mystické, tak i vědecké podobě. Existuje přímá linie od kosmismu, který převládal v prvním desetiletí Sovětského svazu, až k nihilismu a jaderné hře s ohněm, které jsou k vidění v dnešním Putinově Rusku.

Víra ve vzkříšení a věčný život je zde klíčová. Ale kosmismus se mohl objevit pouze v rámci ruské ortodoxní verze křesťanství, jejíž základní vzorec zní: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem“. Kosmisté takto interpretují zjevení „Bohočlověka“ Krista — to on je vzorem toho, o co by se mělo snažit celé lidstvo. Naproti tomu Martin Luther viděl člověka jako Boží exkrement — jako něco, co vypadlo z Božího řitního otvoru.

Zatímco sledujeme ideologické šílenství odehrávající se v Rusku, musíme mít na paměti jeho kořeny v ruském pravoslaví. Mnozí na Západě nyní považují tuto tradici za protilék na liberální dekadenci, kterou údajně rozpoutal západní protestantismus. Určitým zvráceným způsobem mají pravdu: smrt vyřeší všechny problémy.